STAN SMITH   ( ☼  14.12.1946, PASADENA, CALIFORNIA, USA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1972;

MISTR USA 1971, ve čtyřhře s Lutzem 1968, 1974, 1978, 1980.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1968–1972, 1978.

„Ne, na to se mě neptejte, poněvadž vám na to žádnou odpověď neposkytnu. Prostě to sám nevím. A nejste zdaleka první, kdo se na to vyptává.“

„Museli jste ho slušně vychovat,“ pokračoval neústupný novinář.

„Řeknu vám jen, že ani moje žena neví, kde Stan pochytil to uhlazené chování. Je slušný hráč a ještě slušnější občan. A to je pro nás rozhodující.“

Debata v domě Smithových v Pasadeně byla na konci. Ale právě tam pro Stana kdysi dávno všechno začalo fungovat.

„Tatínkovi by se líbilo, kdybys začal hrát na klavír, víš přece, že máš hudební talent,“ svěřila se mu jednou máti.

„Tatínek trénuje basket a já budu hrát na klavír?“

„Aspoň to vyzkoušíš.“

„Mám už necelé dva metry a mám se krčit za klavírem?“

Začal hrát košíkovou jako Shaquille O´Neal i se svými dvěma staršími brothas, ale současně trénoval i tenis. Potom se však musel rozhodnout. Otec také přestal s tréninkem, věnoval se obchodu, a to synovi snad všechno usnadnilo. Tenis se dostal na příčku první důležitosti.

„Má komplexy, musí se s ním víc pracovat. Je uzavřený, nevyhledává společnost, je tichý až bojácný,“ napsal si do svých poznámek jeho trenér Toley. „Potřebuje větší péči, ale i při své výšce má dobré tenisové perspektivy. Až zmohutní, až bude vazba, jistě také bude důraznější ve hře.“

Stan neošidil jediný trénink. Neměl kromě tenisu žádné jiné zájmy, navíc se chudě seznamoval s okolím. V době, kdy jeho vrstevníci toužili po prvních tanečních mejdlech s roštěnkami, přemýšlel o tenisových úderech.

„Jsi vysokán čahoun, podle toho se musíš pohybovat. Kde musí jiný udělat tři kroky, tobě stačí půldruhého, ale nesmíš na to hřešit. Pamatuj si, že čím dřív budeš u míče, tím víc budeš mít času zahrát dobře úder,“ vštěpoval mu zásadu šampiona Toley. „A tenis, to není jen umět hrát. Bez pohybu se neobejdeš.“ To si Stan imrvére připomínal, když se v Pasadeně vracel domů z dlouhých běhů.

V Kalamazoo vyhrál Smith svůj počáteční velký titul. Stal se juniorským mistrem USA a odborníci ho rázem zařadili mezi tenisové naděje země Amerického snu. „Je vysoký, má výborný servis a těžce se na síti prohazuje,“ tvrdili. Navíc také to, že při své výšce má na dvorci stále nějaké problémy s dokonalým pohybem.

Pak se spřáhnul dohromady s Bobem Lutzem a začali spolu pinkat čtyřhru. V roce 1968 vyhráli Forest Hills, když porazili Ashe s Gimenem 11:9, 6:1, 7:5, a získali tak první velký titul, který jim zároveň na dlouhá léta otevřel dveře do týmu Davisova poháru. Hned poté vyhráli i mistrovství USA v Indianapolisu na antukových dvorcích a jeli krasojízdu do Adelaidu. „Jedeme taky,“ telegrafovali tehdy Smithovi svému synovi z Pasadeny. Celá Family pak seděla v hledišti a sledovala zaujatě pohárovou premiéru v podání svého syna. Něco podobného jako animovaný rádobytenista Bart Simpson v akci s Homerem a povedenou rodinou v hledišti. Smith s Lutzem stáli při slavnostním nástupu vedle Ashe a Græbnera, určených pro dvouhry. Po prvním dni vedli Američané skóre 2:0, pak i Smith s Lutzem vyhráli nad Alexanderem s Ruffelsem 6:4, 6:4, 6:2 a po čtyřech letech smůly pro USA znovu zajistili baště té modernější civilizace Davisův pohár.

