Připomenutí krásných
starých časů s CD 94
Na Divadelní sdružení CD 94 jsem narazila na jaře roku 1996,
když mi kamarádka Petra nadšeně vyprávěla o úžasném představení Cesta kolem
světa, které prý viděla už třikrát a strašně se jí líbilo. A tak jsem se tehdy
vypravila do Divadla v Celetné rovněž. Chytila jsem tehdy zrovna jubilejní
reprízu (tuším, že byla stá), kdy po samotném představení následoval ještě
zábavný rej a pohoštění, a představení samotné mě doslova chytilo. Nikoho
z tehdy velmi mladých hereckých představitelů jsem neznala – pochopitelně
až na Radima Kalvodu, který nedlouho předtím zazářil v komedii Byl jednou
jeden polda. Ale z příběhu o Femině Jones, která nesnáší chlapy a chce je
pokořit tím, že zvládne cestu kolem světa za kratší cestu než oni, aniž by
tušila, že s ní jeden v ženském přestrojení celou dobu cestuje, jsem
byla nadšená neméně než moje kamarádka. Dodnes si pamatuju některé hlášky,
třeba ty, že za slavnými objevy stály vždy ženy typu paní Kolumbusová nebo paní
Wattová, slova o „vrozeném odporu k mužům“ a samozřejmě nejtypičtější větu
„Jsem Femina Jones a zde je můj pas“, stejně jako melodie písniček o Orient
expresu či závěrečném Happy endu.
Následně jsem se stala fanynkou těchhle divadelníků a
postupně jsem navštívila všechny další hry, které měli tenkrát
v repertoáru. Zjistila jsem ovšem záhy, že žádné představení není ve stylu
Cesty, tedy autorské a přetékající humorem, ale že některé hry jsou podstatně
vážnější – například v představení pro dva herce Zkouška měla Femina Jones
alias Veronika Hádková roli dosti dramatickou, dokonce se slzami. Nicméně
spokojená jsem rozhodně byla. Později jsem se dočkala dalšího autorského
představení, jmenovalo se V zajetí filmu, viděla jsem i zábavný večer
nazvaný Nenápadný půvab škrtu, zopakovala jsem si Cestu… Až pak jsem si jednou
přečetla v novinách, že divadelní sdružení, tak jak jsem jej znala, končí,
jeho nejslavnější představení má derniéru a již zcela odrostlí tvůrci jdou
porůznu zkoušet štěstí jinam.
Od té doby jsem se s divadlem svého raného mládí různými
způsoby potkávala: Radim Kalvoda i Veronika Hádková (dneska Janků) se objevují
ve hrách Městských divadel pražských, do kterých jsem si navykla s oblibou
chodit. Tamtéž se přesunul i režisér Petr Svojtka, kdysi „ten hezký kluk, co do
něj ta holka tak strašně kopala“, jak mi s lítostí v hlase kdysi
sdělovala kamarádka Petra. Občas jsem narazila na některé jméno v televizi
nebo ve filmu. Nedávno jsem také zaregistrovala, že Cestu kolem světa obnovili
minimálně dvakrát mladší soubory v jiných divadlech, takže zůstala svým
způsobem stále živá.
Když jsem zjistila, že dne 11. října 2014 se v Rokoku
odehraje Soirée CD 94, připomínající dvacáté výročí založení, moje
srdíčko zaplesalo. Konečně zase uvidím starý soubor pohromadě a dočkám se i
nějakých scének z dávných her! A večer předčil moje očekávání.
Představení, moderované Petrem Vydrou, připomnělo všechny slavné hry, a herci
do nich zapadli tak samozřejmě, že mi bylo, jako bych je naposledy viděla
včera. Některé staré fórky jsem si dokonce na místě vybavila, i když byly
mezitím zasunuté někde hluboko v paměti. (Zároveň jsem ovšem
s trochou lítosti zjistila, že některé hry jsem tenkrát nakonec neviděla.)
Cesta kolem světa neztratila nic ze svého šmrncu, možná i proto, že Radim Kalivoda
vypadá úplně stejně jako před dvaceti lety (jak ukázalo i archaické video), a
také zbytek souboru si udržuje veselou mysl a mladistvý elán i vzhled – i když
jsem si dobře všimla, že Tomáš Kořének v závěrečné písni změnil slova „I
když je nám teprv dvacet“ na „I když je nám dvakrát dvacet“. Pocit nostalgie se
tak u mě zdárně míchal s radostí a smíchem, které byly úplně stejné jako
tenkrát.
Pár věcí se možná mohlo udělat lépe: především mě trošku
mrzelo, že přítomní herci a tvůrci, kterých se dostavilo úctyhodné množství,
nebyli jednotlivě představeni, protože některé už jsem si nepamatovala a u
jiných jsem tápala ve jméně. (Zajímalo by mě třeba, jestli byl u piana opět ten
mladíček Jéňa, kterému tenkrát u choulostivějších pasáží zakrývali oči –
předpokládám že ano?) Stejně tak škoda, že se nedostavily třeba zakládající
členky Lenka Krčková či Eva Vykopalová, i když byly připomenuty aspoň ve
zmíněném videu. Ale to berte jen jako droboučké výhrady oddané divačky, která
se za ta léta stala kulturní kritičkou, a neodpustí si aspoň malou připomínku.
Večer byl prostě báječný a na jubilejní představení za dalších dvacet let,
které bylo už v úvodu slibováno, se mnou můžete najisto počítat!
Martina Oplatková
|