JOHANNES BRAHMS

☼    7.5.1833    HAMBURG           ۞    3.4.1897    WIEN

Hudba jej provázela od prvních krůčků. Otec ovládal několik nástrojů, ale měl co dělat, aby solidně uživil rodinu. Hrál, kde se dalo, v tanečních halách i v přístavních krčmách. Povolání, jež si vybral a které dávalo smysl jeho životu, zůstal však věrný a vypracoval se na kontrabasistu divadelního orchestru.

Brahmsovi bydleli ve staré, málo přívětivé části hansovního sídliště Hamburgu mezi sobě rovnými, kam by rovněž mohli být začleněny horrorové partesy ve filmu. Johannes však nevzpomínal na své divoké dětství se smutkem. Když později poznal taje a tep pointy života, jeho vyznání neneslo pachuť melancholie: „Ani za nic bych nechtěl postrádat ze svého života ten čas bídy a nedostatku. Jsem přesvědčen, že prospěl mému vývoji, jak měl.“ Své rodné město i se všemi jeho stíny hříchů miloval, rád se vracel domů a dlouho toužil hudebně uchytit se v Hamburgu, asi tak podobně jako pé es háčko na pražských ulicích.

Do hraní na hudební nástroje jej uvedl fotřík, který nebyl švarckopf Petřík, jemuž potom pomáhal vydělávat na živobytí hraním po putykách a vykřičených obroušených kabaretech. Jeho prvním opravdovým učitelem byl klavírní pedagog F. W. Cossel, který ho po třech letech (ne jako kozel starej pán, ani ne jako osel zaostalej ve smyslech) předal Eduardu Marxsenovi. Ten své vzdělání nabyl ve Vídni u Mozartova učně Seyfrieda a mladého Brahmse vychovával úctě k J. S. Bachovi a vídeňským klasikům.

Ještě nedovršil devatenáct let, když měl za sebou několik veřejných vystoupení. V Hamburgu se Brahms potkal s maďarským houslovým kouzelníkem Eduardem Reményim, s nímž pak jako klavírní doprovázeč podnikl koncertní turné po německých štacích. Na cestách si padnul do noty s dalším vynikajícím houslistou, Němcem Josephem Joachimem, koncertním mistrem v Hannoveru. Zrodilo se tehdy přátelství na celý život. Joachim doporučil svého kamaráda Lisztovi a Schumannovi. Oba jej ochotně přijali, ale Brahms si z těchto setkání odnesl velmi nekvalitní smíšené dojmy.

Už vnější okolnosti jako by chtěly napovědět, že Brahms a Liszt si nekápnou do společné taktiky. Zdrženlivý, málomluvný a konečně i skromně oblíkaný začínající amatér skladatel, a na druhé straně suverén, hovorný a celou hudební Evropou oceňovaný velikán, umělec každým mávnutím kouzelné noty! Ale to všechno by nebylo podstatné, kdyby oba tvůrce pojily názory na hudbu, zejména na tu aktuální vážnou. Tradicionalista Brahms, tíhnoucí k čisté (absolutní) hudbě a přistupující ke komponování s nejvyšší možnou vážností, byl protipólem Lisztovým, který hudbě připisoval zcela jinou funkci. Liszt, přední představitel hudby zábavní a estrádně programní, se snažil ve svých skladbách vyjádřit představy čerpané z podnětů literárních, výtvarných, emocionálních, statečných. Vztah mezi nimi sotva mohl být zcela bezprostřední a srdečný, tím spíše, že Brahms nebyl schopen své upřímné mínění o Lisztově hudbě taktně zatajit. (Vyprávělo se, že když Liszt hrál svou Sonátu h–moll, Brahms se neubránil podřimování…) Polemiky a spory mezi novoromantiky a jejich vídeňskými odpůrci vztah mezi těmito umělci nadále tížily a lidově poukázáno, jeho to nasíralo.

Brahmsova návštěva u Roberta Schumanna na podzim roku 1853 probíhala ve zcela opačné atmosféře. „Městský hudební kápo ředitel“ Schumann s chotí Klárou přijali Brahmse velmi frívolně. Brzy se ukázalo, že setkání mělo pro Brahmse osudovou dohru. Pozoruhodné bylo už to, že do Düsseldorfu přijel na jediný den a zasekl se tu na měsíc. U Schumannů se mnoho muzicírovalo, Brahms uváděl své skladby, ke klavíru zasedl hostitel, předváděla se ve hře i Klára. Schumann si zapisuje: „Brahms na návštěvě. Génius v domácnosti.“ A Klára? „To, co nám hrál, je mistrovské, že by se živej mohl domnívat, že ho poslal Pán Bůh na svět hned tak dokonalého! Robert soudí, že si nelze přát nic jiného, než aby ho nebe udrželo při zdraví a chuti hrát takhle často!“

