|
| |
 |
|  |
Padla, pomyslel si Marcel, když letmým pohledem zkontroloval hodiny na stěně a hromádku papírů na svém stole. Tohle už počká do zítřka. Vypnul počítač a zabalil si ho do batohu. Ne že by chtěl ještě pokračovat v klidu domova, ale jen pro jistotu. Už se mu párkrát vyplatilo, že byl připraven na neočekávané dotazy a úkoly v devět hodin večer, které musí být vyřešeny okamžitě.
Pohledem z okna zkontroloval počasí a pak ještě pro jistotu svá pozorování zkonzultoval s aplikací na mobilu. Praha - déšť - jeden stupeň pod nulou. Že by prvního prosince konečně začala zima? Ten déšť do celkového obrázku sice nezapadal, ale teplota odpovídala. Marcel na sebe rychle hodil kabát, kolem krku uvázal šálu a seběhl čtyřicet schodů k východu.
Čidlo zaregistrovalo pohyb, otevřelo prosklené dveře a do prostor vyhřáté recepce foukl mrazivý vzduch. Marcel politoval vrátného, kterému se v tomto počasí courají lidé sem a tam, a vyšel do tmy. Pouliční lampy ozařovaly parkoviště mdlým oranžovým světlem, které jiskřilo na zábradlí, zámkové dlažbě i zaparkovaných autech. Marcel se chvíli kochal téměř vánoční výzdobou, pak našel svou zaparkovanou černou Octavii a vykročil na schody.
Ode dveří k parkovišti to bylo jen šest schodů, to si byl jist. Když přicházel do práce včas a bez stresu, tak si vychutnal každý z nich. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest. Dokonce pod podrážkou cítil i protiskluzové drážky. Tentokrát však schody kontroloval pozadím. Každý zvlášť a zastavil se až dva metry za posledním.
"Jauvajs," sykl a těžce se zvedal ze země. Zadek ho bolel, kalhoty si naštěstí neroztrhl, byly ale špinavé a mokré. "To abych jel domů jen v trenkách, jinak si uprasím sedačku. Sakra," zaklel a opatrně se belhal k autu. Společenská obuv pro celoroční nošení se holt moc nehodí na kluzké povrchy. A k tomu ještě nemohl složit své bolavé kosti na měkké polstrování, ale musel auto oběhnout se škrabkou. Konečně byl vůz připraven na cestu, Marcel nastartoval a zapnul si vyhřívání sedačky. Bolavým velkým svalem hýžďovým se začalo rozlévat příjemné teplo a Marcel přestával vidět svět tak černě. Zařadil rychlost a pomalu se na kluzišti rozjel k domovu.
Po dvou otočeních volantem vyjel na hlavní silnici a bruslařská plocha se změnila na rozježděnou břečku. Na Jižní spojce už bylo jen mokro a tak si troufl zařadit pětku. Cesta mu pěkně ubíhala, z reproduktorů mu vyhrával David Gilmour a vidina večera u rodinného krbu dostávala stále více reálnější obrysy. Dvě mírné zatáčky, mírně stočil volant na východ a Jižní spojka zůstala jen ve zpětném zrcátku. Mokrou dvouproudou silnici vystřídal jeden pruh s mírnou námrazou a do toho mu ještě zazvonil telefon. Manželka.
"Ano?" zvedl ho, aniž by spustil zrak ze třpytivé nádhery před sebou.
"Kde prosím tě jsi?" Z jejího hlasu byla cítit nervozita.
"Kde bych byl? V autě, jedu domů, už jsem za sjezdem a tak za čtvrt hodiny budu doma."
"No já jsem už dvakrát seškrabovala a solila příjezd k domu a pokaždé to během chvilky zase namrzlo."
