BJÖRN
BORG ( ☼ 6.6.1956 STOCKHOLM, SVERIGE)
VÍTĚZ
WIMBLEDONU 1976–1980;
MISTR
FRANCIE 1974, 1975, 1978–1981.
Člen
vítězného týmu Davis Cupu 1975.
V roce
1981 na turnaji v Monte Carlo pustil v prvním kole raketu na antuku a
chytil se za pravé rameno. Paraguayec Pecci zůstal paralyzován paranormálně
stát s mluvícím otvůrkem dokořán. Poté Švéd zvedl levačku a snažil se o omluvné
gesto vůči publiku na zaplněném hledišti.
„Borg
vzdal v prvním kole!“ vykřikovali večer na nárožích kameloti a turnaj,
který patří k zahajovacím v letní sezóně, měl senzaci. I tenisový
svět ji měl a hlavně si začal připomínat mnohokrát vyřčené myšlenky (neotřelé
zánovní přání otcem kdejaké myšlenky), že Borg to prostě už nemůže vydržet. „Ať
si nemyslí, že má svaly i šlachy z ušlechtilé oceli. Jeho náročná
topspinová hra si žádá své,“ řekl na Švédovu adresu několikrát pan chytrý
Newcombe a dodával vzápětí: „Jediná cesta, jak se ještě může udržet ve světovém
tenise, vede přes změnu životního stylu. Ne, jeho zdraví tu námahu nemůže
vydržet.“
„Vrátím
se na Kättilo,“ řekl ten večer Borg Bergelinovi. Kättilo je ostrov, kde si
postavil svou haciendu, takzvaný shelter, zázemí.
„Jedině
tam budeš mít klid.“
„Musím
si odpočinout.“
„Vím,
přišel bys o kompletní sezónu.“
Tři
týdny nevzal raketu do ruky. Procházel se s ženou Marianou a snažil se na
tenis díky józe nemyslet. Bylo to však možné? Vždycky, když debatuje
s novináři, říká: Mám tenis rád a pořád bych chtěl vyhrávat.
Je
jiný než ostatní v jeho kategorii. Snílek má puls 38 za minutu, zatímco
normální občané mají dvojnásob větší. I v tom se vymyká.
„Chcete
vědět, čí má nohy?“ ohlásil jednoho dne ve Wimbledonu Rumun Tiriac. A ten
rozumí tenisu, jako Edison rozuměl rozboru jedné žárovky po tmě. „Řeknu vám, čí
má nohy – Rosewallovy. Ano, je vždycky připraven, stejně jako býval ten malý
Australan.“
„Jeho
smysl pro šmrnc je vrozený,“ prohlásil Lance Tingay, velký tenisový znalec
listu London Daily Telegraph. „Kdyby Borga pozvali na lunch ke královně
Elisabeth, určitě by si vybral vhodný příbor. Zcela instinktivně, samozřejmě.“
Tenis
je mu vším. Dokonce se říká, že kdyby prý věděl, že už mu zbývá jen několik
posledních minut života, potřeboval by jich jen tolik, aby mohl odehrát rychlý
tie–break.
Borg
odjel odpočívat a svět začal spekulovat, kalkulovat s dosaženými výsledky.
„Je vyřízený, vyhořel, má to už spočítáno,“ zvedli hlas jedni. „Už se bude
snažit jen zpeněžit své renomé,“ vykřikovali druzí. Ale Bergelin jednoznačně
konstatoval: „Odpočine si a zase se vrátí natrhnout svým soupeřům prdel.
Pamatujte si, že Björn vždycky dobře ví, co dělá in the place to be.“
Zná
ho jako své boty. Viděl ho poprvé, když mu bylo třináct a zmítala s ním
umírněná švédská puberta. Björn hrál žákovský turnaj, na první pohled vyzařoval
ohromnou ctižádost. Když udělal zbytečný nebo hloupý přehmat, seknul zlostně
s raketou o zem, klel jak ústa staré babizny, nadával soupeři do
zkurvysynků a dokonce se snažil i fixlovat. „Když se usměrní do správných kolejí,
tak se z něj dá něco vyzískat,“ řekl si tehdy Lennart Bergelin a ujal se
ho. Otec ho třikrát týdně vozil do Stockholmu na tréninky. „Byl jsem přesvědčen
o Borgově talentu, ale přiznávám, že jsem si nikdy nemyslel, že to tak daleko
dotáhne,“ prohlásil po čase trenér. „Borg může sloužit jako předobraz každému,
kdo chce něčeho kloudného dosáhnout. Stanovil si ty nejvyšší cíle a šel za nimi
vší silou. Na tréninku dodržoval každý můj pokyn, bral to totiž jako něco
posvátného, čím víc jsem od něj žádal, tím rychleji se dostával do formy.“
Na
konci apríla 1972 svedl Lennart Bergelin první velký spor o Björna Borga.