Zcela získán Brahmsovou osobností, jeho hudbou i klavírním uměním sugestivně demonstrovaným, napsal Schumann článek nazvaný Nové cesty a otiskl jej v časopise Neue Zeitschrift für Musik. Uvítal v něm mladého Brahmse a jeho umění jasnozřivě předvídal velikou budoucnost. „Usedl ke klavíru a začal před námi otevírat podivuhodné světy“, uvádí Schumann v článku. „Byli jsme unášeni do krajin stále kouzelnějších. K tomu přistupovala jeho geniální hra na vabank, která proměnila klavír v celý orchestr emocí, tklivých a zase jasných zvuků. Slyšeli jsme jeho sonáty – jsou to vlastně zastřené symfonie, pak písně, jejichž poezii hovíme, i když neznáme doprovodná slova, protože se všemi vine hluboká zpěvná melodie, potom to byly různé klavírní skladby, démonické svým výrazem a půvabné formou, sonáty pro housle a klavír …Až ponoří svou kouzelnou hůl tam, kde mu mohutnost mas propůjčí svou sílu, totiž do sboru a orchestru, otevřou se před námi ještě podivuhodnější výhledy do světa ducha…“

Schumann nezištně připravil Brahmsovi vstup do hudební kariéry. Upozornil na něho širší veřejnost i odborné kruhy a pomohl mu v době, kdy to mladý umělec nejvíce potřebuje. Dnes víme, že pomohl tomu, kdo si to bezesporu zasloužil a kdo to navíc důkladně ocenil.

Brahmsův bezva kontakt se Schumannem a jeho rodinou, který se tak nečekaně přátelsky a pro obě strany užitečně rozvíjel, byl pojednou tvrdě narušen. V únoru 1854 (to máme akorát 160 od nešťastné události) se Schumann pokusil o sebevražedný atentát skokem do Rýna a bylo nutné jej umístit v ústavu pro blázny, nikoli pro bližní. Klára zůstala sama se šesti dětmi a očekávala další přírůstek benjamínka v bříšku. Brahms okamžitě nabídl tolik zkoušené opuštěné ženě (Une femme seule) svou pomoc a ta ji s povděkem přijala. Došlo k jejich neobyčejně pevnému duševnímu porozumění a jejich vztah se rozvíjel za hranicemi normálnosti, dokonale citlivá poloha to potěší na pozadí drsného dne. Svědčí o jejich vzájemné náklonnosti dochovaná důvěrná korespondence. Přátelský poměr byl po léta předmětem klepů a spekulací, ale všechny okolnosti vypovídají o tom, že šlo o vztah čistý, tedy že platonický. Oba se netajili vzájemnými hlubokými sympatiemi, které trvaly do konce života Kláry Schumannové. Ta byla – mimochodem – o čtrnáct let starší společnice.

Brahms se znovu vydává na umělecká turné, koncertuje i doprovází pěvce a houslisty, vyučuje. Na své pouti má několik zastaveníček, kde se rok dva zdržuje a naprosto nespokojen vyráží za další štěstěnou. Po Düsseldorfu je to Detmold, kde nastupuje jako dvorní sbormistr. Časově nenáročná profese mu umožňuje nejen se věnovat hudbě jak by si přál, ale zejména časté návštěvy Hamburgu a Kláry Schumannové v Düsseldorfu. Detmold opouští po necelých dvou letech a vrací se do rodného hnízda, aby v tamějším umělecky rušném prostoru hledal přiměřenější uplatnění. V Hamburgu vedl ženský sbor, pro který – jak jinak – pohotově zkomponoval řadu skladeb, mezi nimi: Zpěvy opus 17, Žalm opus 27, a Tři vokální kvartety opus 31.

Brzo poté, co jako dvacetiletý opustil domov, se mohl vykázat početnou řadou skladeb, z nichž například opusy 1 až 3 mu vydala firma Breitkopf & Härtel v Lipsku a opus 4 nakladatelství Senff. O rok později píše svůj 1. klavírní koncert d moll, následují klavírní variace na Schumannovo téma a mladý skladatel se už začíná zabývat první symfonií. Jeho hamburské období bylo po tvůrčí stránce velmi strhující, početné. Ale Brahms usiloval o víc. Když při obsazování funkce dirigenta v městském orchestru byla jeho naděje zklamaná, frustrovaná, zpronevěřená, rozhodl se hledat uplatnění svých tužeb jinde.

