|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
1. část
Je noc. Nevím kolik hodin. Mám strach a jsem unavená. Vezou nás do laboratoře na výzkum zbraní. A proč? Bude válka, původně měla proběhnout jen virtuálně ,ale nějak se to zvrtlo. Ted se schyluje k opravdovému krveprolití.
Mě a mého bratra Davida vezou do laboratoře abychom jim pomohli s výzkumem. Celé to probíhá tajně, protože je nezákonné aby 14ti letá dívka a 16ti letý chlapec pracovali. Je to tu divné. Tak studené a všechno smrdí dezinfekcí. Vím, je to jen výtah ,ale přece jen na to jak je velký je dost prázdný. Je tu stolek několik sedadel, lékárnička ,hasící přístroj a počítač. Sedím opřená o stůl vedle mě na sedadle leží můj bratr a spí. Naproti sedí profesor a nervózně si pohrává s prsty. A jak se tohle všechno vůbec semlelo? Jak jsme se tu octli?
Chodíme s bratrem na školu která je zaměřená na chemii, fyziku a biologii. Já navštěvuji biologické oddělení a on na fyzické. Patří mezi nejlepší studenty ostatně já taky. Máme skvělou paměť, vysoké IQ a naprostou oddanost k práci. David chce stavět roboty a já křížit rostliny a chovat zvláštní tvory z jiných planet. A vzhledem ke svým schopnostem to dokážeme, každý měsíc nás kontrolují a kdo neprojde kontrolu toho vyhodí z oddělení. Je to trochu drsný systém ,ale já ho zvládám. Každý měsíc s bratrem projdeme bez jakýchkoliv potíží. V tom vězel ten problém, málo koho nechají absolvovat ať je to jakákoliv škola. Povětšinou absolvují jen ti boháči a to my nejsme. Už nám k absolvování zbývají jen dva měsíce a ty bývají nejtěžší. Jeden profesor si všiml našich schopností a řekl, že nám pomůže. Bral nás každý den k sobě do laboratoře a učil nás novým dovednostem. Opravdu mě to bavilo. Nevěděla jsem proč nám pomáhá, a pak jednoho dne, když jsme s mámou seděli v kuchyni a učili se, někdo zazvonil. Máma otevřela a tam stál profesor a dva muži v oblecích s černými brýlemi. S bratrem jsme pozdravili, ale máma jen strnule stála. Po chvilce je pozvala dál, oni si sedli k nám a povídali si s mámou. Neslyšela jsem je i když seděli u stejného stolu. Chvíli do mámy něco hučeli a pak kývla. Oni si přisedli blíže k nám a řekli nám ,že jsme velmi nadaní a potřebují nás jako pomocníky u výzkumu zbraní. Bratr kývl okamžitě ,za to já váhala. Ptala jsem se mámy proč je hned nepustila dovnitř a ona řekla že se bála kvůli té válce. Nakonec jsem se rozhodla ,že s nimi půjdu. Poslali nás sbalit si věci, pak jsme se rozloučili s mámou a oni nás naložili do velké šedé dodávky. Tou jsme dojeli až na letiště. Letadlo mělo tmavá okénka, prý nesmíme vědět kam letíme. Letěli jsme asi hodinu, David vůbec nemluvil. Ani mě nebylo moc do řeči. Když jsme přistáli byla už tma. Pak nás odvedli až k velké armádní budově a tam k výtahu. No a teď jsme tady.
|
|
|