JAROSLAV KOCIAN

☼     22.2.1883    ÚSTÍ NAD ORLICÍ                  ۞     9.3.1950   PRAHA

♪♫

„Kocian svoje party ovládal zcela slepecky neomylně. Nevím, kdy a jak se učil novým skladbám, asi svým šestým smyslem s jedinečným rozměrem techniky, on je vždy zvládal vystřihnout bravurně hned od začátku. Měl jsem často dojem, že v tomto okamžiku, kdy se rozhodl dát na program některé nové číslo, které ještě neměl ve svém repertoiru, už je bezvadně ovládal. Jeho paměť byla naprosto neomylná. O jeho intonaci není třeba zvlášť mluvit. Je to známá, přímo fyzikálně přesná intonace, jakou se mohl houslista kdy chlubit. Kocianův absolutní sluch přesně reaguje na jakýkoliv zlomek intervalu. Nikdy nehrál falešně; to potvrzují všichni odborníci. Byl třeba vyčerpán po dlouhé a namáhavé cestě, bolela ho hlava, ale hrál za všech okolností ryze!“ Tak vzpomínal na tohoto geniálního houslistu Vláďa Polívka, který ho několik let doprovázel na klavír.

Kocián hrál v mládí nejen na housle. Ovládal i hru na varhany a klavír. Při každé příležitosti zpíval ve sborech, dirigoval sbor i orchestr. Narodil se 22. února 1883 v Ústí nad Orlicí. To město mělo staletou slavnou hudební tradici. Odtud pocházel i jeho spolužák pianista František Špindler (ve hře pobral více harmonie, než dokáže pro pohodlí skýtat Špindlerův Mlýn). Jeli spolu na premiérové turné do Ameriky. Špindler měl stejně vynikající zázračnou paměť jako Kocian. Jen si to představte, všechny noty – a byla jich ke všem plánovaným koncertům pořádná řada – nechali doma. Oba se vydali na velké zámořské turné bez jediné tištěné noty. Což je případ skoro neuvěřitelný. Jednička ve strhujícím umění, nikoliv jed a nicka pro zklamání.

Kocianův otec byl učitelem a nesmírně žral hudbu. Vedle působení v Cecilské hudební jednotě vyučoval hře na housle. Napsal i školu pro začátečníky „Základové hry na housle“. Velmi záhy si povšiml velkého zájmu svého syna o hru na tento nástroj. Stačilo pár slov a Jaroslav už samostatně nacvičil kdejakou lidovou písničku. I když Ústí nad Orlicí bylo zvyklé, pokud se jedná o hudbu, na ledacos, přece jenom to byla skutečná senzace, když ani ne pětiletý špunt vystoupil poprvé na jevišti a přednesl 24 národních písní, jako by se nechumelilo. Na kytaru jej doprovázel jeho otec. Pokroky v houslové hře byly tak rychlé, že v několika měsících Jaroslav procvičil všech osm sešitů Malátovy houslové školy.

Otec se proto porozhlédnul po lepším trenéru než byl on sám a svěřil synáčka Bennewitzovu žáku Josefu Zábrodskému, který procítěně rozvíjel Kocianovo mimořádné hudební nadání. 21. listopadu 1892 chlapec tak okouzlil posluchače Fantazií na motivy „Němé z Portici“ a z „Troubadoura“ od Alarda i jako primarius v Kässmayerových Českých národních písních pro smyčcový kvartet, že byl jmenován čestným členem Cecilské hudební jednoty. Už od nejútlejšího mládí se Kocian pokoušel o vlastní skladby. V roce 1894 bylo uvedeno jeho smyčcové kvarteto „Směs národních písní“. To mu bylo jedenáct let!

