Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Trochu nezávadné téma, třeba i nezábavné k tomu?
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 16.1.2014 (13:47:11)

ARCHIMÉDES ZE SYRAKUS, TO BYL DŮMYSLNÝ KUS PŘEDKA PRO VÝHRU…

 

    287 před Kristem SYRAKUSY             212 před Kristem SYRAKUSY

 

 

„Noli tangere circulos meos!“ (Nedotýkej se mých kruhů!) Taková byla údajně poslední slůvka vědce, který byl výjimečnou persónou ve starověku. Mnoho dalších a pozdějších přívlastků vesměs charakterizovalo jeho genialitu, byly a stále jsou výrazem úcty a obdivu nad jeho tezemi, poznatky, objevy, závěry. Jeho jméno – Archimédes ze Syrakus – se výrazně zapsalo do dějin lidského obohacování se duchem a archou, samozřejmě.

 

Ve 4. století před naším za naším Kristem získala drtivou většinu nad otrokářskými státy v Řecku Makedonie. Její král Filip ovládl až na Spartu celé území bez výraznějších ztrát na životech. Dovolil, aby jednotlivé státy rozhodovaly SAMOSTATNĚ o svých vnitřních záležitostech, musely však náležet všeřeckému, panhelénskému spolku, v jehož čele makedonský král úřadoval za účasti fištrónu a logiky, která neznamená ani vřed ani nádor (vřed, křeč a nádor už nikdy nepostoupí vpřed).

 

Další Filipem připravované tažení, tentokrát proti Persii, uskutečnil až jeho synáček Alexander Veliký. Jeho vojsko nevynikalo počtem, bylo však lépe vyzbrojeno a vycvičeno než perské perné psí oddíly udatných mlátiček – mládenců. Alexander se postupně zmocnil celé perské říše: Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta, Mezopotámie a Persie, pronikl dokonce až do Střední Asie a na pomezí Indie.

 

Všechny tyto novinky měli konkrétní patrnou odezvu. V krajích, kde dříve převládala zemědělská výroba, se rozvinula řemesla. Bylo založeno mnoho vzhledných měst v krajinách v souladu s přírodní bází, vrstvy domácích usedlíků se sbližovaly (sčuchly) s novými papaláši a přijímaly i jejich jazyk a kulturu – helenizovaly se, až se jim za uchem prášilo. Občané někdejších městských států byli zvyklí rozhodovat o záležitostech všech. V helénistických říších se však vládní garnitura nalézala převážně jen v rukou královských úředníků, a tak se zájem svobodného obyvatelstva soustředil na soukromý sektor, na vlastní zaměstnání a vlastní hobby na úkor vynalézavé doby. A právě v takové době nastal rozmach vědecké studie a šprtání se u šprta…

 

Přispěla k tomu skutečnost, že se Řekům otevřely dosud neznámé země. Poznali Východ až po Himaláje v Indii, na západě Atlantský oceán, obepluli Afriku. Helénističtí zeměpisci se přitom nespokojovali jen popisem nově objevených a dobytých územních celků. Chtěli také vylíčit nebo přijít na kloub tomu, proč se asi jednotlivé krajiny navzájem tolik odlišují. Jiný kraj – jiný mrav. Stejné basis lidského srdce a dobroty medu od včel nezáludných pro úl. Archi+med sladký a léčebný, toť Archimédes v praxi znalce přírody. Od nich pochází nauka o klimatických pásmech, neznevažujte je proto. Opírali se o výsledky rychle se rozvíjející astronomie. Řekové nad orientální hvězdopravce vynikli tím, že nebeským tělesům nepřipisovali duši, ale maximálně jenom pronikavé uši. Už ve 3. století před naším Kristem dokázali vyslovit heliocentrický názor, podle něhož středem planetárního systému není Země, nýbrž mnohem odolnější útvar Slunečního kotouče.

 

Úspěchy astronomie byly zase podmíněny novými objevy ve fyzice a především matematice. A tady nad jiné vynikl právě pan Archimédes. Jeho hledání a nalézání fyzikálních i matematických konjunkcí s přesností na desetinu výsledku mělo značný význam pro celou tehdejší společnost.

 

Archimédes ze Syrakus žil v letech 287 až 212 před naší érou civilizačního pokroku v úspěchu či ve spěchu homo sapiens sapiens. Spěchem snad i brutalus. Byl synem dvorního astronoma. Studoval v Alexandrii a své know how neustále živil a zdokonaloval tak, že se stal nejvýraznější odmocninou z jedné velké vědy starověku. Zabýval se nejen matematikou a fyzikou, ale také mechanikou a pro dámy velmi přesně definovanou sexuální rafinovaností, proto se na něj v jednom kuse těšily a nemohly se nabažit jeho taktiky (na to klidně vezměte svůj prostředek protijedů).

 

V Úvodu do matematiky užíval již metody blízké integrálnímu počtu. V geometrii mimo jiné stanovil obvod a plochu kruhu, nejvíce si ale cenil objevu poměru povrchů a krychlových obsahů válce. Pro astronomická pozorování sestrojil planetárium hnané vodní silou trysku, jímž znázorňoval pohyb nebeských těles.

 

Z fyzikálních zákonů, které objevil a dokázal, je nejznámější zákon o tom, že těleso ponořené do alkoholické kapaliny je nadlehčováno silou rovnou váze kapaliny tělesem vyžahnuté – vytlačené. Na tento poznatek prý přišel v lázni a byl jím tak zaujat, že jen spoře oděný vyběhl jako malé éro, torpédo a borec na ulici a radostně zajuchal „Heuréka“ (= nalezl jsem ten fígl).

