A byla to Praha lesklá jako vzpomínka když pršelo jakoby zevnitř a slova nedoplouvala ke břehům žádného z písků a ani v té nejhlubší modři metra ani za přestupů když v prostředku směrů jsem ani jednou nezalitoval svých umření se mi nedostalo stínu který by nebyl vržen věčným soumrakem tam dole abych pochopil, že mé propasti jsou závratí které jsou podobny polibkům a ty s prstýnky na třtině prstů tak dáváš mi ochutnat vlastních mlh a byla to Praha tichá jako noc prvního léta kterým jsme každý z nás dosáhli těchto těl a z umíráčku odlili hlas hvězd abychom směli mlčet když s očima na ručičkách nebo na displejích modlíme se k Bohu a omlouváme se za všechny vteřiny jakož i odpouštíme našim hodinám všechen ten čas kdy my zajatci svých vědomí propouštíme duše ke světlu zářivek a v umělém větru, kterým se ohlašuje město tam nahoře napínáme své plachty, když plujeme eskalátory jako bychom kráčeli k sobě nebo pryč tam kde je Praha
|