Vídeň poskytla Brahmsovi postupně vše, oč mu šlo – přijala jeho hudbu bez výraznějších výhrad a připoutala ho natrvalo. Nelze ovšem prohlásit, že by jeho skladby vždy sklízely jen vavříny. Brahms na vlastní kůži pocítil důsledky řevnivosti mezi umělci. Nejeden utržil šrám v bojích o prosazování konstruktivních myšlenek, které považoval za nezbytné, nejednou si je způsobil sám, když se dal zatáhnout do novinářských nanicovatých polemik, které kdysi nadělaly mnoho zlé krve, ale dnešním milovníkům obývákové hudby u CD přijímače jsou zcela šum a fuk.

Ve Vídni byl Brahms jmenován sbormistrem Singakademie a ředitelem koncertů. Ale jeho dramaturgickou koncepci ne vždy kladně hodnotila hudební veřejnost, a proto Brahms asi po dvou letech tuto snahu zanechal a rozhodl se nepřijmout už žádný závazek, který by ho odváděl jinam od komponování. Ale ještě jednou neodolal a převzal na svá bedra místo ředitele Společnosti přátel hudby. Jako dirigent usiloval zejména o autentickou interpretaci klasiků. Po třech letech se funkce vzdal a všechny další nabídky už odmítal pro dobře známé důvody.

Jestliže Schumannův článek v Neue Zeitschrift für Musik upozornil hudební veřejnost na nadějného mladinkého skladatele a usnadnil mu vstup na uměleckou dráhu, Německé rekviem pro sóla, sbor a orchestr plně potvrdilo autorovo pronikavé nadání a získalo mu uznání nejen jeho čestných příznivců, ale i těch, kteří nezapadali do okruhu jeho fans.

Skladba se rodila po částech na různých místech a v různých sezónách, i té okurkové nevyjímaje – ve Vídni, Baden–Badenu, Curychu a jinde. Premiéra šesti částí se konala v roce 1868 v Curychu a prvé provedení Rekviem v definitivní podobě (sedm částí) se uskutečnilo o rok později v Lipsku za řízení Karla Reineckeho. Ohlas u náročného publika byl jednoznačně oukej na rozdíl od dřívějška, kdy provedení jednotlivých dílů se vždy nesetkalo s porozuměním. Co vedlo Brahmse k napsání tohoto veledíla, které patří k nejdelším skladbám, nevíte? Byla to především smrt jeho blízkých, nejprve Roberta Schumanna a potom Brahmsovy mátinky. S použitím citátů z německé bible skladatel medituje nad jejich odchodem a prosí o klid jejich super akční duše. Rekviem však není adresováno zesnulým, nýbrž žijícím truchlícím pozůstalým. Jim autor posílá balzám a slova útěchy před strachem ze smrti. Podle některých názorů si jednoznačně zaslouží Brahmsovo Rekviem čestné místo hned vedle Bachovy Mše h–moll a Beethovenovy Missy solemnis.

Brahms splynul s vídeňským hudebním podhoubím, stal se uznávanou a respektovanou ikonou a soustředil kolem sebe okruh podobně smýšlejících přátel. K nejbližším patřil významný vídeňský chirurg, Carl Theodor Billroth, univerzitní profesor a rovněž nadaný hudebníček, dále spisovatel a Brahmsův pozdější životopisec Max Kalbeck a významný kritik a hudební vědec dr. Eduard Hanslick.

Brahms byl častým hostem v domě Johanna Strausse, s nímž udržoval nejlepší styky. V salónu rodiny Straussů se scházeli umělci a další zajímavé osobnosti vídeňského veřejného života. Často tu zazněla Brahmsova hudba, jeho písně a skladby pro klavír. Býval zde vítaným hostem i skladatel J. B. Fœrster se svou chotí zpěvandou, která svými šarmantními vystoupeními zpestřila jednolité programy. Z Fœrsterových vzpomínek se dozvídáme o jedné brahmsovské historce, dnes už populární. Na vějíř paní Straussové, na němž se skvěly autogramy slavných vzácných osobností, připsal Brahms několik taktů ze známého Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji a pod noty přidal dovětek: „Bohužel ne od Johannesa Brahmse.“

Do okruhu Brahmsových kumpánů se za zvláštních okolností zařadil i mladý Toník Dvořák, když se v roce 1875 ucházel o rakouské státní stipendium vypsané pro nadané a chudé umělce. Členem vídeňské schvalovací komise byl tehdy také Johannes Brahms, kterého Dvořákovy zaslané skladby velice naladily. Dvořák stipendium dostal a když se po dvou letech o ně opakovaně ucházel, dodal si kuráže a požádal Brahmse, zda by laskavě mohl doporučit jeho Moravské dvojzpěvy k vydání. Dvořák znovu obdržel stipendium a Brahms navíc dojatě psal berlínskému Simrockovi dopis, v němž skladby mladého autora vysoce ohodnotil. Simrock je vytiskl bez průtahů hned na počátku další sezóny pod názvem Klänge aus Mähren jen s německým textem a po nečekaném zájmu veřejnosti vyšlo dílo souborně v roce 1880 také s českou a anglickou mutací.