 

Zákon si ověřil mnohokrát v praxi pijana. Také tehdy, když ho syrakuský král Hierón (žádnej holomek trapáček rypáček jedovatých emisí cigaret – jak byste sami vycítili, že zapáchá ret exotů flinků) požádal o zjištění, zda jím objednaná zlatá koruna, na jejíž výrobu dodal potřebné suroviny, nebyla nakonec zhotovena s příměsí stříbra. Archimédes porovnal váhu vody vytlačené zhotovenou korunou, váhu vody vytlačené dodatečným množstvím zlata a váhu vody vytlačené stejným množstvím samotného stříbra. Z rozdílů přesně dokázal, že královo podezření bylo na místě. Klenotníka marnotratníka stihla stejně jako všechny licoměrné podfukáře v té době velmi přísná odplata hněvu krále, Archimédes se mohl naopak těšit králově náklonnosti pro vědu vpřed.

 

Z Archimédových strojů má trvalý význam především vodní šnek se šroubovou trubicí navinutou kolem osy. Její rotací bylo možné zvedat hladinu vody podle potřeby do různých výšek. Používal se proto při zavlažování, a to prakticky ve všech oblastech suchem souženého Řecka bez dotací štědrého regionu a také při práci v dolech.

 

Se jménem tohoto muže je spojena také celá soustava zákonů o práci kladkostroje a jeho konstrukce. Tradoval se jeho výrok, že není břemene, jímž by nepohnul, a že kdyby měl k dispozici jinou Zemi, přesídlil by na ni a odtud by hnul i naší planetou. Neměl tedy žádné obavy z nezdaru svých plánů. Aby přesvědčil o pravdivosti a současně významu svých objevů krále, nařídil, aby těžkou nákladní loď naložili ještě zbožím. Na její palubu pak nastoupilo navíc i několik desítek vojáků, ať žije obrněný bonus na vlnách! Sám seděl na břehu a bez zvláštní námahy kulturisty ji pomocí soustavy kladek přitáhl na předem stanovený plácek.

 

V dochovaných dílech jsou zaznamenány jen fragmenty jeho objevů a poznatků. Škoda, že jsme nebyli dříve při tom, když exceloval a přiváděl v úžas tehdejší očité svědky. Při svém velkém nadání, hloubi ducha a teoretické výbavě fantazie neměl chuť zaznamenávat komplet všechno, co mu zajistilo renomé i slávu věků. Praktické využití mechaniky a vlastně vůbec veškerého umění a vědy považoval jen za jakési vykonávání řemesla. Jeho vlastní ctižádost ho nutila jedině tam, kde – jak tvrdil – „…krása a dokonalost je nesmíšená, v oblast čiré vědy, která nepřipouští srovnání s ostatním světem hmoty a při vědeckém pojednání je k němu v protikladu – jako jin a jang se skvěle doplňují třesky plesky – neboť u toho se projevuje velikost a vnější krása a u oné preciznost a mimořádná síla charakteru, víte to?“.

 

V seznamu dochovaných děl jsou například Psammítés (o počtu zrn písku, která by vyplnila vesmír), Peri kónœideón sfairœideón (o kuželosečkách), Peri tón méchanikón theórématón (metodika mechaniky volné a přeci dostatečně precizní), Peri sfairás kaj kylindrú (o kouli a válci takhle jednou zvečera), Peri isorropión (o rovnováze) a Peri tón ochumenón (o plovoucích tělesech, že je jim ve vodě spolu fajn).

 

Přístroje a zařízení navzdory svým názorům přece jen využil účinně a v širším měřítku tzv. kontextu, a to k vybudování řady obranných a útočných mechanismů. S jejich zásluhou ničil římská plavidla (s debilními pravidly na palubě), když byly Syrakusy obléhány za druhé punské války.

 

Jednotky Římanů tehdy vedl urputný alfa samec Marcus Claudius Marcellus hnus. Krátce po tom, co byl potřetí zvolen legitimním konzulem, odplul na Sicílii. Jeho prvním úkolem bylo zahájit útok proti oddílům Hippokrata v Leontinech. Boj netrval tak dlouze, Marcellus město opanoval po krátkém přísném vpádu. Nařídil důsledně chránit městské obyvatelstvo, jen přeběhlíky, kteří se dostali do jeho pracek, dal veřejně vymlátit jako nános prachu na koberci a potom setnout hlavy.

 

S celou svou armádou pak zamířil k Syrakusám. Utábořil se nedaleko města a poslal tam posly se zprávou o událostech v Leontinech. Bylo to však marné, nikdo jim nechtěl uvěřit.

 

Marcellus se proto rozhodl zahájit radikální útok, a to současně na suchu i na moři. Pěšákům velel Appius Claudius, on sám lodním fregatám čítajícím 60 lodí, které byly vybaveny různými typy zabíjecích zbraní. Na pohyblivém mostu osmi navzájem svázaných lodí dal vztýčit zvláštní strojové zařízení, které mělo vrhat velké šutry o hrozné hmotnosti na obránce města. Blížil se s ním k hradbám nikým nečekán a nezván, pln důvěry nejen v další úspěch, který mu přičtou k dosavadní kariéře flamendra bombarďáka, ale také v obrovské rozměry tohoto důmyslného softwaru. Nicméně se ukázalo, že nakonec v porovnání s vynálezy Archimédovými nemělo vůbec žádnou cenu.

 

Plutarchos v knížce Životopisy slavných Řeků a Římanů o tom písnul: „Když Římané vzali útokem pevnost ze dvou stran naráz, zavládlo v Syrakusách zděšení a hrobové ticho, protože se každý ve svém strachu domníval, že proti tak hrozivé síle není možný odpor. Archimédes a jeho pomocníci však spustili své kanóny. Na pozemní vojsko začaly létat střely různého druhu a obrovské kamenné bloky. Dopadaly s hlukem a neuvěřitelnou rychlostí, rozdrtily svou vahou s převahou všechny, kteří se nestihli krýt, a působily zmatek v řadách vojsk. Současně se z hradeb proti římským lodím vysunuly berany a silou hovadského tlaku shora je potápěly do hlubin nebo železnými chapadly podobnými zobanům jeřábů uchopily loď, zvedly ji do výšky, takže stála na zádi, a pak ji s výrazem opovržení urychleně ponořily.

