Přijměte tento nemotorný verš.
Jeho pochopitelné uspořádání a neuspokojivé
všední znění.
Přijměte tuto báseň s jejím
nepůvabným dělením řádků
a prostou skladbou, jako by to
bylo neposlušné dítě.
Obejměte tuto báseň zpomalenou
omšelými metaforami,
jako byste drželi pomatenou
babičku, nedlouho před smrtí.
A pokud v ní není žádný
dramatický zvrat, žádná síla metru
a její spád zvolňuje, klikatí se,
seďte u ní a trpělivě naslouchejte
jejímu dutému hlasu.
Chvalte ji v jejím selhávání.
Není dost pěkná.
Jako ta dívka,
které jste se vy a vaši přátelé
posmívali,
nazývali ji ošklivými jmény,
hanobili ji,
která se za vás provdala a s
omluvami
vás velebí.
Této básni musíte odpustit.
Nehodlám ji předělat.
***
Michael Mark
Flawed
Embrace this poem’s awkward verse.
Its obvious structure and tame wording is unsatisfying.
Accept this poem with its graceless line breaks
and unsophisticated syntax as it would be a child who is struggling.
Hug close this poem, slowed by tired
metaphors,
as you’d hold a bewildered grandmother, nearly gone.
And when there is no dramatic
moment, no strength in meter
and its current weakens, wanders,
sit by it and patiently listen to its hollow voice.
Praise it in its failing.
It isn’t pretty enough.
Like that girl
you and your friends made fun of,
called names, threw stones at,
who married you and blessed you
with forgiveness.
This poem must be forgiven.
It is not to be fixed.
|