"Krvavý měsíc, krvavý měsíc," rozléhalo se chrámem. Lo-Pu, který právě bděl nad meditací ostatních, strnul. Dobře věděl, co znamená, když se měsíc zbarví do ruda. Rychle udeřil do gongu a poté, co se bratři probrali, je vedl do věže. Ten den měl strážní službu Ni-Cu, jeden z nejstarších bratří. Někteří o něm prohlašovali, že je trochu blázen, jiní tvrdili, že nejen trochu. Lo-Pu ho však měl rád. Kvůli tomu, že jím byl zasvěcován do všech tajů a rituálů, ale také pro jeho dobré srdce.
"Je psáno, pokud měsíc roní slzy barvy krve, až se celý do ruda oblékne, konec světa se přiblížil na dosah," vyprávěl Ni-Cu novicům v chrámu. Tehdy dvanáctiletý Lo-Pu hltal každé jeho slovo, protože Ni-Cu byl rozený herec a vypravěč. Tak poutavě a dramaticky nedovedl vyprávět žádný z mnichů. Lo-Pu se vždycky bál o hrdiny z dávných časů, kteří bojovali s různými příšerami, barbary, divokými zvířaty nebo jen sami se sebou. Příběh o krvavém měsíci byl jeden z prvních, který slyšel.
"Při meditaci duše opouští tělo a zkoumá vesmírné pravdy. Až zvuk velkého gongu ji přivolá nazpět, aby nové zkušenosti předala tělu a skrz něj i ostatním lidem. Pokud se přiblíží konec světa, všichni bratři mu musí jít naproti. Nikdo nezůstane hlídat a nikdo neudeří do velkého gongu, aby přivolal duše nazpět. Všichni dosáhnou touto cestou osvícení a pozemské tělo již nebudou potřebovat." Vždy dva mniši bděli nad meditací ostatních a jeden hlídal ve věži měsíc.
Lo-Pu doběhl do věže jako první. Než však stihl pohledem z okna zkontrolovat stav měsíce, zaujala ho postava ležící na zemi. Rychle přiskočil k nehybnému Ni-Cu a dotykem na krční tepně zjistil, že je mrtev. Ostatní bratři mezitím zkontrolovali měsíc a našli jej ve stejném stavu jako pokaždé. Chladný a bílý.
Teodor za sebou měl několik probdělých nocí, spát se mu však nechtělo, na to byl příliš rozrušený. Studenti na fakultě si již mezi sebou začali povídat, jestli se s ním něco nestalo. Přednášky už neměl tak důkladně připravené jako dřív a chvílemi odbíhal ke svému sešitu, do kterého si cosi zapisoval. Opravdu byl duchem úplně někde jinde, dokončoval totiž převratný vynález. Tak převratný, že nedokázal myslet na nic jiného. Všude viděl asociace a při přednášce ho napadaly možnosti využití i vylepšení.
Večer doma usedl k pracovnímu stolu a téměř dokončenému prototypu laseru a na chvíli se zasnil. Viděl před sebou ceremoniál předávání Nobelových cen a jeden z nominovaných a oceněných je i on, Teodor Maiman. Rychle se sklonil k popsaným stránkám a k zápisníku. Už mu moc nechybělo. Výpočty několikrát prověřoval, přepočítával a vše vypadalo v pořádku. Provizorní prototyp byl poskládán a možná i funkční. Teodor neměl rád neúspěchy. Raději vše několikrát zkontroloval, než aby se po stisknutí tlačítka dostavilo zklamání. Nebo aby se nedejbože prototyp, nad kterým strávil tolik času, poškodil. Venku se již setmělo, poslední výpočty byly dokončeny a potvrzeny, přístroj zapojen do elektrické sítě. Teodor stiskl tlačítko.
Na stěně před ním se objevila rudá tečka. Teodorovi se nadmula hruď pýchou. Opravdu to funguje! Rychle za laser přidal několik čoček a z tečky se stalo červené kolečko. Teodorovi se chtělo jásat, udržel se však. Vykoukl z okna a jeho zrak padl na nedalekou bílou budovu bez oken. Na vzdálenosti několika desítek metrů může ověřit koherenci světelného paprsku. Rychle přenesl přístroj k oknu a nasměroval na protější zeď. Nic však na protější stěně neviděl. Už chtěl zklamaně přístroj vypnout, když ho napadla stejná myšlenka jako v místnosti. Po chvíli zkoušení a hýbání s čočkami se červené kolečko objevilo.
"To by ale znamenalo, že bez čoček byl bod příliš malý," řekl si pro sebe a odstranil je. Kolečko okamžitě zmizelo, přinesl si však dalekohled a začal hledat. Jehla byla malinká a kupka sena obrovská, trpělivě ale prohledával každý milimetr zdiva. Mravenčí práce však přinesla ovoce. Miniaturní karmínový bod mu zazářil do unaveného oka. Teď už se opájel pocitem vítězství bez pochybností. Ne však nadlouho. Vzpomněl si na své kolegy vědce, kteří nejeden objev svými hloupými dotazy dokázali zpochybnit a vynálezce zesměšnit. Celý přístroj již měl vyfotografovaný, v temné komoře mu schly snímky a diapozitivy již měl připraveny k promítání, potřeboval však ještě pádný důkaz jeho účinnosti a efektivity.
Přemýšlel dlouho. Únava ho pomalu zmáhala, oči se klížily a hlava klesala na ramena. Díval se z okna, až ho Měsíc ozářil myšlenkou. Rychle si přinesl dalekohled a zaměřil jeho čočky na našeho vesmírného průvodce. Jeho uklidňující bledost zářila na ztemnělém nebi, Teodor však věděl, že nesmí váhat. Nasměroval přístroj potřebným směrem a zapnul.
Málem svoji snahu vzdal. Tak piplavou práci ještě nikdy nedělal. Noc již pomalu začala ustupovat ránu a rozednívalo se, oči ho už pálily a na měsíčním kotouči, který se částečně utápěl ve stínu, ani náznak karmínového zbarvení. Teodor jako vášnivý astronom věděl, že kdyby nechal dalekohled na místě, tak mu měsíc po chvilce uteče ze zorného pole. Neustále proto upravoval směr přístroje i dalekohledu, až se konečně trefil. Zíral jako u vytržení na výsledek svého snažení. Po chvilce odtrhl svůj zrak od okuláru a spěchal pro fotoaparát. Nebude trvat dlouho a z Měsíce zůstane jen mlhavý obrys na obloze zalité sluncem. Pak už na nějaký snímek bude pozdě.
Lo-Pu otevřel oči a podivil se shonu, který v chrámu panoval.
"Rychle do věže," pobízel službu konající bratr mnichy, probouzející se z meditace. Lo-Pu nečekal a vyrazil za ostatními. Ve věži se mu naskytla neobyčejná podívaná. Po zapadajícím slunci zbylo na obloze několik červánků sytě oranžové barvy, měsíc se však halil do karmínového oparu. Představený kláštera pokyvoval hlavou a stejně jako ostatní se nemohl vynadívat na tu úchvatnou podívanou, tu hru barev, pomalu temnoucí oblohu a mizící červánky a do toho stále více vystupující rudý měsíc.
"Poslední společná modlitba začne za chvíli," pronesl do ticha a odešel z věže. Po jejím skončení se všichni bratři připravili k meditaci do konce světa. Nikoho nenapadlo se podívat z okna, kde na obloze putoval všem dobře známý bledý měsíc.
Teodor byl velice pyšný na svojí opatrnost, protože jeho kolegové měli spoustu doplňujících otázek, přesně jak předpokládal. Kolující fotografie však umlčovaly reptaly a Teodor ukazoval výhody a přednosti svého vynálezu. Poukazoval na možnosti využití v různých vědeckých i praktických odvětvích a získával stále více příznivců. Když skončil, ozval se potlesk, jaký ještě posluchárna neslyšela. A on si užíval svého triumfu.
Klášterem se rozléhalo netrpělivé bušení. La-Ng, stařičký zahradník ze sousedního kláštera, už začínal být trochu netrpělivý. Většinou mu přece jen bylo otevřeno hned. Dnes už čekal déle než hodinu a plody na jeho vozíku začínaly jevit známky únavy.
"Tohle se mi ještě nepřihodilo. A to už sem jezdím se zeleninou pěkně dlouho," začal si dělat starosti. "Něco se muselo stát." Rozvážným krokem se vydal do zadní části kláštera, kde se nacházela velká zahrada. I zde byl zvláštní klid a liduprázdno. Našel si místo, kde byla zídka nejnižší a namáhavě ji přelezl. Dveře do chrámu nebyly naštěstí zamčeny, takže se bez problémů dostal dovnitř. V hlavní lodi pak objevil meditující mnichy a vyděsil se.
"Že oni myslí, že nastane konec světa," zbledl a přiskočil rychle ke gongu. Znal velmi dobře všechny jejich rituály, protože nejednou s ním Lo-Pu proseděl hodiny v družném hovoru nad šálkem čaje. Chrámem se rozlehl dunivý zvuk a La-Ng bedlivě sledoval, jestli se začnou bratři zvedat. Přiběhl k prvnímu a přiložil mu ruku na krk. Žádný tep. U druhého a třetího taktéž, až ho zaujal pohyb v zadní řadě. Jeden z bratrů se z lotosového květu zhroutil na záda.
"Lo-Pu," proplétal se rychle mezi sedícími bratry. Lo-Pu byl vyčerpán, že ani mluvit nemohl. La-Ng mu rychle přinesl trochu vody, potom zaběhl pro svůj vozík před branou a pomalu svého přítele krmil kousky ovoce. Když už se mu zdálo, že je Lo-Pu z nejhoršího venku, začal kontrolovat ostatní mnichy. Nikoho dalšího živého však nenašel. Pomohl tedy mladíkovi vstát, posadil ho na svůj vozík a společně tichý klášter opustili.
Nastal večer. Lo-Pu seděl na lavičce na okraji zahrady a odpočíval po perném dni. Představený ho vlídně přijal a La-Ng si ho vzal jako svého pomocníka do zahrady. A nikdy toho nelitoval. Mladík byl pilný a nebál se žádné práce.
"Lo-Pu, tvůj pomocník," obrátil se na starého zahradníka jeden z mnichů, který pozoroval sedícího mladíka z okna. "Není tak upovídaný, jak jsi nám vyprávěl."
"On viděl krvavý měsíc. Nedivte se, že toho moc nenamluví."