Vedení švédského tenisového svazu nechtělo ani slyšet o jeho nominaci do týmu
Davis Cupu.
„Uvědomte
si, kolik mu je let!“
„Šestého
šestý mu bude šestnáct,“ odpovídal umírněně Bergelin a trval dál na svém.
„Vždyť
ještě nemůže unést tíhu takového zápasu. Je to na něj ještě brzy.“
Paličák
Bergelin se nenechal přemluvit. „Čím dřív začne, tím to pro něj bude lepší.“
19.
května pak na pražské Štvanici nastoupil útlý blondýn s dlouhými vlasy.
Prohrál s Kodešem 2:6, 3:6, 5:7 a pak s Pálou 4:6, 4:6, 4:6 a světová
historie Davisova poháru si do kolonky nejmladší hráč vyplnila jméno Björn
Borg. Obouruční bekhend a takřka topspinový forhend se tehdy u nás moc
neuznávaly, ale některé míče už dokazovaly, že mladý Švéd má ohromný talent k
popukání bavit. Však se Lennart Bergelin také nechal na závěrečné večeři
slyšet: „Dejte tomu mladíkovi tři roky času a pak uvidíte, jakou bude
disponovat mocí. Björnovi patří tenisová budoucnost.“ Bergelinovým slovům nikdo
nevěnoval moc pozornosti, útlá Björnova figura také neposkytovala žádné
bůhvíjaké záruky.
Světová
tenisová veřejnost však nemusela čekat tři roky. Už v roce 1973 se Borg
probojoval do čtvrtfinále Wimbledonu a tenisoví znalci si jeho jméno zvýraznili
červenými malinovými fixy. Prohrál sice s domácím Taylorem ve třech
setech, ale jeho hra už měla v sobě víc energie a hlavně jistoty. „Švédský
mladíček potrápil naši největší kapacitu,“ napsaly noviny po utkání s anglickou
nadějí, želízkem v ohni. Někteří odborníci sice ještě nevěřili jeho
topspinové hře, ale na druhé straně hned přiznávali, že údery s vrchní
rotací přišpendlí k zadní čáře i ty nejprudérnější útočníky. Navíc Borg
předvedl i své přesné prohozy a rázem patřil mezi nejsvětlejší naděje
populárního tenisu. Přesvědčil i ty, kteří si mysleli, že jeho postup mezi
šestnáctku nejlepších stájových koňů v tenisovém ranku na mezinárodním
mistrovství Francie byl náhodný. Konečně totéž se mu za pár týdnů podařilo obhájit
ve Forest Hills.
„Nesmím
zklamat ty, kteří ve mně věří,“ řekl pak šestnáctiletý adolescent Borg
v jednom rozhovoru. „Vím, že hraju jinak než ostatní, ale musím dokázat,
že i můj styl má v tenise dovolené místo.“
Hned
v další sezóně se probojoval do finále mezinárodního mistrovství Itálie
v Římě. Tenisový svět se už pomalu přestával divit, ale ve finále proti
Nastasemu na Borga příliš akčně nesázeli. Vždyť Rumun je podle světových
řebříčků jasná dvojka! – pravili znalci, ale Švéd jako by je neslyšel a
neposlechl. Vyhrál 6:3, 6:4, 6:2 a rázem se octl mezi světovou elitou tenisu.
Nikdo totiž nepochyboval o tom, že tento výsledek nebyl náhodný. Za pár týdnů
jede do Paříže, a už se objevuje na seznamu favorizovaných. I Bergelin se toho
začíná bát.
„Vím,
že se Björn zlepšuje, jak může, že má větší úderovou jistotu šviháka, ale bojím
se zároveň, aby toho naráz nebylo mnoho,“ prohlásil.
„A
čeho konkrétně?“ vyzvídali z něj moudra tehdy novináři.
