http://www.novasin.org/vystavy/franta-vyber-zdila/

Francouzský malíř českého původu Franta (původním jménem František Mertl) se narodil 16. 03. 1930 v Třebíči. Za války zažil pronásledování rodiny ze stran nacistů, kteří trestali otce–legionáře za jeho příslušnost v československých jednotkám ve Francii a Anglii a matku internovali. Franta se v mládí věnoval zvláště závodění na kole (zůstal mu věrný), výtvarný talent ho však přivedl na Vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1948–52), odkud byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Miloslava Holého (1952–57). Profesor, sám krajinář, cenil studentovo zaměření na figurální malbu a doporučil mu stipendijní pobyt na Akademii v Perugie (1956). Zde byl okouzlen životem ve svobodném světě, rozšířil si umělecký obzor a šťastně se seznámil se svou budoucí ženou Jacqueline. Na závěr pražských studií se zúčastnil cesty studentů do Východního Berlína a využil příležitosti, aby emigroval do Francie, jež se stala jeho druhou vlastí. Frantův sklon k expresionis­tickému zpodobení postav odpovídal aktuálním tendencím a ještě než se usadil roku 1964 ve Vence na Azurovém pobřeží, setkal se osobně s čelnými představiteli francouzské malby, Renoirem, Picassem, Matissem, Chagalem a jinými. Za poznáním podnikal cesty po světě, aby tříbil vlastní výraz v porovnání s tradicí a současným uměním. Brzy byl zván k účasti na výstavách ve Francii, kde se jeho obrazy a sochy setkaly s uznáním a mnohé se staly součástí veřejných i soukromých sbírek. Postupně mu galeristé nabízeli samostatné expozice, kterých uskutečnil řadu nejen v kulturních centrech Francie, stejně tak však v Anglii, Holandsku, Belgii, Dánsku, Německu, Španělsku a dalších zemích, včetně Japonska a USA. V jeho projevu je oceňována vyjadřovaná spoluúčast s osudy člověka přítomnosti. Zobrazuje jeho křehkost a zranitelnost i naléhavost. Je příznačné, že jeho obrazy slavily úspěch na výstavě „každodenní mytologie“ v Paříži, velká plátna v Picassově muzeu v Antibes nebo byl zastoupen v proslavené sbírce Fondation Mæght. Zvláště ve dvou oblastech nalezl inspirace pro svou tvorbu. Ve Spojených státech zpodoboval kritický stav civilizace, která svými přebytky ohrožuje přirozené prostředí. V New Yorku zhodnotili jeho tvůrčí přínos vedle dalších kritička Dora Ashton a Thomas M. Messer, který jako ředitel Guggenheimova muzea získal do jeho sbírek Frantovy obrazy. Druhou oblastí, jež ho přitahovala, se stala Afrika. Od Alžíru zamířil do Keni a Burkina Faso, jejichž obyvatelé se stali modely obrazů, ve kterých vyjádřil obdiv jejich fyzické zdatnosti a přitom odkrýval bídu jejich života. O Frantově díle informuje dnes již nepřeberná kolekce katalogů, hlavně z jeho samostatných výstav. Obsahují studie mnoha významných kritiků a teoretiků umění, z nichž mnozí – jako Pierre Gaudibert, Gerard Gassiot–Talabot nebo Jana Claverie patří k jeho přátelům. V Československu, které po emigraci poprvé navštívil roku 1974, psali o jeho tvorbě jako první historici umění Jan Kříž a Jiří Kotalík, jenž jako ředitel Národní galerie prosadil nákup jeho obrazů do jejích sbírek. Příklad následovaly Moravská galerie v Brně, Muzeum současného umění v Praze a Galerie Vysočiny v Jihlavě. V rodné zemi obnovil styky s generačními druhy a setkal se s rodiči i bratrem. Od 60. let bylo publikováno několik umělcových monografií, mezi nimi Franta, Parcours 1968–1971, (se statí Františka Šmejkala), Theiner 1979; Franta, travaux sur papier et peintures, Limage/Alin Avila, 1981; Franta, Peintures…, (s ú­vodem Th. M. Messera), Mage Publisher Inc., 1987; Franta, (se studiemi několika autorů, včetně Charlotty Kotíkové), Cercle d´Art, 2000; Franta, (text J. –L. Chalumeau), Somogy éditions d´art, 2007; česky Franta, editorka Duňa Panenková, Gallery, 2009.

KDO JE NEJLEPŠÍM ČESKÝM VÝTVARNÍKEM?

Otázka, která nemůže mít jedinou správnou odpověď a jednoznačného vítěze. A ani nemá mít. Cílem této hry je příležitost nahlédnout do myšlení oslovených výtvarných umělců, přemýšlet o jejich volbě a kritériích. A zároveň se nechat inspirovat, abychom vybrali své vlastní favority.

(„KDYBY…“) HOVOŘÍ JIŘÍ DAVID – SOCHAŘ

Zdánlivě snadná odpověď na populární otázku, kdyby… Kdyby po více než dvaceti letech vyprchalo jisté pohrdání „Západem“, které je stále latentně přítomno. Kdyby z Čech bylo možné cokoli nečekaného, smysluplného, silného nabídnout, aniž by to bylo „Západem“ přežvýkáno a poté jím samotným zpětně se slávou a porozuměním přijato.

Kdyby bylo současné schéma uzavřených národních identit skutečně překonáno, že by se stalo samozřejmostí pro vzájemné sdílení. Kdyby se jazyk (jako souhrn kulturních evidencí) dorozumění stal nejen formálním tématem, ale především obsahovou řečí.

Kdyby se lokální jazyk podvědomě nemusel podřizovat srozumitelnosti, mentalitě vyspělých kulturních center a měl zároveň co nabídnout, kromě svého „folkloru“, bez následného vyčerpání se.

Kdyby šlo smysluplně pracovat s mezinárodním stylovým kódem i mimo jeho politicko–ekonomická centra, mimo jeho manipulativní instituce. Kdyby šlo o jazyk, jenž bude rozbíjet vnitřní obrazy institucionálních navyklostí. A kdyby šlo tematizovat realitu bez fetišistické nacionální adorace, izolace a vynucené jinosti.

Pak by pravděpodobně šlo mluvit o jednotlivých jménech i s vědomím, že umělecké dílo je v čase proměnné a že jistota všech jmen je v jejich zapomenutí. Dnes jsou pro mne v tomto kontextu a v českém současném umění důležití tito lidé: Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Milan Grygar, Miroslav Tichý, Viktor Kolář, Jiří Kovanda, Martin Polák–Lukáš Jasanský, Ján Mančuška, Kateřina Šedá, Eva Koťátková, Josef Pleskot.

