|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Počasí přilévalo další hektolitry dobré nálady do pouťové atmosféry. Občas zafoukal slabý větřík, který zametl mráčky tak, že sluníčko mohlo naplno rozvinout své tvůrčí síly. Bylo vidět všude. Mne zaujala na chvíli hravost sluníčka jinak. Sledoval jsem dívku, kterou donutil jeden neposedný paprsek kýchnout. Dostala také od Pavla růži, ale mně se dívka líbila víc. Sdělila mi, že chodí s jedním klukem z vedlejší třídy, ale asi se s ním rozejde a za měsíc bude volná.
Náhle všichni zpozorněli. Náš kamarád Vašek stál chvíli v mrtvém bodu na přehupovačce hlavou dolů, pro něho znamenalo mít vteřinu z celé poutě pro sebe, zatímco ostatní se na tebe dívají s obdivem, závistí. Ta vteřina se přenesla z horního bodu ke mně, od té doby miluji poutě a tak to bude navždy. Náhle se dal Vašek do pohybu, a tím také celá pouť.
Atrakce plnily svou roli, všichni je s radostí využívali a my s kluky jsme najednou zůstali překvapením stát u řetízkového kolotoče. Na sedadlech seděla Divoká Jarka z naší vesnice se svými třemi syny, všichni se smáli, výskali radostí a Jarka křičela: Vašíček, Pepíček, Honzíček! Koukejte! To je věc! To je vynález, ten kolotoč!
Já jsem však v jedné chvíli spatřil, jak nás místní kluci stále nenávistněji sledují. Bylo mezi nimi několik dospělých, což nám nepřipadalo fér. Sdělil jsem svůj poznatek Pavlovi, ten ostatním a všichni jsme se nenápadně začali stahovat k určenému místu za vesnicí. Dali jsme si znamení, že v určený čas vyběhneme a povede nás Vašek.
Tři, dva, jedna, start! Vyběhli jsme a domnělou zkratkou se řítili určeným směrem. Za námi s hurónským řevem běželi nepřátelé v dvojnásobném počtu. Naštěstí se nám dařilo náskok zvyšovat, ale trasa vedla oklikami, které znal jen Vašek. V běhu jsme mu nadávali, ale on si nedal říci a vedl nás pořád svou trasou. Nepřátel pomalu ubývalo, jejich kameny ztratily svůj účinek, až na Zdeňka, který dostal šutrem do ramene, až zavyl.
Zvolnili jsme tempo, z kapes vyndali zbytky lahůdek, vekslovali jimi, Jarda opět potěšil řízky.
Vašek náhle opět zavelel: teď vám ukážu svou další zkratku. Je pohodlná, bezpečná, vede tudy. A vzápětí zmizel v houští. Po hodině jsme se ho zeptali, kdy dojdeme do naší vesnice. Něco tajemně naznačil.
K večeru se před námi, v záři ubývajícího sluníčka, objevily první štíty naší vesnice. Cesta se zkratkou prodloužila o dvě hodiny.
Jarda Řízek se podíval kriticky na Vaška a pronesl: Vašku, ty jsi Král Šumavy.
|
|
|
