GENE MAYER ( ☼ 11.4.1956, FLUSHING, NEW YORK, USA)

MISTR FRANCIE ve čtyřhře s Pfisterem 1978, se Sandym Mayerem 1979.

„Genie, zavři okno, táhne na mě.“

Podíval se na ni od volantu, zmáčkl tlačítko a okno vyjelo nahoru. Prvně ji viděl a pozoroval v nižší střední škole, kroužil kolem její třídy, až ji jednou stopnul a přiznal se jí: „Jmenuju se Gene Mayer.“ Utíkala tehdy vyplašeně pryč, ale než zmizela za rohem, spustila na něj: „A já jsem Rhonda.“ Tímhle způsobem na hladko proběhlo jejich seznámení.

Snad si vybavil i vzpomínku na rodiče, jak mu jednou vyprávěli o svém seznámení v mnichovském bridžovém klubu… Když se pak přestěhovali z Evropy do Ameriky, musel táta vykonávat job liftboye, třebaže advokát, Spojené státy však diplom od nějakého Němce neuznaly a vrátit se do školy se mu nechtělo. Začal se živit tenisem, trénoval na dvorcích Burwood v Brooklynu. Hello Brooklyn, Beastie Boys. Když se pak k dceři Clárince ještě narodili Sandy a Gene, bylo nasnadě, že oba budou také hrát. Hello tenisová metaforo u hardcore fórů i u hárdkór metafor Havaje.

„Genie, nechtěla jsem ti to říkat, ale koupila jsem dnes nádherný koberec.“

„Kolik za něj chtěli?“

„Neptej se, povídám ti, že je pěkný.“

„Rhondo, víš, že kdyby nebylo tebe, tak bych se nikdy nezačal zabývat starožitnostmi?“

Rhonda se usmála. Jezdí se svým manželem skoro na všechny turnaje. Na střední škole se s Genem vídala, ale teprve když odešla na Queens College v NY, poznala, jak jí chybí jeho bezprostřednost. A ty telefonní účty. Japonsko, Latinská Amerika, a on stále prohrával v prvním kole. Teď už je to jiné. Když začal hrát s raketou Price, všechno se obrátilo. Ano, to ona ho k ní donutila. „Je velká, budu s ní vypadat jako nějaký dědek,“ povídal jí, ale ona trvala na svém. „Zkus to a uvidíš.“ Tehdy, na podzim roku 1977, byl na stopadesátém místě komputeru, oženil se a začal s novou raketou. Teď je neustále do pátého místa. V dubnu roku 1979 (když dosáhl věku 23 let) se dostal do finále v Houstonu a do semifinále v Las Vegas, v Římě také mezi poslední čtyři, a jeho cesta do absolutní světové galerie talentů začala.

„Ne, Rhondo, nikdy bych si nemyslel, že začnu tolik ty staré věci milovat.“

„Asie, stará Asie, určitě se ti bude od prvního okamžiku zamlouvat.“

„Kam ho dáme?“

„Snad se pro něj někde kus místa najde.“

Gene se rozesmál. „Bodejť by se nenašel kus místa.“ Nejspíš si v duchu promítl pět ložnic starého ranče, který si pořídili ve Woodmeru na Long Islandu, necelých čtrnáct mil od Money Make Manhattanu – právě tam, kde se seznámili. Najednou poznal, že i on musí Rhondě povědět o své dopolední návštěvě obchodu se starožitnostmi.

„A víš, že já dnes zase viděl tu nejkrásnější jídelní soupravu? Stůl a šest židlí. Druhá půlka devatenáctého století. A víš, Rhondo, kolik stála jedna židle?“

„Povídáš druhá půlka devatenáctého století?“

„Přesně tak, radost pohledět.“

„A zamluvils ji?“

„Šest set dolarů jedna židle.“

„Šejdíř.“

„Ještě štěstí, že na stole byla cedulka prodáno. Jinak bych měl pořád tu soupravu před očima.“

„Stejně ji dál uvidíš.“

„Asi máš pravdu, ale neříkej mi, že je jediná svého druhu na světě.“ Zastavil na křižovatce, zavřel oči a pocítil únavu. Ne, jeho tenis nikdy nebýval oslnivý zážitek, ale sílu bral. To jeho brácha Sandy, ten ho uměl jinak. Probojoval se až do semifinále Wimbledonu, a jeho, Gena, dlouze nikdo nebral na vědomí. „Vy se snad jmenujete Sandy?“ říkali mu a on musel donekonečna opakovat, že je Sandyho bratr a říkají mu Genie. Dívali se na něj, jako by mu nevěřili. Copak takový člověk může hrát dobře tenis?