„I
na úspěchy se člověk musí připravovat, jen tak je pak může unést, aniž by na
něm zanechaly nějaké špatné stopy.“
„Domníváte
se, že Borg by ty úspěchy prozatím neuměl unést?“
„To
nechci tvrdit, ale nepotřebuje kolem sebe ještě tolik rozruchu. Vyvíjí se,
zlepšuje si údery, získává jistotu, na tohle všechno potřebuje čas a hlavně
klid. Klid je pro něj zatím nejdůležitější.“
Nad
tou poslední větou pak přemítal Lennart Bergelin ještě dlouho. Ano, klid, klid
potřebuje, opakoval si několikrát, a večer si sedl naproti Björnovi.
„Podívej
se, jsem přesvědčený o tom, že teď začneš vyhrávat.“
Björn
zvedl zpytující oči, ve kterých bylo i trochu bázně. Získával už sebevědomí,
ale nejlíp mu stále bylo v Bergelinově dohledu, společnosti.
„Ano,
začneš vyhrávat, protože tvá doba právě přichází.“ Bergelin si dovedl dobře
spočítat, jak nepříjemná bude pro všechny Björnova topspinová hra od zadní
čáry, jeho trpělivost a přesný forhend.
„Potřebuješ
klidnou mysl. Jen tak se můžeš dostat do absolutní špičky.“
Od
toho okamžiku začal Bergelin přesně štelovat všechen volný Björnův čas. Borgův
den se řítil do cíle kratochvil, nařízen podle Bergelinových hodinek.
I
Roland Garros v roce 1974 vyhrál! Orantes mu sice v prvních dvou
setech vzdoroval – 2:6, 6:7, ale pak už bylo všechno jasné – 6:0, 6:1, 6:1!
Zbytek turnajů Grand Slamu v tom roce vyhrál Connors, a třebaže loni Borg
na světovém žebříčku nefiguroval, teď je vzápětí druhý za Connorsem (ironicky
uznáno, jeden lepší než ten druhý!, oba za všechny prachy)…
„Teprve
až nyní jsem si uvědomil, do jakého kolotoče jsem naskočil,“ prohlásil na závěr
sezóny.
Ale
tenis je mu v té době náboženstvím. Trénuje každý den pod Bergelinovou
taktovkou, čím dál tím víc se schovává za svou neprostupnou vikinskou maškaru
tichosti. „Kdo ho chvíli pozoruje, má dojem, že je plachý,“ píší noviny. „Ne,
nejedná se o plachost,“ oponují tomu druzí. „Všechno je jen perfektně
načasované! Jen si všimněte, neudělá ani o gesto navíc.“
Pak
začíná Borgova velká cesta, která ho řadí mezi největší tenisty světové
historie. Šestkrát vyhrál Roland Garros! Pětkrát (za sebou) Wimbledon! Dvakrát
Turnaj mistrů! V roce 1975 byl členem týmu, který získal Davisův pohár! Dá
se ještě dokázat více?
„Až
jednou odejdu, tak každý bude muset říkat, že jsem byl nejlepší ze všech,“ říká
Borg a dobře ví, že velkou dobu jeho kariéry poznamenala honba – právě na něj.
„Musím ho srazit na kolena, musím ho porazit,“ vykřikoval Connors, kterého
sesadil z trůnu světového prvenství. „Po celém světě ho budu honit,
zeměkouli křížem krážem za ním objedu, jen abych ho porazil,“ nakukal snad
každému reportérovi. Ale Borg byl přece jenom větší formát. Když
s Connorsem prohrál ve finále Flushing Meadow 1978, dokázal, že je větší i
v prohrávání. Bill Nack, reportér longislandských novin Newsday tehdy
napsal: „Björn Borg se svou drsnou, zarostlou a bledou tváří přistoupil
k mikrofonům na straně centrkurtu a začal hovořit měkce, skromně a téměř
neslyšně. Jimmy Connors ho právě porazil a myslí si, že se stal pupkem
zeměkoule. Stadión je nabitý, všude se rozhostilo ticho, zastavili se i ti,
kteří se už loudali ven. Jimmy hrál dnes obstojně, přiznává Björn.
