PIETER BRÜGEL starší

☼  cca 1525–1530 NEDALEKO VODNÍCH TOKŮ & BREDY VE FLANDRECH   ۞  5.9.1569   BRUSEL

Pieter Brügel starší maloval obrazy, v nichž lze číst jako v zajímavé knize příběh. Hutně a plasticky vypráví o světě kolem, krajinách a lidech, nezapomíná na nic stěžejního a nikdy není nudný, to zejména. Naopak, v pravém i přeneseném významu slova je vždy vtipálek, živý a pestrý. Jako Waldemar Matuška razil heslo: Sto problémů přejdi s legráckou. Žil v dramatických dobách rozporů, sociálních otřesů, násilí a krutostí, ale i v časech odvážných myšlenek, které měnily představy o vesmírném uspořádání lidské pospolitosti. Podal o nich víc než jen umělecké svědectví.

(Jaromír Neumann)

*

Mládí slavného vlámského malíře Pietra Brügela staršího tone v temnotách. Zdá se, že podobný osud sdílí všechny veliké osobnosti, jejichž rodiče byli prostými poddanými a živili se úmornou vykořisťovanou jobovkou na vlastní tělesné zásoby energie. Čím neznámější jsou mladá léta velikánů, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin historie světa, tím více pověstí a dohadů je opřádá.

Brügelův život vylíčil teprve 35 let po jeho úmrtí cechmistr Haarlemské malířské gildy Carl van Mander v knize „Schilder–Bœck“ (Kniha o malířích). V roce 1604 napsal, že se Pieter narodil v Brabantsku ve vesnici s podobně znějící popiskou Breughel, nedaleko městečka Brée, které se latinsky zove Breda. Vycházel totiž ze skutečnosti, že stará podoba malířova jména měla na konci písmenko „s“ – Breughels, že se jméno odvozovalo z názvu místa, kde se umělec narodil, nebo kde po delší dobu tvořil.

Jenže experti na umění si vůbec nejsou jisti ani místem, dokonce ani datem malířova příchodu na svět. O zakladateli velké malířské dynastie Brügelů, která působila až do 18. století a k níž náleželo 12 umělců stejného příjmení, se nedochovaly takřka žádné originální podklady.

Sporné je i malířovo jméno. Vtipný, ale ne vždy zaručeně přesný van Mander píše „Breughel“, což není správné. Sám zakladatel malířského klanu Pieter starší se zpočátku podepisoval Brueghel, ale od roku 1559 vynechával z neznámých důvodů „h“, které však jeho potomci opět používali. Zdá se, že v tomto směru není zcela jasno dodnes. Ve vědeckých publikacích o tomto malíři i v různých naučných vyhledávačích who is who se vyskytuje jméno Brügel, stejně jako Brueghel (Bréchl). V 16. století to bylo běžné jméno v celém Holandsku. Kdo se jmenoval Breughel nebo Brügel, nemusel se narodit právě v Breughelu.

Ostatně dědina Breughel nedaleko Bredy pravděpodobně v té době vůbec neexistovala, její existence se nikdy neprokázala. Dvě vesnice s podobným jménem Groote Brögel a Kleine Brögel stávaly v limburském kraji u Lutychu. Proto někteří badatelé zasadili Pieterovu kolébku do nich. Ale tu opět vyvstávají potíže. Je nesnadné si představit, že by malíř, úzce spjatý celým svým životem a tvorbou s brabantskými Antverpami a Bruselem, pocházel odněkud z Lutyšska. Z tehdejšího hlediska by byl v Brabantsku naprostým cizákem. V oněch pohnutých dobách byl každý cizák všude vystaven nekonečné podezíravosti a šikaně, byly mu kladeny nejrozmanitější překážky do cesty a není pravděpodobné, že by Brügel mohl nerušeně pracovat jako umělec.

Vůbec neznáme ani malířovy rodiče, nejistý je rok jeho narození. Víme jen, že se v roce 1551 stal členem antverpského malířského cechu. Tam mohl být přijat jen ten, kdo dosáhl věku pětadvaceti let. Pieter tedy spatřil světlo světa nejpozději v roce 1526. Pro jistotu však badatelé neudávají jeden rok, ale připouštějí, že se mohl narodit na pomezí let 1525 až 1530.

