NA CESTĚ DO POSTVITÁLIE
Nebe je bláhové,
patinované bylinkami
vypěstovanými
a nasušenými mojí maminkou.
Konvice čaje nehřeje jen
při nachlazení-
průzračně ladí.
Láska nekvete jen,
když vybuchne jaro.
V Liberci,
tam v zákoutí, zakukleno,
kupodivu neprší jen se nelaje.
Výkřik do tmy totiž neexistuje
ani na cestě do Postvitálie.
Výkřik do tmy, pouze
za lekavého šera střepů,
prochází labyrintem zvuků
až do strojovny,
kde to skřípe pohonem srdce,
a marně hledá šifru ztroskotání.
Básník je homo farber kór,
když ještě doroste do Josefa.
To musí jít vážně všechny triky
barona Prášila stranou-
uvolnit místo
z povinnosti dělaným povinnostem.
Medaile za zásluhy
je něco jako normální myšlení,
které se projevuje jen v
blázinci.
V bezprostřední, bezčasové a
bezeslovné přítomnosti.
Kino Varšava opravdu není
jen kino.
Jen co bys kamenem dohodil
a třikrát přešel bludný kořen,
pokaždé vejdeš
do náruče otevřené jak
dvéře dokořán.
Dívčí židovské jméno Zelfa
znamená krůpěj.
Krůpěj kropenatá
jako na bidýlku usazená
pod víčkem.
Odjíždím-
za chvíli do Liberce dorazí
konvoj amerických vojáků.
/28.3.2015/
|