|
SIR GEORG SOLTI (…K.B.E.)
☼ 21.10.1912 BUDAPEST ۞ 5.9.1997 ANTIBES, PROVENCE
Ovace v newyorské Carnegie Hall po uvedení Mahlerovy Páté symf ctnostných nymf bez onanie i silné kávičky autorovy (starší než labužnický rekrut o jedenáct let) trvaly dvacet minut, „a trvaly by asi celou noc,“ dodal důvěryhodný zdroj informací Winthrop Sargeant pro list New Yorker, „kdyby Solti nevzal koncertního mistra pod paží a s celým orchestrem ho neodvlekl z pódia stranou.“ Tehdy bylo britskému dirigentovi maďarského původu sedmdesát let a vrátil se ze své triumfální cesty po Evropě.
Chicago se nebálo prohlásit Soltiho za mastodonta dirigentů a jeho „symfoniky“ za největší orchestr planety. Tentokrát to nebyla chicagská gigantomanie, jež stvořila největší noviny, největší jatka a největší mafiánské kmotry. I střízlivé londýnské Times psaly o úspěchu úspěchů, o absolutní virtuozitě dirigenta a každé nástrojové skupiny. Pouhá fyzikální síla zvuku, kterou Solti osolil a vymámil z chicagských symfoniků, vzbuzovala posvátnou úctu.
Krátce před oním triumfálním návratem byl Solti ve Vídni, aby tam na gramofonové desky s his Master´s voice natočil Mahlerovu Osmou symfonii. Tehdy Mistr zkoušku s vídeňským Singvereinem – pěveckým spolkem – přerušil. Podle jeho mínění „zpívali rozbředle a pofidérně vidlácky, jako nějaký operní sbor. Pravím jim: „Přivážím vám orchestr, který dokáže hrát Mahlera ustavičně krásných dvacet minut bez jediného zakopnutí. Máme tedy odvolat natáčení jen proto, že errory tu dělá sbor?“ Nevěřili mi, ale když uslyšeli, změnili počáteční názor.“
Než Soltiho v roce 1969 jmenovali uměleckým ředitelem Chicagského symfonického tělesa, vyjádřil se ještě kapku uváženěji: „Počítám s omlazením takového orchestru!“ Dotčení rváči notující hráči, v průměru pětapadesátiletí de facto vypelíchanci, mu nedovolili, aby své prohlášení, když zjistil, že jsou stále skvělí, odvolali. Trvali na tom, jak zaznamenal v magazínu The New York Times Martin Mayer, aby je všechny, každého individuálně, proklepl a podrobil testu způsobilosti, a teprve pak přijali šéfovu omluvu. Přesto – anebo právě proto – otevřel Solti novou kapitolu v dějinách orchestru sám. Častokrát se dirigenta tázali, jak to dokázal, že námluvy s tak významným tělesem nikdy neskončily. A Solti odpovídal: „Orchestr a dirigent jsou jak manželský svazek – buď jim to klape, nebo holt vůbec.“
Předešlý šéf legendárního orchestru Martinon se naproti tomu nechal slyšet, že orchestr a dirigent jsou jako kůň a jezdec. Je ovšem jisté, že Solti by bez Chicagského symfonického orchestru nedosáhl výšin superhvězdy, tak jako orchestr bez něho.
Jedním z tajemství Soltiho moci byla tolerance. Leckoho to asi překvapí, neboť o temperamentním středně velkém, zavalitém podsaditém chlápkovi se dodnes šuškají historky hodné Toscaniniho.
Budoucí Velmistr řádu Britského impéria, narozený v hlavní baště Maďarska (rybářsky Dunajský Střed) dva roky před rozpoutáním prvního světového krvavého konfliktu, se v mládí proslavil operními show v Londýně a nahrávkami pořízenými ve Vídni. Budapešťskou Lisztovu hudební akademii zmáknul v éře Bartóka, Kodályho a Dohnányiho. Jeho učiteli hry na klavír byli právě Dohnányi i Bartók, kompozici studoval u Kodályho. Uměleckou dráhu odstartoval jako našlapaný pianista a korepetitor budapešťské nežebrácké opery.
