Bubenská tma

Před půlnocí

kolejnice polévá světlem

zatím modrý trpaslík

a za černými obrysy výtopen

schvácena listopadem

belhají se oranžová mračna

jako před sto lety;

miliony tun oceli

žilnatina plazivá i pnoucí

tehdy ji uzly ovíjela síra

kdežto dnes

sytí tmu benzoapyren:

pokrok se tomuto městu

nedá přece upřít

ledaže bys toužil

vrátit se na stromy

a v jeskyni pojídat bližního svého;

tady sotva poznáš

před kterou světovou

zrovna je

Mami, tati

kolik že je to let

co odešel jsem

do velkého světa

takzvaného?

Nakonec omrzí

tance se skládacími metry

jejichž dílky rýsují krhavým hlasem

sirény globálních výrobců konsenzu

A ano:

děti běží mezi poli

proti sprašovému slunci

jež potápí se za estakádou

pražského okruhu;

jsou dobrými duchy

vypadlými z rozoraných lích

klenoucích se nad hlavou

a nohama vzhůru chrlících zřídla

božského petroleje;

kdo je přezře

propadl peklu

Tam na jihu ale

opravdu tisíce jiter

šedivých úhorů v kmitu

každou vteřinou

jinak se zkrabatí

a déšť je ticho samo

měkce zprotrhané

když uneseš jej

z herního plánu

na němž v asfaltových rýhách

hrají hranatí brouci

člověče nezlob se