Pravděpodobně to byla jedna z jeho nejlepších her, kterou proti mně
předvedl. Vždycky ale bude pro mě existovat – příště. Poté si Björn odkašlal,
vteřinku ani nedutal, rozhlédl se kolem, jako by chtěl zaslechnout dopad slabik
a samohlásek se souhláskami o stěnu, které právě vypustil do éteru. Odněkud se
ozval potlesk, kdosi vykřikl Connorsovo jméno. Bylo vás tady letos požehnaně a
věřím, že se vám náš tenis líbil. Teď se tleskalo silněji. Doufám, že se příští
rok opět shledáme. Budu se na vás těšit, na shledanou. Odstoupil od mikrofonů,
zvedl ruku na pozdrav a otočil se. Vzal do rukou pár raket, sklonil hlavu a
klátivou chůzí se odebral do zákulisí. Poražený – a přece vítěz.“
Dokázal
už ve světě tenisu všechno, novodobé dějiny budou podobné hráče jen stěží
nacházet. Vzal do své náruče tolik radosti, že už se mu do ní ani víc vejít
nemůže. Proč ještě hraje dál?
„Chce
vydělat co největší obnos,“ volají jedni. „Má jméno, a proto ho chce co
nejvýhodněji zpeněžit až do posledního centu.“
„Je
to účetní, všechno si propočítá, podle toho vypadá i jeho tenis. Počtářský až
vykonstruovaný kalkul,“ prohlásil o něm jednou Nastase. „Sráží nás každodenně
na kolena a my k němu obdivně vzhlížíme nahoru,“ přidával se Gerulaitis.
A
Borg? „Hra mi přináší radovánky, věřte, peníze mě nezajímají. Mám jich
nastřádáno už tolik, že je stejně nadosmrti neutratím všechny. Ale nemyslete
si, že jenom ten, kdo má hodně prostředků, může být šťastný. Mám radost
z každého vítězství, protože vím, že mě všichni chtějí porazit.“
Má
pravdu – všichni ho chtěli porazit. Ale jak? Byl opravdovou legendou. „Na něj
musí přijít někdo z jiné planety,“ domníval se Nastase v roce 1980,
kdy Borg diktoval skóre nejvíc. „Asi byste ho museli zastřelit, to je jediná šance,
jak můžete odejít z dvorce jako vítěz,“ smál se John Lloyd.
Ale
i jeho čas musel vypršet, v roce 1981 udělal John McEnrœ na wimbledonské
trávě právě stejné vítězné gesto jako předtím pětkrát Björn Borg. Američan se
fotografoval s trofejí a Borg přebíral plaketu za finálovou účast. „Král
je mrtvolou, ať žije král,“ psaly druhý den noviny, Borg v tichosti odjel
a za pár dní prohlásil v jednom rozhovoru: „Ten okamžik musel nastat a já
věděl, že přijde. Věříte, že se mi ulevilo?“ Noviny už předtím přinesly jeho
slova z wimbledonské tiskové konference: „Tenis tohle Johnovo vítězství už
moc nepotřeboval.“
Dál
chodil na dvorce s kamennou tváří a dál vyhrával. Sám ale dobře věděl, že
ti, kteří ho chtějí porazit, mají čím dál víc drzé síly. Třebaže se tenisová
spravedlnost v kritických míčích stavěla pořád na jeho stranu, začal také
prohrávat. Noviny a experti vykřikovali, že je na kolenou, on schovával smutek
za strnulou maškarní maskou. A pak v roce 1981 na turnaji v Monte Carlo
pustil v prvním kole raketu na antuku, chytil se za pravé rameno a
Paraguayec Pecci zůstal překvapeně stát.
Poté
Švéd odjel na ostrov Kättilo a tam jednou večer seděl se svou ženou Marianou
před nemovitostí.
„Björne,
věnuješ ze sebe tenisu všechno. Co ti může věnovat on?“ řekla.
„Štěstí,“
odpověděl a díval se někam do dálky.
„Jaké
štěstí?“
„Že
vyhrávám.“ Odmlčel se a pak dodal: „Ano, tak jsem si vždy představoval štěstí. Vyhrávat,
jen a jen vyhrávat.“
V tom
roce odešel Borg z velkého tenisu. A kdyby už nevyhrál ani jedno utkání,
stejně vyhrál vše. Jako vítěz podle šlágru Abba: vítěz bere vše. Byl šťastlivec,
který zářil i ve dne.
|