"Paní doktorko, prosím, přijďte ihned na ambulanci, přivezli sem znásilněnou, ročník 1954," zdůraznila jsem konec věty, ona už bude vědět. Chudák naše paní doktorka, tento víkend má pěkně vypečenou službu. Nezastavila se, nestihla se pomalu ani najíst a teď sem ještě přivezou tenhle případ a já ji musím zase vytrhnout ze zasloužené chvíle klidu, kterou nyní  mohla mít.

               Za chvíli jsem již slyšela na chodbě klapot jejích pantoflí, který najednou ustal a skrz dveře bylo slyšet, jak se s někým dává do řeči. Ano, sedí tam ti tři policisté v civilu, takoví vypracovaní chlapi, ti aby si naší paní doktorky nevšimli.

               "Co mi to sem vozíte, pánové? Vždyť je neděle, proč si nedáte pauzu?" Vesele si je dobírá, ještě že není po tom všem mrzutá, napadá mě. Sluší jí to, je štíhlá, sportovní typ.

               "Vždyť to znáte, paní doktorko, Pazderová nahlásila zase  znásilnění. Ale ten její násilník se vykrucoval, že si řekla pět tisíc a že jí je nechtěl dát, tak nás zavolala a ohlásila ho. Postup je postup, tak tu jsme s ní a je to na vás," pokrčil policista vpravo rameny a usmál se. Ten vedle něj jen tiše hvízdl a dodal: "Proč takováhle paní doktorka jenom  nepracuje na urologii..??"

              V tom již lékařka otvírala se smíchem dveře ambulance a očima hodnotila situaci. "Paní doktorko, pacientka je vedle na vyšetřovně a tady jsem vám připravila rukavice - rovnou dvoje a ty druhé jsou větší a silnější," starala jsem se jako správná zdravotní sestra. "Budete je potřebovat.." A lékařka jen z mých rukou vzala, co jsem jí podávala a beze slova vešla na ošetřovnu. Je profesionálka, ví, co musí udělat.

               Cloumal se mnou vztek a bezmoc. Jak si to taková ženská může dovolit, jak jí to může procházet, zaměstnat tolik lidí? Všem je jasné, o co tu jde a stejně okolo ní všichni skáčou! Před lety jsem zažívala podobné situce, ale jinak, pracovala jsem také jako sestra na gynekologii, jen o pár tisíc kilometrů na východ, Rijád, Saudská Arábie:

              "Pane doktore, přivezli sem pacientku, krvácí, bude se jednat o časné těhotenství, vše tajila. Ano, není vdaná.." Dívala jsem se na ustrašené děvče, které se choulilo do sebe a nemluvilo, jen v pohledu měla strach a hrůzu. Krvácela. Přivezli ji rovnou z domu jejího zaměstnavatele, jednoho místního boháče. Pracovala jako  jedna z mnoha služek. Byla těhotná a byla znásilněna svým zaměstnavatelem, svým pánem. Nemusela jsem se na nic ptát, takto se to opakovalo poměrně často a scénář byl pokaždé stejný.

               Nespěchala jsem, není kam spěchat. Věděla jsem, že když otevřu dveře, bude tam policie. Vždy se tu ihned v těchto případech objeví policie a jakmile děvče lékař ošetří, odvedou ji a zavřou. Provinila se tím nejtěžším hříchem - není vdaná a je těhotná, bude za to pykat. Ano, zavřou ji. Tak to tu chodí, děti ano, ale musíš být vdaná. Znásilnění? To je tvá vina, děvče, jak jsi to mohla připustit? Jak ses mohla opovážit takto zneužít dobroty svého chlebodárce a v tom ubohém chudákovi vzbudit něco jako touhu? Jsi odsouzeníhodná a budeš za své činy pykat..

               Děvče se stále choulilo do sebe bolestí a strachem. Popošla jsem ke dveřím a pootevřela je - už tam byli, ti z náboženské policie, už na ni čekali. Zase jsem dveře zavřela, přistoupila k té malé a pohladila ji po čele: "Neboj se, to zvládneš, zase bude dobře. Musíš být silná a vyrovnat se s Osudem, všichni máme totiž svůj Osud. Není neměnný, musíme se snažit jej směrovat tak, abychom žili lepší život.."

Žila jsem tam roky, ale nikdy jsem si na ty situace nezvykla, vždy ve mně vyvolávaly pocity bezmoci a vnitřního odporu, časem jsem otupěla. Nyní také cítím podobný odpor k absurdní situaci - jenže tady nejde o islám, ale o Evropu, Prahu a absurdnost systému, který se chová dočista jinak, než islám..