Ráno jsem se probudil opět naprostou zimou. Takovéhle počasí nepamatují určitě od dob mamutů. A ke všemu si v teplárně stávkují kvůli platům. Hrůza, ale mě nezbývá stejně nic jiného, než vstát z postele vyrazit jako každý den do práce. Tak jsem setřásl z peřin jinovatku, zapalovačem rozmrazil zledovatělé brýle a svlékl pyžamo. Tento rituál mi denně zabere minimálně dvacet minut. To vité dvoje tepláky, kamaše, čtverý fusekle, nějaký mikiny, trička, zimní bunda, rukavice, čepice a pod tím vším neprodyšný neoprén a vložky s křidélky, abych byl v suchu a bezpečí. Poté mě čeká cesta do koupelny, kde se jak na potvoru pokaždé rozmáznu na zledovatělých dlaždičkách. Po tomto protažení ještě jen tak z principu zkusím otočit kohoutkem, zda-li již neteče voda. Hmm, neteče. Na záchodě už se mi nějak hromadí přebytky, jelikož zamrzla veškerá voda, tudíž nefunguje ani splachování. Ale mě nezbývalo stejně nic jiného, než zase přihodit. V kuchyni jsem odloupnul opět ten největší krápník od stropu, abych si mohl uvařit kafe. K snídani jsem měl jako obvykle marmeládovou dřeň, poté si obul brusle a vyrazil do práce.
Výtah nám v činžáku nefunguje a tak jsem zase musel po schodech. Ve čtvrtém patře jsem po cestě pozdravil paní Krompáčovou, která jako každý den nevybrala zatáčku a rozplácla se o zeď i se saněmi. Je mi jí lito. Taky mi je líto, že nikdy před ní nedokáži zabrzdil a tak se válíme do přízemí oba. Dost často ještě ve třetím patře přibereme paní Sedláčkovou, která se šplhá nahoru po zábradlí z noční směny. Když jsme vylítli na chodník, srazili jsme ještě jednoho lyžaře a až jsme se rozmotali a posbírali své věci, všichni jsme si zanadávali na počasí a na teplárnu. Poté co jsme se rozešli, já ještě chvíli zůstal stát na ulici a pozoroval dej kolem sebe. Připadalo mi legrační vidět marně se snažící autobus zabrzdit, jenž svými kličkami mezi auty připomínal Jágra s hokejkou. Protihráči však byli silní. Do cesty se postavil kamion, který stejně proti autobusu neuspěl. Dostal takový bodyček, že vlítl až k divákům. To však nemůže zůstat bez potrestání. Rozhodčí v modré uniformě zapískal a bruslil k řidiči. Vypadá to na osobní trest, ale mě to dál nezajímalo. Chvátal jsem ještě do obchodu pro svačinu. V současné době nefunguje nic tak dobře jako chladící boxy na potraviny. Takhle vychlazené pivo jsem už dlouho neměl. Rozbil jsem tu skleněnou láhev a celou cestu do práce lízal ten svůj pivní nanuk. Po cestě jsem ještě potkal eskymáka, který si objednával stěhovací vůz, že prý se sem přesídli s celou rodinou i s iglú.
V práci bylo vše tak jak má být. Letlampou jsem si rozmrazil zámek od kanceláře a poté jsem našel na stole dopis. Nebyl to jen tak obyčejný dopis, byl přímo z ministerstva. Celý nedočkavý jsem ho rampouchem otevřel. Hurá! Zvýší mi plat. Už nebudu muset stávkovat a při tom takhle nechutně mrznout, už zase můžu rozmrazit podřízený a zase spustit topení. To to ale trvalo. Už jsem myslel, že tu zimu nepřežiji.
|