- Soused Jarda mi povídá: naše dcera kdysi doma pořád poskakovala, předváděla se, tancovala u televize, pouštěla si nahlas písničky a tancovala sama nebo s kamarádkou, myslím, že do ní vstoupil talent na prkýnka, co znamenají slávu, říká, tancuji třeba na čtyři rychlé písničky a nejsem vůbec unavená.
Chtěla se přihlásit do nějakého kroužku, ale ten je ve městě, a musela by dojíždět. Já ji nepustím. Říkám: tak tancuj sama nebo s kamarádkou, máte hodně písniček, v televizi také lecos dávají.
- Ona povídá: to není ono, prkna, která znamenají svět, tady nemám.
Jarda povídá dále: tak jsem jí domluvil u hostinského, že ji pustí jednou týdně do sálu, já mu strčím nějakou tu korunu, můžou si s kamarádkou tancovat. Když bylo teplo, tak to šlo, ale v zimě nastydla, dostala angínu, nešla čtrnáct dní do školy, musela hodně dohánět, žena se s ní učila. Potom už nechodila. Nejlépe jí jde tělocvik, ráda také přednáší básničky na různých školních oslavách, slyším dodnes, jak se je v pokojíku učila, někdy tichým hlasem, někdy nahlas vykřikla slovo, až jsme se s manželkou na sebe podívali.
- A co bylo dále?
- Potom šla do učení, na školu se nedostala, bydlela ve městě, v internátu, vyučila se dobře, nastoupila do fabriky, pořád čte, ale básničky už ne, spíše zamilované romány, ty zfilmované sleduje v televizi se ženou. Ptal jsem se na ni ve fabrice, pracuje u soustruhu, mám tam pár kamarádů ještě z učení, prý si vede dobře, ale pořád vzpomíná na prkýnka. Jeden můj dobrý známý, co tam dělá mistra, jí povídá: podívej, tady u soustruhu máš také prkna, jsou stará, ale dobře naolejovaná, a po nich můžeš o pauze klouzat do alelujá. Není to však moc bezpečné. Raději se postav, dej ruku na páku a přednášej básničky. Přijdu se na tebe podívat.
|
