Úsměv
Zemřu, a nebude to dlouho trvat.
Naplňuje mě to lehkou závratí,
jako když jsem v mládí začínal kouřit,
na balkóně každé ráno vytahal
prvních pár šluků. Potom to odešlo,
jo, stejně jako tolik
jiných věcí.
Vlastně jenom jedna mi
zůstala,
ale zato pořádná, díkybohu!
Nenasytná, lačná
zvědavost očí,
dar dívání se, slast, že
každý pohled
si vystačí, sám svůj,
požitek z barev:
je stejně krásná smůla i
stáčený med
a kroutící se roury
kotelny
obalené skelnou vatou a
staniolem.
Anebo tyrkys plesa mezi
jehličnany
a skelný chlad vzduchu.
Vyhozené
prázdné krabičky od
cigaret, jež bez cíle
pleskají u betonových
silnic sem a tam
podle rozmaru měnlivého větru.
Úsměv
na vybledlé tváři babky s
propadlou lící,
slza-jantar uvelebená v jejím
očním koutku,
nebo taky mladá holka s
vypnutou pletí
a její drobný podbradek,
cení bílý chrup,
z nějž, byť jen trochu,
ukazuje přes míru,
ale to nevadí: krása,
její kořen a pramen – je
v chybě.
Ale o nic míň žilnaté
nohy dělnic
a na trhu rybářka se svou
kapří krví, sumčím hlenem
potřísněnou, napůl
promrzlou, namodralou rukou –
neboť
anděl přebývá v detailech.
György Petri (1943–2000) jazyková spolupráce Marta Pató
|