Co se o půlnoci děje u zdi obory
Poryvy vytavily díry
do černého ementálu nebe
vytahují se a stahují rolety
v oknech
za nimiž v bezstropých polích
zraje dýně měsíce;
valchami louží
táhnou šlehy pantografů:
tehdy se vrací i Vypich
mezi obzory do světa lidí
Brány až výhružně dokořán
strnulé chlopně
půlnocí pozastaveného srdce
naditého hořkou tmou
a v komorách rachotí
šelesty nočních ptáků
V tenkém kuželu světla
pokradmu rozvíjejí se mapy
po napuchlé zdi -
stovky metrů struktur
bez legendy
a chomáče mlhy
otírají o mě
svá halucinogenní chapadla
Před srpnovým svítáním
jejich pramocné sestry
hnízdí v rákosí
a život leží kdesi celý
za zamlklými lesy
a až z nich na druhé straně
vyjdu ven do mokrých luk
bude letní den
na věky věků
a zvuk zvuků zalehne vše:
anglický roh neurčité touhy
Ale já teď jedu domů
předstírat že nezbyl jsem tu
na dožití
špalky o ráfky dřou
jak dřou o sebe někdy
semafory v Praze a mraky nad Prahou
a přes to všechno noc co noc
před zrcadlem o zem biju hlavou
že jsem ještě sítí nepropadl
a křižáka v jejím středu
zaříkávají děti
když rozcuchané
mluví ze spaní
|