|
Hvězda jak světélko
nad dálným obzorem,
nad pouští, oázou,
vesmírným prostorem,
ta malá lampička
vede nás k cíli v dáli
k planetě s květinou,
kterou jsme vychovali.
Byť jednou z miliard,
každému sama stačí,
vnímavý člověk za ní kráčí
ve víře, že jednou, možná, snad
bude-li dostatečně dlouho klopýtat,
tedy dost statečně a vytrvale,
tvrdohlavě, umíněně a tak dále,
dostihne ji.
Jít za hvězdou je prostě o naději.
Hvězdu si nebereme,
nelze se s ní oddat.
Můžeme ji jen pozorovat
mlčky a toužebně
tou polovinou v nás,
která vzdor dospívání,
od mala
se touhy a snění nevzdala
a proto pro ni kdesi vnitru
stojí čas.
Což není vůbec snadné,
děti, rodina, starosti nenápadné,
natož ty nápadné,
povinnosti a lidské konvence.
Jak těžké, nezměnit se v udřeného mravence,
jak obtížné je hodit vzdorovitě hlavou
a zahledět se na okamžik na tu pravou
jedinou jasnou tečku v tmavém nočním nebi.
Pak za odměnu
vyplácí noční klenba zvláštní cenu
Čas od času se hvězda vzepře moci,
utrhne ze závěsu těžké letní noci
a zdrhne na zem splnit bez meškání
svému člověku
i sobě jedno přání.
Když se pak k ránu vrací na své místo
s kruhy pod očima a hlavou dokonale čistou,
jde její milenec též zpátky za svou ženou
dál táhnout káru přeloženou,
od platu ke platu a znovu a tak dál.
Jenomže jakmile starosti zastaví opodál,
přestože miluje svou manželku či družku,
vidí v ní partnera, ne otrokyni, služku,
ten chlapík stejně zase zvedne oči
a na okamžik zasněně a smutně
je ke své hvězdě
pootočí.
| 
