Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Lhář
Autor: Sallybill (Občasný) - publikováno 6.1.2015 (01:07:08)
Ali Syvertsen foukal na led a otíral ho palčákovou rukavicí, nudil se. Jeho otec se opodál snažil do ledu vyvrtat díru na rybaření. Nedařilo se mu, ačkoli led nebyl silný, bál se spíš opaku. Ještě večer vrták přebrousil. Kontroloval ostří a kroutil hlavou. Led byl v tomhle místě sotva deset centimetrů silný, tak ostrý nástroj měl po pár otočkách prolítnout skrz.


„Tati! Tati!“ zaslechl vystrašený křik syna. Ali po čtyřech zbrkle couval od vyleštěné plochy. „Á! Ááá!“ křičel.
Syvertsen odhodil vrták. Neviděl nic podezřelého. Okolní les v ranním šeru stál, jako namalovaný, na rozsáhlé ledové ploše jen oni. Váhavě se rozběhl. „Co je, co se stalo? Ali…“ Ten se na něj ani nepodíval, nemohl odtrhnout oči od toho místa, snažil se dostat, co nejdál. Syvertsen ho zdvihnul nad hlavu. „Ali! Co je?“

Teprve teď se na něj podíval, jen krátce, jakoby ho ani neviděl. Syvertsen s ním zatřásl. Ali se rozplakal. Syvertsen ho objal a vydal se k tomu vyleštěnému místu. „Co tam je?“
Ali mu zabořil obličej do ramene. Syvertsen si kleknul. Led byl hladký, jako sklo a pod ním nic, než šedozelená hlubina. Sklonil se níž, měl pocit, že spatřil nějaký stín. Ali se třásl, odmítal se podívat. Ano, něco tam je, stoupá to k ledu. Byl to on sám. Za chvíli hleděl do tváře sám sobě. Ten pod ledem, ale nebyl ve vodě, nebyl mokrý, jen byl na druhé straně. Upřeně se mu díval do očí. Syvertsen se opřel rukou o led, druhou tisknul Aliho. Táhlo ho to k ledu, nedokázal se udržet. Skláněl se níž a níž. Ali se otočil, podíval se. V hlubině se objevil další stín, začal stoupat. Syvertsen zatínal zuby, ze všech sil začal couvat. Pod ledem se objevil Ali, který bez mrknutí zíral na jeho Aliho. Měl pocit, že mu to zláme zápěstí, utrhne hlavu. Kousek po kousku couval pryč. Když se dostal z dosahu toho místa, padl vyčerpáním. Pak si všimnul, že Ali se nehýbá. Rychle ho naložil na saně a spěchal domů. Cítil, jak z něj vyprchává teplo a s ním i život.

Syvertsen otevřel oči po dvou dnech, Ali po čtyřech. Když pověděli, co se stalo na jezeře, začali se tam lidé scházet. Tenký led udržel i početné skupiny. Začalo se říkat, že je tam brána do paralelního světa.

Svítili tam, klepali, vyvrtali dírku vedle a hadičkou tam pouštěli bubliny. Zkoušeli to měřit, pochopit, ale to místo dělalo jen jednu jedinou věc. Když tam dali živého psa, nebo mrtvou veverku, nestalo nic. Nikdo nevěděl, co by se stalo tomu, kdo by tam zůstal příliš dlouho, protože tam nikdo nevydržel. Pohled do vlastní tváře pod ledem byl zničující. Navíc, ta stále rostoucí přitažlivost, které však na toho dole vůbec nepůsobila, každému nahnala takovou hrůzu, že i chroničtí nebojsové s hysterickým sípáním vycouvali.

Ne všichni z města se přišli s úkazem seznámit, ale kdo přišel, spatřil pod ledem nejdřív stín, jako kdyby ryba pod ním proplula, pak se stín začal přibližovat a ten, kdo leštil led, spatři sám sebe. Na ten znepokojivý pocit se nedalo připravit. Člověk cítil, jak to v něm rezonuje, jak ho to vysává. Ubývalo hrdinů, nikdo se nechtěl tak dlouho zotavovat, jako Syvertsen.

Jednou přišel svou odvahu změřit Kai Larsen. Kamarádi, spíš kluci, kterým sloužil jako hromosvod, ho z uctivé vzdálenosti povzbuzovali: „Do toho Larsi, nebuď poseroutka.“
Lars se po čtyřech s bušícím srdcem blížil k tomu místu. Díval se z výšky našponovaných paží.
„Musíš níž!“ volali na něj. „Vylešti to!“
Zcepenělý strachem, to udělal. Přece to nevzdá, není horší, než oni. Sklonil se níž, leštil led. Náhle měl pocit, že vidí stín. Čekal, ruce se mu chvěly, ale dál už nic.

Kluci už nepokřikovali, vyjeveně ho sledovali. Jak to, že vydrží tak dlouho? Lars začal přemýšlet, jestli si z něj neudělali legraci. Třeba není na správném místě. Nalíčili to na něj, a teď se mu vysmívají. Nesmáli se, nechápavě ho pozorovali. „Tak co?“ zajímali se, když se ohlédnul. Rozpačitě pokrčil rameny: „Nic.“

Šéf party, egocentrický Karlsen přiběhl a odstrčil ho. V ten moment, co vyleštil led, začal sípat, pak se dal do křiku, ruce se mu v loktech zlomily a on padl čelem na led. Lars ho musel za nohu odtáhnout, protože neopatrný Karlsen na to neměl sílu.

