ako
organizátor outdoorové firemní akce Adam naprosto selhal.
Za
dva dny se nepovedlo eliminovat napětí a nevraživost mezi
jednotlivými účastníky akce, které si přinesli z pracoviště.
Pečlivě
připravených aktivit určených k prolomení
bariér a rivality, oživení týmové atmosféry a zvýšení
motivace
se účastnili s tak malým osobním nasazením,
že se Adam obával současně ztráty své vlastní osobní
motivace, vyhoření a ztráty pozitivního přístupu, což by byl
naprostý průšvih.
Zvláštní úkol, který
si stanovil pro tento víkend v lesním penzionu, byla asimilace
manažerky prodeje, zrzavé
ženy mezi čtyřicítkou a smrtí, do jejich mladého, dynamického
kolektivu.
Přestože na základě
doporučení lektora sebepoznávacího kurzu, který absolvoval těsně
předtím, se snažil o reflexi lepších stránek její povahy a
pozitivní afirmace, prováděné několikrát denně, při nichž v
myšlenkových mapách
před svým vnitřním
zrakem ji viděl jako vstřícnou , komunikativní osobu, která ho
jako vedoucího absolutně
respektuje, v reálu se mu vtírala daleko častěji myšlenka s
negativním energetickým nábojem-ta bába už mě pěkně štve.
Nejenže
bojkotovala jeho program, pracně sestavený společně s odborníkem
na outdoorové firemní aktivity až z Prahy-většinou seděla
někde opodál a pronášela ironické komentáře, takže i ti
účastníci, které podařilo vtáhnout do stmelovacích aktivit si
časem víceméně začali připadat jako pitomci.
Nakonec se uvolila zúčastnit se hry, při které bylo
potřeba z nějakého důvodu za pomoci ostatních překonávat stále
se zvyšující lanovou překážku, ale hned při prvním
pokusu
se přkulila přes překážku tak neobratně-ta ženská to snad
dělá schválně-
že
jí křuplo v kotníku, takže mumlajíc nepříliš korektní výrazy
odkulhala na pokoj
a
zbytek večera už o ní nikdo neslyšel.
Nepříjemné
bylo, že o ní nikdo neslyšel ani ráno, natož aby ji viděl.
Přestože
nešlo o školní výlet, Adam považoval tak nějak za svou
povinnost přivést domů rodinám zpátky stejný počet klientů,
jaký převzal předevčírem na autobusovém nádraží.
Proto
ho nyní prázdný pokoj poněkud zneklidnil. Krátce ještě
uvažoval o možnosti,, že některý z mladých a dynamických
podlehl kouzlu zralé ženy a letní noci současně,
a
hledaná se zanedlouho nečekaně vynoří z některého z pokojů na
patře. Nestalo se tak, a společná snídaně v jídelně ho zbavila
veškeré naděje na to, že se tato prekérní situace nějakým
způsobem vyřeší sama. Tisknul si spánky a přemýšlel o tom,
jak bude asi hodnocen vedoucí teambuildingu, kterému se nepodařila
ani tak zásadní věc ,jako udržet účastníky pohromadě a
naživu..
-
Daniel
klusal za Adrianou, lepenkový kufr ho mlátil do kolen. Vzhledem k
tomu, ýže kromě kapsy tepláků stále ještě prověšené
sbírkou mincí to byl jejich jediný majetek,
odolal
pokušení mrštit tou věcí do příkopu.
Adriana
se postavila na kraj silnice a začala mávat na projíždějící
auta, kterých bylo v tuto časnou hodinu pomálu. Pomálu znamenalo
přesně to, že během půl hodiny projela jedna felicie s přívěsným
vozíkem naloženým nějakými fošnami.
-Jeď
si třeba do Tanvaldu na kdoule, idiote,-pronesla Adriana na účet
dalšího vozidla,které profrčelo během následující půl
hodiny a zmizelo za zatáčkou.
Sedla
si na svodidlo a působila jako vtělená beznaděj.
-Přežila
jsem noční bojovku, slaňování a infantilní hru s čísly na
zádech.-
-Ale
jestli mě najde a bude mě chtít znova začlenovat...znáš
Dobrodružství Huckleberryho Finna? Mám na mysli , jak ta kniha
končí:
Počítám,
že nebudu čekat na Toma, ani na Jima a že poběžím do Teritoria
napřed,
protože
mě teta Sally chce adoptovat a civilizovat mě, a já to nesnáším.
-Já
už to zkusil.-doplnil Daniel.
-Vlastně jsem taky vždycky odněkud utíkal, ale
pokaždé mě našli a vrátili zpět -a ještě mi vysvětlil, že
je to tak správně. Peču jim na to.--
Adriana pohupovala nohama na svodidle. Měla poněkud
předpotopní kotníkové šněrovací boty-vypadaly trochu jako z
nějakého divadelního depozitáře.
-Donedávna jsem si myslela, že utíkat není potřeba
, že stačí prostě jít a vždycky někam dojdeš. Pak se mi ale
přihodilo, že jsem deset centimetrů před sebou uviděla zeď- a
uvědomila si že teď už opravdu není kam.-
¨
Daniel přivřel trochu oči a uviděl před nimi
poněkud klaustrofobický obraz Adriany,
která marně naráží do stěny z hurdisek.
-Uvědomila jsem si, že už moc možností nemám.
Hlavou zeď neprorazíš, jak prohlásil nějaký chytrolín, takže
zbývá možnost udělat si u té zdi piknik a strávit tam zbytek
svých dní, nebo,...-
Za zatáčkou se ozvalo zasvištění gum a vynořilo se
něco, co se nejspíš ze všeho vypadalo jako nějaká aerodynamická
moucha v lesklém funkčním trikotu a s ohromnými černými
brýlemi.
-Do prdele- utrousila Adriana.-
Moucha dojela až k nim, zabrzdila a seskočila z kola.
|