Sotva člověk dospěje - ostré líce a sladké roztažené kouty vynesou ho do nebes epitet a kouzel.
Procházející lidé zněli jako noty, nepatřící do naší partitury. Zem o něco blíže byla klenba mračen odpěnila zpět do nicoty oblaka se stala jezerem Labutím a tvé dýchání bylo královským orchestrem hřálo. _________________________________________________________________ Sotva chlapec - jemné ženské dlaně pohládne spřežení veršů samo cestu najde si. Ze strun kytar otupělé polštářky mých prstů mýdlovým větrem přitkly se na tvou kůži přejely verše po papírovém ubrousku a jen tahem opakovaly své slabiky znějící jazykem milování jehož jsou tvé hedvábné dlaně příčinou. __________________________________________________________________ Sotva se dotknou - vzplane celé století a nezáleží v ničem nic. Jen hoří. Poznaly sudičky básnická srdce jistě a nechaly shořet svět okolní když rty dotkly se a přivřely zachutnaly přesně tak sebejistě jak kýmsi nazvaná rozkoš práškem cukrovým. Takovým Rimbaudovským způsobem.
|