Nejsem si však jistý, co bude podstatné za třicet let. Možná úplně někdo jiný, i když na geniální poustevníky moc nevěřím.

(„ALFONS MUCHA A FRANTIŠEK KUPKA“) HOVOŘÍ JAN KALÁB, VÝTVARNÍK VĚNUJÍCÍ SE GRAFFITI A STREET ARTU NA VOLNÉ ZDRHAJÍCÍ NOZE PŘED RUKOU ZÁKONA.

Pokud se jednalo o hokejistu, atleta nebo zpěváka, byla by pro mě odpověď o mnoho snazší. V umění se ale význam neměří vteřinami, metry, prodanými nosiči ani góly. Jak velký kdo má vliv, neznamená, kolik kdo zná politiků, a důležitost se neurčuje ani podle počtu rozhovorů v prodejných, spotřebních rychlo otisklých magazínech. Vliv i význam umělce (to slovo se mi líbí víc než výtvarník) se projeví až v čase na generacích po něm, mnohokrát až po jeho smrti. Alfons Mucha je asi nejznámější český umělec za našimi hranicemi a úspěchu dosáhl již za svého života. Naproti tomu František Kupka se masového úspěchu svého díla už nedožil. Ale myslím si, že opravdu velký umělec se ve své tvorbě neomezuje na určité médium, jde napříč žánry a nedělá mu problém svou vizi vtisknout jak do plochy, tak i do třetího rozměru. A tak jsem zatím zmínil vlastně nejvýznamnějšího ilustrátora a malíře. U nás v Česku máme v současnosti spoustu skvělých umělců, ale většina z nich jsou buď velcí sochaři, nebo velcí malíři (anebo konceptualisti). Nevím, proč to tak je. Obávám se, že by stačily prsty jedné ruky na vyjmenování těch, kdo jsou mistři v obou rozměrech. A nikdo z nich nemá bohužel světový úspěch a vliv, jaké měl Alfons Mucha. A Mucha nemá takový vliv jako Kupka dnes, o sto let později. Takže se moc omlouvám, nevím. Zeptejte se za dalších sto let.

(„JAN ZRZAVÝ“) HOVOŘÍ ZDEŇKA HOLEJŠOVSKÁ, MALÍŘKA A MAJITELKA FIRMY NA VÝROBU ZRCADEL

Bez zaváhání mě napadne jméno Jan Zrzavý. Už když jsem byla mladá, byl slavný a jiný. Okouzlil mě svým čistým uměním plným poezie. Maloval jinak než všichni ostatní. Učil se u takového velikána, jakým byl Leonardo da Vinci. Věnoval svému poslání celý život a je jasné, že to nedělal pro peníze. Jeho Údolí smutku je pro mě kultovním dílem. Tenkrát jsem se měla vypravit do jeho ateliéru a koupit si od něho obraz! V té době jsem na to neměla peníze, ale měla jsem si vzít půjčku. Byla by to ta nejlepší investice a měla bych „něco“, čeho se dotýkal Jan Zrzavý!

Až k slzám mě dojala jedna příhoda z jeho života. Jeho známý se ženil a požádal mistra, aby mu šel za svědka. Při této příležitosti bylo nutné vyplnit formulář a mistr se pozastavil nad kolonkou povolání. No, snad malíř, napsal tam po krátkém zaváhání. Jeho skromnost je oslňující, v té době byl totiž už velmi známým a renomovaným malířem. Jeho celý život je mi velkým a nedostižným příkladem. Nedávno jsem byla v Benátkách a představovala jsem si Jana Zrzavého, jak sedí na náměstí Svatého Marka ve své zamilované kavárně Florián – nejslavnější kavárně světa –, popíjí kávu a celé hodiny pozoruje lidi. Jezdil do Benátek často a měl je velmi rád. Ve stáří se rozhodl skončit s malováním, ale při návštěvě baziliky svatého Marka – nejduchovnějšího chrámu v Benátkách – uviděl tu krásu a změnil své rozhodnutí. Uznal, že skončit s malováním by byla velká chyba. Mám ráda lidi, od kterých se mohu něčemu naučit, a takovým člověkem Jan Zrzavý bezesporu je.

UTEKL JSEM Z OSVĚTIMI

Já vím, co je to nevrátit se.

Skrze ostnaté dráty

Jsem viděl slunce zapadat a hasnout.

PRIMO LEVI

Profesor Rudolf Vrba se narodil 11. září v roce 1924 v Topoľčanech na Slovensku a zahynul 27.3.2006 v Kanadském Vancouveru. V patnácti letech byl podle antisemitských zákonů Slovenského státu vyloučen ze střední školy a pracoval jako dělník. Na jaře 1942 byl zatčen a 16. června deportován nejprve do Majdanku a poté do Osvětimi. Zde jako mukl číslo 44070 strávil téměř dva roky až do 7. dubna 1944, kdy spolu s Alfredem Wetzlerem z tábora smrti utekli. Ještě v dubnu sepsali oba dezertéři v Žilině zprávu, která napomohla odhalení nacistických zločinů a dodnes patří k základním dokumentům o vyhlazovacích táborech. Po osvobození začal Rudolf Vrba studovat v Praze na Vysoké škole chemicko–technologického inženýrství. V 50. letech se věnoval výzkumu v oboru biochemie mozku. Po odchodu z Československa v roce 1958 působil jako biochemik, výzkumný pracovník a vysokoškolský učitel v Izraeli, Anglii, USA a Kanadě. Od roku 1976 je mimořádným profesorem farmakologie na lékařské fakultě University of British Columbia ve Vancouveru. Válečnou zkušenost z koncentračních táborů a okolnosti útěku z Osvětimi zpracoval mimo jiné ve vzpomínkové knize, která vyšla v řadě vydání v Evropě a v Americe. U nás ji vydalo pod názvem Utekl jsem z Osvětimi nakladatelství Sefer v roce 1998. Rudolf Vrba publikoval v odborných historických časopisech o různých aspektech holocaustu a přednášel na toto téma na mnoha univerzitách v Kanadě, USA a Německu.

… MILOŠ DOLEŽAL, SETKÁNÍ S PROF. RUDOLFEM VRBOU

KNIHU „UTEKL JSEM Z OSVĚTIMI“ JSTE NAPSAL SPOLEČNĚ S IRSKÝM NOVINÁŘEM ALANEM BESTICEM AŽ DVACET LET PO VÁLCE. POMOHL VÁM ČASOVÝ ODSTUP V UCHOPENÍ VÁLEČNÉ ZKUŠENOSTI?

Chtěl jsem jistou zkušenost přenést do slov. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, že mi to myslí jinak než druhým lidem. Myslel jsem si, že každý osvětimský vězeň vidí Osvětim jako já. A domníval jsem se, že je to jediný možný způsob nazírání. Pokusil jsem se, jak já říkám, vyzout se z bot, které jsem nosil v roce 1963. Bylo mi třicet devět let, nazul jsem boty dvacetiletého a knížku diktoval způsobem, jak jsem tenkrát myslel a viděl.

TI, KDO HOLOCAUST PŘEŽILI A POKOUŠEJÍ SE SLOVY VYSTIHNOUT OSOBNÍ ZKUŠENOST JAKO SKUTEČNOST, PÍŠÍ Z RŮZNÝCH DŮVODŮ A POHLEDŮ – JINAK RICHARD GLAZAR A PRIMO LEVI, JINAK ELIE WIESEL. JAKÝ BYL NEJHLUBŠÍ DŮVOD VAŠEHO PSANÍ?

Každý má jiný tajný šroubek. Mou hlavní pohnutkou byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, s níž pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, a považovali to za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Samozřejmost, s jakou se pohybovali mezi umírajícími lidmi zahalenými do bláta, krve, moče a výkalů v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných holinkách s jezdeckým bičíkem v ruce, tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti… to mě opravdu hněvalo. A to byla má největší pohnutka.

Dal jsem si pozor, abych nedopadl jako Franz Kejmar „Marmeláda“. Zeptal jsem se, když ho jako utečence chytli a přitáhli zpátky: „Franzi, když jsi byl venku z lágru, jak ses cítil?“ Já jsem byl tehdy v lágru dva roky a myslel si, že jsem tam dvě stě let. A on byl venku, na svobodě jeden den. Odpověděl mi: „Já byl na mostě za lágrem, nad řekou, a z toho mostu jsem viděl i Osvětim a v dálce Brzezinky, a na druhé straně Bunu, Osvětim III, a tak jsem si řekl – vy darebáci, já se sem ještě jednou vrátím! Ale nemyslel jsem, že tak brzo.“ Tehdy jsem si řekl, že si musím dát pozor, když odtamtud uteču, abych se nevrátil příliš brzo.

ZVLÁŠTNÍM MOMENTEM VAŠEHO OSVĚTIMSKÉHO PŘÍBĚHU JE, ŽE VE VÁS, OSMNÁCTILETÉM CHLAPCI, OD POČÁTKU VĚZNĚNÍ EXISTOVALO PŘESVĚDČENÍ, ŽE TU HRŮZU PŘEŽIJETE.

Žil jsem ze dne na den, hledaje Achillovu patu těch nadlidí, o nichž jsem věděl, že to jsou darebáci. A doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože mi umožní utéci z tábora smrti a alarmovat svět. Viděl jsem, že ti, kteří tam přicházejí, nevědí, co je čeká. V tom byla podlost a zákeřnost nacistů. Na jedné straně dělali pogromistické nátlaky na obsazených územích, aby svým příštím obětem zajistili nesnesitelný život. Na druhé straně jim řekli, že půjdou-li do rezervací na východě, budou tam chráněni před „hněvem národa“, jak říkali svým lokálním úderkám. Židé si mysleli, že poslušností zachrání své děti, a když si uvědomili, že ani ty nezachrání, byli už v neprodyšně uzavřených táborech a mohli zvolit jenom smrt, jakou jim nacisté připravili, anebo smrt mnohem těžšího kalibru. Nacistům se úspěšně dařilo utajit před veřejností mechanismus tábora smrti. A tak mi bylo jasné, že prolomit to tajemství je základem toho, aby továrna na smrt nemohla dokonale fungovat. Bylo zřejmé, že Osvětim funguje jako jatka v Chicagu, která popsal Sinclair. Ale je rozdíl zabít milion prasat či jehňat a zabít milion jelenů, kteří, když cítí smrt, se rozběhnou všemi směry a udělají všechno možné, jen aby si zachránili život. Kdyby nacisté zveřejnili, že lidi s dětmi táhnou transportem na potupnou smrt, reakce mohla být velmi překvapivá. V Maďarsku byl v roce 1944 ještě milion Židů. Vždyť každá matka, jejíž dítě je ohroženo, zvedne láhev a praští útočníka po hlavě, i kdyby to měl být její poslední čin. Když bude vědět, že vstupem do vagonu bere dítě na smrt, asi tu láhev zvedne a praští. A když totéž udělá sto tisíc matek, je to sto tisíc rozbitých hlav blbounů tupounů. A kdyby se nacistické vraždy musely odehrávat nikoli v uzavřeném prostoru Osvětimi, ale na každém nádraží, odkud odváželi oběti, obyvatelstvo by si s tím začalo dělat větší starosti. Řekli by si: „Když tohle dělají dnes se Židy, co budou zítra provádět s námi?“

Kdyby byla židovská krev na všech stanicích a ulicích, tak by zákeřná německá propaganda měla menší šanci. A celý mechanismus Osvětimi by se zpomalil, protože by se jehňata proměnila v rozprchlé jeleny.

Musíme si uvědomit, že oběti nepřijížděly do Osvětimi z jednoho místa, nýbrž z Paříže, ze Soluně, z Vilniusu, Bruselu, Amsterdamu, Bratislavy, Terezína, Popradu atd. To jsou města civilizovaných zemí, kde nebylo možné chladnokrevně dětem podřezávat hrdla, pak prodávat jejich boty na nejbližším jarmarku a výtěžek prochlastat v hospodě. To nebylo možné ani pro všemocné Němce. Mně se tedy zdálo, že odhalit to tajemství by znamenalo zpomalit vražednou mašinerii, prostě hodit cukr do motoru.

PŘI ÚTĚKU A V DOBĚ VĚZNĚNÍ VÁS PROVÁZELA SÉRIE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍHOD, NAKLONĚNÝCH ŽIVOTU A VAŠEMU PLÁNU. BYLA TO ZÁLEŽITOST VŮLE, ŠTASTNÉ NÁHODY, BOŽÍ OCHRANY?