Lars myslel, že mu to přinese obdiv, ale hluboce se mýlil. Ta zpráva se nesla rychle. Začali se ho stranit, říkali mu Lhář. Lhal vždycky a ve všem. Teď se to potvrdilo, jedině lhář, jako byl Lars, nedokázal pod ledem spatřit svůj protějšek. Začalo to dávat smysl, všem kromě Larse. Jasně, že lhal. Ano, i trochu víc, než ostatní, ale taky měl víc důvodů, než všichni dohromady. Přece, ale není možné, aby byl jediný, vždyť i Karlsen lhal v jednom kuse.
A co když lžou všichni? Co když nikdo nic neviděl, ani malý Ali?

Byl zvyklý na ústrky. Většinou se nelitoval, věděl, že si za to může sám. Zoufalý byl akorát z toho, že si nemohl pomoct. Jako ten večer. Opilý s bolavým srdcem vpadnul na slavnost. Jeho nástup byl nepřehlédnutelný. Křičel na ztichlý sál: „Všichni jste lháři! To vy jste lháři! Lháři! Nic jste tam neviděli, nic tam není! Lháři…“

Nenechali si to líbit. Převracel stoly, kopal do židlí. Vyvlekli ho ven, svázali a hodili na saně. Dovezli ho na jezero, tam ho Syvertsen drsně strhnul ze saní a položil ho na vyleštěný flek na ledu. „Dívej se! Tak se dívej!“ křičel na něj.
Lars se dal do pláče. „Nic tam není, vůbec nic.“
Dav ho bojácně pozoroval. Lars začal tlouct hlavou do ledu. „Nic, nic,“ vzlykal.

Syvertsen si k němu kleknul, zadržel mu hlavu. „Tak se dívej.“ Otřel led. Lars se podíval do temné hlubiny. Ačkoli byla noc, spatřil v hloubce stín. Syvertsen, který se opíral o jeho lopatky, začal ztěžka dýchat. Něco se skutečně blížilo, stoupalo to z hlubiny. Byl to Syvertsen, úplně stejný, jako ten, který mu začínal drtit lopatky neuvěřitelnou vahou. Lars se vší silou vzepřel a shodil ho ze sebe, ten se odvrátil na bok a rozplakal se. Několik lidí mu přiběhlo na pomoc. Naložili ho na saně. Pak se někdo vrátil a přeřízl Larsovi pouta.

Nechali ho tam. Opilý a ponížený se doplazil na tu lesklou skvrnu a zahleděl se do hlubiny. Nebylo tam nic, jen černá tma. Chtěl tu zemřít, umrznout s hlavou na tom jejich vzácném místě, avšak zima se mu vyhýbala. Bylo mu teplo, jako by byl v posteli. Ležel tam, dokud nevystřízlivěl.
Znovu se pokusil něco spatřit. Leštil led, zíral do něj, ale žádný stín se neobjevil. Vymotal se z provazů, stoupnul si na tu skvrnu a zahleděl se na hvězdy. Začínalo sněžit.

Pak si jich všimnul na břehu jezera. Přišli se podívat, jestli neumrznul. S nezájmem odvrátil zrak k nebi, bylo plné hvězd. „Jak je možné, že sněží?“ napadlo ho. Měl pocit, že všechny vločky směřují k němu. Zpozorněl. Nebyly to vločky, ale vlákna. Tenká, stříbrná. Z celého nebe se snášela k němu. Bylo jich čím dál víc. Dotýkala se jeho obličeje, klouzala po něm. Nebál se. Už ho nezajímalo, co má pod nohama. S posvátnou úctou hleděl do stříbřitého trychtýře, který stále houstnul kolem jeho hlavy a rozšiřoval se snad do nekonečna. Viditelný průzor se zužoval, až byl tak velký, jako ten v ledu.

A pak, v té nekonečné hloubce spatřil stín. Nejdřív jen letmo, jakoby vysoko nad ním, daleko od něj něco proplulo. Lars se nebál, cítil něco silného, ale strach to nebyl. Stín se přibližoval. Lars rozeznával kontury postavy. Neřekl by, že takhle vypadá, to není on. Cítil, jak zlehknul. Táhlo ho to k tomu stínu. Zvláštní, viděl ostatní křičet, ale on cítil spíš štěstí. Blížila se k němu pomalu, už věděl, že je to dívka. Takovou ještě nespatřil. Dívala se na něj s nepochopitelnou láskou. „To je ona,“ zašeptal bez rozmyslu. Strach, že mu zmizí, ho opustil, když se jeho nohy odlepili od zrcadlově vyleštěného ledu.

Tu příhodu nikdo nevynesl za hranice města, lidé tam už byli takoví. Zůstalo jen poučení pro děti: „Když budeš lhát jako Lars, sestoupí z nebe mrazivý vír a vysaje tě.“
A to záhadné místo na jezeře roztálo s ledem.


Poznámky k tomuto příspěvku
Bůh s námi (Občasný) - 10.1.2015 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Mima (Občasný) - 12.1.2015 > ...neřečním :-)), ukládám si....
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Sallybill (Občasný) - 15.1.2015 > Díky za zastavení a příznivé hodnocení.
<reagovat 
Marco rain (Občasný) - 12.8.2018 > úžasné "vyprávění" ... děkuji vám.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter