Na počátku bylo ONO,
neskonale krásné, všeobjímající, jednotné a bezedné nic.
V té nicotě však nebylo klidu,
stále v ní něco klokotalo.
V tom nic bylo sémě počátku.
Potence bytnosti a svébytnosti,
zkrocená napětím zahlazujícím každou možnou nerovnost.
A pak se to stalo,
stále ještě nebylo možno lišit toto od jiného, tady od tam a teď od potom,
ale přesto to bylo tady.
V beztvaré stejnosti, bezčasé stálosti nicotná PORUCHA,
co se náhle dere o slovo.
A to slovo přišlo, to slovo bylo od něho a to slovo bylo velké a to slovo bylo TŘESK.
A v tu ránu,
se jednota a harmonie narušily, napětí se uvolnilo.
Věci vzaly rychlý spád,
jedno přes druhé se dralo o slovo.
A to slovo přišlo, to slovo bylo od něho a to slovo bylo ŘÁD.
Ale co mělo být, nebylo, protože na počátku byla CHYBA.
A ta chyba byla od něho a ta chyba chtěla být VŠÍM.
Ten chlístanec života,
samá krev a mastnota.
Rozlézá se a požírá vše kolem sebe,
jakož i sebe sama.
Tak co, Ty povstavači všeho?
Těšíš se těmi lidskými vředy?
To je dílo slova, které bylo lží,
slova, které urazilo Boha,
co přece povstalo skrze něj?
A tak čekáme na ty, před nimiž není úniku,
protože jeden je jako pochodeň
osvětlujíce cestu, ale zažínající požár,
a druhý je jako povodeň co oheň uhasí, ale vše zaplaví.
A potom, až se hřmot valících se spoust
a syčení protivících se živlů konečně utiší,
bude zase ticho nad vodami.
I ONEN uvidí, že co stalo se je dobré a nechá světu oddychnout.
|
