Lež

Velké město jednou bylo. Lež se jmenovalo. Mlha se snesla na něj.

Hustá, mléčná, neprůhledná, jako vata. Nikdo ji neviděl.

Černá, mazlavá, těžká tekutina nenávisti laská se s falší v žilách.

Zloba tryská z očí a klepe na bubínek.

V uchu trhlina, další a třetí ještě větší.

Ucho se utrhlo. Není tě zač chytnout, už nejsi dokonalý.

Opravit či vyhodit tento hrnek? Opravit či vyhodit?

A zloba klepe na bubínkek. Ta ta… ta ta…ta ta…bubnuje na popravu.

Jednoznačně vyhodit!! Máme hrnků dost a víc !!

Nač ztrácet čas, plýtvat obvazy a čas a ještě k tomu čas ?!

Bude stejně pokřivený a už nikdy tak pevný a stálý.

Zlobo udeř ještě do bubínku!!!

Jednoznačně vyhodit!!! Ozývá se ze všech rozhlasů v uličkách Lži, kde každé jméno je Pravda nebo Pravdová.

Zlobo zahraj ještě na popravu, a pořádně!

Ve Lži je každý ve vatě. Neslyší tě.

V průzračné azurové řece tančí krev. Pravdovi z ní hrůzu mají.

Je to smrt, je to jed, ječí. Neboj se však, to je Lež.

Napij se z ní at můžeš nabrat kyslík.

Je živý.

Je to život sám.

Když proudí tělem ropa,

 žít je pak jen slovo.

Napij se vody je v ní Vše.

 Víc nepotřebuješ.

 |Když jsi plný života, celou symfonií je pak i jediná nota.