Kontakt mezi oběma umělci neváznul ani v dalších letech a došlo navíc k jejich osobnímu setkání ve Vídni a v Praze. V roce 1880 připravil Brahms Pražanům koncert, na němž účinkoval společně s houslistou Joachimem. O jejich vystoupení byl tou dobou značný zájem, ale ohlas v publiku nebyl zrovna příliš evidentně nadšený. V Daliboru dokonce psali, že obecenstvo odcházelo neuspokojivě načuřené. Na programu byly Brahmsovy klavírní rapsódie a houslová sonáta, „z které pouze střední pasáž udělala příznivý dojem sluchu…“

Brahms se snažil získat Dvořáka pro Vídeň, nabízel mu finanční injekci a když se Dvořák zdržoval v Americe, ochotně za něho prováděl korektury jeho skladeb. Dnes bychom tomu řekli remix, nebo rekonstrukce na populárním hávu. Přátelství mezi oběma hudebními velikány bylo upřímné a srdečně neošizené a dalo by se o něm ještě mnoho podebatovat. Ale to už dávno udělal před námi Otakar Šourek ve svém nešetřícím díle chvály o Antonínu Dvořákovi.

Pro každého skladatele je stěžejní fakt, najde-li interprety, kteří mu rozumějí, chápou jeho pohnutky v díle a jsou ochotni mu sloužit v plné síle. V tomto směru si Brahms nemohl stěžovat, neboť získal nejlepší umělce své doby: houslistu Josepha Joachima, klavíristku Kláru Schumannovou a dirigenta (zpočátku také klavíristu) Hanse von Bülowa. Všichni tři se seznámili s Brahmsem na počátku jeho skladatelské dráhy a od té doby sloužili oddaně jeho dílu. K velikým dirigentským osobnostem, které se jeho hudbě věnovaly, patřil i mezinárodně uznávaný kápo Hans Richter. V posledních letech Brahmsova života se k nim zařadil například i vynikající klavírista Eugen d´Albert.

Po své padesátce si Brahms oblíbil Bad Ischl, lázeňské oddechové středisko. Jezdil tam za zotavením a prací, a dostatek volna využil ke schůzkám s přáteli. Přijížděli Hanslick, Billroth, Kalbeck, švýcarský básník Widmann, hudební vědec Mandyczewski, klavírista a skladatel Brüll a další experti. Častý byl jeho styk s Johannem Straussem, který v Ischlu vlastnil vilu.

Brahms trávil letní měsíce i na jiných místech Rakouska a když se v letech 1884–1885 zdržoval v Mürzzuschlagu, v sugestivním prostranství Alp, zrodilo se jedno z jeho největších děl, IV. symfonie e–moll. Skladba, která představuje vyvrcholení jeho symfonické tvorby. Je to dílo silné vnitřní soustředěnosti intelektuálně orientovaného tradicionalisty. Jinými slovy oblíbit si ho je tak snadné.

Brahms miloval přírodu a denně se vydával na špacír. Pokud se zrovna zdržoval ve Vídni, stavěl se ve své oblíbené knajpě U červeného ježoura. Byl tam rád vídán pro svérázné vystupování a zejména ovšem pro svou pověst. Jeho chování mezi přáteli bylo bezprostřední, neuhlazené, bodlavé jak bodlinka, ježaté (proto někdy také býval nazýván provokatérem). Dovedl se vyjadřovat do éteru velmi pichlavě a na nikoho nebral ohledy. Jedna z dalších brahmsovských historek hovoří o tom, že když se chystal vyklidit své doupě, zastavil se ještě a pronesl: „Jestli jsem snad zapomněl někoho urazit, ať mi to promine.“

Brahms byl výraznou postavou vídeňské ulice: malý, zavalitý, s bílými dlouhými vlasy a vousy a s poněkud krátkými nohavicemi. Zůstal starým mládencem, jeho jedinou velkou láskou byla Klára Schumannová. Mihlo se kolem něho ještě několik dalších žen, ale to byly opravdu jen krátké jepičí epizodky, které jej hlouběji nesejmuly. Výhodný kontrakt se Simrockovým vydavatelstvím mu zajistil klidný a ničím nezkažený život. Marné byly snahy získat ho pro místo dirigenta v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Hamburgu nebo jako profesora Vysoké hudební školy v Berlíně nebo Tomášské školy v Lipsku. O některé z těchto míst se v mladších letech sám marně ucházel.