"Jasný, dám pozor, nemusíš se bát," chlácholil ji, až se trochu uklidnila. Rozloučili se a autem se opět rozlehlo nezaměnitelné kytarové sólo. Teploměr v autě ukazoval jeden a půl stupně pod nulou a stěrače musely co chvíli otírat mokré přední sklo. Marcel zpomalil na čtyřicet kilometrů v hodině a zařadil se za modrou Hondu, která se ploužila před ním. Párkrát opatrně sešlápl brzdu a auto reagovalo bezchybně.
"Tak jeď, ty šneku," procedil přes zaťaté zuby. Na rovince si však všiml, že před modrou Hondou jede ještě stříbrné cosi, před ním další asi červené, pak ještě další a další a v čele kolony jede nějaký náklaďáček. Rychlost klesla na třicet a na ní se držela dalších několik dlouhých kilometrů. Do jeho nervózního nadávání opět zazvonil telefon.
"Jsem pořád na cestě, ale přede mnou je kolona a vepředu nějaký náklaďák jede krokem," oznámil místo pozdravu. "Ale za chvíli už vyjedu z Prahy, tak se to snad rozjede." Ceduli se škrtnutým jménem hlavního města tušil někde před sebou, náklaďák už teoreticky mohl jet rychle, ale třicítka mu asi vyhovovala. Další auta za ním se tomuto tempu přizpůsobila a Marcelovi už cukalo v noze. Výjezd z Prahy, jedna zatáčka a za tou je dlouhá rovinka. Tam by už na to mohli šlápnout a nechat toho slimáka za sebou. Jako na potvoru se ale objevila šňůra aut v protisměru, takže Marcel skřípal zubama, nic s tím však udělat nemohl. Naštěstí se tu a tam odpojilo nějaké auto na odbočkám k místním vesničkám, takže se pomalu posouval kupředu.
To nás nemůže pustit před sebe? Vždyť nás přece musí vidět? Takové zdržování silničního provozu! Marcel v duchu nadával, že nevyrazil o pár minut dříve, protože by se určitě dostal před to hranaté auto před sebou a už mohl sedět doma. Konečně před ním zazářily blinkry a náklaďák signalizoval odbočení. A za ním i zbylá dvě auta, která ještě před Marcelem zbyla.
Jupí, výskl si v duchu a jakmile se před ním uvolnila silnice sešlápl plynový pedál. Jen mrkl na odbočující trojici a najednou si všiml zvláštního zařízení, které měl náklaďák vzadu připevněné. Taková divná roura s kotoučem na konci, ze které se sypal nějaký blyštivý prášek. V ten moment mu vše do sebe zapadlo. To nebyl náklaďák, ale sypač a auta před ním ho nepředjela z jediného důvodu. Z pudu sebezáchovy. Rychle sundal honu z plynu a jemně začal přibržďovat. Dřívější pokusy byly mnohem úspěšnější a teď se kola nějak zastavit nechtěla. Zatáčka se srázem se blížila na jeho vkus až příliš rychle a přestože se snažil volantem směr trochu upravit, auto mělo svoji hlavu. Nebo spíš byly fyzikální zákony nadřazené jeho přáním a prosbám.
Nepočítal, kolikrát se přetočil přes střechu. když se konečně zastavil, napadlo ho přirovnání o namazaném chlebu, protože skončil s koly ve vzduchu. A do toho zazvonil telefon.
"Už nejsem na cestě," odvětil na otázku, kde se právě nachází. "Můžeš mi prosím zavolat pomoc, ať mě vytáhnou?" Telefon se na chvíli odmlčel, pak se žena rychle rozloučila a položila.
Doufám, že volá pomoc a nehledá moji životní pojistku, pomyslel si ještě a uvědomil si, že sedačka už nehřeje. A kalhoty začínají studit. Dveře nešly otevřít, protože se zarazil o strom a druhé byly hrozivě zprohýbané. Tak budeme čekat, složil si ruce do klína. Snad někdo přijede, než bude z auta hrouda ledu.
|
|
|