Největší zkušenosti mezi oběma válkami získal a zúročil na salcburských festivalech. Téměř každodenně pracoval jako asistent Ericha Leinsdorfa, dřívějšího Toscaniniho pomocníka. Toscanini pro Soltiho kromě jiného představoval i „nedostižného světce, modlu“.
Mladý dirigent debutoval v Budapešti roku 1938 operou Figarova svatba. Několik měsíců poté jel vzdát hold Toscaninimu do Luzernu ke kapličkovým mostům. Tam se také dozvěděl o bombardování Varšavy, o vyhlášení druhé světové války. Soltiho příliš politika nebavila, zato jeho peprná máti vývoj nacismu bedlivě sledovala. Neváhala ani minutu, přestože si uvědomovala, že už syna nemusí spatřit a poslala mu depeši: „Domů se nevracej, stop, držím Ti palce, stop, přežij tam tu hrůzu, stop.“ Horthyho fašistická diktatura měla velmi blízko k Hitlerovu režimu a k norimberským zákonům. Solti zůstal ve Švýcarsku a ke svému zděšení nedostal pracovní povolení k výkonu dirigenta. Vrátil se ke klavíru a k udílení dobře míněných lekcí.
Po skončení válečné vřavy chtěli Američané ve své okupační zóně obnovit kulturní život. Hledali proto umělce, který neměl nikdy nic společného s nacisty. Soltimu dali přednost před daleko vyzrálejšími německými dirigenty. Nejprve ho pozvali k nastudování Fidelia v Mnichově a zanedlouho se stal uměleckým ředitelem Bavorské státní opery.
Důvěra, kterou mu Američané prokázali, byla u srdce hřejivá, nikoli však jejich uvolněné mravy. Poněvadž se jim špatně vyslovovalo jeho křestní jméno JURI, bez rozpaků ho překřtili i v oficiálních dokumentech na Georga. Nové mravy postupně musel akceptovat i dirigent. Podle Martina Mayera přicházel na zkoušky nejraději v pytlovaných kalhotách, sportovní košili a s utěrkou kolem krku. Tento silácký i vysilující obraz ještě podtrhoval způsob, jakým se stavěl k dirigentskému pultu – „rozkročen, s pokrčenými koleny, trochu nakloněn kupředu jako tenista chystající se přijmout podání nebo zápasník očekávající vychytralý protivníkův chmat.“
Téměř vždycky měl před sebou partituru, při zkouškách i při koncertech. „Znám to všechno nazpaměť,“ říkával, „ale chci mít jistotu. Každý může chybovat. Hudebníci, zvláště zpěváci, chtějí mít jistotu, že dirigent vždycky zná. Když jsem někdy na koncertě jako posluchač a dirigent řídil orchestr zpaměti bez partitury, hrozně mě to znervózňuje. A dopaluje. Je to taková hloupost, zbytečně vytvářet nervní atmosféru v artu.“
Bavorské těleso získalo pod jeho vedením patřičnou reputaci. První nahrávka na gramofonovou desku pochází z roku 1947, kdy Solti hrál klavírní part v Beethovenových houslových sonátách (housle–Kulenkampf). Dva roky poté odjel do Londýna, aby řídil Londýnskou filharmonii. Cestoval po dalších zemích Evropy i Jižní Ameriky. Jeho proslulost sílila, v roce 1952 se stal generálním hudebním ředitelem ve Frankfurtu nad Mohanem, dirigoval městský orchestr i operu.