Útlá ramena, bledost, vypadá, že by potřeboval moc dlouhé lázně. Došlapuje na paty, jako by měl narafičený hřebík v botě. Obouruč napřed hrál jen forhend, ale když zjistil, že většinu zápasů prohrává přes nedůrazný bekhend, začal ho hrát také tak. „Ty ses, Gene, zbláznil,“ říkali mu tehdy tenisoví trenéři. „Víš, jak bys musel mít rychlá chodidla? To je na každou stranu nejmíň o tři kroky navíc.“ Neposlouchal je a začal běhat. Nohy, třebaže vypadají nepoužitelně líně, dostaly jiskru.

A pak to přišlo. Jeho hra začala být mnohem rozmanitější než Borgova, Connorsova, McEnrœova i všech ostatních špiček. Borg ochotně hraje jeden úder celou noc, jenom aby vyhrál, McEnrœ má výtečný volej a podání a Connors zase bekhend, vyhrává hlavně s jeho pomocí. Gene Mayer hraje jistě, má výborný return. Kdo chce hledat někoho lepšího, v tom bude mít moc práce. A zápěstími dovede Gene doslova kouzlit, oběma rukama dá úderu nevypočitatelné falše. Když tenisoví experti začali přemítat, proč postoupil až mezi světovou tenisovou elitu, většinou všichni zpočátku neznali jádro pudla. Divili se i samotní hráči. „Mayer patrně hraje tenis mnohem rozumněji než kdokoli jiný,“ tvrdí Harold Solomon. „Dovede taky velmi dobře klamat. Umí dokonale měnit tempo hry a taky úhel svých úderů. Jsou dlouhé, krátké, jemné i zatraceně tvrdé. A jeho forhend? Ne, neznám lepší.“ A servisový zabiják Roscœ Tanner: „Někteří hráči se vás snaží smést z kurtu, konečně, snažím se o to vždycky i já, ale Gene s vámi manipuluje. Doslova a do písmene si dělá, co chce. Do poslední chvíle nevíte, co zahraje. Tyhle údery obouruč jsou moc těžký kalibr. A jeho return? Prý je tak dobrý proto, že Gene stojí blízko a zachytí míč hned na začátku. Ale řekněte mi, kdo má takovou reakci, aby tak mohl stát?“ Aspirant světové jedničky, Američan John McEnrœ neochotně přiznává: „Má teď mnohem vyšší sebedůvěru a božská zápěstí. Nevíte, co na dvorci provede za úlet. Musíte být pořád ve střehu.“

„Genie, naskočila už zelená, jeď.“

„Trošku mě bolí oči.“

„Povídám ti, měl bys víc odpočívat, slyšel jsi přece Ashe říkat, že hraješ náročný typ tenisu.“

„Už jiný nebudu, jenže mě teď touží každý porazit. Víš, Rhondo, nikdy bych neřekl, že je to tak svíravý pocit. Pořád trneš, pořád cítíš obavy, že se na tebe někdo zhurta tlačí.“

„A divíš se jim?“

„Víš, dnes mě před šatnami zastavil jakýsi novinář, určitě ho taky budeš znát, jezdí na většinu velkých turnajů, že mě nebude dlouho zdržovat, že mi údajně položí jen jedinou otázku. Byl jsem unavený, i když ten zápas nebyl nijak náročný, ale povídám mu: Pojďte, sedneme si tamhle do křesla. A on že to není ani potřeba, že mu stačí jen věta. Rhondo, znáš mě, co můžeš obsáhnout v jediné větě? Tak jsme si sedli a on hned: Gene, jsi teď už úplně pod absolutní špičkou, proč si myslíš, že je Borg taková supertřída?“

„To jsem zvědavá, co jsi mu na to řekl.“

„Napřed že je dobře, že jsme si sedli. Vidíš, tohle ani nemůže být na jednu větu. Proč je Borg takový? Jeho údery nejsou fenomenální, spousta hráčů má mnohem lepší údery než on. Ale ta jeho trpělivost, ta jeho energie a hlavně – tak rozumí tenisu, že to všechno dohromady z něj činí vynikajícího přeborníka.“

„A určitě se tě taky ptal, jestli někdy i ty budeš nejlepší, viď, že se tě na tohle zeptal?“

Nedíval se na ni, ale cítil její oči. Zná mě, moc kvalitně mě zná, pomyslel si.

„Jak to víš?“

„Genie, že se tě na to ptal?“

Kývl hlavou.