Za rok už Smith v týmu Davis Cupu nastupuje i ve dvouhrách. Do Clevelandu přijeli k finálovému duelu Rumuni, prohráli 5:0. Smith porazil Nastaseho i Tiriaka v pěti setech, navíc s Lutzem přidali bod ve čtyřhře. Svět ho však už přestal brát jen jako Lutzova deblového parťáka.

„Až vyhraju velký tenisový turnaj, tak se mi tepřív splní celý tenisový sen,“ proklamoval na začátku roku 1970 zvídavým novinářům. „A půlku snu už máte splněnu?“ chtěli tehdy vědět a on spokojeně přikývl. „Víte, co je pro tenistu největším štěstím? Když můžete hrát za svou domovinu, slyšíte hymnu, najednou zmizíte ze své osobní anonymity a jen proto, že něco dokážete líp než ostatní, hrajete i za ně. Věřte, při pouze osobním úspěchu nikdy nemůžete prožívat tolik radosti. Mně se první půlka snu splnila v šedesátém osmém při finále Davisova poháru. Víte, jak mi bylo, když jsme se po zápase všichni fotili na památku a já úkosem zahlédl na tribuně své rodiče a brášky?“

V roce 1970 vyhrál halové mistrovství USA, pak ještě tři další turnaje Grand Prix, probojoval se do čtvrtfinále Forest Hills, skončil pátý v celkovém bodování turnajů Grand Prix. Na Turnaji mistrů v Tokyu porazil jak Rosewalla, tak Lavera, i celkově zvítězil, ale vítězná dvouhra v turnaji Grand Slamu mu stále o fous unikala. Kdyby si však v té chvíli popovídal s tenisovou spravedlností, jistě by se od ní musel dozvědět, že jeho velká chvíle čeká natěšena za dveřmi.

Musela nastat co nevidět. V roce 1971 byl na mezinárodním mistrovství Itálie i Francie ve čtvrtfinále, ale ve Wimbledonu se probojoval dál. Ve čtvrtfinále porazil Paruna z Nového Zélandu, v semifinále Gormana a přiblížil se splnění druhé poloviny kýženého tenisového snění. Ve finále ho však čekal Newcombe. Na ukazateli byl stav setů 2:1 pro Smitha, ve čtvrtém navíc jasně vedl. Prohrál však v pěti. „Nejsem, jak se zdá, ještě žádný spešl tenista,“ usoudil po zápase. „Myslel jsem už na to, že jsem vyhrál Wimbledon, jenže se ještě pořád hrálo. Snad jsem i začal přemýšlet o tom, co budu doma vykládat po zápasu za moudra, prostě jsem úplně přestal myslet na hru. Ne, tohle se přece velkým spešl hráčům nemůže přihodit. Proto já ještě nejsem ten velký.“ Smutně jazzově zmizel ve wimbledonských šatnách, ale každému bylo jasné, že byl Newcombovi víc než jen vyrovnaným soupeřem.

Ve Forest Hills se už nenechal zaskočit. Ve finále porazil Kodeše 3:6, 6:3, 6:2, 7:6 a získal svůj první velký titul ve dvouhře. I ve finále Davis Cupu proti Rumunům v Charlotte nastupoval znovu ve dvouhrách. Porazil Nastaseho i Tiriaka ve třech setech, ale pak s Van Dillenem prohráli čtyřhru. (Byla ze šestatřiceti v Davisově poháru, které sehrál především s Lutzem, jediná prohraná.) Přesto Američané zvítězili 3:2. Poté se Smith poprvé dostává i do světového žebříčku, experti ho dokonce řadí za Newcomba na druhé místo!

Wimbledon v roce 1972 konečně patřil Smithovi. Ve čtvrtfinále vyřadil Metreveliho, v semifinále Kodeše, ve finále měl za soupeře Nastaseho. Ten předtím – snadno ve třech setech – přehrál Connorse, pak Orantese a před finále prohlašoval: „Tohle je má poslední šance vyhrát Wimbledon.“ Věděl to i Smith, jejich pětisetový boj patří mezi klenoty finálových zápasů Wimbledonu. 4:6, 6:3, 6:3, 4:6, 7:5, na Smithově chování po zápasu bylo poznat, že tuto vítěznou slast by přál i svému soupeři. „Vyhrál nejlepší tenista, vyhrál největší gentleman,“ napsali novináři ve svém zpravodajství z wimbledonského turnaje.