Solti, jak se přesvědčili i hudebníci z Frankfurtu, se vždy spoléhal jen na své „vnitřní ucho“ a na poznámky, které si členové orchestru vpisovali do svých partů. Jednou byl dirigent velmi rozladěn stran provedení Schumannovy První symfonie v Dartmouthu. „Nebylo to moje pojetí,“ prohlásil později. „Nebylo to ani obvyklé pojetí. Nebylo to nic.“ V aeroplánu, který přepravoval orchestr z New Hampshire do New Yorku, kde měli hrát První symfonii znovu, sepsal čtyřstránkový seznam změn a pak si pozval koncertní mistry čtyř smyčcových skupin. Vzápětí zavolal i prvního hobojistu, prvního trumpetistu a prvního klarinetistu, aby si udělali zkoušku v letadle. Provedení v New Yorku pak probíhalo přesně dle Soltiho nařízení a dirigent muzikanty odměnil zářivými úsměvy. To byl totiž jeho nejčastější styk s orchestrem. Jako dirigent byl úsporný a svou taktovkou vlastně neudával rytmus. Naznačoval celé takty na jeden ráz a zdůrazňoval některé noty.
K dirigování měl Solti vrozený předpoklad a vedl orchestr v absolutním smyslu slova. S. E. Rubinovi, newyorskému hudebnímu redaktorovi, ochotně vysvětlil rozdíly v dirigování: „Jsou dva způsoby. Řeknu jen ty, které vedou k tomu, aby člověk dirigoval špatně. Jeden je nemít vůbec žádné představy. Takový dirigent suchar jen diabeticky mávne taktovkou a snaží se to nějak přečkat. Je beznadějný.
Druhý způsob je častější. Dirigent má představy, ale nikdy je nedokáže vyjádřit nebo sdělit. Rozdíl mezi průměrným a velmi dobrým dirigentem je právě v tom, aby dokázal poznat, zda to, co od orchestru dostává, je – anebo není to, co od něho chce. Opravdu velký dirigent má představy, které jsou lepší než představy ostatních, a přitom také dovede tyto images sdělit světu.“
Solti údajně vůbec nevěřil, že by existovala nějaká dirigentská technika. U příležitosti svých šedesátin uspořádal soutěžní klání pro mladé americké dirigenty. Neučil je však, jen naslouchal a hodnotil. Jeden z mladých rekrutů za ním po koncertě skočil a prosil ho, aby mu doporučil někoho, s kým by mohl progresivně studovat. Solti se na něho nechápavě zadíval, pochybujíc, zda slyšel dobře: „Sakra, co chcete na taktovce studovat? Když chcete dirigovat, tak dirigujte.“
Solti v jednom rozhovoru vysvětlil velmi lapidárně, proč a jak dostoupil skutečných dirigentských výšin: „Dirigent musí být se svou taktovkou vždy o zlomek vteřiny před orchestrem, ne za ním. Ale tenhle zlomek vteřiny se NIKDY nemůžete naučit.“
Muž, jenž desítky let spolupracoval s nejslavnějšími americkými, britskými a francouzskými orchestry, také svým mladým kolegům připomínal vztah k manažerům: „Nejlepší je, aby člověk agenty nehledal, ale oni přiklusali za ním. „Manažerovat“ mě začali koncem čtyřicátých let. Byl jsem tehdy hudebním ředitelem v Bavorsku. Vždycky jsem jim naznačil, že mají jedinou povinnost – prodat člověka co nejdráž.“
Na to, co znamená nejdráž, se budapešťského kořene zeptali redaktoři listu (volně přeloženo Svět ekonomů týdně) neboli Heti Világgazdaság, když dirigent navštívil u příležitosti svého jubilea 75. narozenin Maďarsko. Řekli mu: „Dirigentské hvězdy dnes pobírají za večer honorář deset až dvanáct tisíc dolarů. Kde je vaše místo na žebříčku odměn?“
Solti dlouho nepřemýšlel: „Na špičce, jako je moje umění. Nebylo by přece správné, abych dostával méně, než si zasloužím a než dávám. O svých honorářích však nerad hovořím. Musí vám stačit, když vám prozradím, že mě platí dobře, a já to také očekávám. Považuji diferenciaci za povinnou a samozřejmou – v závislosti na talentu a výkonu.“
Na začátku již padla zmínka, že Solti jako mladý dirigent býval pověstný svou drezúrou, až nežádoucně vznětlivou. Často míval výstupy s řediteli divadel, se členy orchestrů, zpěváky i kritiky. Taková pověst ho doprovázela do Frankfurtu i Edinburghu, kde na festivalu dirigoval hamburskou operu. Přestože Soltiho nevraživost stoupala, stal se ředitelem londýnské Covent Garden. Ke jmenování přispělo zajisté jeho vystoupení v Glyndenbournu s Růžovým kavalírem.
Pod Soltiho vedením a také s podporou britské vlády se londýnská opera postavila po bok La Scale, vídeňské opeře a Metropolitní opeře v New Yorku. Britské premiéry Schönbergova Mojžíše a Árona a Prstenu Nibelungova přispěly k tomu, že dostal řád Britského impéria a navíc mu v roce 1972 britská královna udělila titul Sir. Solti se stal doktorem honoris causa desítek univerzit, rytířem francouzské Čestné legie, „avšak titul Sir, to je moje největší chlouba, jakou může prostý kluk z Budapešti dostat. Na Sira jsem byl vždycky nejpyšnější.“
Solti byl úředně ještě v Covent Garden, když se stal hudebním ředitelem Chicagského symfonického orchestru. Amerika prozatím znala Mistra především jen z gramofonových zápisů, snímků a kuriozit. První byly klavírní sonáty, ale už v roce 1949 natočil s londýnskými filharmoniky Haydnovu 103. Symfonii. Rok nato ho John Culshaw, který při nahrávce Haydna působil jako zvukový režisér, slyšel dirigovat v Mnichově Wagnerovu Valkýru: „Uchvátilo mě to víc než kterékoli dosavadní provedení Wagnera.“ Krátce poté začal Culshaw připravovat dílo, které se za sedm let proslaví jako největší dosavadní nastudování pouze za účelem gramofonové desky: nahrávku celého Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův pod Soltiho dohledem.
Sláva a výdělky, které vyplývaly z nahrávky, stály u zrodu dalších nahrávek Wagnerových oper a nejznámějších děl Verdiho. Následovaly tři velké Straussovy opery, všechny Mahlerovy a téměř všechny Beethovenovy symfonie, Mozartova Kouzelná flétna a Gluckův Orfeus.
V Americe nezůstal nic dlužen své pověsti, jak umělecké, tak co se týče temperamentu a výbušnosti. Krátce po jmenování se ocitl v nemilosti u velevážené hudební kritičky, významné slepičky amerických ženských spolků a redaktorky listu Chicago Tribune. Kdo z nich disharmonie začal, toť otázka, ale Solti dvacet let nazýval Claudii Cassidy jen jako „nebeskou kozu rózu a příšernou šarlatánku… „Jednou si dovolila napsat, že jsem se při ansámblech ve Figarově svatbě celou dobu smál, že bych udělal lépe, kdybych si podřízl hrdlo.“
Uplynulo několik let a Solti se znovu utkal o prvenství svých výhrad s americkou emancipovanou dámou. Vzbudil pozornost ředitelky Losangeleské filharmonie Chandlerové. Přijala ho jako uměleckého ředitele tělesa, ale několik měsíců před nástupem se dirigent z novin dozvěděl, že Chandlerová objevila nového dynamického dirigenta v Zubinu Mehtovi a angažovala ho jako hostujícího dirigenta, aniž by se poradila se svým uměleckým ředitelem. Solti okamžitě rezignoval a sdělil to ctihodné lady Chandlerové telegramem, jehož text neuveřejnil on, natož ona. Říká se však, že všechny spojovatelky mezi Londýnem a Los Angeles se buďto červenaly, nebo všemu chichotaly.
V Římě uprostřed nahrávání Aidy utekl Soltimu tenorista Vickers a řediteli Metropolitní opery Siru Rudolfu Bingovi málem vyškrábal oči. Solti měl právě své námitky proti Bingově volbě sopranistky pro představení Brittenova Petera Grimese, které měl dirigovat. Když mu řekli, že se šéf Metropolitní opery cítí být této zpěvačce zavázán, vzdal se řízení. Jeho rezignační dopis byl prý ale slušnější než ty, které obvykle neotesaně rozesílal.
Ze Soltiho měli někdy skutečný strach i zpěváci. Jeho hněvivost, podrážděnost a hlavně nevyčerpatelná energie leckdy spolupracovníky ničila. A pak náhle nastal zlom. Přátelé dobře věděli, co způsobilo takovou změnu. Byla to jeho druhá žena a jejich dceruška, malá Gabriela. Solti se sice rozvedl ve smyslu paragrafu soudního výkladu až koncem šedesátých let, jenže již léta předtím procházel obdobím nesčetných milostných extempore. Některé úspěšnější vztahy slavil tím, že své favoritky obdarovával bílými kožichy. Nikdo neví proč, ale vždy byly bílé. Z toho nutně plynuly dramatické chvíle konfliktů, můžeme uznat, že někdy až tragikomické. Kdykoli se totiž kterákoli slavná i méně slavná, avšak krásná zpěvačka objevila v bílém kožichu, bylo slyšet v šatně, v hledišti: „Asi se v uvozovkách skamarádila se Soltim“. Bílé kožichy v období Soltiho milostných vzplanutí vášní nepředstavovaly v jistých kruzích populární téma.
Éra kožichů skončila, když Solti poznal světlovlasou krasavici, televizní hlasatelku BBC, Valerii Pittsovou. Podle Martina Mayera mělo Soltiho nadšení pro ženu a dcerušku téměř nadpřirozenou příchuť a jeho nápadně změněný přístup k hudbě a lidem lze vysvětlit i tím, že partitury studoval časně zrána, kdy si malá Gabriela hrála u jeho nohou. V Soltiho chicagském hotelovém apartmánu dominoval houpací kůň v životní velikosti.
Také Ann Colbertová, jeho americká manželka, zjistila, že se Solti od svého druhého sňatku změnil, ale přesto se mu „hlavou honí nejméně dvacet věcí najednou a všechny musely být neodkladně vyřízeny“. Mezi těch dvacet věcí patřila kromě řízení chicagských symfoniků spolupráce s mnohými institucemi. Přepracování stálo podle některých biografií také u změny Soltiho charakteru. Připomeňme si alespoň závazky, které vypočítává Arthur Jacobs (v The New Growe Dictionary of Music & Musicians, svazek sedmnáctý): „Byl od roku 1969 ředitelem Chicagského symfonického orchestru, v roce 1971 byl jmenován do stejné funkce v L´Orchestre de Paris a zároveň byl hudebním poradcem pařížské Opery. Současně zastával místo ředitele a prvního dirigenta Londýnské filharmonie do roku 1979. Přitom dirigoval světovou premiéru Henzeho Heliogabalus Imperator v Chicagu a proslavil se velkým a dynamicky rozhodným stylem.“
Londýnské opeře vždy vycházel vstříc, aby manželce zajistil delší pobyt v jejím rodišti.
Jak Solti dokázal zastávat tolik funkcí najednou a ještě cestovat přes Atlantik, to byla nejčastější otázka novinářů. Dirigent vždy odpovídal, že nejde o žádnou podivuhodnost: „Je třeba najít usilovnou, perfektní spolupracovnici. Já jsem tak mohl učinit v Londýně. Po její smrti jsem našel toho „pravého“ zástupce, a to v osobě Charlese Kaye. Bylo mu sedmadvacet let a pracoval v koncertní agentuře Lies Askonas. Od té doby je mou pravou rukou. Samozřejmě že bych sám nedovedl udržet na uzdě svá vystoupení, současně natáčet gramodesky, koordinovat termíny a jednat o koncertech. Proto jsme utvořili mozkový trust. Soltiho rodinný podnik, složený ze mě, mé manželky a Charlese Kaye. Dnes se už zabýváme především jen nahrávkami. Jinak to nejde zvládat; všichni, celé naše tříčlenné vedení, jednáme a hovoříme, avšak poslední slovo mám vždycky já.“
KARLOVY VARY SE NEOBEJDOU BEZ ODSTÍNU LUDWIGA VAN BEETHOVENA
http://www.youtube.com/watch?v=BR66qxphha4
JEHO MILOSTNÁ KORESPONDENCE V ČAROVNÝ DATUM 6.7. RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO
http://www.youtube.com/watch?v=fep2aT8EYZg
Tyto dopisy napsal Ludwig van Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.
6. července ráno
Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než tím), že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou mysl nad tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u mne s Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro sebe a pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné právě tak málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera ráno ve 4 hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale jaká strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v noci, strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu, vůz se musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových 2 postiliónů, jaké jsem měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. – Esterhazyho potkal na té druhé obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se čtyřmi. – Přesto jsem z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco šťastně překonám. – Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy uvidíme, dnes Ti také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během těchto několika dní dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u sebe, žádné bych si jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno vyprávět. – Ach, jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic – rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým (vším), to ostatní, co pro nás musí a má být, musí poslat bohové.
Tvůj věrný Ludwig
*
Večer v pondělí 6.7.
Ty trpíš, má nejdražší bytosti. – Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí – čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu. – Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán tu i tam dobrotou lidí, si míním právě tak málo zasloužit, jako si ji zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – mne tíží. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. – Pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu. – Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se přede mnou neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská.
*
Dobré jitro! 7. července
Již na lůžku se mé myšlenky vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, pak zase smutné, očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen zcela s Tebou, nebo vůbec ne. Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši, obklopenou Tebou, poslat do říše duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se musíme vzdalovat od toho, co tolik milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském střihu, jaký teď zakouším, bídným životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším chemickým prvkem i preparátem – ve svých letech bych potřeboval trochu jednotnosti, životní vyrovnanosti – může toto být při našem vztahu? – Anděli, právě se dozvídám, že pošta odchází každodenně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned – buď klidná, jen klidným pohledem na naše bytí můžeme dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu – buď klidná – miluj mne – dnes – včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále – nezneuznávej nikdy nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má, navždy svoji.
…impresário Ludwig takto nejspíš psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek důvěrně komicko kosmicko chemicko neodolatelné v páru a páření:
Byly jimi tyto šťastlivé bytosti…
Giulietta GUICCIARDI
Amalie SEBALD
Thérèse von BRUNSVIK
Joséphine von BRUNSVIK
Antonie BRENTANO
Anna Marie ERDÖDY
Almerie ESTERHAZY
Nedaleko od parkoviště KoMe na samém cípu závěru K.V. anebo těsně od začátků lázeňského prostředí Karlových Varů vede naučná stezka Beethovenova vyhlídka až k chatě básníků a dále se dostaneš ke Gœthově vyhlídce (nefunkční, tedy zavřená a nepřístupná stará babička rozhleden). Beethoven má trvalý zelený sošný pomník na plácku před hotelem Richmond a kousek za ním je tak trochu ve stínu Japonská meditační kamenitá zahrada a blízko ní pramenitá říčka s ledovou vodou. A u Beethovenova památníku se vyjímá Dvojsoší Elle 2012 – dvě stě let po znamenité korespondenci – znázorňující onu nesmrtelnou krasavici milenku s houslovým náčiním a hrající si s houslovým klíčem, zážitek stejně účinný, jako pexeso s malířskými virtuozitami k sehnání v galerii současného a moderního umění města K. Varů. Do 5.1.2014 si mohly Vary smlsnout na výstavě věřícího podivína fakt v pravost a na pravdivost, totiž malíře Josefa Váchala, stejně jako do 1.1.2015 v Plzni a do 4.1.2015 v Praze na Staromáku. Josef Váchal, to byl básník par excellence svou fantazií.
LA COLAZIONE DEI CANNOTTIERI
Renoir má na obraze tvář lechtivé čtivé dívky
emoce ji zajímají v receptech horké jak polívky
nosí noblesu a pousmání: rapidní rozkoš kavalíra
andělsky se dívá a rozeznáme i potmě, jaká je s ní síla
toulá se a přede, ráda na plnou nádrž jede, vrní a není suchar v dešti
pěstuje si prestiž, a kdy a komu svou Parádu osudově étericky věští?
tahle přitažlivost Rusalky rumunské esperanto v Bukurešti Dráculovsky nepočeští
LUDWIG VAN BEETHOVEN
☼ 17.12.1770 BONN ۞ 26.3.1827 WIEN
Když budete také vzpomínat na výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se podtrhne, jak je Beethovenova hudba tak stále proudivá a nezapomenutelná domácí společnice. Čas ji ani nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů k ní nalézají čím dál tím vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým dopadem na posluchače.
Už za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký byl tedy rozměr Ludwiga van Beethovena?
Narodil se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.
V osmi letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo, nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální specifika kvality pro německou mládež.
Bylo to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.
Beethovenovy předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování, které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u Beethovenových předků nešťastnou roli.
Z několika učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení. Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch. V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí, neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období, kdy nelze hovořit zrovna o blahobytu.
Po příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a více dbát o svůj imidž. Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně přestal jevit zájem o společenský život a vtom i jeho zevnějšek utrpěl velký šrám na duši. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbily se mu ženské. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí vždy pohasla fiaskem. Byly to vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.
V kontrastu ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí – s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky temných vlasů.
Jeho vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce, nebavil se s nimi, mračil se na první pohled, ale tím se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem vyšinutého kluka na vycházce.
Beethoven byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl ještě zcela na 100% úspěšně odpoutat. Jeho styky však neměly podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.
Ve věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech propadl totální hluchotě. To však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis, Devátou symf střídmých a odpočatých nymf a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, k životní prohře, vyloženému zoufalství – zejména poté, když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají („Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít ze života, ale to bylo jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citový otřes, s nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě Měsíčního svitu.
Jestliže je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život + přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.
Beethoven vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčí. Mnohá díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení, neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností bezbarvých a nevyhovujících individuí.
Beethovenův skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální – v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.
Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc než 100 a Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Ty u něj vznikaly složitým procesem pokus; no sláva, že mi vyšel, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.
Výjimečným dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (odevzdal ji až s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor) zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří obklopen bujnými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si „vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru skladby.
Ač Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy. Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou jen za cenu nekompromisního úsilí postavit se rázně proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a pramálo marnivé ženy.
Jako vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody Monte Ludwiga).
Beethovenovy kompozice nebyly vždycky přijímány ihned s pochopením, mnohé se setkaly s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X až po nás jednou zanechá své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii. Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvným připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho ochránily před přísnými represáliemi.
Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno ještě za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení jeho záměrů pod houslovým klíčem na pohádkový požitek u atraktivní hudby až dlouho po smrti autora. Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin Ludwiga van Beethovena.
LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJDOJEMNĚJŠÍ ZE VŠECH?
Jsi nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky
dar naší země začíná v hlíně u dýně vtipně s poupátky
máš vzezření nepostradatelného Blížence a triky věčné štramandy
andílkové tají dech, když smějí s Tebou roztančit epesní náruč palandy
jsi číslo ludolfovo i sedm grácií k revitalizacím botanické zahrady
Eden je jen jeden: Tvá výjimečná tvář ať ozdobí vrcholné poklady
jsi veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní
Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přídavnou léčivou vůní!
https://www.youtube.com/watch?v=_lXjO8ZoVFY
https://www.youtube.com/watch?v=-_p4Af6Ss84
THE OSCAR MIX, THE SINGLE, DEDICATION GROOVE, DEDICATION DUB
ICE MC – „CINEMA“ 1990
|
