https://www.youtube.com/watch?v=bwiu-WKjkfc

The Adventures of Grandmaster Flash On the Wheels of Steel

The Music Factory MasterMix 1988

The mix was produced, engineered and edited by Rick Stuart

JOSEPH HAYDN

☼   31.3.1732  RAKOUSKÉ ROHRAU       –        ۞    31.5.1809  RAKOUSKÁ WIEN

Kdyby jeho rodiče ještě přesně 7 měsíců ohlídali lépe před jedinou neodbytnou spermií v hormonech a v hodnotách setkávání máti a taťky, potom by se oblíbenec neposedné hudby s chytrostí zrodil do světa vymalovaného v nápadech chytlavě pod šifrou 1732 až na Halloweenský svátek. Ale beztak se narodil a zemřel tak jako tak vždy 31. den v měsíci, čemuž se říká mít štěstí přijít a odejít jako poslední novinka. Pojďme se ohlédnout za panem s číslem 31 trochu lehčeji.

Psal se rok 1808, když se jednoho letního večera konala v aule staré vídeňské univerzity velkolepá hudební slavnost. Obecenstva bylo tolik, že se ani zdaleka nevešlo do sálu. Lidé se tísnili na chodbách, schodišti i na ulici a pořádek musela uhlídat narychlo zverbovaná stráž.

Konečně se dostavil ten, na kterého se tak netrpělivě čekalo. Starý, prostě oblečený muž s bílou parukou, s úsměvem v dobrosrdečné tváři, jejíž ozdobou byly nejen živá očička, ale i výrazný instinkt v nose. Usazen v lenošce, vnesli ho do sálu jeho obdivovatelé. Všichni povstali a starci v ústrety hřměl hukot hrdel Vivat! a Hoch! a zněl bouřlivý aplaus. Byl to skvělý hold člověku, který byl nazýván s pompou zaslouženou „miláčkem národa“. A také – praotec Haydn.

Miláček národa? Proč ne – patřil k hudebním velikánům, uctívaným celou kulturní Evropou, který svou tvorbou proslavil Rakousko a ještě za života se dočkal výjimečných poct. Milovali ho živáčci všech vrstev; však také na slavnost přišli nejen hudebníci, ale též šlechta, měšťané, řemeslníci, studenti i zástupci dvora. Úcta ke starému Mistru byla výjimečná. Když se přítomným dámám zazdálo, že by mohl nastydnout v letním večeru, začaly mu nohy v tenkých punčochách přikrývat vzácnými šály.

A proč praotec?

Snad proto, že byl ke všem tak laskavý a vlídný a nikdy nikoho nenasíral, nezarmoutil. Že jeho dveře byly vždy otevřeny mladým muzikantům, kteří u něj spoléhali o radu a o asistenci. Snad i proto, že o jeho osobě kolovalo mnoho anekdot, ve kterých vystupoval vždy v roli dobromyslného, hodného a sympatického člověka, uznalého ke svým bližním. Že vždycky nalézal a vynalézal slova pochopení a uznání pro práci jiných skladatelů a sám zůstával až propastně skromný frajer sympaťák. Byl například vyzván, aby složil operu k pražské korunovaci Leopolda II. a on to klidně zamítl: „Kde je Mozart, tam se Haydn nemůže ukazovat veřejně!“ A snad i proto, a to bude zřejmě pravou příčinou, že se v jistém věku začal termínem „praotec“ nazývat sám, jak vysvítá z jeho pergamenů v dopisech; a jeho fans a kamarádi to rádi přijali. Říkat někomu „praotče“, byť je cizí, bylo tím nejdobromyslnějším vyjádřením úcty, lásky a oddanosti, které k němu lidé pociťovali rádi.

Joseph Haydn se narodil posledního března 1732 v Rohrau u Brucku nad Litavou Anně Marii Kohlerové, bývalé zámecké kuchařce hraběte Harracha, a Matthiasovi Haydnovi, mistru kolářskému, kteří ráčili uzavřít svůj sňatek v roce 1728. V životopisech se většinou dozvídáme, že oba rodiče byli nemajetní a proto se prý malý Joseph už od dětství „protloukal životem jako žoviální choralista v Hainburgu a ve Vídni a když ztratil hlas, musel vzít zavděk i místem lokaje u skladatele a zpěváka Nicoly Porpory“. Když už nic jiného, pokládejme tvrzení o chudobě Haydnových za mírně přestřelené. Je pravda, že Joseph jako šestiletý přichází do Hainburgu, což bylo malé město na cestě mezi Vídni a Bratislavou. Přišel tam však proto, že projevil výrazné hudební nadání a jeho výchovy a vyučování se sám od sebe ujal vzdálený příbuzný Johann Matthias Franck, tamní rektor školy a ředitel kůru. Také je fakt, že po dvou letech se stěhuje do Vídně. Avšak díky tomu, že na jeho mimořádné schopnosti byl upozorněn dvorní skladatel a kapelník u svatého Štěpána Georg Karl von Rautenberg a zařadil ho do proslulého chlapeckého sboru při svatoštěpánské katedrále. Pro chlapce z venkova to byla pochopitelně výhra. Dostali plné zaopatření, chodili do školy, učili se hrát na hudební supervzácné orgány, aby, až dospějí, se měli čím živit, a za to zpívali. Lze si přát ještě víc? Konečně sedmnáctiletý Haydn skutečně vstupuje do služby k Porporovi. Zřejmě tak učinil po zralé úvaze, neboť něco za něco: skladateli oper neapolského směru, tehdy velmi populárního, poslouží, a on jej za to zasvětí všemu, co sám dovede vymyslet. Byl tedy nejen služebníkem, ale i žákem a společníkem.

Podívejme se na Matthiase, Josephova otce. Od roku 1741 byl tento „chudý“ kolář rychtářem z Rohrau. Takováto funkce se zpravidla svěřovala ne-li nejbohatšímu člověku ve vsi, tak aspoň tomu přiměřeně zámožnému. Že by Haydn starší nenašetřil nějakou tu zlatku pro syna ve Vídni a dopustil, aby se „sám protloukal životem“? Nechce se tomu věřit, zejména když víme, že rychtář Haydn nejméně dvakrát projížděl Vídní při svých cestách do Čech, kde projednával záležitosti kolem dovozu proviantu vojskům, bojujícím v severních částech monarchie.

Buď jak buď, v době druhé Matthiasovy cesty byl Joseph už dávno dospělý, samostatný muž, který se dovedl o sebe sám postarat. Vyučoval hudbě a podporován mecenášem von Fürnbergerem je také začínajícím skladatelem, chystajícím se přijmout místo u hraběte Morzina. Skutečně roku 1759 se stal jeho Musikdirektorem „mit 200 Gulden Hehalt, freier Wohnung und Kost an der Offizianten–Tafel“ (s platem 200 zlatých, bezplatným bydlením a stravou při úřednickém stole). Pokládal toto zaměstnání za natolik výhodné a slušně ohodnocené, že se o něco později oženil s Marií Annou Aloisií Apollonií Kellerovou, dcerou vídeňského kadeřníka a parukáře, o tři roky starší než byl sám, která mu, jak se traduje, dalších čtyřicet let ztěžovala úděl žití.