Malířem se začal učit u antverpského romantisty Pitra van Aelsta. Rok po vstupu do cechu antverpských malířů jej mistr poslal na zkušenou do Itálie. Cesta ovlivnila Brügelovo umění natolik, že si zaslouží zvláštní pozornosti. V roce 1563 se Brügel oženil s dcerou svého učitele Marií Cœkovou.

Pieter byl velmi erudovaný učenec. Četl Homéra, Ovidia a Rabelaise. Nejenže dobře znal tehdy proskribovanou sbírku přísloví Erasma Rotterdamského „Adagio na druhou – lépe šířit Adagia“, ale i jeho proslulou knihu „Chvála bláznovství“, v níž je satirickou formulí vyjádřena nespokojenost tehdejších významných učenců s církví a církevní pokryteckou ideologií. K umělcovým důvěrným přátelům se řadil i světový kartograf, humanista a nepřítel všeho násilí Abraham Ortelius. Není pochyb, že Brügel dobře znal a chápal současnou vyhraněnou situaci a dovedl s jistotou proplouvat mezi jejími zrádnými úskalími.

Situace v zemi byla zcela rozbořená. V Holandsku se v té době prudce rozvíjela řemeslná výroba, ale zastaralý feudální řád její další rozkvět brzdil jak mohl. Lidé sice žili v poměrném blahobytu, ale o výsledky své práce byli katolickou šlechtou a církví nemilosrdně okrádáni. Země se zmítala v politických soubojích a náboženských zmatcích. I když zde vládlo tvrdou rukou katolické ortodoxní Španělsko, stále více přívrženců nalézaly osvícené Lutherovy spisy, šířilo se učení Zwingliho a Kalvína. Třenice mezi katolickými starověrci a odpůrci Říma byly stále častější a nabroušenější. Katoličtí Habsburkové, kterým od počátku roku 1477 patřilo sedmnáct holandských provincií, vyvolávali krutou inkvizici. Už v roce 1523 byli v Bruselu upáleni dva neposlušní mniši jako kacířské exempláře. V roce 1556, kdy se Brügel začal prosazovat jako malíř, předal Karel V. vládu ve Španělsku i v Holandsku svému synovi Filipovi II. Ten pronásledování kacířů ještě zesílil, hranice plály v celé zemi častěji.

Opozici proti španělské nadvládě se potlačit nepodařilo. Náboženský fanatismus a sociální nespokojenost vyvolaly v západních Flandrech ozbrojená povstání. Španělé zareagovali jako řezničtí psy. Na rozkaz krále byla proti vzbouřencům vyslána celá armáda, jíž velel „železný“ vévoda z Alby. Zaplavil brzy Holandsko ohněm a krví. Roku 1568 nechal pro výstrahu celé zemi popravit místodržícího ve Flandrech hraběte Egmonta a hraběte Hoornea. Rok před Brügelovou smrtí začala osmdesátiletá válka (!!!) Holanďanů, která v roce 1648 skončila osvobozením sedmi severních protestantských provincií. Katolický jih, dnešní Belgie, získal nezávislost až v roce 1830.

*

Mohl umělec Brügel tuto nebezpečnou dobu vůbec ve zdraví přežít? A jak?

Na průběh událostí měl samozřejmě vlastní názor. V zájmu pudu sebezáchovy jej však nejspíš většinou utajoval. Není myslitelné, že by jako vlastenec stál stranou tehdejšího dění a boje národa za svobodu, stejně jako je nemyslitelné, že by se v zájmu sebezáchovy mohl výrazněji projevovat. Proto se názory dnešních badatelů na jeho politické postoje a činnosti různí.

Brügelův světový názor a jeho postoje bezesporu ovlivnily takzvané „komory rétorů“, zejména ti jejich představitelé, kteří byli umělci blízcí. Rétoři se v slavnostních dramatických představeních zabývali morálními a náboženskými problémy a nejednou alegorickou formulí kritizovali tehdejší církev prasat a různé náboženské stavy, rozuměj bezuzdné bezduché sekty plné násilnických sket.