Vítězslav Nezval napsal, že je v tom úmysl a trochu náhoda. Vezměte třeba situaci: Němci stáli na věži a měli zakázáno střílet do vězňů – kvůli pořádku. Když ale přišly zprávy ze Stalingradu, že tam zařvalo tolik německých vojáků, tak jednu dvě noci do vězňů stříleli. Stál jsem v baráku, zasvištělo pět šest ran a tři nebo čtyři vězni byli hned mrtví. Já ne. Náhoda? Štěstí? Mohl jsem umřít na tyfus, na který umřelo devětadevadesát procent nemocných, a můj organismus to vydržel. Vy se mě ptáte na mystiku a já jsem velmi realistický člověk. Pro mě vždy bylo základním pravidlem držet se reality. Na tom závisel můj úspěch útěku z Osvětimi. Jsem si vědom toho, že za realitou může být nic, anebo mnoho.

VE SVÉ KNIZE SE ZMIŇUJETE, ŽE JSTE SI AŽ PO PADESÁTI LETECH UVĚDOMIL, ŽE V DEN, KDY JSTE VYLEZL Z DÍRY POD DŘEVEM, COŽ BYLA VÝCHOZÍ SITUACE VAŠEHO ÚTĚKU, BYL ZROVNA ŽIDOVSKÝ SVÁTEK VYJITÍ IZRAELE Z EGYPTA.

Když jsem do té díry šel, věděl jsem, že ven vyjdu buď jako svobodný nebo mrtvý. Byl pátek 7. dubna 1944. Že to byl Sederový večer, jsem se dozvěděl až v roce 1994, kdy jsem byl pozván na přednášku do Maďarska. Připomínalo se tehdy padesáté výročí holocaustu. Na nějaké přednášce jsem slyšel, že Němci vydali v Maďarsku 7. dubna, v den Sederu, nařízení o provokativním nošení židovské hvězdy. Můj referát byl vybrán zcela náhodně na 7. dubna 12 hodin a já si vzpomněl, že je to přesně padesát let, co jsem utekl z Osvětimi.

KTERÝ Z MOMENTŮ BYL PODLE VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRO TO, ABYSTE ŠOA PŘEŽIL?

Každý den byl rozhodující. V Osvětimi se žilo ze dne na den. Dlouhodobý cíl přežít byl spojen s krátkodobým – přežít den. A každý den se něco stalo a každý den se mohlo stát i něco, co se stát nemělo.

DŮLEŽITÝM MOMENTEM BYLO ZŘEJMĚ I TO, ŽE JSTE SE UMĚL VYJÁDŘIT K VĚCI NĚMECKY A RUSKY…

V Bratislavě bylo slovenské a německé gymnázium. Já chodil do slovenského. Židovští kluci na německém gymnáziu procházeli takovým martyriem, že se je rozhodli přijmout na slovenském. Já byl dobrý slovakista, a tak jsem seděl v lavici vedle jednoho z nich a měl za úkol s ním mluvit jen slovensky. Ve škole jsme mluvili slovensky a mimo ni německy. Tak jsem se naučil lépe němčinu než on slovenštinu. Ruštinu jsem znal, protože jsem se zajímal o jazyky. V Birkenau byla skupina českých lékařů – dr. Štich, dr. Janouch, medik Baštář z Brna, což byla elitní skupina českých komunistů, velkých idealistů. A chtěli se domluvit s ruskými válečnými zajatci. Ti jim například chtěli prodat „luk“. Oni nevěděli, co to je, a já jim řekl: „No přece cibule, chtějí vám prodat cibuli!“ Tak zjistili, že mluvím rusky. To byla jedna z těch náhod, které mi pomohly přežít. Získal jsem pro ně na ceně a skutečně mi velmi pomáhali. Například když jsem onemocněl zánětem slepého střeva, čeští lékaři připravili všechno pro ilegální operaci, i když jim hrozila smrt, kdyby to prasklo. Jeden z vězňů se jmenoval Chytráček, bývalý interbrigadista, pracoval v esesácké kuchyni a každý den ukradl pět kilo ledu, za to mohl také dostat strašný trest. Lékaři mě týden chladili a přešlo to.

BRITSKÝ HISTORIK PAUL JOHNSON VE SVÝCH „DĚJINÁCH ŽIDOVSKÉHO NÁRODA“ PÍŠE, ŽE OTÁZKA HOLOCAUSTU NENÍ USPOKOJIVĚ ZODPOVĚZENA. JEDEN Z NÁZORŮ JE, ŽE ZNAMENAL ÚTOK NA BOHA, SNAHU ZNIČIT ZÁKLADY ŽIDOVSKÉ VÍRY, KŘESŤANSTVÍ A ISLÁMU. JAKOU ODPOVĚĎ MÁTE VY?

Teprve teď se začínají diskuze o holocaustu vyostřovat, jako kdyby lidé objevili, že vůbec existoval. Neříkám, že Johnsonova teorie je fake. Nejsem teolog. Ptám se jinak: jako realista se musím ptát na úlohu německé armády. Teď nemluvím o gestapu ani o SS, ani o Hlinkově gardě, ustašovcích, ani o Emanuelu Moravcovi nebo zrádcích a pakáži, která existovala po celé Evropě a kterou Němci vyzdvihovali. Musím říct jedno: celá představovala méně než deset procent ozbrojené moci německého národa a zbytek tvořili takzvaní poctiví vojáci, důstojníci a generálové. Wehrmacht. Co věděli o holocaustu? Věděli všechno! Musím se ptát, proč třeba ti generálové neřekli: Pane Hitlere, udělejte si se Židama, co je vám libo, ale až po válce. My teď musíme především vyhrát válku. Neposílejte nám stovky transportů do toho úzkého hrdla spojení, podívejte se na mapu, vždyť mezi Německem a Ruskem přes Polsko musí naše armáda proklouzávat oběma směry! Přes hrdlo, úžinu. A do téhle úžiny, kudy transportujeme zásoby pro naše vojáky a odvážíme raněné (každý německý voják měl dovolenou jednou ročně, takže pendlovali sem a tam), vy nám do toho pletete židovské transporty! Proč to neřekli? Co dělali páni generálové, když se to před jejich očima odehrávalo? Jim se přece nemohlo zatajit, kam transporty jezdí. Sami v jedovaté legraci říkali: „Osvětim je největší město na světě! Už tam jelo půl milionu lidí! Bože můj, to musí být obrovské…“ Proč s tím souhlasili? Proč to podporovali? Viděl jsem německé vojáky, kterým se líbilo být panskou rasou. Líbila se jim budoucnost, kterou jim Hitler sliboval. Vždyť každý německý voják bude vlastnit padesát hektarů někde na Ukrajině; otroků, těch bude dost a oni si budou hrát na klavír, zpívat Schuberta a Beethovena, vzdělávat se, ukazovat panskou rasu, panský národ.