Ale ještě jedna velká zkouška čekala Smitha v roce 1972. Finále Davis Cupu řídicí výbor FILT nasměroval do Bucuresti. Rumuni v něm hráli už potřetí, prvně zavětřili nemalou šanci na úspěch. Navíc Nastase i Tiriac několikrát prohlásili, že už zřejmě nebudou mít sílu dál pokračovat v tak složité týmové soutěži. „Teď, nebo nikdy,“ přesně tohle heslo se neslo rumunským tenisovým táborem před finálovým utkáním, atmosféra jasně hovořila pro domácí, obecenstvo bylo připraveno udělat z bucurešťských dvorců Progresul vehementně vroucné peklo.

Američané v sestavě Smith, Gorman, Van Dillen, Solomon, s nehrajícím kapitánem Ralstonem přijeli v tichosti do Bucuresti. Ale už losování natropilo ze zápasu velké dráma. „Hned první den si to spolu rozdají jedničky Smith a Nastase!“ vyvolávali kameloti do bukurešťských bulvárů a mokrých čtvrtí cikánů. Ano, teď, nebo nikdy, kámo, sdělovali si rumunští tenisoví fandové. Labilní Nastase má přece výhodu domácího prostředí, a když ten získá první bod, srazí Američany pod svoji úroveň.

13. října 1972 nebylo na dvorcích Progresul kam se schovat, nebylo navíc ani slyšet, když oba hráči vešli na jeviště. Smith tiše a bez okatých gest, Nastase zdravil diváky a ti mu skandovaně aplaudovali. První set vyhrál Američan 11:9 i přesto, že některé výroky čárových rozhodčích byly víc než na pováženou. I další dva sety vyhrál Smith, převyšoval však Nastaseho nejen tenisovou dovedností (za své chování na dvorci pak obdržel cenu Fair–Play Pierra de Coubertina). Po Gormanově prohře – třebaže už měl náskok skvělých 2:0 – s Tiriakem v pěti setech byl pak stav po prvním dni nerozhodně 1:1. Optimisté byli spokojeni, čekali přece, že Nastase vyhraje a Tiriac nebude na Gormana stačit. Rumuni si role prohodili, Tiriac zase zvedl domácí kocábku z bahna šlamastyk, čtyřka rozhodne. Nastase znovu vešel na dvorce jako operní hvězda, lidé však víc skandovali Tiriakovo jméno. Ale Američané nedovolili Rumunům zažít eufórii. Nastase s Tiriakem vyhráli nad Smithem s Van Dillenem ve třech setech jen pět games! A zase byl rumunské pohádky konec, pohřební hřebík do rakve.

Ale ještě jednou svitla Rumunům jakási naděje. Tiriac v zápase se Smithem vyrovnal stav setů na 2:2, pátý však už byl nad jeho síly. Smith ho vyhrál 6:0, Američané tím získali Davis Cup a dvorce Progresul mohli potáhnout tarantulí nebo černým bezem, nebo rybízem.

„Proč jste tolik v klidu? To vás tenis vůbec nedokáže vyrajcovat?“ oslovil jeden z novinářů Smitha na tiskové konferenci.

„Herci jsou proto, aby mluvili, tenisté hlavně proto, aby hráli. Nebo si myslíte, že ještě kvůli něčemu jinému? Když jsem viděl to zaplněné hlediště, byl jsem přesvědčen o tom, že se všichni přišli podívat na to, jak hraju tenis.“

„Ale ve vaší hře není ani jedno gesto, podle kterého bych si mohl myslet, že máte ze hry potěšení.“

„A vy jste se nedíval, jak jsem se smál, když jsme se po zápase fotili u Davisova poháru? Často mívám pocit, že při hře není pro potěšení dostatek času.“

Smith poskočil ve světovém žebříčku o jedno místo a stal se nejproduktivnějším tenistou na světě. Byl to jeho nejlepší tenisový rok. Od té doby už na žebříčcích jen sestupoval do zapomenutí. Ale stále působil dojmem, že je mu to putna. „Vím, že nelze donekonečna stát v čele světového tenisu. A že jsem aspoň chvíli zůstal úplně nahoře, co víc bych si ještě měl přát! Věřte, že tenis vám nemůže naplnit úplně celkový život, ale jen jeho součást. Podívejte se, přestěhoval jsem se z kalifornské Pasadeny na ostrov Hilton Head v Severní Karolíně, tam se cítím jasně nejšťastnější, nejspokojenější obyvatel. Tam taky a právě proto hraju nejlepší tenis. Je tam klid, znám své sousedy, kolem sebe vidím syny Ramseye a Trevora, svou ženu Margii, a je mi s nimi tuze fajn. Nikdy jsem si nemyslel, že pořád budu jen a jen hrát tenis. Ti, co takhle přemýšlejí, musejí být dost vážně nešťastní.“

V roce 1974 se ve dvouhře ještě probojoval do semifinále Wimbledonu, tam však prohrál s Rosewallem a zmizel ze závěrečných kol dvouher turnajů Grand Slamu. Ve čtyřhře však dál patřil ke špičkovému skóristovi.

Nikdy se nestal ozdobou tenisových večírků. „Jsem nesmírně slabý tanečník. Je pravda, že rád posedím s přáteli, popovídáme si, co přinesl život, ale být každý den někde? Ne, to přece není možné, na takové večery bych neměl čas a rozhodně by mi to ochuzovalo fyzickou kondici. A pak, nezapomínejte, mám přece rodinu.“

Začal čím dál častěji prohrávat, také vlasů mu hodně slezlo, ale stále je na něm znát, že má tenis rád. „Nikdo neprohrává rád. I mě porážky rmoutí, ale vím, že teď už musejí zákonitě nastat. Ale víte, že o nich stále furt přemýšlím? Hledám příčiny chyb a snažím se je eliminovat. Kdybych přestal trénovat, mohl bych i přestat hrát. Snad si teď jen trochu víc vybírám turnaje. Třeba do anglického Bournemouthu, nigerijského Lagosu nebo amerického Clevelandu mě nikdo nedostane. Představte si, že tam jsou kurty blízko dálnice, u vody, kousek je letiště a to všechno je ještě nedostačující. Jen pár kroků od toho všeho je nádraží.“

Stan Smith patří k tenistům, kteří se dlouho udrželi ve světové špičce, třebaže v té absolutní dlouho nepobyli. A až opravdu skončí? „Budu televizním komentátorem, myslím si, že bych lidem mohl napovědět kolem tenisu hodně zajímavých detailů. A pak chci doma otevřít tenisovou školu, které bych se chtěl věnovat minimálně dva měsíce v roce. A neměl bych ani chybět na turnajích veteránů, jejich zápasy jsou obzvlášť nádherné. Snad bych taky mohl něčím přispět. Vždycky jsem se obdivoval Laverovi a Rosewallovi, ten jejich herní styl, to byla prostě pastva pro duši. Vzpomínat na ně, připomínat si jejich velké okamžiky, to musí být pro každého tenisového znalce velmi příjemné.“

Dům na Hilton Headu je zatím víc prázdný. Staršího Ramseye bere někdy Smithova žena Margie na cesty, malý Trevor zůstává pod dohledem chůvy doma. Jednou jich ale určitě bude plný barák a otec Smith jen někdy opustí tuhle adresu, když zamíří na turnaje veteránů. Kdo by pak šel po úzké pěšince kolem jejich domu, slyšel by třeba krákorat vokál Barbary Streisand nebo Andyho Williamse a možná otázku některého z dětí: „Tati, byla to velká sláva, když jsi v Evropě vyhrál ten Wimbledon?“ A třeba by zaslechl i odpověď: „To víš, že jsem byl moc šťastný, ale představ si, jak smutný musel být pan Rosewall, který byl v tom wimbledonském finále čtyřikrát a ani jednou nevyhrál. A přitom hrál tak krásně, jako Barbie Streisand a Williams zpívají dohromady. Já to mohu říct, protože jsem se mu vždycky obdivoval a jejich písničky se mi taky náramně zamlouvaly.“