Moderní literatura dokazuje, že Brügel byl členem sekty „Schola Caritatis“, jež byla v době ideologické represe podezřelá z kacířství a udržoval kontakty s řadou šmírovaných a popotahovaných intelektuálů, například s Abrahamem Ortelem a tiskařem a vydavatelem Plantinem.

Na smrtelné loži prosil Brügel svou ženu, aby spálila některé rytiny a texty, což svědčí o jeho opozičním stanovisku: obával se, aby po jeho smrti, v období všeobecné perzekuce, netrpěla za jeho názory manželka.

Na druhé straně je známé, že po smrti svého tchána se v roce 1550 přestěhoval z Amsterdamu do Bruselu, aby to měl blíž k přátelskému kroužku kolem kardinála Granvelly, předsedy státní španělské rady pro Holandsko, který malíře již dříve poctil svou ochranou. Kardinál byl v té době nejvíc nenáviděnou osobností v Holandsku, protože ztělesňoval krutý španělský útlak a inkvizici, nelítostně pronásledoval sebemenší výhrady proti katolické církvi a španělské nadvládě.

V rozsáhlém umělcově díle bychom marně hledali otevřené svědectví o jeho přímé angažovanosti. Dvouznačné v tomto směru jsou snad malby s biblickými motivy, jako například obraz „Betlémské vraždění dětiček neviňátek“ z roku 1566–1567. Umělečtí experti se stále dohadují, zda se jedná výlučně o historickou událost, nebo o záměrné odsouzení španělské krutovlády.

Na obraze pronásleduje voják na koni prchající matku s dítětem a štve na ni psa. Je to Herodesův biřic, nebo albovský voják? Je totiž oblečen do stejného červeného kabátu „de roode rock“, jaký nosívali valonští žokejové ve španělských službách. Černě oděná vousatá postavička na koni je nápadně podobná samotnému Albovi. Celkový výraz skupiny grobiánů na obraze zřetelně vyjadřuje nemilosrdnou nenávist a neoblomnost s trny v očích vrahů, ne lhostejnost a řemeslnou zručnost, tedy typické vlastnosti padouchů, najatých k vraždění bezbranných dítek.

Brügel však jasněji nevypovídá.

ITALSKÁ STÁŽ

Cestu do Itálie uskutečnil Brügel v letech 1551–1555. Pobyt v ní patřil k nejvýznamnějším obdobím jeho života, měl nesmírné zásluhy pro celou jeho tvorbu. Zkušenosti z jižní země způsobily, že Brügelovo umění bylo odlišné od toho, než co nabízeli ostatní Holanďané.

Na cestě se nejdříve nějaký čas zdržoval ve francouzském Lyonu, kde pořídil několik zajímavých skic. Ale už v roce 1552 byl v jižní Itálii. V Kalábrii se stal svědkem obrovského požáru v městě Reggio, který byl důsledkem turecké přepadovky. Zde si nakreslil i reduty u sicilské Messiny. Obě události později spojil ve své slavné rytině „Bitva v Messinské úžině“.

Potom zavítal do Palerma, kde jej v budově Palazzo Sclafani upoutala nástěnná malba „Triumfální pochod Smrti“. Později namaloval obraz se stejným námětem, který původní myšlenku daleko překonal. Nejznámějším dokladem umělcova putování po Itálii je obraz „Pohled na Neapol“, namalovaný podle vzpomínek až po desetiletém odkladu. V Římě se objevil roku 1553. Oblíbil si a maloval nábřeží zvané Ripa Grande a zejména, slunné, tudíž klimaticky příznivé a teplotami dotované okolí města.

Ze studijní cesty si umělec odnesl mnohem víc, než by se mohlo zdát z jeho děl při prvním náhodném pohledu. Nezajímaly ho vnější slohové formy italských obrazů, ani antická vznešenost postojů a gest znázorněných postav. Svůj zájem soustředil hlavně na vnitřní principy výtvarné skladby a mimořádně ho upoutala příroda. To ovlivnilo jeho další práci.