 

Jiné lodi přitahovali obránci ke břehům lany a háky a točili s nimi tak prudce tak dlouho, dokud nenarazily na skaliska a zrádné mělčiny pod hradbami. Často se stávalo, že některá loď byla zcela vyzdvižena z moře, rotovala ve vzduchu jako ve víru pračky Whirlpool, vznášela se a skýtala hrozitánský zážitek na pohled. Nakonec z ní námořníci popadaly jako shnilé hrušky z kompotů Římských děvek a prázdná loď obvykle narazila na hradby nebo skály a měla to spočítáno.

 

Nezbývalo nic jiného, než aby bezradný Marcellus vydal rozkaz k okamžitému odplutí zbylých plavidel a ústupu pozemních (zredukovaných) sil. Na válečné poradě zaznělo hned nadcházející noci znovu zaútočit na baštu Archimédů a jiných soupeřů. Domníval se, že vlivem velké síly strojů, které Archimédes používal, je dráha střel vysoká a dlouhá, a předpokládal, že v bojích v těsné blízkosti městských hradeb Syrakus budou pro malou vzdálenost nepraktické.

 

Přepočítal se i tentokrát, asi si moc věřil. Archimédes totiž krátce po ukázce kladkostroje a přitažení těžké, plně vrchovaté lodi ke břehu vyhověl přání a naléhání krále Hierona, aby sestrojil další předměty vhodné k likvidaci nepohodlných nájezdníků. Sám je nepoužil, protože největší část svého života král strávil bez šarvátek a bez velkých ztrát. Jenže nyní byla taková zařízení Syrakusám víc než prospěšná.

 

Noční tmou se k městu srocují Římané v domnění, že nejsou nápadní. Znovu se ocitli ve sprše kamenů a jiných balistických výhod z výhodného postavení matematika a fyzika a ještě k tomu stratéga, na hlavy se jim sypaly jeden šíp za druhým, takže byli nuceni opět vzít do zaječích. A když se jejich jednotky rozvinovaly ve větších vzdálenostech, byly i tam zasahovány střelami hbitých obránců vlasti. Římané přitom nebyli své značné ztráty schopni oplácet, protože většina strojů, které Archimédes sestrojil, byla skryta za hradbami, které poskytovaly bezpečný štít také všem bojovníkům a ne zbabělým bebíčkám.

 

Marcellus plný podráždění a hromů v očích řekl tehdy svým zbrojnošům a technikům ironicky v hlase: „Cožpak ho opravdu nezvládneme umlčet? Vždyť klidně sedí v bezpečné vzdálenosti a v žertu a na posměch vyzdvihuje naše lodi a množstvím střel, které na nás pálí současně, překonává mýtické stvůry, které měly od přírody sto rukou.“

 

Římané byli tak zděšeni, že kdykoliv viděli, že se přes hradby vysunuje nějaký kus provazu nebo dřeva, začali bědovat, že na ně Archimédes zaměřuje nějaký stroj, obraceli se a prchali. Svého cíle nakonec přece jen dosáhli. Nikoli však přímým útokem, nýbrž úskočnou lstí.

 

Marcellus totiž zajal Sparťana Damippa, který se chystal v nevhodný čas odplout ze Syrakus. Jenže město žádalo jeho propuštění za výkupné. Za jednání a rozepří, které se o této záležitosti vedly, zpozoroval Marcellus, že jedna z věží města je střežena velmi lajdácky, ale přitom může pojmout velké skupiny vojáků, a navíc hradba vedle ní je poměrně přístupná. Dal proto zhotovit velké množství žebříků potřebné délky a ve vhodném okamžiku, kdy Syrakusané slavili slavnosti k poctě bohyně Artemidy a více než na obranu mysleli na laškování, podnikl rozhodující útok do zad nepřítele. Za noční tmy obsadili jeho vojáci věž, část hradeb a jednu městskou bránu. Po rozbřesku pak prolomili zbytek obrany a město plně obsadili.

 

Podřízení velitelé doporučovali zakládat fatry, drancovat a pustošit o sto šest… Marcellus tyto hlasy zamítnul, vydal naopak přísné rozkazy proti násilí, zabíjení a zotročování Syrakusanů. Osud města byl přesto tragický a bohatství, které uloupili Římané, bylo až do nebe volající.

 

A tragický byl také osud Archimédův. Byl právě zabrán do úvahy nad nějakým obrazcem zákonů mechaniky, k jehož vyřešení soustředil mysl i oči tak intenzivně, že nezpozoroval rozhodující útok ani podrobení si města. Když pak před ním náhle stanul římský voják a nakazoval, aby ho následoval k Marcellovi, Archimédes odepřel, dokud svůj problém nevyřeší a nedovede důkaz do brzkého uspokojivého závěru. Voják se rozzlobil, tasil meč a vědce probodl.

 

Jiní ale tvrdí, že římský voják se před něho postavil již s obnaženým mečem a úmyslem probodnout ho. Archimédes, když ho spatřil, naléhavě žadonil spravedlnost, aby počkal aspoň malou chvilku, aby nebyl nucen nechat hledané řešení nedokončené a nezdůvodněné. Voják na tohle neslyšel a Archiméda zneškodnil brutálním gestem.

 

Podle třetí verze nesl Archimédes Marcellovi různé nákresy svých strojů a zařízení, protože římskému dobyvateli po bilanci bojů, které jeho oddílům dosud pochystaly vůbec největší počty zlomených vazů, velmi záleželo na tom, aby poznal mechanismy obrany Syrakus. Jednak proto, aby mohl nalézt účinnější fortelnost útoku, a jednak proto, že chtěl Archimédovy poznatky a zkušenosti sám využít v dalších bojových výpravách římské pěchoty a rachoty od námořnictva. Archimédes s sebou nesl i některé matematické přístroje – jako sluneční hodiny, koule a kvadranty. Vojáci, kteří ho náhodou potkali, se domnívali, že v nich nese zlato a stříbro, přemohli i jeho doprovod a zamordovali ho jako šnečka.

 

Ať už je pravá kterákoliv verze z uvedených, nebo i jiná, je jisté, že v roce 212 před naším letopočtem Archimédes ze Syrakus zařval jako gorilí náčelník nebo pavián. Starověk tehdy přišel o geniálního učence, ale v historii lidské civilizace a vědeckého poznání je zapsán natrvalo.

 

 

*

 

Archi i med může být hned ve 20. století Květa Fialová, neboť připustila takové varianty.

 

Když Chalíl Džibrán jednou dostal zadání, aby si představil, že by se musel vzdát všech slov, která zná, kromě sedmi, ponechal si tato:

 

Ty a já. Přijímat. Bůh. Láska. Krása. Země.

 

Vytvořil z nich tuto báseň:

Lásko, přijmi mne,

Přijmi mne Krásko,

Přijmi mne Země,

Přijímám tebe,

Lásko, Země, Krásko,

Přijímám

Boha

 

Moc se mi to zamlouvá. Přemýšlím, která slova bych si s dovolením ponechala já. Asi jen jediné: DĚKUJI.

 

Děkuji Bohu. Mamince. Tatínkovi. Děkuji Blance. Pavlovi. Zuzce. Dominice. Děkuji Vláďovi, Batulce, Nadě. A všem, všem lidem, které jsem směla potkat a potkám. Všem zvířatům. Stromům. Hvězdám. Slunci. Duze na nebi…

 

Z jediného rafinovaného slova bych nesvedla dát dohromady rafinovanou báseň.

Ale místo ní nechám na úplný závěr opět promluvit Chalíla Džibrána. Kdysi se přiznal:

„Neznám absolutní pravdu. Ale jsem pokorný před svou neznalostí a v tom je má čest i má odměna.“

 

navždy bohémka, rafinovaná Květa Fialová

 

 

O MODLITBĚ V ÚZKOSTI, O TOM, JAK DŮLEŽITÉ JE MÍT SVOU, ALE DOOPRAVDY JEN SVOU – VÍRU.

 

PROROK řekl:

„Modlíte se ve své úzkosti a bídě. Kéž byste se takhle modlili v plnosti své radosti a ve dnech hojnosti. Vždyť, co jest jiného modlitba než to, že se rozpínáte do živoucího prostoru.

 

A je-li pro vás útěchou vylévat do prostoru svou temnotu, nechť je vám též radostí vylévat tam i svítání svého srdce. A umíte-li jen lkát, když vás duše volá k modlitbě, měla by vás k ní stále pobízet, hybaj.

 

Kdybyste vstupovali do chrámu jen proto, abyste o něco žádali, nedostanete to. A kdybyste do něho vstoupili, abyste se pokořili, nebudete povzneseni. Ba i kdybyste do něho vstoupili, abyste prosili za dobro druhých, nebudete vyslyšeni. Nemohu vás poučit, jak se modlit slovy. Bůh naslouchá vašim slovům, jen když je sám vysloví skrze vaše rty…“

 

Mám své náboženství, je opravdu jen mé, protože nemám ráda organizované spolky, ať už jsou jakkoli ideově založeny. Nejdůležitější pro lidi je láska a nevadí mi, když má každý jiného boha. A jiné modlitby, a jiné verše stejně odsejpací jako čas báječných hip-hopových přesýpacích hodin, seřízených docela přesně na míru.

 

Maminka tíhla k buddhismu, tatínek byl evangelík, také já se sestrou jsme křtěné evangeličky. Tatínek nám pravidelně předčítal z Bible, z textu evangelií, maminka nám zase vyprávěla o své víře. S tatínkem jsme si vychutnávaly rybinu i maso, maminka nikdy nic „živého“ nejedla, protože to bylo proti jejímu gustu a neochvějnému přesvědčení.

 

A přesto jsme si z obou vzaly to, co nám nakonec pomáhalo orientovat se v dění kolem nás.

 

Po mamince jsem zdědila lásku k Orientu. Jsem sice po otci evangelička, ale protože nade vše miluji svobodu i ve víře utkanou, připadá mi, že naše náboženství, hlavně pak katolické, mají na můj vkus příliš doktrín, předpisů, omezení, neřkuli nařízení. V orientálním Zen buddhismu vám ale jen napovídají, že nejvíc ze všeho jde o lásku a dobrotu, ovšem nevnucují vám, jak k nim sami máte dospět. Orientálci tvrdí, že štěstí člověka neobohacuje, obohatí ho právě utrpení. A že když se právě jím prokopáte, zjistíte fůru věcí.

 

Já se neřídím ani tak předpisy, jako spíš přesným citem a svědomím.

 

I v tom mi pomohl laskavý PROROK. Vysvětlil mi, že:

„Není náboženstvím každý čin i každá kloudná myšlenka? Kdo může oddělit svou víru od svých činů? Kdo může před sebou rozprostírat své hodiny a říci: Tato je pro Boha a tato je pro mne. Tato je pro mou duši a tato pro mé tělesno?