O dva roky později se vydal malý Jarda do Prahy. Kocian svou krátkou zkoušku na pražskou konzervatoř po letech sám popsal: „U klavíru seděl pan profesor Ševčík a brzy mě vybídl, abych něco předvedl. Ke zkoušce mě pan Zábrodský připravil velmi schopně. Věcí jsem měl hotových plno a tak jsem v tichu, jež se tu teď rozhostilo, spustil sedmý koncert G dur od Bériota. Stačil jsem přehrát asi čtyři takty a už se vztyčila u piana ruka a pan profesor Ševčík zvolal: Ten je můj! A tak bylo po přijímačce!“

Od prvních chvil se rozvíjel příkladný vztah žáka a učitele. Ševčíka zaujalo mimořádné hudební nadání Jaroslava a Kocian byl uchvácen velkou osobností přísného učitele. Během doby se Kocian stal jedním z nejlepších a nejpopulárnějších Ševčíkových šampiónů. Získával až neuvěřitelně rychle brilantní techniku, která byla prostředkem k jeho mistrovské umělecké úrovni.

Před pražskou veřejností se poprvé uvedl 2. dubna 1898. Přednesl na veřejném večírku konzervatoře technicky velmi náročné skladby Henriho Vieuxtempse Baladu a Polonézu. Sklidil zasloužený úspěch a hudební kritikové si zapsali do svých notesů poprvé jeho jméno. O rok později hrál Kocian Wieniawského Scherzo–Tarantellu, Ševčíkova Břetislava a Bazziniho Rej skřítků. V únoru 1900 se představil Bachovou Ciacconou, skladbou, která je jedním z prubířských kamenů vyspělosti houslisty. Už tehdy se ukázalo, že Kocianovo podání Bacha bude svou křišťálovou jasností rozhodně jedním z nejdokonalejších.

Kocian vynikl několikrát jako primarius smyčcového kvarteta pražské konzervatoře. Kromě studia houslové hry u Ševčíka, studoval i kompozici ve třídě Antonína Dvořáka. K tomu se pojila řada vzpomínek. Kocian sám nejraději vypravoval tuhle: „Jednou jsem přinesl Dvořákovi skladbu nazvanou Scherzo capriccioso. Dvořák skladbu přelétl pohledem a rozčílil se: „Ale jděte mi do háje zeleného! To jednou Dvořák napsal Scherzo capriccioso…“ a mistr usedl ke klavíru a rozčeřil struny. Zahanbeně jsem se posadil, vyhrkly mi málem z očí slzy. Dvořák si toho povšiml. Rychle od klavíru zase vstal a řekl: „Kociánku, sáhněte si sem!“ a ukázal na kapsu u vesty. Nesměle jsem tam zašmátral a vylovil – odpudivého červa! Dvořák měl velkou vášeň pro holuby, rád je sytil, když mohl, tak veřejně krmil! Usmál se a povzbudil mě: „Sáhněte si ještě jednou!“ Teprve při tom druhém pokusu jsem vylovil cukrlátko, které mne mělo s Mistrem usmířit!“

V březnu 1901 hrál Kocian na předvelikonočním koncertu pražské konzervatoře ve Stavovském divadle Joachimův houslový koncert, jenž byl předzvěstí úspěchu jeho absolventského vystoupení, na němž přednesl v červenci houslový koncert Paganiniho. „Kocian ke skvělému výcviku technickému, kterému se přiučil jako výborný žák od znamenitého svého mistra, přidružuje něco, čemu se nelze naučiti, a co jej odlišuje od mnohých už světového jména požívajících houslových virtuózů, to jest vroucnost citů, které vanou z jeho hry, muzikální kompletní duše, která dovede svým obsahem naplniti hotový tvar třpytivého povrchu. Jeho hra už nyní vypráví obsah jím hrané skladby; mluví k posluchači srozumitelnou artikulací.“ To napsal odborný hudební kritik Emil Hoffer ve svém článku o tomto koncertu v časopise Dalibor. Den poté absolvoval Kocian i jako odchovanec Antonína Dvořáka jeho kompoziční třídu Romancí pro housle a orchestr. Zahrál ji jeho spolužák Bohumír Feist. Kocian sám dirigoval orchestr.