Nejsilnější zážitky si odnesl při návratu do vlasti z putování po Dolomitech. Překročil údolí Ticina, zastavil se u průsmyku svatého Gottharda, který svérázně zachycoval na plátnech. Pohled na horské masivy hluboce zapůsobil na jeho chápání přírody, stejně jako předtím ho ovlivnily silné zážitky od moře. Vtipný výrok, že Brügel na cestě do Itálie prošel velký kus cesty k sobě samotnému, platí především o jeho krajinářském pohledu a velkorysé univerzálně všeobsáhlé koncepci světa.

Po staletí u něho kritikové postrádali ušlechtilost a vznešenost italských renesančních mistrů, které mladý Brügel při své cestě míjel. Proč nemaloval tak, jako jeho krajan Frans Floris (1516–1570), kterého Itálie a její umění ovlivnily tak, že je pokládán za italského manýristu? (Manýrismus je směr uměleckého vývoje mezi renesancí a barokem; zejména v Itálii asi tak dejme tomu v letech 1530–1600. V malířství se v něm zrcadlí krize humanistické kultury renesance. Díla manýrismu jsou příznačná subjektivismem a exaltovaností. Typické pro něj jsou některé stereotypní normy – malá hlavinka na dlouhém krku a nadměrně protáhlá figurace, stočená do šroubovitého útvaru patvaru).

Brügel nenacházel ve své otčině, rozvrácené válečnými liticemi (a já proč známá nebezpečná psychóza & proklatá fúrie pocházela–pramenila původem z Litic, vše je mi nyní jasné…), žádné majestátní, ideální postavy, neviděl nad sebou prosvětlenou jižní oblohu. Země, ve které přebýval, byla nepoddajná a nehostinná. Zůstal proto malířem severu. To platí obzvlášť o jeho krajinářství. Spojení jižního slunce a drsného severu vyvolávalo na obrazech zvláštní éterickou atmosféru. Když posuzoval kartograf a humanista Ortelius díla svého kamaráda, poznamenal: „Náš Brügel maluje věci, které se vůbec namalovat nedají.“

BRÜGEL SELSKÝ

Brügel, byť se v malbě otevřeně politicky neprojevoval, měl snahu měnit svět k lepším variantám, kladl důraz na prosté lidi, které chtěl napravovat a pomáhat jim, aby se stali lepšími existencemi jednou. V prokleté době, v níž musel žít, poznával, že PROKLATÁ LIDSKÁ NENÁVIST, POŠETILOST HOVÁDEK a PROKLATÁ HLOUPOST NÍZKÉHO I.Q. ovládá svět a plodí stále nová a nová neštěstí. Proto bylo třeba lidem stavět jejich zpozdilost a bláznovství na odiv stále před očička.

Humanismus a renesance sice ukazovaly nový obraz homo sapiens sapiens, ale středověké tradice přetrvávaly u moci, zejména vliv církve na vesnici. Tam „stále neomezeně vládl Kristus“, který každý prohřešek proti své vůli a svým 10 přikázáním nemilosrdně trestal (přesněji: proti přikázáním církve a vládnoucí třídy). Jakmile se však pozice církve začala otřásat v základech, slábla i pozice samotného Krista a na její místo nastupoval stále větší strach z ďábla. Tuto skutečnost na svých plátnech jako první vystihl holandský frajer mezi malíři pan Hieronymus Bosch (kolem 1450–1516), který svými malbami otevřel „brány pekelné“ frajersky dokořán: vyrážejí z nich fantastické příšerky a zemřelí hříšníci se tam zmítají v nevýslovných mukách a křeči jako ubohá ohyzdná monstra.