Nacisté si v okupovaných zemích židovským majetkem zavázali místní spojence. Taková židovská vilka v Praze–Bubenči, tomu rozumí každý bez rozdílu. Vražda šla ruku v ruce s loupežením. Byl to program. Německá armáda se nacházela v situaci, jako když, obrazně řečeno, tři chlapi přepadli banku. Jeden hlídal venku, druhý byl kasař, který věděl jak kasu otevřít, a ten třetí odrovnal nočního hlídače. Když byli před soudem, říkali: Ten co zabil nočního hlídače, ten to spáchal! Já nic, já muzikant! Tedy: SS to udělala, ne my! Ale ve skutečnosti to udělala německá branná moc v zájmu ekonomie a strategických výhod Německa. To jsem viděl i v Osvětimi, kde se tak pozorně a pečlivě shromažďovaly všechny šaty zavražděných dětí. Děti si musely zavazovat botičky, než šly do plynových komor, aby se tisíce a tisíce párů nepomíchaly a mohly se rozeslat do Německa, kde boty scházely do počtu, protože všechno šlo na výstroj vojska.

Takže když říkáte, že chtěli zabít Boha – možná že ano, ale zabili hlavně bezbranné Židy, které oloupili. To je fakt.

PO VÁLCE JSTE SE SETKAL S ŘADOU ESESÁKŮ, TŘEBA S MASOVÝM OSVĚTIMSKÝM VRAHEM SS–UNTERSCHARFÜHREREM HANSEM KÖNIGEM, A DÍVAL JSTE SE JIM DO OČÍ – JAK TO NESLI?

Ten König se ve skutečnosti jmenoval Heinz Kühnemann a byl to jeden z největších vrahů v Osvětimi. Po válce se vrátil do rodného Essenu a stal se ambiciózním zpěvákem v místní opeře. O tom jsem se dozvěděl až v roce 1989, kdy přišel k soudu jako svědek ve prospěch jistého esesáka, který zavraždil ženu romského původu. Když jsme Kühnemanna identifikovali, začal se najednou zaplétat. Soudce ho upozornil, že nemusí vypovídat, ale on řekl, že nemá co tajit. Na základě mých a jeho výpovědí ho na místě zatkli. První jeho výrok byl: „To je odměna za to, že jsem čtyřicet let poctivě sloužil německému umění?“ Byl významným odborářem, sociálním demokratem, zpíval v opeře. Dal jsem podnět k zahájení trestního stíhání pro loupež, vraždy a účast na zákeřných masových vraždách.

ON SI VÁS Z OSVĚTIMI PAMATOVAL?

Několikrát mě v táboře málem zavraždil. Když přišel k soudu, poznal mě a omdlel. Jeho situace vypadala dost beznadějně. Byl souzen v Duisburgu v letech 1991–1993. Měl tři advokáty (nevím, kdo je platil) a jednoho lékaře. Bohužel byl propuštěn a vyšetřován na svobodě a údajně se mu zhoršil zdravotní stav. Když si totiž dáte ráno dva koňaky a zapálíte si cigaretu, puls vám jde rychle nahoru. To můžete pochopitelně udělat, když nejste ve vyšetřovací vazbě. Nakonec Nejvyšší soud v Bonnu proces zastavil, protože se jeho srdeční choroba zhoršila a obviněný nemůže být souzen v nepřítomnosti. Já se mohl jenom smát. Prý ještě žije. Oni žádnými výčitkami svědomí netrpí.

SETKAL JSTE SE S NĚKÝM Z NACISTŮ, KTERÝ BY SE OPRAVDU KÁL?

Ne. Litují jen jednoho: že nevyhráli válku! Protože kdyby ji vyhráli, byli by v úplně jiném postavení a nepobírali by tak ubohou penzi několika tisíc marek měsíčně jako dnes.

A MOCNÝ A BRUTÁLNÍ OSVĚTIMSKÝ VRAH OBERSCHARFÜHRER JAKOB FRIES JEŠTĚ ŽIJE?

Když jsem žil v Anglii, pátral jsem po něm, protože mi scházel v osvětimském procesu, na který jsem jezdil z Londýna. I žurnalisté se mě ptali, kde je. Nakonec ho vyslídili a dali mi jeho adresu. Řekl jsem vyšetřujícímu soudci: „Jak to, že tu není souzen Fries – mám jeho adresu!“ Dostal jsem odpověď: „Není tady, protože než šel do Osvětimi, byl v Sachsenhausenu, kde zavraždil dva německé odboráře, a dostal za to 14 let. Po osmi letech ho propustili a soud je toho názoru, že už si odpykal trest a za to, co udělal v Osvětimi, by ho neměli znovu soudit.“ Jestli žije ještě dnes, nevím, je to jako v pohádce: a jestli neumřeli…

JAK NA TU PŘÍZEMNÍ POZEMSKOU SPRAVEDLNOST REAGUJETE? DEPRIMUJE VÁS?

Nevypadám snad jako zdeprimovaný, ani jako vzteklý člověk…

NĚKTEŘÍ SAMOZVANÍ HISTORICI, NAPŘÍKLAD DAVID IRVING, ŠOA ZCELA POPÍRAJÍ. CO SI MYSLÍTE O POHNUTKÁCH JEJICH PSANÍ? CO JE K TOMU VEDE?

Oni se nazývají revizionisté a jsou to neonacisti. I když – žádní neonacisti neexistují, jen nacisti, kteří už nejsou u moci a rádi by se k ní dostali, a holocaust není dobrá vizitka ke vstupu do politiky. Proto ho popírají. Soudce Schteglich o mně napsal ve francouzské revizionistické literatuře – byl jsem svědek a hodně se mnou zabývali – že jsem byl líný Žid, kterého chtěli v Osvětimi převychovat k práci. Mně se to prý příčilo, z Osvětimi jsem utekl a plynové komory jsem si vymýšlel z pomsty. A ty lži se spojencům hodily do krámu. A bohužel jako lhář jsem nepřekonatelný, protože dokonce i Židé mi věří.

Soudit se s nimi stojí miliony. Já čtu všechno, co o mně napíší, a někdy se tím i pobavím. Oni mají na všechno odpověď – tak jako ji měl Gœbbels.

My víme, že jsme v mnoha bodech podobní zvířatům. Ale nejsme zvířata. Máme mnoho rozměrů, které zvířata nemají. Náboženství, filozofii, umění a taky historii. A když někdo vezme národu historii, je to první krok k tomu udělat z národa znovu zvířata. Když se takzvaní neonacisti snaží oloupit národ o jeho historii, protože holocaust není historií Židů, ale historií německého národa, tak je to první krok k jeho bestializaci. Bestializace a nacismus, to šlo ruku v ruce.

VIDÍTE V NAŠÍ SOUČASNOSTI JEVY, AŤ V LIDSKÝCH SKLONECH NEBO TŘEBA V POLITICE, KTERÉ BY ZNOVU MOHLY VÉST K MASOVÉMU VYHLAZOVÁNÍ?

Je jasné, že když se vynalezlo kolo, tak se potom užívalo. To musíme mít na paměti. To, že se to Němcům povedlo udělat, a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda je v principu použitelná. Nedostatek trestů znamená, že ti, kdo tuto metodu používají, nebudou nutně potrestáni. Takže když mluvíme o holocaustu, nemluvíme o něm proto, že chceme pomstu nebo chceme šířit nenávist k Němcům a někoho obviňovat na základě genetickém. To bych byl sám nacista. Ale je morální povinností nové generace německého národa, aby se držela pravdy a aby pravdu jako nezbytnou část německé historie jasně vysvětlila. Nehlásáme pomstu, nýbrž osvětu. A s pomocí osvěty zabráníme novému nástupu nacistických sil.

JAK SE DÍVÁTE NA POSTOJ KŘESŤANSKÝCH CÍRKVÍ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY A JAK VNÍMÁTE VEŘEJNÉ OMLUVY VATIKÁNU PRÁVĚ ZA SELHÁVÁNÍ NĚKTERÝCH KŘESŤANŮ V DOBĚ VÁLEČNÉ PROTIŽIDOVSKÉ GENOCIDY?

Mluvím z praktické zkušenosti z rodného Slovenska. Kromě Tisa, který byl vždy oděn v úboru římskokatolického kněze, se „vyznamenal“ ještě biskup Vojtaššák, který se mnohokrát vyjádřil způsobem – jaký je to pokrok pro slovenský národ zbavit se jednou pro vždy Židů. Jaká je to prý velká morální povinnost! Slovenský rabín Ungár navštívil arcibiskupa Kmeťka v Nitře. Nevěděl, co je Osvětim, ale viděl, že lidi nahánějí do vagónů za nelidských okolností, a prosil arcibiskupa, jestli by nemohl využít svého vlivu, aby se nakládání dělo lidštějším způsobem. Arcibiskup Kmeťko údajně řekl: „Po tom, co jste zabili Krista, ještě máte tu drzost si stěžovat!?“ To byl postoj slovenského klerikalismu. Ptáte se mne na projev Vatikánu. Myslím, že pro budoucnost je velmi cenný, protože odsuzuje to, co se stalo, varuje před nenávistí založenou na náboženských, rasových či jiných netolerantních postojích. Odstraňuje staré předsudky, zbavuje se jich a líčí lepší budoucnost. Tohle bych ocenil pozitivně a negativně bych viděl podlou dvoutvářnost tohoto projevu, který se snaží zamaskovat vinu kněží zodpovědných za svůj národ. Na Slovensku se dnes mluví o blahoslavení Josefa Tisa. Z hlediska zakrývání minulosti vatikánské projevy odsuzuji, z hlediska otevírání lepší budoucnosti schvaluji.

SETKAL JSTE SE V OSVĚTIMI S KNĚZI NEBO S NĚKÝM, KOMU POMOHLA VÍRA V BOHA PŘEŽÍT NEBO SLUŠNĚ OBSTÁT?

Nezapomínejme na to, že i v Osvětimi byl na základě rasové hierarchie velký rozdíl mezi polskými a židovskými mukly. O židovských bohoslužbách jsem za celou dobu, co jsem byl v Osvětimi, neslyšel. Podle mne to bylo nemožné. Ale Polákům se to podařilo a vím, že někteří se jich účastnili a morálně i duchovně je to posílilo. To bych ocenil velmi pozitivně.

Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že dál nebudou dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.

STÝKÁTE SE JEŠTĚ DNES SE SVÝMI BÝVALÝMI SPOLUVĚZNI?

Já je nevyhledávám a ani se jim nevyhýbám. Když se s nimi setkám, jsem rád. Fred Wetzler, s nímž jsem utekl, bohužel už nežije. Zemřel před deseti lety v Bratislavě.

BYLI JSTE PŘÁTELÉ NA ŽIVOT A NA SMRT?

Byli jsme přátelé na život a na smrt v určité situaci, potom se naše cesty rozešly. Když jsem za ním přijel do Bratislavy, vypili jsme láhev a zavzpomínali na „staré zlaté časy“.

Rozhovory s Osudem (22.), Alita ZAURAK: „Hvězdy mohou být zrozencovi ku prospěchu, nevyužije-li toho, mohou ho však i zničit....“

Alita Zaurak byla dalším hostem našeho pravidelného cyklu Rozhovory s Osudem. A povídání bylo vskutku zajímavé!

„Naše zrození je z hlediska našeho současného stavu tím nejsilnějším a nejdůležitějším činem, jakého jsme doposud byli schopni. Kromě duchovního přerodu není nic, co by mohlo předejít svým významem tuto událost, nic tak fascinujícího a fatálního, nic tak opravdového jako skutečnost, že jsme přestoupili hranici mezi světy, že jsme se objevili v této podobě v této variantě reality…“ Alita Zaurak

Vím, že jsi poměrně uznávaná astroložka, nicméně přesahuješ do mnoha různých oborů. Co všechno ke své práci používáš a co tě ovlivnilo…?

