A potom jedněmi rty jsi přišla a druhými mne opustila a přitom na jejich stejnosti se třpytila různá políbení mých usnutí jež jsou jedinou věčností ze které se probouzíme a jejíž sny jsme nazvali poezií to proto aby bylo vůbec možné popsat co všechno je uvnitř a není vidět a nikdy bychom to nepřiznali protože nás zabili už v mateřské škole uřezali všechno, co se jim nehodí především naše duše, nevinnost a radost a hodili to k žrádlu zvířatům povinností kterými nás naučili strachu a potom to sešili v rány na jejichž jizvy si jeden druhému saháme když se milujeme, až to bolí a říkáme tomu doteky ale nevzpomeneme si protože jinak by nás nikdy nemohli hnát do útoku proti mně a tobě ani kohokoliv donutit pochodovat v kruhu nebo zabít miliony dětí Zyklonem z kolínské fabriky maximálně by se zmohli jen na naši ranní nevolnost z jejich keců ale už skoro nikdo se neptá po příčinách ani na ta nejzákladnější proč i když mně to asi narůstá zpět, že píšu o zakázaných věcech jako, že kašlu na jejich ksichty kterými se snaží tvářit i za mě protože mě nemají a vlastně ani nikdy neměli nejsem ani pionýr ani skinhead jako skoro všichni a nikdy jim nedošlo, co z nich udělali a tak i když pořád posílají psy po mých stopách z obou stran hlíny pak já jsem tam kde oni ne protože smrt, kterou oni považují za konec já vidím jenom jako jedno z mnoha světel s nimiž se nikdy jeden druhému neztratíme jestli budeš chtít a tak už jen přiložit do slunečních kamen aby březen byl veselejší než, co se o něm říká a tam kde holubi sypou Hrabalovi je právě sto let stínu abych tak viděl, že
co vidíme, nevíme jak svíce hoříme
|