„A cos mu řekl?“

„Že je to asi maximum, co jsem dokázal.“

„Blázne, proč to říkáš, proč to říkáš. I když třeba víš, že dál už nemůžeš, tak to přece nemusí hned každej vědět. Začnou se tě tím pádem míň bát.“

„Rhondo, každý má vědět, kam až může zajít, a já cítím, že dál už to ani nejde. Nezlob se na mě, ale nejde.“

„Genie, když jsi na Turnaji mistrů porazil jak Johna, tak Björna, říkal jsi mi ten večer něco jiného. Pamatuješ si, jak jsi byl šťastný, a bylo ti jedno, že noviny druhý den psaly o průměrném výkonu Borga, který se šetřil na finále. Ale já to počítala! Vždyť ty jsi v prvním setu nezkazil míč, slyšíš to, ani jeden míč jsi nezkazil! A víš, cos povídal? Objednal jsi bažanta a mezi jídlem ses mi svěřil: Hádej, co je na dnešním večeru to nejkrásnější? Genie, zakroutila jsem hlavou a tys zašeptal: Všichni mohou prohrát, každý se dá porazit. Každý! Sevřel jsi pěst a tu větu jsi ještě asi třikrát opakoval.“

„Ráno bych ji asi neřekl.“

„Nesmíš prohrávat už dopředu.“

„Rhondo, nikdy jsem neprohrával dopředu. Víš, Sandy musel hrozně dřít, já měl asi větší talent. Ale vážil jsem si toho talentu a věděl jsem, že když zabojuju, tak to musím někam dotáhnout. Když mi bylo devět, tak jsem vyhrál Orange Bowl v kategorii desetiletých. Šestkrát jsem vyhrál mistrovství Ameriky v různých věkových kategoriích – a vždycky jsem byl mladší. A pořád jsem bojoval. Když mi bylo třináct, tak jsem poprvé v životě prohrál se stejně starým hráčem. Dodnes vím, že se jmenoval Horace Read. Zbláznil jsem se, docela jsem se pominul. Křičel jsem na dvorci a mamča se hrozitánsky lekla, bála se, že jsem dostal nějaký záchvat. Odvezla mě domů, a když se to táta dověděl, tak mi zakázal tři měsíce hrát. Tři měsíce jsem měl zaracha sáhnout si na raketu. Víš, Rhondo, jak mi bylo? Ne, nikdy jsem nechtěl prohrávat.“

„Ale teď už nechceš nahoru.“

Blížili se k hotelu. Gene se otočil k ženě a tiše řekl:

„Smím ti něco připomenout?“

„Proč bys nemohl?“

„Vzpomínáš si na Havaj?“

„To víš, že ano.“

„Rhondo, pořád vidím ty koňské nohy. Do smrti si budu vyčítat, že jsme se nechali přemluvit na tu projížďku. A já si vzal ještě toho líného vraníka.“

„A pak ti sklouzlo sedlo.“

„Kdyby se mi nezachytila noha do třmenu, tak by to možná dopadlo lépe. Vraník mě vlekl, a když jsem konečně vytáhl haxnu a zůstal jsem ležet, měl jsem pocit, že mi někdo vrazil kudlu do zad. Ne, Rhondo, tenkrát vůbec nezáleželo na tom, jestli budu nejlepším hráčem tenisu na světě. Ne, vůbec ne. Stál nade mnou ranhojič, v ruce držel rentgenový snímek a řekl mi: Pane Mayere, máte zlomených několik výběžků na páteři, pár týdnů si u nás poležíte a pak se teprve uvidí, co dál.“

„Vím, Genie, že to bylo pro tebe těžké.“

„Šlo mi pak o to, abych dobře chodil, zapomněl jsem na všechny turnaje, slyšíš to, na všechny turnaje jsem zapomněl, chtěl jsem jen pořádně chodit a necítit v zádech zabodnutou kudlu.“

„Asi máš, Genie, pravdu.“

„Takže se mě už ani nezeptáš, co jsem odpověděl tomu reportérovi na jeho poslední otázku?“

„Vím to.“

„Rhondo, pak se mě ještě zeptal, kdy skončím s tenisem, a já mu řekl, že ve třiceti. Vrátím se do školy, povídám mu, on věděl, že jsem ji po dvou semestrech přerušil. Vrátím se do školy, opakoval jsem, a budu studovat práva nebo obchod.“

„A co na to řekl on, Genie?“

„Že jsme prý všichni stejní. Splašeně se pachtíme za něčím, jenom bez ustání pospícháme.“

Auto zastavilo motor před hotelem, Gene Mayer vyndal z kufru devět raket, přesně tolik si jich bere na každý zápas. Rhonda ze zadního sedadla vytáhla starý koberec.

„Bude se ti líbit, je to Asie, stará Asie,“ řekla a oba postupovali do haly.