Bosch měl zpočátku na Brügela velký vliv. Ale již obrazy fúrií „Dulle Griet“ a v obraze pekla „Triumf nastupující Smrti“ se antverpský malíř, i přes trvající závislost v detailech, rozcházel zjevně s Boschem. Maluje své vlastní hrůzostrašné sny, iluze paní senzace v případě jedné super slušňáčkové lakonické Slepáčkové, nebo jen jakési podivné „slevičky“ v případě ehm bezduché postavičky? Ani u něho neunikne žádný špatný vtip a bůhvíproč vtipálek neblahému osudu, jeho pekelná říše je neméně strašná, ale o osudech lidí nerozhoduje neomezeně bůh, neurčuje předem osud každého člověka, ale každý jednotlivý exemplář homo sapiens sapiens je za své nechutně domýšlivé a opovážlivé chování osobně odpovědný před bohem. Malíř připisuje každému z nich morální vinu. Nemaluje jen pekelné tresty, ale jeho obrazy vydávají svědectví i o pekle na zemi.

Při všem varování před hrůzami posmrtného života v realitě posmrtného světa zobrazuje především tento svět. Chce lidem pomáhat se probudit ze svého mučivého mamonu. Proto jim nejdříve ukazuje jejich vlastní zpozdilost. Stručně a srozumitelně vystihují všechny nedostatky člověka především lidová slovesná rčení a jadrná přísloví jako taková. Proto se zaměřil ve své práci na ně. Na obraze „Holandská přísloví“ z roku 1559 najdeme takových pořekadel 120. Na první pohled působí obraz dojmem chaotického nakupení postav, zvířátek a věcí, ale pozornému zkoumateli z něho nakonec vysvitne všechna poblázněná zloba pohříchu zvráceného světa: Vztekloun chce prorazit čelem zeď; nenasyta neví, čím vším by si nacpal lačný břich; ctižádostivec chce zabít dvě mouchy jednou ranou; falešný člobrda má za ušima (nasráno); lajdák hází perly sviním…

K příslovím šáhl Brügel ještě jednou, na konci svého života. Sice ne již tak figurálně jako v „hemžících se obrazech“ z mládí, v sevřenější, ale i průkaznější formulce. Vedle obrazu „Přísloví“ sem patří i nevázaný „Boj mezi karnevalem a půstem“ (1559), kde znázornil radovánkami vyloženě vyčerpané lidi, připravující se na pokání, na obraze „V zemi blahobytu“ běží jako v pohádce pečené selátko s kudlou v zádech. Malíř tu pranýřoval další nešvar, obžerství, jehož oběti leží zcela vyčerpány na zemi.

Co však dělají slabé bytosti s příjmením homo sapiens sapiens, které hodlá Brügel napravovat?

Radují se, pořádají slavnosti, které si dnes dovedeme sotva dobře představit – dlouhé, hulvátsky hlučné a nevázané. Byl to důsledek zlé a tvrdé doby a krátkého života? Při pitkách se alespoň na chvíli zapomnělo na všechny úzkosti a maléry. Brügel maloval skoro naturalisticky hrubé masivní postavy, na jejich obličejích zanechaly hluboké stopy každodenní těžkosti a strádání. Byla to drsná společnost existencí homo sapiens sapiens.

Aby poznal, jak takové slavnosti vypadají, vydával se často na venkov, kde jedl, pil a přátelil se se sedláky. To mu vyneslo přezdívku „selský“.

Malířská tvorba Brügela staršího byla hojně rozvinutá. Maloval náboženské obrazy, například „Zápis v Betlémě“, „Obrácení svatého Pavla“, mnohá z jeho děl upoutala fantaskními náměty, jako dvě varianty „Stavby babylónské věže“, dokázal zpracovávat i smutná témata s nádhernou barevností, jako obraz „Mrzáci“, nebo lépe znějící „Malomocní“.

Z jeho celého díla se však nedochovalo víc, než tři desítky obrazů. O některých dalších víme zásluhou letitých kopií, jako například o jeho „Ikarově pádu na holou“, známém ze dvou variant.

Z přímých následovníků Brügela staršího můžeme připomenout pouze jeho dva syny Pietera Brügela mladšího (kolem 1564–1638) zvaného Pekelný a Jana Brügela Sametového (1568–1625). Zejména proto, že nám zanechali řadu kopií otcových prací, které by se jinak nedochovaly. Oba však patří do jiné doby a jejich tvorba se už nerozvíjela v ovzduší, ve kterém zrálo umění Pietera Brügela staršího.