 

Všechny vaše hodiny jsou křídla, která tik tak tikají v prostoru od sebe k sobě. Ten, kdo nosí svou mravnost jako svůj sváteční oblek, měl by být raději nahatý. A ten, kdo vymezuje své chování mravními zásadami, uvězňuje svého zpěvného ptáka v pevné kleci. Nejsvobodnější zpěv však nevychází skrze mříže a dráty a deset let natvrdo. A ten, pro koho bohoslužba je oknem, aby je nejen otevíral světu, ale i zavíral, nevstoupil dosud do příbytku své duše, jehož okna jsou dokořán od úsvitu do úsvitu.

 

Váš každodenní život je vaším chrámem. Je vaším náboženstvím, amen…“

 

Uznávám veškerá náboženství, každá cesta k víře je jiná, ale cíl je jediný. Líbí se mi třeba pravoslavné kostely. Ráda zajdu do kostela v Karlově ulici (hned kousek odtud za rohem mají otevřeno ono báječné čokocafé, fakt extra třída, kde vevnitř nacházíte dětský koutek, ale hlavně vitrínky s muzeem starých pohlednic, 100 a víc let starých malebných pohlednic, vejděte k nim). Nebo s vnučkou Dominikou chodíme třeba do kostela svatého Matěje, o Vánocích tam vždy vystojíme dlouhatánskou frontu k perníkovému betlému, před kostelem hrají a zpívají samí junáci, omladina…

 

Do kostela bychom opravdu neměli chodit jen kvůli tomu, abychom se modlili za odvrácení nějakého maléru. Navíc jsem přesvědčená o tom, že když se jeden nešťastník pořád, byť jen v duchu, připravuje na nějaké katastrofy a fiaska, vlastně je přitáhne. Tomuhle doopravdy věřím. V životě mi moc napomohlo zjištění, že my sice přijímáme nepřízeň osudu jako nepřátelství, ale i utrpení je dar od bohů. Jakmile bychom procházeli životem jen tak, jakmile bychom chtěli od života pouze inkasovat výhody, když bychom nepoznali, jak chutná pelyněk, zoufalství i bolest, zkazilo by nás to jako Brigid Jonesovou. A taky zničilo.

 

Jsem-li v kostele, neprosím – ale jen děkuji.

 

 

O KOŘENECH ŽIVOTA

 

Když to jen trochu jde, vracívám se na Slovensko. Do Laziska u Liptovského Mikuláše. Mamince se na Slovensku také velmi zamlouvalo všelico a vždy se sem chtěla vrátit. Po různých peripetiích po roce 1938, kdy jsme museli Slovensko zrazu opustit, jsme se sem v padesátých letech opět mohli dostat. Maminka koupila v Lazisku pozemek a v roce 1958 na něm ta ženská začala stavět domek. Už jsem se o tom ve svých vzpomínkách zmiňovala, jak nebýt pana Wericha, nikdy by stavbu nedokončila.

 

Maminka u domku založila krásnou zahradu a všechno prostě udělala tak, abychom byli spokojení i my, kteří se sem vraceli už jenom na prázdniny. Miluji květiny a maminčina zahrádka, to byl pro mne potěšující ráj.

 

Velmi ráda chodím na dlouhé procházky v přírodě. Obdivuji stromy a když strom obejmu, mám pocit, jako bych objímala milovanou bytost. Stále si vlastně říkám, že žiju jakoby na rozkvetlé louce, kam si zvu svoje lidi. Už jako malá jsem si pořád hrála venku a sbírala do náruče kytičky.

 

Ráda se vracívám na Lazisko. Slovensko pro mě navždy zůstane krajinou, kterou zbožňuji. Vlastně vůbec nevnímám, že došlo k nějakému rozdělení na hranice, v mém srdci politici s intrikány nerozdělili nic. Moje o tři roky starší sestra Blanka se o domek stará pečlivě, bohužel i tak nemohla zabránit tomu, aby domek nenavštívili nezvaní nenechavci a neodnesli odtud dvacet sedm obrazů, které vyřízli z rámů. Dobytek.

 

Maminku máme pohřbenou blízko domu. Naše dcera Zuzana je restaurátorka a vyřezala babičce kříž, na němž umístila maminčino celoživotní krédo.

 

Je z Mahenových veršů a zní moc krásně.

Za nocí nejtemnějších na slunce pamatuj…

 

Do klidu – k mamince – se ráda vracívám. Povídám si s ní a vždy od naberu kupu sil do dalších dnů. Blanka mi dává ten největší dar, když tak opatruje náš domeček – a já se do něj mohu léto co léto vrátit a slunit se a rekreovat. Skutečně denně jí v myšlenkách za to děkuji. Lazisko – přesně to je můj RÁJ.

 

Když je mi však ouvej, pomohou mi třeba i obyčejné stromy. Stromy jsou pro mne opravdu básně paní Matičky Země, které píše no až do nebe. A čím dříve si člověk uvědomí, že každý, ale doopravdy každý, máme nějaký svůj strom, který je nám blízký, tím dříve si i učiníme svůj život hezčí a teplejší. Také stromy totiž umí vyzařovat vzácnou energii, stejně jako lidé, co jsou vůči okolí potěšující…

 

Náš blízký strom musí odpovídat naší povaze, stoprocentně. Ať už si to přiznáme nebo ne, stromy ochraňují naše chatrné zdraví a právě energie stromů pomáhá léčit nejrůznější neduhy.

 

O kterých stromech bychom měli rozhodně vědět co nejvíce?

 

Třeba o dubu.

Je stromem zdraví a vitality. Podporuje naše rozhodování. Dodává nám energii a mohutnou sílu. Pomáhá těm, kteří trpí onemocněním vysokého krevního tlaku.

 

Anebo taková borovice.

Pomáhá při potížích dýchacích cest. Při rýmě a kašli. Doporučuje se astmatikům, alergikům a kuřákům.

 

Smrk zase zmírňuje revmatické a neurologické potíže. Dává pocit síly a dobrého zdraví. Výborně působí na nervový systém, aneb, co tě nezabije – to tě ještě navíc posílí!

