WILLIAM HOGARTH (☼  10.10.1697 LONDON –  ۞  26.10.1764  LONDON UK)

Literatura o prvním obecně známém předchůdci KARIKATUR Williamu Hogarthovi se za dvě stě padesát myslitelných let nakupila do nebetyčných rozměrů. Stalo se tak především díky neobyčejné populárnosti, jíž se svého času těšily jeho groteskní žánrové grafiky, které přečkaly autora a vynucovaly si v nových a ještě novějších vydáních nová a ještě závratně novější uměleckohistorické feedbacky, kick do kritiky. Zdá se, že do časů geniálního pozorovatele dění okolo Daumiera se krom Hogartha neobjevil nikdo, kdo by dovedl tak přesně zacílit své dílo na sociální vazby a lidské archetypy, tak dokonale vystihnout směšné a absurdní stránky uvadající aristokracie a reagovat na zkostnatělou povahu a upíří nemorálnost nastupujících měšťáckých vrstev.

Umělečtí historikové zdůrazňují, že William Hogarth vděčil za svůj úspěch ostře realistickému vidění, stejně tak jako odpozorovanému odkazu holandských mravoučných malířů a vnímavých francouzských grafiků, od nichž se však Hogarth odlišuje hloubkou zoomu, vnitřním postřehem point a aktuálností zvolených témat. Zatímco Evropa si Williama Hogartha přisvojuje jako jednoho z mnoha, pro Anglii je tento malíř a grafik zakladatelem novodobého výtvarného umění a tedy umělcem veskrze národním. William Hogarth byl znalcem a praktickým mistrem své sféry Múzického střádání talentu: „Z každé živé partie, na kterou dopadá první pohled, vede člověka přímo k obrazu a od jednoho bodu k druhému, od jedné postavy ke druhé,“ říká o umělci anglický výtvarný teoretik, grafik a básník Raymond Watkinson. „Nezáleží příliš na tom, kam dopadne první pohled. Vede nás od tváře, od střevíce, od dovádějícího kotěte anebo od bílého okraje čapky po celém obraze. Když pohled bloudí po plátně, nejen že se zachytí na všech detailech, jimiž Hogarth vytváří akci, charaktery a příběh, ale strhuje nás ke spoluúčasti.“

DĚTSTVÍ

Farská matrika kostela svatého Barta ve Smithfieldě na severu Londýna nese na stránce s datem 28. listopadu 1697 následující záznam: „William Hogarth se narodil v Londýně desátého října 1697 v Bartolomějské kapitule, hned v sousedství tiskaře Downinga.“ William byl nejstarším děckem Richarda Hogartha, učitele, který byl však současně veden jako tiskový korektor v nedalekých podnicích včetně už zmíněné Downingovy tiskárny. „Viděl jsem nejen těžkosti, na něž narážel můj otec, odkázaný převážně na své husí brko, ale i kruté zacházení ze strany knihkupců a tiskařů, především pokud šlo o latinský slovník, jehož sestavení znamenalo práci na několik let,“ trpce si zoufá legendární William Hogarth ve svých Autobiografických pamětech, jež vznikly na sklonku umělcova života.

Otec pocházel z Westmorlandu, „nejdivnějšího, nejosamělejšího a nejděsivějšího hrabství ze všech, jimiž jsem procestoval v Anglii,“ řečeno spolu se slavným autorem Robinsona Crusœ Danielem Defœm. Hospodářská recese donutila Richarda Hogartha na konci 17. století uplatnit své štěstí na schůdnější adrese v Londýně a hledat zde „sílu slávy a zlatý důl bohatství“. Zřídil si tu školu, v níž se děti obchodníků a řemeslníků učili základům matematiky, anglické mluvnice, latiny a řečtiny. Brzy si však byl nucen přibrat i korektorský úvazek. V té době se totiž nedařilo každému: „Podnikavost a literární schopnost byly dozajista vyhledávané, ale nezávislost, počestnost a především vzdělání, které se – jako například u Miltona – opíralo o studium bible a klasiků, byly nevhodným prostředkem na uplatnění se na poli kupeckého soutěžení a rozhořčených politických intrik,“ poznamenává Watkinson.

V téhle dravé džungli se Richard Hogarth se svou rodinou pohyboval stále mátožněji: vyučoval, opisoval knihy, prováděl korektury, vyhotovoval anonymní spisy podle knihkupecké libovůle… Zemřel v květnu roku 1718 „na chorobu zpískanou částečně zacházením, jehož se mu dostávalo od lidí, a částečně zklamáním nad sliby význačných osobností“, jak si poznamenal jeho syn William. Pocit sociální nespravedlnosti, rozjitřený otcovým soudem, ho neopustil po celý život.

MLÁDÍ

William byl na rozdíl od svého otce typickým osídlencem Londýna a dítětem své doby. Londýn byl v jeho době – v první polovině 18. století – už velkým, kypícím místem na mapě, v němž žila šestina všech Angličanů. To platilo především o City se všemi myslitelnými privilegii, s Towerem, radnicí i katedrálou svatého Paula. Na ní se ostatně pracovalo ještě v éře Hogarthova dětství. Stavební ruch se však tehdy soustřeďoval především do oblasti mezi City a Westminsterem; tady postupně vyrůstaly řady domů rozčleněných krátkými ulicemi a lemovaných parčíky; vkládali do nich úspory spekulanti, zlatníci, bankéři, ale i šlechta kráčející s duchem doby. Tady vzniklo i náměstí před Covent Garden s Královskou operou, otevřenou v roce 1732, ale i se staršími divadelními stánky, krčmami a kavárnami – oblíbenými adresami Hogartha a jeho spřízněnců.

Mladý William se začal učit ryteckému řemeslu – a v dílně rytce Ellise Gambla, nazvané stylizovaně U zlatého anděla, strávil dlouhých sedm let. Jako satisfakci za zdlouhavé, namáhavé a fádní rytí ornamentů do příborů, zbraní a hodinových pouzder bral obchodní pochůzky s hotovými zakázkami, při nichž se mu naskýtala jedinečná možnost pozorovat vysoce frekventovaný život se všemi rozmary a rozmanitostmi a barvami tak důležitými pro jeho pozdější malířskou paletu. Léta učení završil kolem roku 1718, poznamenaného otcovou smrtí – a následující dva roky působil u Gambla jako tovaryš. Z dubna 1720 již pochází reklamní leták Hogarthovy mědirytecké dílny dokazující, že se toho roku umělecký řemeslník postavil na vlastní nohy.

Zhotovoval frontispice a ilustrace na objednávku, avšak brzy mu došlo, že jednání knihkupců se za těch pár let od otcova působení nijak nezměnilo, spíš naopak. „To mě přivedlo k tomu, že jsem publikoval na vlastní pěst,“ píše v Autobiografických pamětech, „ale opět jsem narazil na ničivý monopol vynalézavých prodavačů rytin, a ještě se ani moje první publikovaná rytina, nazvaná Městský vkus, v níž jsem bičoval nešvary těch časů, nedostala do oběhu, když jsem v obchodech našel její kopie, prodávané za půlku původní ceny, zatímco originály mi vraceli – a tak jsem byl nucen prodávat ilustrace za to, co se uráčilo těmto pirátům dát…“

William Hogarth jde však s urputným přesvědčením za svou vidinou. Spojuje, jak sám tvrdí, záliby se studiem, aniž by nějak výrazně podceňoval soustavné procvičování ruky. „Takto jsem ryl téměř až do své třicítky a vydělával jen tolik, kolik mi bylo třeba na příjemný život, ale ve všem jsem byl přísným ekonomem.“ Měl dvě zásadní předsevzetí – stát se plnohodnotným malířem a nevydat se na milost a nemilost jiným. Je jistě zajímavé, že jeho počáteční dráha nevedla k malířství, i když právě ona skýtala možnost pohodlného života. Budiž Hogarthovi přiznáno ke cti, že si odklon včas uvědomoval a od té doby souběžně rozvíjel obě větvě své umělecké tvorby. „Když jsem se potom oženil, začal jsem malovat skupinové portréty a dosáhl jsem rozměrných úspěchů, vydělával jsem však přitom i jinak… tento druh malování totiž nesypal zas tolik, aby to stačilo pokrýt vše, co moje rodina potřebovala. Proto jsem ty, kteří ke mně chodili objednávat portréty, odkazoval na ostatní malíře a zaměřil jsem se na novější pole tvorby, totiž na malování a rytí moderních mravoučných námětů, tedy na pole, které ještě nikdy v žádné zemi nikdo neobdělával; stalo se tak ovšem poté, co jsem si osvojil některé znalosti o postupu při takzvaně velkém historickém stylu. Tehdy jsem namaloval na ukázku, aniž bych předtím kdy vytvořil něco podobného, schodiště v nemocnici svatého Bartoloměje, zdarma, bez jakéhokoli profitu; po důkladném zvážení to mělo takové přednosti, že jsem odhodil veškeré své zastaralé názory, které bylo potřeba schrastit na toto setkání, a pustil jsem se na nové pole. Přišel jsem na to, že nejvýhodnější by bylo začít obchodovat s nejširší veřejností, pravda, pokud bych dovedl vzbudit jistý zájem; odkládaje groš ke groši za rytiny, které bych zhotovoval podle vlastních obrazů, mohl bych nashromáždit slušný majetek…“

ZRALOST

Tvrdošíjné úsilí mladého řemeslníka–rytce Williama Hogartha stát se stůj co stůj malířem charakterizuje soudní spor z roku 1727. Výrobce gobelínů Joshua Morris odmítl zaplatit Hogarthovi za jeho návrh s názvem Pozemské živly, a to s odůvodněním, že Hogarth je rytec, nikoliv malíř. Na Hogarthově straně svědčily takové osobnosti anglického výtvarného umění té doby jako Vanderbank a Thornhill – a svými dosavadními výsledky se bezesporu musel prokázat i progresívní umělec. Měl tehdy už z čeho vybírat. Pracoval jako Thornhillův pomocník při výzdobě venkovského ranče inspektora loďstva Johna Hugginse, pochopení dynamiky a smysl pro kompozici však dokázal třeba i na sérii kreseb Hudibras z roku 1726…

Byly před ním dvě možné cesty – buď vytvářet dekorativní umění tak jako Thornhill, nebo se věnovat tehdy módní skupinové a portrétní malbě. Rozhodl se pro druhou možnost. Poučil se u tehdy premiérově uvedené a ihned úspěšné Žebrácké opery Johna Gaye. Nasál z ní prvky lidové tradice a typologie, přidal své vlohy: mimořádnou vizuální paměť, vysoce vyvinutou schopnost zachytit pohyb, vztahy a charakter skupiny zobrazovaných postav – a umění podat výjev ze života tak bezprostředně jako na jevišti. To ho učinilo slavným. „Každodenní úspěch Hogarthových obrazů, drobných rodinných portrétů a žánrových scén, z nichž vyzařuje tolik nálady a pohody, mu získává nemálo přívrženců a veliké uznání – a tím i plno rentabilních objednávek; pravděpodobně se stane velmi uznávaným mistrem,“ jasnozřivě předpokládal už v lednu 1730 jeden z kritiků. Dodejme, že k významnému společenskému postavení mu dopomohl i sňatek z rozumu s Jane Thornhillovou, dcerou svého proslulého a skrz naskrz měšťáckého zaměstnavatele. Jak to tak chodí, účel světil prostředky.

Vědom si pozdního a nedokonalého osvojení technických fines, maloval Hogarth sám, bez pomocníků, víceméně věren své intuici, s hlubokým citem pro smyslovou expresi: Žebráckou operu, Scénu ze Shakespearovy Bouře, Falstaffa a jeho přívržence, ale i neilustrativní, dramatická a vizuálně invenční díla Debata a šarlatánství, Spící shromáždění nebo plátno Žena označuje váženého občana za otce svého drobečka… Rozruch natropila i série nenápadných obrazů nazvaná Dráha poběhlice. Ohlas byl tak sugestivní, že umělec musel přispěchat s rytou verzí, jež pak šla na dračku i přes poměrně vysokou cenu jedné guineje.

Ani v letech největší slávy si nedokázal být zcela jistý; trápila ho pomíjivost úspěchu, toužil získat uznání široké veřejnosti, ale zároveň si uvědomoval své meze; ve velkých formátech si zprvu nevěřil… Měl zato opět jasný plán. „Hogarth, podobně jako Defœ, pokládal za nejlepší pro život střední postavení,“ výstižně charakterizuje jeho situaci životopisec Watkinson. „Chtěl žít zabezpečený, mít jisté pohodlí, dost peněz i patřičné vzdělání, aby si mohl užívat dosyta opulentní radovánky a s důvěrou přijímat všechny hosty, aby mohl podat ruku aristokratovi i řemeslníkovi.“

Není tím řečeno, že by jako umělec propadal rutině, že by mechanicky vychcaně opakoval naučené postupy. S citem pro aktuálnost námětu dovedl vybírat a ztvárňovat střípky ze života okolního světa (Módní manželství), zabýval se znamenitou portrétní tvorbou bezpečně vystihující charakter zobrazovaných osobností (Lord Lovat) – a na vrcholu slávy se pustil i do velkoformátových žánrových scén (Bethesdské jezero, jedna už ze zmíněných maleb na schodišti nemocnice svatého Bartoloměje, má rozměry 4,12 x 6,59 metru).

Nevěnoval se však jenom umělecké tvorbě. Systematicky usiloval o stálé sdružení malířů a zvýšení prestiže všech umělců. Často postupoval netaktně a nediplomaticky, přesto se mu však zdařil husarský kousek – seskupil početnou družinu předních výtvarníků různých oborů a prosadil jejich pravidelná výroční setkání, jež se stala základem pro pozdější výroční výstavy Spolku umělců a poté Královské akademie.

Někteří soudí, že William Hogarth patří mezi otce anglického románu stejně jako Defœ nebo Fielding. Proč právě on – malíř a rytec? A přece je na tom tvrzení také kus opředené moudrosti; vždyť sled příhod na jeho seriálově pojatých výjevech ze života není náhodný, nepodléhá náhodné invenci, ale naopak zákonitě vyplývá z osobních vlastností i společenského pozadí zachycených postav. Prakticky všechny velké náměty jeho pláten přitom souběžně spatřily světlo světa jako rytiny, které šly rychle na odbyt.

Svou neústupností přivodil mimoděk nejednu významnou společenskou změnu. Jeho rozhořčení nad vykrádáním původních prací a záměrů vedlo k zákonu o autorských právech. Jeho tvrdohlavost koneckonců měla za následek i založení malířské akademie na ulici svatého Martina (zatímco proti vzniku Královské akademie celý život neúnavně vyjadřoval hlasitý odpor). O výročních shromážděních spolku umělců již byla zmínka… Nebyl skromný; v eseji doprovázené dvěma rytinami, jež nese název Analýza krásy, se pokusil téměř o nemožné: pomocí slov, jejichž význam sám dost podceňoval, vysvětlit rozdíl mezi krásnými a ošklivými formami. Nesklidil jednoznačný úspěch. Většina jeho současníků zastávala názor, že by udělal lépe, kdyby nestrkal nos do teoretických otázek. To ale nic nemění na tom, že si k portrétu Williama Hogartha můžeme připsat i nálepku „autor estetické studie“.