Zejména to byla má studia v Rusku, kde jsem se kromě jiného učila v tzv. Škole astrojógy. Bylo to původně skupina jogínů, kteří začali již někdy v sedmdesátých letech experimentovat a hledat možnosti praktikovat efektivněji různé techniky sebereflexe a očisty s pomocí využití tranzitů a vesmírných rytmů. Vycházeli při tom z astrologie staré Avesty, z učení Árijů. To byli ti, kteří přišli po ekologické katastrofě z bájné Hyperboreii, země daleko za polárním kruhem, pak žili – tisíce let před n.l. – na Urale ve stepích a budovali svá jednoduchá města v plném souladu s okolní přírodou a kosmickými zákonitostmi. Jejich sídla byla nejdříve kruhová. Na okrajích žili pastevci, v centru kněží, kteří byli zároveň hvězdáři i astrology. Oni prakticky neměli nic jiného, než jasný pohled na nebe a přímou inspiraci shůry a tak dokonale propracovali souvislosti mezi „nahoře a dole“. Až minulém století byly díky letecké technice nalezeny obrysy města Arkaim a postupně byla objevena celá Země měst. Arkaim při pohledu shůry připomínal oko. Oko, které se dívá do nebe...

Avesta byla jedinečná v tom, že začali horoskop dělat nejen proto, aby se vědělo, co se kdy stane, ale i proto, aby šel člověk správně svou cestou, dokázal rozeznat dobro od zla, aby využil možnosti, které mu byly dány. Jejich astrologie byla velmi celistvá a praktická – živé vnímání rytmů, cyklů a nejrůznějších souvislostí prostupovalo každodenním životem, takže se jim dobře dařilo a měli dokonce dostatek síly vždy skončit v nejlepším a nepoddat se degradaci jako mnohé jiné civilizace. Právě ve fázi největšího rozkvětu opouštěli svá města, když je před tím dokonale srovnali se zemí a šli se svým poznáním dál a dál do světa. Z toho bychom se nyní mohli poučit – zanechat po sobě spíše nenápadné symbolické obrysy, než hromady odpadků...

Takže tohle všechno jsem začala rozvíjet a přizpůsobovat aktuální situaci a stavu lidského vědomí především v této zemi. Zajímám se o všechno, co je nám v této podivuhodné době k dispozici. Při práci s astrologickými symboly využívám i jiné talenty, především výtvarný a poetický. Každý den je možné vnímat jako jakousi živoucí jedinečnou mandalu z různých prvků, jak se to pokouším naznačit ve svých experimentálních kalendářích. Pokud bychom žili opravdu s časem, pak by nám každý den mohl a měl přinést jakési osvobození, večer bychom měli zažít malé osvícení na dané téma...

Hmm, to je moc zajímavé. Jak je to všechno vlastně možné, že to takto funguje? (smích)

Přiznám se, že to je otázka, kterou jsem si začala klást až někdy před rokem.

Jo? (smích) Tak to je dobré!

Ano, předtím jsem to tak nějak brala jako dané a moc nad tím nekoumala. Stačilo mi tvrzení „Co nahoře, to je i dole“ a pár jiných hesel, efemeridy, tj. tabulky planetárních pohybů a hotovo. Dalo by se jednoduše říci, že „všechno je mysl“ a její programy, nebo vše je jen sen, v němž stačí se probudit, ale ani to mě jaksi neuspokojilo. Přišlo jakési uvolnění, hlubší vnor pod povrch mysli a začaly se objevovat obrazy spojené s mysteriem lidského zrodu. Přicházely odpovědi na otázky, které obvykle s astrologií souvisejí: Proč jsme zde v takové podobě, v takových absurdních, podle nějakého jízdního řádu opakujících se situacích? Jak je možné, že nějaká planeta, nějaký vzdálený fyzikální útvar něco způsobí, že nás nějak ovlivňuje? A to je to dilema, to je ten blok, za který je třeba proniknout.

Odpověď přijde, pokud začneme spojovat, pokud budeme vycházet z toho, že vše je živé. Dnes například pozorujeme planety přístroji, ale dříve to lidé dělali jasnozřivě. Neviděli tam jakousi „kouli“ z hmoty, viděli určitou kvalitu planety, vnímali jí jako organismus z živých bytostí. Planety se jako bytosti starají o to, že zrozenec získává a rozvíjí určité kvality, což nejlépe pozorujeme u malého dítěte, které se postupně učí chodit, mluvit, atd. Zatímco Slunce dává samo fyzické tělo naplněné duchem, tedy vědomím, Venuše cítění, Merkur zrak a verbální schopnosti, Mars vůli k pohybu. Každá planeta něco dává, zpočátku jde spíš o abstrakci, ale jakmile se nám vědomí začne rozšiřovat, chápeme to naprosto realisticky – jsou to právě bytosti venušanské sféry, které nám pomáhají vnímat a tvořit krásu, prožívat milostné vztahy, jindy zase třeba bytosti saturnské nás směrují, omezují a vedou těžkými zkouškami.

Sám horoskop je jakýsi otisk, kosmická pečeť – dvanáct znamení je dvanáct sil, dvanáct principů, materializovaných v souhvězdích v podobě univerzálního vesmírného těla, do nějž se promítne pohyb planet, tedy právě výše zmíněných živých archetypálních bytostí a projevů. V momentě narození se pro daného jedince tento pohyb vlastně zastaví – planety stojí nad ním a domlouvají se, jak bude vypadat jeho představení. To už je však jen následek, jen dotisk. Když se dále zeptáme, jak jsme k tomu horoskopu došli, tak kdybychom vnímali jasnozřivě, nebo se mohli podívat na „druhou stranu“, zjistíme, že jsme si to vše připravovali, předmýšleli, vytvářeli, ale spolu s vyššími duchovními hierarchiemi, spolu s bytostmi, řekněme, mnohem zkušenějšími a vyvinutějšími, jakýmisi kosmickými architekty.

Takže planety se ve znameních zastaví v určité neopakovatelné konstelaci... a kostky jsou vrženy – můžeme to už jen přijmout. Mezi planetami jsou navíc nějaké aspekty, některé jsou proti sobě, jiné v napětí, v kvadratuře, další spolupracují. Někdo třeba má prožívat nejrůznější konflikty a presy, aby zjistil, jak to vlastně vzniká, aby pochopil daný mechanismus. A k takovému porozumění se dojít dá, astrologie dokáže popsat, jak z toho ven, vždy tam potenciální řešení, pokud se podíváme na horoskop, je – prostě maximálně využít, co je dáno a tím se od toho osvobodit a jít dál...