*

Hrabě Morzin byl hudbymilovný šéf a hudbu milovala celá jeho rodina. Početní stav morzinovské kapely se pohyboval kolem dvanácti až šestnácti členů a příležitostně se rozšiřoval o úředníky a domácí lokajíčky. Haydn, kromě toho, že musel tento orchestr řídit, zkoušet s ním a starat se o repertoár (a pochopitelně pro něj i psát), měl za úkol vyučovat také hraběcí děti a doprovázet paní domu Vilemínu na clavicembale. A samozřejmě následovat panstvo všude, kam se jen hnulo a kde si jeho přítomnosti přálo. Tak se také dostal na zámek v Lukavicích na jižním Plzeňsku; Morzinovci sem zajížděli na léto. Haydnovi se tu náramně líbilo a krásná krajina na něj inspirativně působila. Vznikla tu, vedle jiných děl, jeho Prvá symfonie, jež nese název Lukavická.

Od roku 1761 se s Haydnem setkáváme ve službách jednoho z největších a nejbohatších velmožů té doby, knížete Esterházyho. Ve čtrnácti paragrafech pracovní smlouvy bylo přesně charakterizováno, o co má pečovat (dohlížet nejen na umělecký vzrůst členů orchestru, ale i na jejich vzhled, být přítomen všem zkouškám a produkcím a střežit hudební nástroje jako oko v hlavě), co má dělat (neprodleně zkomponovat jakoukoli skladbu, o kterou ho knížepán požádá, a to jak drobné kousky k pobavení, tak klidně i operu; denně, dopoledne i odpoledne, se dostavit do knížecího předpokoje a tam vyčkávat na rozhodnutí, „zda dnes bude místo pro hudbu“), i jak se chovat (nosit uniformu knížecího důstojníka s kordem, mít vždy na sobě bílé punčochy a nesmradlavé prádlo, na hlavě napudrovanou paruku, zachovávat odstup od panstva, ale i od podřízených a orchestr při nástupu k produkci vojensky komandovat, aby se vše odbývalo jako v hip hopu jednotně a rázně, žádné kris kross). „A hlavně, Haydn, pamatují si (kapelníkovi se onikalo), že každý jeho opus patří jen knížecí milosti. Bez svolení ho nesmějí nikomu dát ani opsat…“

Byla to vojensky ponižující smlouva?

Určitě přísná jako řemen, ale Haydn, pokud ji takovou cítil, to nedával moc znát. Nezapomeňme, že jsme teprve na počátku druhé poloviny 18. století. Do Rakouska ještě ani zdaleka nezavál duch francouzských encyklopedistů. Proto i vynikající umělec si jen výjimečně mohl dovolit postavit se na vlastní nohy a být zcela nezávislý pojem. A že umění mohlo vzkvétat jen pod patronací císařského dvoru a bohatých šlechticů. Díky smlouvě byl Haydn definitivně oproštěn od materiálních starostí, a jelikož byl racionálně uvažující jedinec, našel v ní i nespočet výhod. Předně měl k dispozici dobrý orchestr, s nímž mohl jako v pokusné laborce vylepšovat účinnost svých pokusných postupů a zároveň si ověřit ohlas svých skladeb. Komponoval sice na přání zaměstnavatele, ale zároveň si oťukával, jak ovládá veškeré hudební formy a normy. Práce v tichém závětří Eisenstadtu a Esterháze, knížecích sídel, se mu zásadně dařila od ruky. Jestliže okázalé slavnosti a hudební produkce získávaly Esterházy klanu vpravdě evropskou proslulost, její třpyt dopadal i na knížecího kapelníka. A ať už si to knížepán Mikuláš přál nebo nepřál, o Haydnovi a jeho skladbách se mluvilo nejen v rámci celého mocnářství, ale i v dalších svobodomyslně bohémsky otevřených zemích. A jeho Výsost prostě nemohla odmítnout, když si některý z jeho hostů přál s sebou odvézt pro své muzikanty některý Haydnův kousek, kvartet či symfonii, nebo když požádal, aby lieber Haydn k němu zajel a muziku nacvičil.

Jak se Haydnova sláva šířila a jeho postavení upevňovalo (a zřejmě i zásluhou svobodomyslných myšlenek, docházejících ze zahraničí, jakož i reforem Josefa II.), kníže na dodržování všech bodů smlouvy tak úplně ze zásady netrval… S humorem přijal i jemnou skladatelovu výtku v podobě symfonie fis moll Na rozloučenou, která výmluvným způsobem vyjádřila únavu orchestru, a ve své závěrečné větě postupným sfouknutím svíček, a jeden hudebník za druhým opouští své místo a odchází do tmy tmoucí, naznačila jaksepatří knížeti, že čas se krátí, a že všichni už touží jít domů. Haydn této náklonnosti nezneužíval a po pravdě řečeno – jestliže na jedné straně považoval za výhodné slunit se v panské přízni, na druhé straně o ni ani moc nestál. Jednou, na sklonku života, prohlásil: „Měl jsem co dělat s císaři, králi a mnoha jinými velkými pány a slyšel jsem od nich leccos lichotivého, ale nechce se mi s takovými existencemi žít důvěrně. Držím se raději lidí svého stavu.“

Přátelil se hodně se skladateli a hudebníky. A nás může těšit, že mezi nimi bylo hodně české krve. Setkal se s nimi už v Lukavicích a pak na panstvích svého zaměstnavatele v Eisenstadtu a Esterháze. O proslulosti Haydnova orchestru bylo už zmíněno víc než dost; méně pak o tom, kolik v ní hrálo Čechů! Prozrazují nám to jména Švenda, Oliva, Pecivál, Krumpholz (později slavný virtuóz na harfu), Drobný, Pošva, Peško, Němec, Vranický, Makovec, Červenka a mnozí další švejkové kluci v akci.

Pokud čeští skladatelé a muzikanti nepatřili mezi Haydnovy přátele, tak jistě mezi osoby, se kterými se často a rád stýkal. Na prvním místě například s Janem Křtitelem Vaňhalem (1739–1813), jehož význam a dílo stále ještě nejsou všemi doceněny, s bratry Pavlem (1756–1808) a Antonínem (1761–1820) Vranickými, s Antonínem Rejchou (1770–1836), který se s praotcem sblížil za svého pobytu ve Vídni a věnoval mu své klavírní fugy, s Janem Václavem Stichem–Punto (1746–1803), proslulým virtuózem na lesní roh, s Leopoldem Koželuhem (1747–1818), který často bývá ne příliš sympatickým hrdinou haydnovských historek, se známým violoncellistou Antonínem Kraftem (1752–1820) a v neposlední řadě s Vojtěchem Jírovcem (1763–1850) a Janem Ladislavem Dusíkem (1760–1812), s nimiž se spřátelil za svých londýnských angažmá, a s dalšími.

Zdálo by se, že český živel Haydna přímo obklopoval. Byli to schopní, ba vynikající hudebníci, kteří mohli svému Mistrovi leccos předvést i přehrát. Lze se divit, že v tvorbě velkého skladatele se čas od času ozývá i česká nota, jak nám dnes dokazují naši muzikologové?

V roce 1790 opouští Haydn službu u Esterházyů. Rád, s nechutí? Kdo ví… Skutečností zůstává, že k tomu došlo po smrti knížete Mikuláše, velkého milovníka umění. Starý kapelník dostává na tehdejší dobu velmi slušnou penzi 1400 zlatých ročně a pořizuje si na vídeňském předměstí malý domek se zahrádkou.