 

Buk je zase vhodný pro ty, kteří trpí bolestmi hlavy a migrénami. Podporuje soustředění, dodává elán a dobrou náladu.

 

A bříza či jasan?

Oba pomáhají úspěšně zahánět smutek, deprese, starosti a problémy. Místo smutku přinášejí dobrou náladu a optimismus.

 

Lípa je prý stromem lásky. Podporuje v nás schopnost milovat. Příznivě ovlivňuje srdeční činnost, a proto je vhodná při srdečních potížích. Má prý dokonce i omlazující účinek na lidské orgány.

 

Vrba je naopak stromem smutku. Ale pomáhá při zažívacích potížích, zvláště při onemocnění tlustého střeva.

 

Kaštan podporuje vyrovnanost, schopnost rozhodování a odvahu. Dává nám klid a pohodu.

 

A třešeň? Ta posiluje sexuální činnost, zejména v období květu, zejména s Mia na příjmu.

 

Olše je určitě stromem mystiků a mágů. Příznivě působí na duševní činnost a meditaci…

 

 

A CO DÁL?

 

Je to tak jednoduché. Najdeme si svůj strom, pokud možno by měl být zdravý. Postavíme se k němu, obejmeme jeho kmen a zůstaneme spolu několik minut – dokud je nám to příjemné. Je ale třeba, abychom se svého stromu dotýkali konečky prstů a v duchu si s ním povídali. Ucítíme slabounké brnění. Jde o předávání bioenergie a brněním se odčerpávají ionty, které zdraví příliš nepřejí a neprospívají.

 

A pak se stačí posadit, zavřít oči, zklidnit se. Pravidelně a hlavně v klidu dýcháme. Vzpomeňme si třeba na procházku přírodou, vnímejme v ní stromy. Pak už jen postačí zvolit ten, který se nám nejvíce zamlouvá a s nímž bychom si přáli se co nejvíce ztotožnit. Pomohou nám třeba tato slova:

 

„Jsem strom. A větve k zemi skláním. Jsem vítr a chci hladit tvoji tvář. Bloudím světem bez ustání, jak poutník, který hledá světla zář. Má duše zbloudilá v nočních tmách hledá svou opravdovou lásku. Nech mě tou cestou ke světlu jít…“

 

I v té nejšedivější skutečnosti všedního dne bez počítače na dosah kyberneťáci přece můžeme pocítit, jak voní louka, rosa, vzduch v lese, jak si ve větvích stromů prozpěvují ptáci. I v těch nejhorších okamžicích záleží jen na nás, zda to pocítíme.

 

A jak by měla naše meditace končit?

Větve stromu se opět změní v naše ruce, které se pomalu, jako padající listí, vracejí nazpět. A v nás ještě chvíli doznívá vše, co jsme prožili…

 

 

O TOM, ŽE NAŠE TĚLO JE HARFOU NAŠÍ DUŠE A JE JENOM NA NÁS, ZDA Z NÍ VYLOUDÍME  SLADKOU PRODUKCI NOT, ANEBO JEN JAKÝS TAKÝS ZMATEČNÝ RYTMUS.

 

Nevím, možná je to ode mě i určitá nezodpovědnost, že žiju pokaždé lehce a když už na to přijde, jsem šťastná i z katastrof. Ani mí kolegové, které mám ráda, u mě nemají šanci probojovat svůj uplakaný pocit. Petr Nárožný, jakmile se třeba týden nevidíme, říkává: „Copak Květa, ta bude zas o týden šťastnější. Nejlepší by bylo, kdybychom jeli do Vladivostoku, tam by nás okradli, surově odkopli, to by se jí určitě líbilo…“

 

A já mu přitakám.

Petr Nárožný je nesmírně příjemný a velice vzdělaný a milý kolega. Jeho nepřekvapí žádná náhlá otázka, miluje historii, dějiny světa, muziku, je nesmírně poctivě založený. Je vždy připravený perlit na zkouškách i na představení. Můj optimismus v náhledu na svět sice nesdílí. Ale přijme ho. Já se vlastně stále snažím o to, abych doopravdy všechno převedla na příjemnou notu. A taky nikdy nešlapala na paty osudu. Život si totiž představuji jako vlnu na moři, na kterou se položím, svůj život na ní nechám plout a jen tak se nechám unášet proudem. V tomhle jsem přímo precizní.

 

Také naštěstí nikdy nechci dělat to, co mi není dáno. Nenapadlo by mě, abych třeba prahla po nějaké roli, kterou jsem nedostala, anebo záviděla role svým kolegyňkám. Tyto pocity neznám.

 

Myslím, že každý můžeme svou povahu do jisté míry zdokonalovat. Něco máme samozřejmě v genech, a já, protože, jak jsem už mockrát zmiňovala, jsem po mamince, vnímám svět tak, jak ho vnímám. K tomu ale je zapotřebí naučit se poznat sama sebe. Naučit se poznat druhé.

 

Mám štěstí v tom, že se stýkám s lidmi, kteří jsou tak nějak pospolití a ve svém srdci i v duši mají vše v pořádku. Ani jeden z mých přátel, a mám jich zaplaťpánbůh tak akorát, se nestal třeba chamtivý po penězích. Znám jen samé milé a úžasné lidi. Samozřejmě že i já potkám lidi úplně opačného ražení a ti nejsou ti, se kterými klábosím často a kamarádím. Každý člověk ale vyzařuje určitou auru, a protože mám výhodu, že mi celoživotně vycházejí nejrůznější předtuchy, objeví se mi před očima třeba i kratičký obraz nějakého budoucího děje, promítnu si události, které se mi pak v podvědomí propojí s tím, co se musí nutně stát, aby k té které záležitosti došlo. Podle toho se zařídím. Nepřipadá mi to nijak mimořádná věc, žiju s tím už dlouho, abych si zvykla na své předtuchy.

