Představte si most, který se rozhodl sevřít oba břehy oceánu, od jednoho břehu táhnoucí se tmavou modří, jen dálný vesmír nad ním a hluboké dno pod sebou.
Počáteční velkou vizi a touhu spočinout v cíli vystřídala tíha nejistoty, laťku za laťkou se most pozvolna plazil v před, a čím dál tím víc cítil tu prázdnotu.
"Kam patřím? Jsem stvořen z té hlubiny nebo z nekonečnosti vesmíru?" Najednou se ho zmocnilo bezdomovectví. Již nevěděl, kde má kořeny, odkud vzešel. Vše se zdálo tak daleko a tak dávno.
Dál skládal prkna za sebe a posouval se kamsi do dálky. Již ho ale dál nehnala ta vidina protějšího břehu, již neměl co spojovat. Ztratil se.
Zmatek a úzkost někde tam uprostřed světa, tak vysoko a přitom tak nízko, aby ucítil jakoukoli blízkost.
A tak se zastavil, začal přemýšlet a bloumat. Přemýšlí o smyslu svého života, o svých snech, o poslání, které mu život přichystal a které nedokázal splnit. "Nemám sílu pokračovat v cestě, nevím ani kam mám jít, ztratil jsme směr. Mám se vrátit? Ale copak nějaký most začíná i končí na témž břehu?"
*
A tak tam ční, tělo napnuté v křeči trčící do prázdna. Ztracen v neznámu a bloumající bez cíle.
http://www.youtube.com/watch?v=kmZhmIt_pYo
|