7. července pak vystoupil naposledy jako žák konzervatoře přednesem komorní skladby svého spolužáka Josefa Straky Tria g moll pro housle, violoncello a klavír s Rudolfem Frimlem a Františkem Pourem…

V té době se už světem šířila sláva Ševčíkova žáka Jana Kubelíka, který absolvoval pražskou konzervatoř v červenci 1898. Tedy tři roky před Kocianem. Během této doby už stačil podniknout velká koncertní turné po Rakousko–Uhersku, Německu, Francii, Itálii, Anglii, koncertoval v Rusku i Polsku. S klavíristou Rudolfem Frimlem absolvoval od listopadu 1901 do 25. března 1902 celkově 78 koncertů v Severní Americe, kde jej titulovali „mladý Paganini“ a označili ho za největšího houslistu moderní doby.

Není tedy divu, že Jaroslav Kocian zatoužil stát se podle vzoru Jana Kubelíka rovněž houslovým virtuózem. Svoje síly si ověřil na úspěšných vystoupeních v Praze i na českém venkově. Poté se rozjel do Vídně. Tady i v dalších rakouských městech byl nadšeně vítán. A tak se vydal dál – do Anglie a na Riviéru – do Monte Carla. Po návratu domů koncertoval v několika českých městech a ještě v roce 1902 podnikl poprvé cestu za oceán – do Severní Ameriky. A americké noviny i magazíny měly možnost psát o dalším českém houslovém čaroději. Po Spojených státech následovaly Rusko, Uhry i Itálie, Polsko, Německo a znovu Itálie; tady prožil nezapomenutelný zážitek v dubnu 1905, který ho pak provázel po celý život. Městská rada v Janově, okouzlena Kocianovým uměním rozhodla, aby zahrál na housle Niccolò Paganiniho. Bylo to poprvé, co jiný umělec vzal do rukou nástroj tohoto nezapomenutelného playboye a rozezněl nejmilejší Paganiniho housle, které zhotovil houslař Bartolomeo Giuseppe Antonio Guarneri, del Gesù.

Kocian byl před první světovou válkou neustále – až na krátké pauzy – na cestách. Výjimku tvořila léta 1907 až 1909, kdy byl primariem Oděského kvarteta (spolu s ním vystupovali František Stupka, J. Permann a L. Zelenka) a působil jako profesor na konzervatoři v Oděse. V roce 1910 podnikl další turné po Severní Americe.

Umění Jaroslava Kociana se opíralo o hlubokou tradiční českou hudebnost, jež spočívala na nikdy neselhávající precizní technice. Profesor Norbert Kubát ve svém příspěvku do sborníku o Jaroslavu Kocianovi napsal: „Při pohledu na jeho hrající ruku zblízka bylo evidentní, že tu nepracuje každý z prstů jaksi sám pro sebe, nýbrž v hmatovém kolektivu, kde o sobě a svém vzájemném vztahu a poměru prsty věděly a na příslušné vzdálenosti se rozpínáním předem připravovaly. Pro hru pasáží, kde za páteř sloužil podle téhož principu opěrný prst, platil výlučně předpis „úhozem prstů“, aby zněla pasáž v celém rozsahu pregnantně a ne aby bylo rozuměno prvnímu a poslednímu tónu a pasáž mezi nimi byla nejasná, nejapná, odfláknutá, jak se u některých slavných houslistů přihodilo nejednou! V kantiléně byly proti tomu stavěny prsty na hmatník jemněji; to proto, že pevný příraz znemožňuje okamžitý rozkyv prstu do vibrata. Nebyl-li některými ze Ševčíkových žáků tento rozdíl principů obou hmatových druhů pochopen a správně naordinován, budila jejich hra dojem hry povadlé; z toho pak vyvozovala nepřejícná konkurence závěry, že Ševčík vychovává automaty. Kocian si byl rozporu obou zmíněných hmatových druhů velmi dobře vědom, proto byl výraz jeho hry vřelejší než u některých jeho kolegů.“

Jiný slavný houslista Josef Muzika – rovněž Ševčíkův žák – ve vzpomínce na Kociana poznamenal: „Jeho hru jsem poslouchal velice rád, protože byla pro mne naplněním Ševčíkovy metody. Tak jsem si hru představoval. Byly to výkony bez vad a nedodělků, naprosto spolehlivě vybroušené, promyšlené do nejmenších detailů. Vzpomínám například na třetí větu Čajkovského koncertu; hrál ji poněkud volněji, než je dnes zvykem, ovšem o to víc vynikaly všechny detaily, pohrával si s akcenty a tempovými změnami, odhaloval ve skladbě nové a nové skryté krásy, které tam nikdo před ním nenašel. Ukázněnost a smysl pro formální výstavbu skladeb ukázal na svém přednesu Bachových sonát a partit pro sólové housle. Pamětníci si vzpomenou, jak občas sám pro sebe doma přehrával všech šest sonát za sebou, zpaměti, a bez jediné chyby. Ta souhra mozku a rukou, to úžasné soustředění, klid a vyrovnanost! V tom byly hlavní znaky jeho niterného projevu…“

Základními kameny obrovského Kocianova repertoáru byli Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Smetana a Dvořák. „V přednesu skladeb Josefa Haydna krásně uplatňoval smysl pro jednoduchost a bezprostřednost, vyjadřovanou měkkým, zpěvným tónem, pochopení lidové zpěvnosti, která jako spodní tón zaznívá v jeho skladbách. V reprodukci děl Mozartových šťastně spojil klasický živel s hravým, líbezným výrazem rokokovým. V jeho podání Mozarta bylo neobyčejné bohatství myšlenek, citů a nálad, zpodobovaných s vroucí bezprostředností a velkolepostí uměleckého projevu, byla v něm uhlazenost i křehkost zdobné skladatelovy melodie… Antonín Dvořák patřil k nejmilejším Kocianovým komponistům. Dvořákova lyrická rozevlátost, jeho lidová bodrost a upřímnost, jeho muzikantství, které svými kořeny tkvělo v hloubi venkovského lidového prostředí, uchvacovaly Kociana, jemuž prosté lidové muzikantství říkalo pane. Jako se Dvořák vzepjal ke znamenitému kompozičnímu mistrovství, stejně dovedl Kocian vdechnout život každé notě, kterou napsal pro housle velký skladatel. Smutek i stesk, radost i kypré veselí, převládající v díle Dvořákově, v plné přesvědčivosti a v plném lesku zaznívaly v okouzlujícím podání houslistově…“ (František Žídek: Čeští houslisté tří století)

Kdybychom však chtěli vyjmenovat všechna díla, která Kocian zařazoval do programů svých koncertů, museli bychom projít celou světovou houslovou literaturou. Šup sem, šup tam. Na programech jeho koncertů nechybělo žádné z hlavních děl houslové literatury. Hrál celého Bacha, sedm Mozartových houslových koncertů, Beethovenův koncert, romance a sonáty, Brahmse, Brucha, Glazunova, Joachima, Karlowitze, Suka, Tartiniho, Nováka, Wieniawského, Vieux–tempse, Saint–Sænse a samozřejmě i Paganiniho. Skladby všech vynikajících světových houslistů i svoje vlastní komorní skladby. Už v roce 1901 složil Dumku věnovanou profesoru Ševčíkovi. Pak následovaly: Old Folks at Home, Serenata a Humoreska, Méditation du Soir, Intermezzo pittoresque, Hymne au Printemps, Lullaby, Serenáda. Pro housle s doprovodem klavíru upravil Sukovu Píseň lásky a Dvořákovy Valčíky číslo 1, 4 a 7. Přepracoval otcovu houslovou školu a vydal ji jako Počátky hry na housle.

Po první světové válce se Kocian stal v roce 1921 asistentem profesora Ševčíka na pražské konzervatoři a v roce 1929 pak řádným profesorem mistrovské školy, kde působil až do roku 1943. Hlavní náplní jeho života a práce však byly veřejné koncerty. První velké koncertní turné po válce věnoval Jugoslávii. Koncertoval v Záhřebu, Karlovaci, Ogulinu, opět v Záhřebu, Bělovaru, Daruvaru, Sarajevu, Mostaru, Splitu, Novém Sadu, Bělehradě. Po několika vídeňských koncertech uspořádala brněnská firma Barvič a Novotný Kocianovo turné po moravských městech. Byl to jeden z maratonů, poněvadž za devětadvacet dní absolvoval přes 30 vystoupení.

Pak následovaly Bulharsko, opět Jugoslávie a turné, které by se dalo nazvat Křížem krážem po Itálii: Benátky, Verona, Modena, Bologna, Řím, Neapol, Florencie, Janov, Perugia, Assisi, Feligno, Treviso, Bagnacavallo – a další města a městečka. V Miláně přišla Kociana pozdravit vnučka Paganiniho, setkal se se skladateli Zanellou i Mascagnim, který přišel za Kocianem v Neapoli na jeviště.

V roce 1922 navštívil Kocian znovu Spojené státy. Český časopis Svornost, jenž vycházel v Chicagu, otiskl 27. listopadu velký článek o Kocianově příjezdu i jeho vystoupení v české čtvrti v Chicagu: „Otázky, které tanuly na mysli každému přítomnému při Kocianově vystoupení na podium, otázky: Jaký je Kocian v porovnání s jinými našimi předními houslisty, a jaký je u přirovnání s Kocianem, který nám hrával před lety, byly zodpovězeny hned první skladbou, Dvořákovým koncertem. Není-li Dvořákův koncert houslový hrán některými světovými virtuózy jako Kubelíkem, Heifetzem, Elmannem, a je častěji tlumočen pouze Kreislerem, je to proto, poněvadž je všeobecně pokládán za skladbu nevděčnou pro posluchače–laika, únavnou. V podání Kocianově je posluchač vzdálen podobné myšlenky. Tak, jak nám zahrál Dvořákův koncert včera Kocian, chtěli bychom jej poslouchati znovu a znovu… Ne, to nebyla skladba nevděčná, únavná, pedantská, to byla HUDBA, jíž nemožno se nasytiti… A ta lehkost, s jakou Kocian hude, jako by jen pro sebe hrál, jako by jen laškoval pro žerty s houslemi a tyto samy od sebe tajemným kouzlem vydávaly myriády tónů křišťálově průzračných a zpívaly hrdly slavičími…“

Kocian koncertoval nejenom pro krajany, ale i pro striktně americké obecenstvo ve velkoměstech jako Philadelphia, Washington, Milwaukee, Baltimore, Boston, Los Angeles, Cleveland. A listy New York Times, Chicago Tribune, The Washington Herald, The Sun, Public Ledger a další se na podzim roku 1922 předháněly ve chvalozpěvech, které vyjadřovaly jasně už titulky: „Mimořádná záležitost sezóny“, „Básník svého orgánu“, „Mistr a povolaný interpret slovanské muziky“, „Stříbrná fontána tónů“, „Exkluzivní a neobvyklé důkazy umění…“

Po Spojených státech přišly koncerty v Yokohamě a Tokyu, pak v Šanghaji. Po návratu lodí – s níž Kocian obeplul půlku světa – se znovu a znovu rozléhal hlas jeho houslí v sálech českých a moravských měst i na zahraničních zájezdech. Ve svém koncertním putování byl neúnavný a není snad jednoho většího místa v české kotlině, které by nenavštívil jednou nebo vícekrát.

Kocian byl ze zásady člověk ohleduplný, veselý, sdílný a společenský. Měl kolem sebe vždy spousty přátel. Byl výtečným houbařem. V létě i na podzim chodil v každé volné chvilce sbírat hřiby. V Ústí nad Orlicí byly jeho specialitou ryzce. Nosil jich domů na kila. Miloval jízdu na kole. Padesát kilometrů na jeden zátah pro něj nebylo nic neobvyklého. Měl smysl pro humor i vypravěčský talent. Sbíral vyšívané průpovídky, které zdobily na ubrusech a všelijakých dečkách a závěsech kuchyně našich babiček a prababiček…

Na svých koncertních zájezdech zažil spoustu kuriozit, které pak rád dával k lepšímu. Alespoň dvě z nich:

Po ohromném úspěchu v Londýně byl pozván na večeři k jedné anglické lady. Prvním chodem byl zvláštní druh celeru, jehož stonky se jí úplně syrové, jen zpola osolené. Kocian a Špindler, který ho tehdy doprovázel na klavír, viděli tuto zeleninu poprvé v životě. Sluha v livreji nabídl zeleninu hostitelce a lordu, který seděl vedle ní. Oba odmítli. Kocian musel zachránit situaci. Bylo by směšné, kdyby i on do třetice odmítl. Ale za živý svět nemohl přijít na to, k čemu ta zelená rostlina je. Aby hru neprodlužoval, sáhl odvážně po jednom stonku, chvíli jej otáčel mezi prsty a pak ho osvítila spásná myšlenka. Vetkl si celer do knoflíkové dírky svého fraku. Po něm to udělal samozřejmě i Špindler. U stolu nastalo pozdvižení. Někteří pánové pokládali Kocianovo gesto za rozmar volnomyšlenkáře a následovali jeho příkladu, jiní se zvědavě vyptávali, zda se celer pěstuje v Čechách jako okrasná květina…

Jednou se Kocian vrátil po velkém zahraničním turné do Prahy. Hned po příjezdu mu telefonovali od Urbánků (tehdy známé hudební nakladatelství), zda by nemohl uspořádat v neděli matiné. Svolil a telefonoval program. U telefonu stála nějaká nedoslýchavá slečna, nechci příliš předjímat, jen tuším, že se představila jako Barborka Bačkorka. Nerozuměla názvům vět, jednalo se o Bacha. Kocian jí tedy napovídal:

„Slečno, a–i–r, rozumíte mi?“

„Nerozumím dobře, mistře.“

„Tak tedy pište: A, jako Abel, I, jako Izák, R, jako Růžena…“

„Ano, teď je mi to jasné. Díky!“

Dál se mistr o celou záležitost už nestaral. Když však přišel v neděli do Smetanovy síně, uvítal ho rozpačitě jako první malíř Schlosser, který patřil k jeho věrným kamarádům a obdivovatelům.

„Prosím Tebe, Jaroušku, co to dneska hraješ?“

„No, co bych hrál, to jsou přece věci, které dávno dobře znáš!“

Schlosser vytáhl mlčky program a Kocian nevěřícně četl za jménem Bachovým: Abel, Izák, Růžena. Korunu všemu však nasadil třetí den jistý list, který přinesl kritiku Kocianova koncertu. Stálo v něm černé na bílém: „Následovala biblická suita od Johanna Sebastiana Bacha; na programu však místo správného „Rebeka“ se objevila tisková hrubka („Růžena“)…“

Jaroslav Kocian se řadí mezi elitu nejšikovnějších českých houslistů – Josefa Slavíka, Ferdinanda Lauba, Františka Ondříčka, Jana Kubelíka, Vášu Příhodu… V celém světě i doma šířil s vysokým mistrovstvím slávu české hudby. Jako pedagog vychoval navíc celou plejádu vynikajících houslistů. Zemřel v Praze 9. března 1950. Musíme jenom litovat toho, že neexistují gramofonové nahrávky, které by nám zprostředkovaly dokonale velké umění Kocianovo, kdy zářilo plným leskem.

http://www.youtube.com/watch?v=KHxkPNx23Og

Joe Smooth -- Promised Land
Inner City -- Good Life
The Todd Terry Project -- Weekend
Turntable Orchestra -- You're Gonna Miss Me
Humanoid -- Stakker Humanoid
WestBam -- Monkey Say, Monkey Do
Tragic Error -- Tanzen
Julian Jumpin Perez -- Stand By Me
Paula Abdul -- Straight Up
Kool Rock Steady -- Let's Get Hyped