 

Co vidím a prožívám, neodmítám, naopak, všechno přijímám s otevřenou náručí. Co cítíme, vidíme, vnímáme, to je přece i část nás samých. Vnímejme se víc! Lhostejnost nebo slepá ignorance je polovina smrti.

 

 

OČI HOVOŘÍ ZA VŠE

 

Jsem ráda, když se lidé dokážou odpoutat od svého materiálního světa a vnímají svět spíše přes svou duši.

 

Když hraju s Filipem Blažkem Harolda a Maude, poznám, že Filip má tu hru také rád hlavně podle toho, že mu to čtu v očích. Nemá mrtvé oči.

 

Partneři na jevišti mě vždy zaujali především svýma očima. Oči jsou naším zrcadélkem. Václav Voska, Jindřich Plachý, Jan Werich, Karel Höger, Josef Bek, Sváťa Beneš – samí nádherní lidé. Vždy jsem si náramně vážila Dany Medřické, s níž jsem se měla možnost mnohokrát setkávat při natáčení. Byla to ženská do nepohody a všechno zvládala bez okázalých gest. Pamatujete se na ni, jak živé měla oči? Proč byla Dana Medřická tak oblíbená, to snad nejlíp vystihla Merynka Rosůlková, když prohlásila, že Dana vůbec neměla buňky pro nepřátelství. A při posledním rozloučení s Danou to Luděk Munzar vyjádřil ještě lapidárněji:

 

„Dana, to byla svíčka, která hořela z obou konců. A jaké nádherné světlo nám dávala! A jak teplo u ní člověku bylo…“

 

 

DENÍK

 

Jen štěstí a bolest, když se uskuteční na přeskáčku, mají u sebe jak svorku, tak sešívačku – ne nahodile směřují na střídačku, vyměňují se, usedají společně k našemu stolu, nakonec dokazují jediné, a to, že se naučíme přijmout všechno s pokorou. Ne vyděšeně.

 

Dostala jsem nedávno psaní od jednoho dvacetiletého kluka, psal mi, že by si se mnou chtěl dopisovat. Odepsala jsem mu, že já mu opravdu v jeho problémech nemohu pomoci, ale doporučila jsem mu, aby si psal deník a rok se v něm sám se sebou konfrontoval. A že za rok, až se vrátí ke svým postřehům či poznámkám, určitě zjistí, jak veliký zaznamenal posun ve svých názorech i postojích.

 

Myslím, že takováto konfrontace je skutečně nejlepší varianta. Já si totiž deníček vedu každý den – už od puberty, od šestnácti. Jak je mi teď milé, listovat v něm pozpátku. A dozvědět se třeba, co jsem udělala kupříkladu 13. září 1959.

 

Celý den ležím, je mi hrozně. Od 11 hodin se dívám na film Cesta do pravěku. Pavlíček vaří oběd. Pak se dívá na cyklistické závody a Brněnský veletrh. RAKETA POPRVÉ VYSLANÁ NA MĚSÍC!!!

 

Listuji o kus dál. A připomenu si, co jsem dělala 17. srpna.

 

Vstáváme a s Pavlíkem společně snídáme. Oba musíme letět do práce. Já mám do 14 hodin zkoušku v divadle. Hned ale jedu domů, protože čekáme návštěvu a musím uvařit. Je u nás pan Kainar…

 

Jak já ještě teď miluji jeho básně, jsou jak jogurt na jazyce…

A 30. října téhož roku?

 

Láďa Vichtra potahuje v pokoji gauč… ve 21 hodin přichází na pokec Miloš Kopecký s Janou Lichtenberkovou. Pouštíme si k tomu Wericha s Voskovcem. Jdeme spát až ve dvě hodiny v noci…

 

Otevírám jiný deník, na hřbetu diáře je letopočet 1979. Namátkou se dostávám k 6.9. (superpinkyrafinované datum pro zářící září). Cože se tehdy vlastně událo v mém životě? Nebylo to nic neobyčejného.

 

V deset hodin jedu do Břevnova ke kartářce. Nic extra zvláštního mi neprozradí. Jedu domů a čtu si báječnou knížku od Betty MacDonaldové, Vejce a já. Také vařím, protože Pavel i děti přijdou domů na oběd. Pak jedu k Honzovi. Ve 22 hodin se vracím a dívám se na poslední díl Alsara.

 

Anebo se dozvím, jaké to bylo, když jsem stonala a bylo třeba – třeba 3. listopadu 1980?

Celý den jenom ležím a čtu si Kunderův Žert…

A když se za pár dní uzdravím, zkouším s Petrem Haničincem, na návštěvu k nám zašla Dana Medřická se svým Španělem, s Pavlem jsme byli v kině… Prostě žiju.

 

13. května 2013 míval lev v horoskopu Metra letmo předurčeno:

„Po dlouhé době jste ve vztahu. Užijte si šťastné období zamilovanosti a využijte nově získanou chuť do života ve svůj prospěch.“

 

 

JSOU V JINÉ ŘECE

 

Je samozřejmostí, že mohu být někomu protivná, že leckdo by se se mnou zdaleka nechtěl stýkat. Samozřejmě, jsou i lidé, s nimiž se nechci na oplátku zase stýkat já. Jsou totiž v jiné řece. Mohu se jich třeba optat, když se vidíme, na to, co dělají, co děti a tak vůbec… ale přátelství to není. Jenom o sobě víme.