Je svobodným člověkem, nezávislým skladatelem a záhy tomu přichází na chuť. Když mu vídeňská hudební společnost nabízí místo se závazkem komponovat, s díky odmítá: „Svobodné umění a krásné vědění hudební skladby nesnesou žádná pouta řemesla. Volná musí být mysl i duše.“

Blíží se mu šedesátka, a tehdy to byl již požehnaný věk, když přijímá pozvání do Anglie. Na otázku přátel, jak se tam dorozumí, odpovídá s grácií, že ať se nestarají, protože jeho řečí je hudba a hudbě dokáže naslouchat celý svět. Cesta to musela být namáhavá, jízda přes půl Evropy v drkotajícím dostavníku, ale Haydn nebyl měkkota a podstoupil vše s nadhledem a optimismem mladíka.

Na ostrově ho uvítal impresário John Peter Solomon, o něco později i přátelé umělci, které pouť za chlebem zatáhla až do Londýna. Ale ne zrovna přívětivě a srdečně laskavého a slavného praotce  zdravili samotní angláni, jak vzpomíná Václav Jírovec ve svém vlastním životopise: „Zdál se jim být už starý a říkali, že si sice rádi poslechnou jeho symfonie, že však nemají extra zájem na tom, aby se seznámili se starcem.“ Pokud můžeme Jírovcovým pamětem věřit, tak jak on, tak i ostatní hudebníci z kontinentu se postarali o Haydnovu popularitu. Přesvědčili své známé, jaké cti se Anglii dostalo, že přijel takový mistr, ti začali skladatele zvát na hostiny, na kterých se scházela londýnská smetánka, takže Haydn byl brzy „zahrnován pozornostmi a přízní a zakrátko se stal miláčkem londýnského publika“.

Obdivován a vážen začíná brzy komponovat prvních šest takzvaných Londýnských symfonií. Cítil se blažen a jeho hudba tomu napovídá. Pamětníci vzpomínají, jak se upřímně bavil, když psal dnes tolik známou symfonii „S úderem kotlů“. Přehrával ji návštěvníkům a radoval se: „Tady ženské vyskočí ze svých židlí!“

Z Londýna si přivezl do Vídně nejen 1200 liber ve zlatě, ale i další pozvání. Tentokrát (1794–1795) se mu dostalo přímo královských poct a vyznamenání, jakož i titulu čestného doktora oxfordské univerzity. Noviny se předháněly v pochvalách a uznáních. Časopis The Bath Herald & Register dokonce poznamenal (ve volném překladu):

Apollóne našich dní, přijmi zde jako Bůh zpěvu a zjevu

ocenění Tvé náklonnosti.

Tvůj hlas a Tvé vlohy, čest tohoto století,

jsou navždy vyryty do chrámu Věčnosti.

Při druhém Haydnově pobytu byl jeho věrným průvodcem jiný český hudebník Jan Ladislav Dusík, se kterým se praotec spřátelil už dřív a jehož si vysoce cenil, jak napsal Dusíkovi staršímu do Čáslavi: „…jsem šťasten, že Vás mohu ujistit, že Vaším synem je muž nejpočestnější, nejřádnější a v hudbě nejvýtečnější. Mám ho rád stejně jako Vy, protože si to úplně zaslouží.“ Mimochodem – Dusík spolu se svým tchánem D. Corrim vlastnil v Londýně hudební nakladatelství, ve kterém Haydnovy skladby šířil mezi veřejnost.

Nicméně se zdálo, že hostiny, oslavy a hlavně cestování starého pána znavují a čím dál tím víc myslel na domácí pohodlí. Byl to však klid jen zdánlivý, protože právě roky kolem londýnských zájezdů byly dobou velkého soustředění se na výsledek. Haydn se ohlíží nazpět. Začíná vědomky hodnotit celou svou dosavadní tvorbu a život a vyvozuje závěry, jež svými pronikavými pohledy a soudy nezávislé osoby, znající jen povrchově „majitele s copánkem“ a jeho rozkošné menuety, překvapí. Starý Haydn je totiž stejně pokrokovým a svobodomyslným umělcem jako například mladý Beethoven.

Byl nejen svědkem bouřlivého rozvoje hudby od epochy hudebního baroka a zámeckých salónů až k umění, patřícímu už širokým společenským vrstvám (když zemřel Bach, bylo mu osmnáct; když se narodil Mozart, psal už svá první smyčcová kvarteta; znal také některé Beethovenovy symfonie a jeho Fidelia, a dočkal se i nástupu mladičkého Carla Marii von Webera), ale i výrazně společenských změn. Přišel na svět za hluboké monarchie, kdy pozice pánaboha na nebesích a jeho světských zástupců na zemi byly nedotknutelné. Postupem let zažil selská povstání, se zájmem sledoval reformy Josefa II., pro předrevoluční Paříž napsal šest svých symfonií (číslo 82–87) a napoleonská Francie ho za ně oslavovala, seznámil se s průmyslovou podnikatelskou Anglií, předobrazem budoucí Evropy. Haydn je tedy přímo nabit společenskými proměnami. Vyzbrojen bohatými životními zkušenostmi, osobním poznáním, moudrostí, kterou získal nejen stykem s velkými lidmi své doby, ale i podrobným studiem především francouzské, ale i jiné osvícenské literatury, se zajímá o všechno, co se kolem něj šustne. Svou přízeň věnuje prostému lidu, kterého si velice váží a z jehož bohatství čerpá. Proto tak často v jeho skladbách slýcháváme ozvěny lidových písní a tanců mnoha národů.

A tento Haydn, pro mnohé už letitý a odepsaný, přistupuje téměř na prahu své sedmdesátky k práci na dvou posledních dílech, k jakémusi poselství budoucím pokolením. V prvním oratoriu oslavil Stvoření světa – ač v duchu křesťanské víry přesto tak výraznými světskými hudebními formulemi, že to někde budilo pohoršení. Například pražská konzistoř zakázala provedení tohoto oratoria v městečku Plané (dnes u Mariánských Lázní). Lidé si přes toto odmítavé stanovisko Stvoření světa vydupali, a jakýsi „kněžourek“, jak se praví v dobovém svědectví, všecek zděšen potom kázal, že „se v křesťanských kostelích provádějí skladby od pohanů“ (Haydn–Heide).

Námět ke druhému oratoriu si praotec dovezl z Anglie. Na slova básně Jamese Thompsona charakterizoval Čtvero ročních období hudebními obrazy plnými vlídné úsměvnosti a odlehčeného přátelství k člověku a k přírodě. Toto dílo je vlastně souhrnem Haydnova životního názoru i mistrovství, k němuž se mu povedlo dopracovat. Odkazem, kterým k nám dodnes promlouvá napříč staletími.

„Myslím, že jsem vykonal svou povinnost, a že jsem světu prospěl svými pracemi – nechť nyní jiní učiní to samé!“ napsal před svou smrtí.

Ruku na srdce: dokázal by to někdo zmáknout podobně podrobně?

Neboť Joseph Haydn, tento nadmíru skromný velikán, zanechal po sobě přes tisíc skladeb, mezi nimi 104 symfonie, přes 80 smyčcových kvartet, v nichž se zrodily a plně prosadily zákonitosti sonátové formule (Gœthe: Slyšíme čtyři rozumné lidi, jak mezi sebou vedou rozhovor, a máme pocit, že se vžíváme do jejich témat), 20 klavírních, 9 houslových a 6 violových koncertů, mnoho sonát a trií v nejrůznějším obsazení, 13 oper, mše, kantáty, tance… Je to dědictví hodné obdivu, klobouk a adidasky jakbysmet dolů.

GHETTO SWINGERS & DON JUAN, ČIPERNÝ HONZA: PAN HANS KRÁSA

☼   30.11.1899  PRAHA  –   ۞   ŘÍJEN 1944, OSVĚTIM, TRAGICKÉ OMYLY Z ÚČELU 20. VĚKU!

„Brundibár poražen

utíká do dáli.

Zaviřte na buben,

válku jsme vyhráli.“

Třiadvacátého června 1944 se život v předpokoji osvětimského drtiče kostí změnil. Orgie smrti ustaly. Ještě včera tu nosiči zapáchajících mrtvol padali únavou do špinavého sajrajtu. Umíráček zvonil i třistakrát týdně. Dnes Terezínem zněly tóny operety Děvče z ghetta. Bývalá sokolovna se stala „společenským domem“ s divadlem a koncertním sálem. V centru vyrostl závratnou rychlostí dětský pavilón s kolotočem, houpačkami a nedaleko stál hudební pavilón. Dechový orchestr vyhrával Straussovy valčíky ve válečném převleku a Smetanovy milosrdné polky na uvítanou tanečních párů. Městská kapela střídala díla židovských skladatelů, od Abrahama po Offenbacha. Velký smyčcový orchestr pod řízením Karla Ančerla uváděl díla Dvořákova a Sukova. Těleso, jehož dirigentem byl Carlo Taube, hrálo i původní skladby terezínských muklů v mundůru. Kdo se nabažil interpretačního umění a zatoužil po historii, odešel na přednášky O moderní české hudbě.

Nejpozoruhodnější bylo citlivě naslouchající publikum. Vedle vůdce Říšskoněmeckého červeného kříže seděli „dobrovolní přesídlenci“ z Prahy, Hamburgu, Kodaně i Vídně. Smrtihlavové a novináři ze Švýcarska bouřlivě aplaudovali. Záhy se panstvo blbých přesunulo k divadlu, aby prožívalo opojení z výkonu umělců, jimž z kapes ostentativně vykukovaly jakési bankovky – stvrzenky takzvané samosprávy.

Tak šťastně a blahobytně žili lidé v koncentráku, přestože u Minska zajala Rudá armáda dvacet fašistických divizí a zařvalo zde Sbohem, armádo sborem na sedmdesát tisíc příslušníků wehrmachtu. Lidé z Terezína popíjeli v altáncích zahořklou kávu, zatímco u Cherbourgu stahovaly Eisenhowerovy divize smyčku kolem vyhládlých nacistických armád. Aby o těchto „faktech“ nebylo pochyb, nařídil ještě zahořklejší Paul Joseph Goebbels natočit i hrůzný film. Diváci povinně měli zírat na dětské či dětinské jesle a školy, v nichž děvčátka a kluci unisono hráli a pěly operu Brundibár. Ano, město, o němž „ruští parchanti bolševici a američtí stratégové“ tvrdili, že je to místo nekonečné tragédie, se proměnilo chvílemi na kulturní hodokvas, v Havajské rumbakoule planety Zeměkoule.

Velitel tábora SS–Obersturmbannführer Karl Rahm nezapomněl ani na kulisy nemocnice, plicního sanatoria a hřiště. Jestliže míč zaletěl tam, kam mu to nebylo dovoleno a tolerováno, mile se usmívající hastrman tragéd tesák a jeho esesák přiskočil a vrátil ho chlapecké jedenáctce. Důstojníci v černých vyžehlených stejnokrojích úslužně doprovázeli starší dámy.

Terezín byl Potěmkinovou vesnicí. Mistři stejně rozšafných jako šíleně podlých podvodů dokazovali zástupcům Mezinárodního červeného kříže (předtím poněkud moc netečného) a redaktorům ze Ženevy, že terezínská rada starších město také spravuje a rozhoduje o kvalitě jeho života. Do jisté míry bylo v té nejodpornější lži zrnečko užvaněné pravdy převalované na jazyku nemlsounsky. K tragickým povinnostem samosprávy patřila hnusná účast na sestavování kontingentů pro osvětimská krematoria.

Jakmile komise Terezín opustila, z výkladů zmizelo zboží, číšníci z kaváren vyměnili fraky za hadry a mnozí účinkující, i umělci, kteří natáčeli film, stejně jako režisér Kurt Geron, putovali do Osvětimi chtě nechtě.

Rada starších opětovně musela asistovat zvůli. Její představený dr. Paul Eppstein poslal k rozloučení se spoluvězni orchestr. Hrál píseň Lea Strausse Dej mi brzy signál lásky, miláčku můj plachý. Eppstein na udivený ksicht přítele poznamenal suše: „A co jiného bych měl dát zahrát? Snad smuteční marš do arš?“ Za několik dnů byl zastřelen chladnokrevným obyvatelem nepřátelsky bržděného světa.

Jen jedno v podvodu století dvacátého nebylo vylhané, a to písně, poezie, hudba. Kdysi v Květech napsala národní propagandistická umělkyně Zuzana Růžičková: „Jediné, co nám v koncentrácích nedokázali odejmout, byl náš zpěv. V Terezíně byli vězněni vynikající muzikanti a ti se snažili svým uměním dávat lidem aspoň něco málo utěšení k tomu, aby mohli zapomenout. Doslova na koleně připravovali koncerty a opery. Slyšela jsem Karla Ančerla, Gideona Kleina, Ledečovo kvarteto, zpívala jsem ve sboru v Prodané nevěstě, v Krásově Brundibáru.“

Autor legendárního Brundibára, díla, které se stalo součástí světového kulturního pokládku, byl jedním ze statisíců smolařů, kteří si museli pod pohrůžkou dojet pro smrt do Osvětimi. Nejspíš jeho poslední vzpomínky patřily ctihodným rodičům, kdysi vlastníkům ctihodného salónu ve starém patricijském domě v pražské Hybernské ulici. Často se odtud ozývaly dva klavíry naráz. V jednom pokoji měli Blüthnera, ve druhém Bösendorfera. Krásova rodina patřila k těm, kteří dávno prolomili šeď a strnulé konvence stavovského systému a zamilovali si do hloubek výtvory Mendelssohna, Schumanna a Liszta. K nim se měl upínat i život jejich potomka, velkého to hráče.

Pokud by čtenářka listovala v encyklopedických svazcích, pak najde v kusých heslech jméno Hans Krása. Matrika národního výboru v pražské Vodičkové u divadla Minor však hovoří o Johannovi. Dalších údajů je jak šafránu na pahorcích švýcarských alp, neboť gestapo prokazovalo ve své zločinecké garnituře a roli zhoubnou pořádkumilovnost a zahlazovalo po sobě všechny stopy. Jisté ale je, že autor Brundibára se narodil v Praze v době, kdy v ní živořilo 215 713 obyvatel.

„Rodina našeho otce advokáta Karla Krásy,“ píše Marie Bassová z New Yorku, „pocházela z Červených Peček u Kolína. Dědeček se narodil v Malešově u Kutné Hory. Tatínek, absolvent českých škol, nás orientoval česky, maminka, rodačka ze Žatce, německy. Bylo nás pět: Béďa, Hans, Franzi, Ada a já – Maruška.“

Ten den, kdy vzal Johann do ruky poprvé slabikář, začal se učit na klavír ve škole Terezy Wallersteinové. Marie Bassová, Hansova o tři roky starší sestra, půl století poté napíše autorce této črty, že „Johann měl sice zpoždění tří let, pokud šlo o hudbu, avšak záhy mě předehnal. Mozart a Haydn byli moji, Schubert, Beethoven a Mahler Johannovi… V obecné škole i v reálce se jevil jako zamlklý žák. Sestra Franzi (zahynula v Terezíně na oběti kruté nenávisti člověka k člověku) mu přiblížila ruskou literaturu, především Gogola a Dostojevského,“ který později našel ohlas v Krásově tvorbě – například novela Strýčkův sen se stala námětem jeho počáteční opery. „Obdivoval francouzskou literaturu, především Stendhala, Maupassanta, Verlaina. Blízká mu byla i francouzská hudba: Debussy, Ravel a Roussel.“ Z mladších pak Milhaud, s nímž se Krása seznámil v Paříži a jehož Le Bœuf sur le Toit (Vůl na střeše) hrával čtyřručně se sestrou Marií „jaksi k oddechu mezi náročnějšími kusy… Díky Franzi znal i českou literaturu, hlavně Březinu, Vrchlického a Bezruče. Německou literaturu ignoroval, podobně jako anglickou, ačkoli tatínek nalézal v Shakespearovi nosné odpovědi na všechny otázky a maminka četla téměř výlučně anglickou beletrii.“

Komponovat začal Johann v rodném domě a pokračoval v mansardě v Konvitské ulici. To je také jeho poslední adresa, uvedená v transportních listinách. Zpočátku šlo jen o menší klavírní etúdky paní roztomilé etiky, pochody a fantazie po stopách Haydna a Mozarta. V jedenácti letech složil orchestrální práci, která se dočkala veřejného provedení lázeňským orchestrem v Salzburgu. A tři roky nato zazněl jeho smyčcový kvartet ve švýcarském Sankt Moritzi.

Krásův otec syna všemožně podporoval, zasloužil se i o to, aby Hans vstoupil do kompoziční třídy Alexandera Zemlinského na pražské konzervatoři.

Lidsky i umělecky zrál v těžké době první světové války. Tehdy doznívala kultura devatenáctého století, kdy na jedné straně vznikala v Praze německá tvorba nacionálně vypjatá, ztrácející umělecký šmrnc. Současně se rodilo umění povznesené NAD HYSTERICKÉ projevy národních vášní, umění, po němž toužil svým způsobem apolitický apoštol krásy jménem Krása. Patřil k těm pražským německým židovským autorům, jejichž vědomí historické sounáležitosti s českým prostředím bylo silnější než rasové. Společné rysy jejich tvorby vyrůstaly ze základního humanistického postoje, odmítání šovinismu a přátelského vztahu k národu, v jehož zemi žili a kterou považovali za svou přirozenou vlast.

Krása dokončil studium absolventskou prací Čtyři orchestrální písně podle Morgensternových Šibeničních písní. Dirigent Zemlinsky je zařadil na program filharmonického koncertu v květnu 1921. Kritika dílo pochválila. E. Rychnowsky, obávaný referent Prager Tagblattu, psal o Krásovi v superlativech jako o zazáření nové Star Legendy. Stejně vlídně přijal dílo i Max Brod.

Dva roky nato navštívil Krása město Paris, kde uvedli jeho Symfonii pro malý orchestr a Smyčcový kvartet. Druhé dílo zaznělo na recepci uspořádané na Mistrovu počest ředitelem Revue musicale Henrim Pruniérem dne 12. května 1923. Mezi stovkou vybraných posluchačů si to užívali i Roland–Manuel, Emil Vuillermoz, předseda četných mezinárodních porot André Caplet, Walther Straram, který předtím dirigoval Krásovu symfonii, a Eleanora Duncanová.

Nejen kvartetu, ale i symfonii přiznal Roland–Manuel a s ním Emil Vuillermoz pečeť chutné originality: „V jeho kouzelném světě vládne duch ironické poezie, která se někdy s laškovností vysmívá vlastnímu čarování.“

„Génius se ohlásil a zde přítomné to nebolelo“ – tak nadepsal svou kritiku z Francie Rychnowsky.

Po Paříži následoval pobyt v Berlině a v roce 1928 v Rusku, kam Krása doprovázel herečku Carolu Néherovou. V Berlině se znovu setkal se Straramem, jenž ho pozval jako dirigenta–asistenta do Paříže všedních paření a později do nevšedního Chicaga plného gangsterských nástrah na zelenáče velkoměsta. Krása odmítal – jak píše Maruš Bassová – „z prostého důvodu, lokálně i lidsky mu byla nejmilejší Praha v centru, samozřejmě že ne nějaký zapadákov Zličín.“

Po dokončení Pěti písní opus 4 nastala v Krásově uměleckém životě příznivá změna. Připravoval se na velká vokálně instrumentální díla, kantáty a opery, začal působit jako korepetitor v Novém německém divadle (dnešní Smetanovo divadlo). Premiéra jeho opery Zasnoubení ve snu se uskutečnila v květnu 1933 v průběhu Májových veselic. Na festivalu nechyběly Velká francouzská opera, berlínská Komická opera, milánská Scala, schwerinská opera. Vídeňská dvorní opera i ruský hogo fogo taky balet. Krásovo dílo patřilo k nejúžasnějším číslům, což dokládá i fakt, že získalo československou Státní cenu.

Vřelé přátelství poutalo Krásu i k mnoha českým umělcům – malířům Vladimíru Sychrovi, Vladimíru Pelcovi a především k Adolfu Hoffmeisterovi, jejichž vztah byl nejen lidsky blízký, ale i tvůrčí. K jejich spolupráci s divadlem Dada však přispěl E. F. Burian. Jako první reagovali na jeho výzvu k původní dramatické hře ze současného neutěšeného prostředí. Řečeno slovy Rudého taky práva levých zpráv z 21.2.1935, tuto „první splátku na starodávný dluh“ uhradili velmistři dokonalosti Hoffmeister a Krása. Hru původně určenou pro Národní divadlo upravil Burian za přísného dohledu autorů pro malou scénu. Její uvádění patřilo k nejúspěšnějším a píseň Anny z Krásovy podmanivé hudby si zpíval snad každý Pražan, který byl jen trošku s Múzou nakloněně vylepšen a potěšen.

Do jiného společenského okruhu přivedla Krásu Milenka Jesenská. Díky jí se stal obdivovatelem literátů, především Březiny. Marie Bassová: „Hans měl Milenku Jesenskou rád a nepřestal jí fandit, ani když se provdala do Vídně za Ernsta Pollaka.“

Po okupaci a okleštění ČSR, kdy už v Praze žilo na devět set tisíc Les Misérables, z toho pětačtyřicet tisíc Němců, se stal Krása členem okruhu protifašistických odbojně odborně smýšlejících kumštýřů, kteří se sdružovali kolem pražského židovského sirotčince. Kromě Krásy to byli dirigent Schächter, klavíristka Grünfeldová, skladatel Klein, básníci Saudek a Orten, výtvarník Národního a Osvobozeného divadla jakýsi nezelenáč Zelenka. Patřili k nim i členové jazzové skupiny Bedřicha Weisse, která se v Terezíně proslaví pod názvem Ghetto Swingers. A pak zde byl hlavní organizátor společenství – ředitel sirotčince Rudolf Freudenfeld (později Franěk, ovšem ne pochybný jako jiný mimoň věčný infantilní a pseudointelektuální odvar Franěk!). Založil v sirotčinci pěvecký soubor, s nímž nastudoval dětské opery Paula Hindemitha a Jaroslava Křičky. V červenci 1941 k jejich repertoáru přibyl Krásův Brundibár, zkomponovaný na text Adolfa Hoffmeistera, jemuž se podařilo zapšklý protektorát – shodou okolností díky Brundibáru – opustit a uchýlit se do svobodného exilu.

Brundibár byla poslední makačka, kterou mohl Krása s velkou lítostí na svobodě dokončit. Klasickou protiválečnou grotesku, téměř dva-a-půl-tisícileté, věčně živé Aristofanovo dílo, již nezhudebnil. Zůstalo jen oznámení v novinách (Zeit im Bild), že pracuje na opeře Lysistrata. V dusné atmosféře se mu přetěžce komponovalo. Krása patřil mezi ty tisíce postižených osob židovského vyznání a původu, které „hitlerjugends“ nejprve okradli, o co mohli, poté jim zakázali měnit místo pobytu, večerní vycházky, návštěvy divadel a od 1. září 1941 museli nosit žlutou hvězdu „pevně přišitou na oděvu na levé straně prsou ve velikosti dlaně s černou obrubou a uvnitř se stylizovaným černým nápisem, bacha, achtung baby, JUDE.“

Johann Krása, již jen obyčejné číslo na smrt 21 855, „přišel na řadu“ do transportu B desátého srpna 1942. Byly v něm stovky bohatých i chudých, advokátů, dělníků a umělců.

V ghettu se nedobrovolně sešla takřka celá „sirotčinská“ společnost. Její členové patřili k těm silným a vzdělaným, kteří začali koncertovat a hrát nejslavnější dílo. Kostýmy šili z hadrů zemřelých kamarádů a kamarádek, kulisy zdobili ukradenými barvami. Zpočátku chyběly hudební nástroje. Členové rady starších byli první, kdo si je směli dát poslat z bývalých domovů. První, koho přizvali k účasti na hudebních produkcích, byl Egon Ledeč (od roku 1926 do okupace koncertní mistr České filharmonie). Společně s Královou, Kohnem a Klappem založili takzvané Doktorovo kvarteto. Postupně se rodily další soubory – od trií až po sexteto.

U počátků komorní hudby stál Arnošt Weiss. Zrod se udál za zvláštních okolností. Jak Weiss duchaplně vzpomíná, druhý den po svém příchodu do Terezína – 30. ledna 1942 – stál na latríně u dřívějších jezdeckých kasáren a hvízdal si neplytkou melodii. Muž stojící vedle se ho ptal: „Mladý muži, víte vůbec, co si to pískáte?“

„Samozřejmě, že vím co,“ odvětil Weiss. „Beethovenův „Razumovský“ kvartet číslo Jedna.“ Na to se starší chlápek představil. Freudenthal, bývalý člen Berlínské filharmonie a poté koncertní mistr opery v Ústí nad Labem. Pánové dál stáli na latríně a pískali. Freudenthal první housle a Weiss přizvukoval zbývající tři partesy. Zanedlouho získali nástroje a cvičili, jak bývávalo zvykem, na půdách kasáren.

Krásova manželka profesorka báječné hudby Eliška Kleinová, žijící po té hrůze v Praze, doplňuje: „Zažila jsem první koncert, samozřejmě ilegální… Později Schächter nastudoval Prodanou nevěstu.

Prodaná zazněla i na počest odvážného Rudolfa Freundenfelda (Fraňka) a jeho synáčka. Odvážného, poněvadž neuměli jiným provádět blbiny na potkání a přivezli s sebou táta a syn klavírní výtah Brundibára. Radost neměl jen „vedoucí Musiksektion“ Krása. Premiéra Brundibára – později zfilmovaného a ještě později, v roce 1965 vylepšeného pro Československou televizi – se konala 23. září 1943 v sále Magdeburských kasáren.

Krása upravil z klavírního výtahu nové nástrojové partesy a využil ty nástroje, které byly v Terezíně k mání. Původní partitura se nezachovala.

…Brundibár byl záporný hrdina. Zlý stařec, flašinetář, který nikdy nechtěl dovolit, aby děti zpívaly za peníze na území, které sobecky považoval za svůj „rajón“. Nakonec jim ukradne čepici plnou vybraných peněz, které děti potřebovaly na potraviny pro nemocnou maminku. Pro děti je tato postava plná protikladů. Měly vždy soucit se žebráky, ale Honza předváděl Brundibára tak idylicky lidsky, že se stal málem miláčkem zmateného publika, a nejen dětí.

Melodie z Brundibára se staly vlastnictvím všech. Ozývaly se z oken dětských domovů, chlapci i děvčátka čekající na svou smrt je pískali a v rozích zapšklých dvorců hráli celou operu nesčíslněkrát znovu a znovu. Na scéně jsme ji hráli pětapadesátkrát. Transporty do Osvětimi ukončily naši činnost. Většina dětí, skladatel, nezelenáč Zelenka, muzikanti všichni přišli o svůj jedinečný život. I náš Brundibár měl být v plynové komoře zlikvidován…“ (Pražská veřejnost znovu uslyšela Brundibára v březnu 1989 v Maislově poloilegálně pojaté ulici. Americká premiéra v českém znění proběhla 8. dubna 1975 ve West Hartfordu, Connecticut a v anglickém znění v kanadské Ottawě 14. listopadu 1977.)

Úspěch opery podnítil Krásu k nové tvorbě. V prostředí všudypřítomné idiocie vedoucí ke smrti napsal Smyčcové trio, Passacaglii, Tři písně pro soprán, klarinet, violu, violoncello na verše Rimbaudovy v Nezvalově překladu, v Terezíně mnohokrát provozované, skicu klavírního koncertu, písně, smyčcový kvartet. Nacistické temno mohlo za to, že dodnes nemáme jistotu, zda poznáme do jednoho všechna Krásova díla.

Nejspíš v září nebo říjnu 1944 nastala noc, kdy do vagónů směřujících do Osvětimi zahnali i Krásu, autora Brundibára, krátké to radosti těch nejmenších. Opouštěl svět esesmanů, kár pro mrtvé i nezničitelné statečnosti. Při nakládání slyšel Verdiho Requiem (…libera me…), vzpomínku na tehdy již usmrcené stejně jako na stále ještě živé. Nedoprovázelo jej pouze jedno Requiem. Vždyť Fricek, jak říkali v Terezíně kapelníkovi jazzového kvintetu Bedřichu Weissovi, zkomponoval Parafráze melodií z Krásovy opery Brundibár. Jeden z tehdejších svědků František Kraus vzpomíná: „Náš jazzový dirigent stojí na plaťáku a káře uprostřed obrovského větrného dvora Sudetských kasáren. Stojí uprostřed svých Ghetto–Swingers, krásný štíhlý chlapec s kostěnými brýlemi a hraje na klarinet. Fricek hraje na rozlučku Rhapsody in Blue od George Gershwina. Husté zástupy se vydávají na své utrpení, pláč, nářek, klení, smích s úlevnou bolestí, modlení k pánu Bohu… Fricek hraje na klarinet.“ Ghetto–Swingers hrálo i svůj Tanec mrtvol a na melodii z Hraběnky Marici zpívali verzi Neznámé, která je čekala v krematoriu.

http://katalog.terezinstudies.cz/eng/TI/newsletter/newsletter16/kleinova

2. září 1999 zemřela paní profesorka Eliška Kleinová. Zemřel člověk, na jaké se nezapomíná. 

Narodila se 27. února 1912, jako třetí ze čtyř dětí. Maminka byla z Valašska, tatínek z Hané. Tam v rozsáhlé židovské rodině má paní profesorka své kořeny a prameny, z nichž jsme jejím prostřednictvím ochutnávali my všichni, kdo jsme ji obklopovali a jejichž starosti si zapisovala a nosila ve svých „závitcích“, dokud si je „neodfajfkovala“. 

Odtud z Moravy pramenila i její cílevědomost, sebekázeň, věcnost a živoucnost, které odolávaly nekonečným škodám na její duši, způsobeným válkou.

Není třeba připomínat, kolik báječné a užitečné odborné práce v oblasti metodiky a praktické pedagogiky za sebou paní profesorka Kleinová nechává. Vydala asi 50 titulů, úspěšně vycházejí její klavírní školy v mnoha vydáních. Učila děti a zevšeobecňovala pedagogickou problematiku. Pomáhala učitelům, vedla semináře, instruktáže, ale o tom jistě napíší povolaní. 

„Hudební výchova má vést ke kultivaci, k obrodě člověka a lásce k hudbě“ – takové bylo její krédo, které dokázala opravdu uskutečňovat tak, jako málokdo. S lehkou ironií říkávala, že má ráda „čistou práci“ protože cokoli dělala, bylo precizní. Avšak nebyla perfekcionista. Řídila se zásadou, že k dosažení předsevzatých cílů je třeba zažehnout jiskru, nechat svítit plamínek a vytvořené mechanismy uvést „na oběžnou dráhu“. 

Měla spoustu přátel a vedla bohatý společenský život. Pro mnohé z nás byla jakousi chodící historií. Přitom musela žít s rozlehlou třináctou komnatou v sobě, kam nepouštěla nikoho a skoro se bojím, že ani sebe. Tam bylo to, co bolelo tak, že se to nedalo vzít na vzduch. Nebylo-li sil, nelámala věci přes koleno a „odpískala to“. Sama nikdy nenaříkala, ale zato o druhých říkávala, že mají „starostí na deset hlav“. Kdo by si nevzpomněl, jak při různých příležitostech krásně užívala okřídlená úsloví, vlastní i tradovaná, o Féničanech i to dědečkovo: „Mě mají lidi ještě chvála Bohu rádi...“ 

Milovala jsem její humor, který ji neopustil do posledních chvil. Třeba, když v nemocnici místo banánu byla na lžičce erární krupičná kaše, řekla jediné slovo: „zrada“ a viditelně kvitovala, že nás zase pobavila. A v té pro nás tak nezvyklé horizontální poloze na posteli Vysočanské nemocnice se usmála úžasně krásným a výmluvným úsměvem, jaký jsme u ní ještě neznali. 

Odešla. Udělala určitě vše, co se udělat dalo. Myslím, že to věděla a byla šťastná. Gideon, její geniální bratr, jemuž se obětovala a jehož jméno nese nadace, kterou založila, tak zůstává živým, uváděným autorem. 

Buďte klidná, paní profesorko, máme Vás rádi. Všichni jsme Vaši vděční žáci.

Madla Wawerková  

Vzpomínka na Elišku Kleinovou 

Líza už své trápení posledních dní má za sebou a můžeme na ni už jen vzpomínat. Vzpomínat na to, jak kdysi dávno v Terezíně pomáhala udržet L čtyřistadesítku. Co to znamenalo? Trvale a šikovně tlačit na provianturu, abychom my děti měly co jíst. Nebyla v tom úsilí samozřejmě sama. Ale nebylo to její jediné úsilí. Energicky se starala i o to, aby její hudebně nadaný bratr Gideon měl možnost své nadání i v Terezíně uplatnit. Gideon zahynul krátce před koncem války a Líza všechnu svou sílu věnovala tomu, aby se bratrova hudba uplatnila. A skutečně to dokázala. Hudba Gideona Kleina zaznívá z hudebních podií u nás i v mnoha dalších zemích.

Kateřina Olivová

A ještě malý dodatek. 

Nebylo by spravedlivé, kdybychom opomněli, co paní Eliška Kleinová udělala pro uchování památky a prezentace terezínské hudby.

Bylo toho mnoho a náš výčet není zdaleka úplný. Významně se podílela na přípravě expozice Hudba v Terezíně, umístěné v bývalých Magdeburských kasárnách. Ještě předtím vyvolala v život a pomohla při realizaci výstavy Hudba v terezínském ghettu, ve výstavním středisku Společnosti Franze Kafky. Židovskému muzeu v Praze nezištně předala uspořádanou pozůstalost Gideona Kleina včetně jeho terezínského portrétu od Charlotty Burešové. S muzeem spolupracovala i při uspořádání dalších archivních materiálů z pozůstalosti Gideona Kleina. Jsou to partitury, dokumenty, ohlasy jeho koncertů ve světě i u nás. Památníku Terezín věnovala i některé z jeho terezínských skladeb. 

Eliška Kleinová iniciovala umístění pamětních desek tvůrčím umělcům, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Účastnila se i přípravy a jejich slavnostního odhalení na židovském hřbitově ve Strašnicích. 

Bylo by toho ještě hodně, co paní Eliška udělala, zejména v oblasti uchování památky Gideona Kleina a jeho tvorby.

Anna Lorencová

PLAMEN ŽIVOTABUDIČŮ, RAP LAMENTO KÁMO J

Hip Hop na druhou? To jsou představy ♥ skloubit raz dva s dobrou náturou…

Hip Hop se neřítí na druhou jako neřízená střela, Hip Hop je jen italská zahrada s vášní…  

Jestli je život hra, tak já jsem velkej hráč i v pokeru

Markéta zní jak slibná parketa šarmantní, vždy s převahou napřed, jí neobere žádný šaman do kelu

z lásky si nedělejte vrásky, chceme jen zažívat pocity Géniuse lásky

chceme slyšet, co předčí děj a co zaručí jinotajům čerstvost sedmikrásky

jako Livin´ Large a Mr. Big Stuff Heavy D. má dědictví

nebo De La Soul s nůžkami v harlemské lekci kadeřnictví

a od Kantilény účetnictví vykazuje od první chvíle markantní úžas ohlasů

že i Miki začal účtování, pohlazení na účet těch Vašich vydatných vlasů

nikoliv snad Ve Smečkách, v dámě se nachází ta zastrčená ulička V jámě

upoutávka na představení, V+W Pražská dvojka Hej Rup (ale mravně správně)

eleganci spatřuji hlavně s Vámi ve velkém rozptylu, ale i ve dvojím retro-stylu

dvojmo dolce vita vitalita cinzano amor a Roma, římské anděly, antiku i Attilu

ústa pravdy, španělské schody, Marcus Aurelius, u Colossea nejen vykopávky

protože Attila Hun byl nájezdník na krásné chvilky do nejedné Římanky

já nájezdník Rumcajs a ta hádanka v kůži Středoevropanky Slovanská Epopej kření se u Manky

s elegancí užívat si každým dnem a každou nocí impozantní cosi z glosy na Oscary i do pohádky

rozumějte mi krásný příběh – výdobytek značky Jiří Trnka pro animované hrátky s kouzelnými řádky

Just-Ice komponuje na Vaši počest Masterpiece, Rakim nekonečno průzkumnických rovnic

I know you got soul My melody klidně i na víka od popelnic Vám slibná upoutávko zornic

Biz ten nikdy nespí a na Váš popud spustí jarní šarmy Romeo & Juliet

a jestli máte pocit, že je kecka, tak to ani v první den listopadu neznáte jeho vůli jet

Digital Underground nikdy nestrpěli cenzuru a záměr v izolovanosti od holky

a Kris Kross hupsli do něžné vášně, i když cucali mentos nebo mentolky

Coldcut byli připraveni rozsekat případnou averzi dívčích kočičích nálad

takže vymysleli, že zkusí Doctorin´ vizáž pasáž mirage multifunkční masáž sálat

laňka Markéta jest žihadlo, zdravá injekce a já pokaždé nezávadná stříkačka

proti choleře či lenosti zabírá Mantronix když tančíte a svištíte na šerosvit a klid tak jako brnkačka

needle to the groove a spousta silných slov, fresh is the word, napíšu jich v krátkých přenosech hordy

že hardcore hip hop rozdychtí smysly u obou předvádět jak grotesku tak oprsklou fajnofku na kordy

dychtivě proberu každou možnost jak Vám Rhyme Animal způsobí ve Vaší konjunkci extázi

all night long jak Kool Moe Dee je funkee funkee wisdom hravej nejen ve frázi

Slick Rick a Mona Lisa s polibky vstříc budoucnosti uvolnění

představte si paletu chvil, nám neubývá politicky korektní zápolení

je to scénář od Leonarda ve prospěch přírodních gala vědomostí

nikdy nemilovat jen polovičatě, samuraj s gejšou, Big Daddy Kane raw výbušný orloj s výřečností

7 statečných u IAM je zrcadlo a to Vaše intervenční senzory za přepážkou v kombinéze ignorují

takže zpomalte nebo zrychlete, kouzla na Váš moment slávy Vodnářky i cukrářky vyhovují

recituji jako Einstein, že desky na talíři mají díky fermentaci příchuť stručný projev velikého finále

až tehdy když DJ neovládá rytmus a vypad mu směr: jaké echo dolétne vesmírem po horizontále

Go Stetsa Go For It jako Rocky V měl vždy touhu osobně ochránit Váš jemnocit a nezklamat

nikdy očekávání v ringu s machinací ring ring ring to svádí Vás v každou roční dobu poznávat

takže zpomal nebo zrychli, hoď si invenčně kostku nebo pubertální astrální i hormonální krychli

padne výsledek, že Vaše Výsost Markétka zaujímá ženskou roli, ze které by mnohé krávy zpychly

potěšit a rozdovádět to jsou Cookie Crew a Salt N Pepa no a se Saliha samotná Bastila

Bastila má být dobyta a Eiffelovka zas vábí foťáčky i zvědavce, kdybyste se do hlubin ulic vypravila

buďte jako Victor Hugo pro husí brk, svrbí ho krutibrko fešanda a k tomu tak čtverácky uvědomělá

co napíšete, to platí, co vyslovíte, to do drahokamu zlatí, Vaše jakost nezčerná, ba autenticky nezbělá

naughty by nature OPP yeah you know me buďte včas na startu připravená lahodit

šance se má jít účelně využít a prorocké šance se nesmí, ať je Vám jakkoliv divně, ze stolu zahodit

na tisícovce máte jednoho Palackého, byl by Vám ten kmet už brzy večer ňafynko Markétko hoden?

když není teroristické komando, kraj krášlí po okraj, píše ve svém srdci Ódu k dobrým lidem?  

PEACE 

Fluidum plné siločar, zákoutí flamenca plná záhad,

sad plný výsad, přísad, kosmetických návnad,

kolik zkoušek dospělosti ovládá samuraj akrobat?

Kolik koncertů rozezní symfonická show ze souvětí

v jejím hlasovém fondu konverzuje Bohyně plodnosti

s nápovědou v křížovce o cereální tyčinky pod nos Ti

zaručí společnost její Jasnosti s barvou babího léta vzlétáš k intimnosti

k intimnosti plné siločárek, jsem půl a s ní chci rozvášnit párek

zákoutí plná plodných chvil na vlnách nepotopitelných bárek

u nepolapitelných motýlích koeficientů, period a lákavých symbolik, kanárek 

ví, jak zabrnkat na struny té kanárkové slečny u Ostrovů se zelenýma očima

má smaragdová vládkyně, v Bretani i jinde Klenot mezi ženami, s rubínovou bystrostí,

láká mě dívčí krev, adrenalin u červánků s pověstí fešandy na výlety na exkurze na naturel, na živel s hláškama býčíma

Egri Bikavér, krasobruslařko s chromozómy v tanci jako dávno dáno dostala do vínku Katarina Wittová

Vy jste Legenda ve hře jak Dominika Cibulková a z Wimbledonu přihrávkami nešetřící paní Kvitová

já prchám všem mrchám, Figarova Svatba je i stavba, kde Múza je hradba a prima zoom prima sadba

okrasné jablko nespadne daleko od stromu, Vaše periodická soustava rozumu netíhne k síni konzumu

Salvador Dalí by Vám geometricky podal přípitek v číši vrchovaté labužnické koncentraci aperitivu

alternativu pro jedničkami počatý kalendářní scénář parkety Markéty korzety a stín katedrál superlativu

v kůži Středoevropanky českou výtvarnou fantazii dodá jí Soláň, Slovenky bez stravenky pokoří Kriváň 

bubeníci a basisté komparzisté tvary upřímné zatoužit, údernost vybouřit a očička přimhouřit do nirván

HAPPIEST GIRL 

Není nemocná a nepoleze v době červánků na menhir s tajemstvím pro celou Kutnou horu

není hladová a nemusí se dělit s Vikingem svým espritem o poslední bramboru

není lakomá a srdečností její arašíd mezi rozinkami vyčnívá velkoryse z celku

není cirkusová, je nezkrotná a neposlouchá licoměrnou drzou velitelku

není svízelná, je číselná, tyká si s údaji a já ji beru jemně za manželku

ano moudré slovo moderní ženy usadí podsadité chlapy na prdelku

já poslouchám šťastnou vědmu, neposlouchám užvaněnou rádoby premiérku

já se zvednu a pohnu i s ní a zatočím jí zlehounka jako glóbus točitelku

život je tak hezká forma whirlpool s kupou prádla pro pradlenku

šťastná kombinace holky a devětsilu na bowlingu prožene kuželku

snad jí nevylekám jako větší energický šanson Tornádo Lou po parku veverku

lamač ledů Jirka i po technické torpédoborec žádá něhu + prima použitelnou partnerku

můj svět jest láska kypící tak pulsuje a proudí a odmění dosyta Vyzývatelku

i šoumenku, já jí poděkuji s ozvěnou za recesi – za špás životní družky

u Staré koruny teče pivo proudem, u Jirky chuť ostružin do Berušky