Bez většího vzrušení přijímal nejrůznější vyznamenání, která se mu hrnula zejména po uvedení Rekviem. Obdržel čestné doktoráty v Cambridge a Wrocławi, čestné občanství v Hamburgu, čestné členství berlínské a pařížské Akademie, řády a rozličná vyznamenání od císaře a institucí. To všechno jistě rád přijímal, ale nejvíce jej těšilo příznivé přijetí jeho skladeb. Udělených titulů neměl pro co použít.

Peníze nestály v popředí jeho zájmů a byl ochoten vypomoci, kde toho bylo potřeba. Několikrát podpořil větší sumou Kláru Schumannovou, když se po smrti manžela musela postarat o sedm dětí. Alespoň tímto způsobem jí vracel chvíle štěstí, které mohl prožívat v její blízkosti. Když se v Ischlu v květnu 1896 domáknul o jejím skonu, zažil hluboký citový otřes. Zpráva ho natolik zdrtila, že se horšil jeho zdravotní stav. Brahmsovi dodalo i to, že když se vydal na pohřeb Kláry do Frankfurtu, spletl si v rozrušení vlakové spoje a na pohřeb přijel pozdě. Další ránu mu zasadilo zjištění, že změna barvy v jeho pleti není důsledkem žloutenky, ale rakoviny… Zbývaly mu už jen měsíce.

Už svým vzezřením působil Brahms vážně a seriózně a tyto přívlastky lze přiznat i jeho hudbě. Komponování bylo pro něho činností nanejvýš zodpovědnou a svá díla předkládal veřejnosti vždy s nejistotou a rozechvěním. A když konečně bylo po premiéře, znovu se k nim vracel, dokud nenabyl jistoty, že pro ně nemůže nic dalšího vylepšit. Nebyl tvůrcem, který vášnivě bojuje o nové směry a myšlenky. V jeho díle se slučuje doznívající hudební klasicismus s romantismem 19. století.

Brahms byl vynikajícím klavíristou a dirigentem. S výjimkou opery se zabýval všemi tvůrčími oblastmi. Z klavírní tvorby připomeňme variační cykly na Händlovo a Paganiniho téma, sonáty, balady, klavírní koncerty d–moll a B dur. Tato díla patří k nejzávažnějším skladbám romantického období. Na interprety kladou nejvyšší nároky; dokonalost techniky a stylové cítění je samozřejmým předpokladem. Komorní hudba je další významnou tvůrčí oblastí a prozrazuje skladatelovy dobré znalosti nástrojů (skladby pro lesní roh, klarinet…). Napsal mnoho písní na texty romantických básníků, sbory, kantáty a další písňové formy (dueta, kvarteta). Vytvořil čtyři symfonie, ale nevycházel vstříc povrchním požadavkům umělců, natož publika. Neobsahují virtuózní prvky, a proto nebyly hned s pochopením přijímány. Jejich interpretace je složitá a náročná. Dynamická vyváženost nástrojových skupin je bezpodmínečným požadavkem dokonalého provedení. Jestliže jsme se zmínili o Brahmsovi jako o vážném a seriózním umělci, nemělo tím být řečeno, že byl člověkem bez smyslu pro radostné kratochvíle života. Byl družný a společenský a z jeho dílny vycházely i skladby pro dobrou pohodu – písně, valčíky, tance (Uherské tance) a jiné.

Pronikání Brahmsova díla na koncertní pódia probíhalo pozvolna a podílelo se na něm ještě za skladatelova života a někdy za jeho přítomnosti i České kvarteto. Brahms měl ovšem nejen mnoho obdivovatelů, ale i těch, kteří nad jeho hudbou mávli rukou. Vzpomeňme francouzských skladatelů, kteří svá negativní hodnocení Brahmse korunovali výroky jako „Celé jeho dílo si nezasluhuje větší pozornost“ (Gabriel Fauré) nebo „Jeho hudba je příliš těžká a zdlouhavá“ (Francis Poulenc).

Čas unáhlené výroky nebo nepochopení překlenul spravedlivým zhodnocením, které vyznívá ve prospěch skladatele. Brahmsovo dílo představující okolo 120 skladeb, má stále své následovníky mezi umělci i posluchači, a to je nejpádnější svědectví životnosti odkazu.