 

Stalo se mi, že jsem si o někom myslela, jak jsme stejná krevní skupina, a najednou jsem zjistila, že jsem se spletla. Je to podivné, ale mám takové zkušenosti s některými lidmi, kteří se proměnili až v emigraci. Co se vrátili, mají jen velice ekonomický pohled na svět. I v těch drobných a nepatrných věcech života si počínají ekonomicky. My to tady ještě neumíme, abych se přiznala, jsem ráda, že to jejich vnímání neumím. Kolikrát jdu s otevřeným srdcem k druhému člověku a najednou poznám, že jen počítá. Znovu a znovu mě to zarazí, vyděsí a je mi líto, když kdysi blízcí lidé teď jenom propočítávají, zda se jim vyplatí někam zajít, co to bude stát, zda mohou dostat nějakou slevu… Zdá se mi, že nežijí. Jenom kalkulují…

 

 

O TOM, ŽE NĚCO, CO JE MEZI NEBEM A ZEMÍ, SKUTEČNĚ EXISTUJE.

 

Už odmalička jsem pořád sháněla různé čarodějnické pomůcky, něco neustále vymýšlela a kula pikle, oživovala jsem svoje panenky, jednou jsem je popadla, že jako odejdu do jiného světa a byla jsem pak někde zalezlá až do rána bílého, no naši nejednou ze mě museli být slušně zoufalí.

 

Jako děti, když jsme hrávaly loutkové divadlo, jsme vymýšlely příběhy a já milovala především ty o čarodějkách. Byla jsem vždy čarodějnice Sudeva. Sestra byla víla Lesana a pak s námi všude byl i vodník Želvan, to byla naše kamarádka Anežka Kovrzková.

 

Když jsem za války vyhledala tu starou knihu psanou švabachem, všechno jsem si vyzkoušela.

Dodnes mám k tomu, co se děje mezi nebem a zemí, kladný vztah. Dokážu vidět paranormální děj  v některých předmětech, dokážu vnímat, co se kolem nich a uvnitř nich odehrávalo. Velice na mě působí třeba staré dřevo. Každá věc z něj má své velké dějiny, učím se z nich.

 

A ještě k něčemu se musím přiznat.

 

Občas si nechávám vyložit karty, abych věděla, jak co dopadne. Věřím na ně ale jen částečně, spíš mám ráda tu nádhernou atmosféru, která je kolem vykládání. Když mi kartářka vysloví něco záporného, nepropadám smutku nebo hysterii.

 

Kdysi jsme byly s Naďou Konvalinkovou u kartářky, a ta nám řekla tolik strašných věcí, jako že všichni kolem nás umřou, že nás potkají ještě další katastrofické události. Naďa z toho byla naprosto šokovaná. Já jí tehdy jen řekla: „Zítra si zajdeme k jiné kartářce, ta bude optimističtější.“

 

Udělaly jsme to a stalo se, co jsem předpokládala.

 

Když naše Zuzanka dělala přijímací zkoušky na výtvarnou školu, také jsem šla za kartářkou, za paní Skálovou. Uklidnila mě, protože předpověděla, že všechno dobře dopadne. A dopadlo. Paní Skálová mi vlastně pomohla vždy, kdykoliv jsem to potřebovala. Uměla mě uklidnit, i když neměla dobré zprávy. Jednou jsem za ní šla a chtěla vědět, jak to dopadne s maminkou, tehdy jí už bylo opravdu zle. Potvrdila mi, že je to s ní špatné. Prosila jsem, jestli by to všechno nemohlo být jinak. Ona jen řekla, že to nemůže. A nechala mě vypovídat se, tím mi vlastně pomohla.

 

Také já sama jsem se naučila vykládat karty, občas je dokonce svým přátelům musím vykládat, ovšem je to pro mne spíš jen taková hra.

 

Život je vlastně v něčem velmi jednoduchý i jak je nevyzpytatelný. To, co dáváme, dostáváme zpět. Když ze sebe vydáváme něco, za co bychom se spíš měli stydět, vrátí se nám to jako černý Petr, který se nám při hře také pořád vrací do ruky. Stále to jde tak nějak dokolečka. Kdo se nedokáže zbavit zloby a zátěže pro nervy, vrací se mu to jako falešná karta. Cokoliv špatného se i jen pokusíme přivodit jinému, jako bumerang to máme nazpátek. A platí to jak pro skutky láskyplné, tak pro ty negativní, očerňující okolí, destruktivní.

 

Ne, opravdu nejsem závislá ani na tom, co mi ukážou karty, nejsem závislá vlastně vůbec na ničem. Zaplaťpánbůh, už vůbec ne na rozkoši, za níž se někteří tolik pachtí.

 

Také v tomto mě oslovil PROROK.

„Rozkoš je zpěv volnosti. Ale není volností. Je to rozkvět vašich tužeb, ale není to jejich plod. Je to hlubina volající k výšinám. Ale není to ani hloubka, ani výška. Je to poletování ptáka v kleci. Není to však zvládnutí prostoru.

 

Rozkoš je zpěv volnosti. Rád bych, abyste jej zpívali z plna srdce. Nechtěl bych však, abyste v tom zpěvu svá srdce dočista ztratili. Někteří z vašich mladých vyhledávají rozkoš, jako by to bylo všechno. A jsou za to odsuzováni a káráni. Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Chtěl bych, aby hledali, neboť mají najít rozkoš. Ne však jen rozkoš.

 

Odpíráte-li si rozkoš, často jen ukládáte svou žádostivost do skrytých koutů svého nitra. A kdo ví, zda to, co je dnes zdánlivě překonáno, nečeká na zítřek. I vaše tělo zná své dědictví a oprávněné potřeby. A nedá se ošidit. Vaše tělo je harfou vaší duše. A je na vás, zda z ní vyloudíte sladkou produkci nebo jen zmatený rytmus…“

 



Poznámky k tomuto příspěvku
lada34 (Stálý) - 17.1.2014 > Nedávno jsem viděl v telce pořad o jeho vynálezech. Nemohu jinak než že super.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 17.1.2014 > lada34> díky, já zanedbávám dost TV pořady, škoda pro mne :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter