Černobílí

Plápolající věčný oheň svolává hosty k poslednímu pozdravení. Hloučky tiše stojí a sledují vzájemně své kanoucí slzy. Vyřčených slov je málo, vzpomínky plné otazníků převládají nad řečenou komunikací. Dav se zvětšuje, je čas k zahájení. Postavte se do řad, je správný moment na pokyn k zažehnutému sbohem.

Tiché rozestoupení truchlícího davu. Nechápající pohledy sledují nadcházející mlžný přelud. Mlčky vchází skupina černobílých. Nepláčou. Oni vědí. Patří k sobě, patří k němu. Jako on není, tak jako by i oni byli pro ostatní přítomné přízraky mrtvých. Nejsou tvůrcem bázně, jsou vysvětlením nevysvětleného, které zůstane nepochopeným.

Blízkost k sobě, blízkost ke zlomu, vzájemnost i za hranicí běžného žití. My se neloučíme, byl a jsi stále náš. Bílý prach ve zlatém provedení. K rakvi položeno pět krát pět bílých růží se zlatou nití. Poslední z bílých růží předána plačící matce. Pochopila, přijala … Jen ona ze všech přítomných ví, kým a pro koho je černobílý zástup. Její slova „Byli jste jeho přáteli, jako byste tedy byli i mými dětmi.“ ale sundají černé brýle na oči i mlžným zjevením. První z matek, která nezatratila …

Se sraženou duší ustupuje skupina černobílých do posledních řad. Mlčky stojící a každý z nich se zlatou nití omotanou kolem svého života. Pokud ještě měli srdce, dnes jim zkameněla.

Přátelé přijímají pouto pátého přikázání …

Společenstvo bílé tmy …