Celý ten obrazec, horoskop je jako oko, má symbolický tvar Slunce – kruh s bodem uprostřed. Ten bod je paprsek Ducha, protínající rovinu hmoty. Tento paprsek se tedy jaksi „zapíchne“ do hmoty v určitém místě a čase a kolem vznikne, podobně, jako když hodíš kamínek na vodní hladinu, kruh okolností, tedy to, co si oblékáme – nějaké tělo, určité vlastnosti, tendence, podmínky. Jde vlastně o klíčový symbol celé naší soustavy, našeho života i současné doby. Když si ho třeba přeneseme do těla, kde paprsek Ducha bude procházet páteří a kruh bude „to okolo“, pak se automaticky napřímíme a necháme se prozářit – projeví se sluneční kvality: důstojnost, samostatnost, bdělost, optimismus, sebevědomí...

A co další planety, vzdálenější, v jiných soustavách, působí na nás nějak?

Vzdálenější, transpersonální planety Uran, Neptun, Pluto a Prozerpina přesahují běžné každodenní lidské zájmy a možnosti. Aktivizují se tehdy, když začneme mít tzv. vyšší zájmy, když chceme přesáhnout sami sebe, svá omezení. Pak nám nabídnou tzv. nadpřirozené schopnosti. Do té doby působí spíš katastrofy a násilně vynucují změny v podobě havárií, šokujících událostí, záhadných nemocí atd. Prostě nemají tolik pochopení pro nějaká tělíčka, domečky, autíčka, na kterých tolik lpíme – pro ně jsou to jen panenky, s nimiž si již příliš dlouho hrajeme...

Uran je první z nich, tzn., že i astrologie a podobné nauky nabízející především pochopení, by měly stát na prahu duchovní cesty, aby ostatní kroky byly bezpečné. Neptun nám pak umožňuje v hluboké meditaci prožívat splynutí s celým vesmírem, prožívat se v nejrůznějších podobách a realitách. Snad právě s jeho pomocí se můžeme dozvědět mnohé věci přímo, skrze mystickou zkušenost. Pluto mobilizuje sílu k hlubinným transformačním procesům a Prozerpina vlastně vrací do těla na úplně nové úrovni, kdy se již vědomě podílíme na jeho utváření.

Jistě je tu působení i dalších planet a asteroidů, vždyť jsme s celým nekonečným vesmírem totálně propojeni. Než k tomuto stavu vědomí dojdeme, učíme se tomu, co zrovna potřebujeme od těch, kteří jsou nejblíž, stejně jako děti, které se také učí nejdřív od rodičů, nejdou hned na vysokou školu...

V horoskopu se kromě planet projevují také některé hvězdy, které musí být v přesném spojení s planetou. Někdo jich má v horoskopu několik, někdo nemá žádnou. Každá hvězda danou planetu zvýrazňuje, zveličuje po svém její původní tendence, ovšem její vliv je již vysoce fatální, na rozdíl od planet, se kterými se dá ještě nějak domluvit. Hvězdy mohou být zrozencem využity ku prospěchu, někdy až obrovskému úspěchu, ale pokud to nedokáží využít, mohou ho doslova zničit.

A jak to, že tam někdo tyto hvězdy má, a jiný nemá? Vždyť hvězdy jsou na svých pozicích neustále, ne?

Záleží na tom, zda se pohybující se planeta dostane do spojení s danou stálicí, která pak přes tu planetu působí na zrozence. Ovšem, jak říkám, ono není co závidět – hvězdný úspěch může být střídán hvězdným pádem, hvězdné štěstí hvězdným utrpením...

Alito, je to zřejmě pouze můj pocit, ale zdá se mi, že astrologové jsou z nejrůznějších esoterických oborů nejméně přesvědčeni o existenci něčeho, čemuž můžeme říkat z důvodu nedostatku místa Bůh.  Proč tomu tak je?

No, nevím, snad každý máme nějaké podvědomé komplexy, takže možná jde především o nedůvěru vůči církvi, která v minulosti mnohé kolegy jemně řečeno zrovna dvakrát nepodpořila a jaksi si na Boha udělala patent. A taky může jít o to typicky uranické, ateistické pokušení, které dobře znám, také jsem jím prošla. Když dostaneš do rukou určité klíče k pochopení osudu, může se zdát, že si jaksi vystačíš, že se bez nějakého Boha klidně obejdeš. Asi jako dítě, které si hraje na dospělého. A astrologie je opravdu úžasná hračka!

Kdo ale dává třeba zrovna astrologovi ten dar porozumění a intuice? Odkud se to bere? Kdo reguluje míru našeho poznání? Celý ten slavný horoskop je opravdu jen dětský hlavolam, nepatrný zlomek toho, co bychom mohli vědět, pokud by na to ovšem stačila kapacita našich mozků. Vezmi si jen tu úžasnou skutečnost, že se ze zásobáren nekonečné moudrosti dozvídáme jen přesně tolik, kolik jsme schopni pochopit a uskutečnit! Kromě intelektuálního porozumění bychom tedy měli směřovat k rozšíření vědomí – jinak Boha skutečně neprožijeme a bude to jen předmět spekulací a pochyb.

Vše, co tu je, bylo stvořeno, a i my, pokud tvoříme, se necháváme inspirovat něčím, co vnímáme jako proud shůry. Potencionálně můžeme vnímat, jak z absolutního zdroje stéká proud tvořivosti, předávaný od jedné hierarchie k druhé, jak k nám přicházejí sdělení a inspirace, které se postupně uskutečňují, materializují. Tak se i rodíme ve fyzickém těle a přijímáme svůj osud – umělecké dílo, jehož genialitu a detailní propracovanost stále fascinovaně odhalujeme. Ne nadarmo se říká tomu andělu, který je přímo nad námi „Genius osudu“ – genius inspirovaný shůry... V zodiaku se k těmto skutečnostem nejlépe přiblížíme skrze prožitek „spojení konce s počátkem“, t.j. hranice mezi znamením Ryb a Berana, kde vrcholí tzv. atmanické tělo. Během roku je to moment jarní rovnodennosti.

V astrologii i jiných naukách spojujeme Boha se Sluncem. Slunce v horoskopu symbolizuje v horším případě ego. Člověk se prostě chce násilně vydělit z celku, nedochází mu, že je vše propojeno a vlastně odmítá zodpovědnost za své jednání a žije pod heslem „Po mně potopa“. Když bublina ega praskne, stáváme se zralou, rozumnou bytostí, realizující nejvyšší sluneční ideál – stav celistvosti a plného bdělého vědomí. Vždyť co nám brání „jen tak být“, proč to nejde? Někde se zasekáváme, na něčem lpíme, něco nemůžeme pochopit, něčím si projít...

Kromě ega a vědomí, slunce vypovídá i o stavu fyzického těla. Přijetím Boha se tedy léčíme i na fyzické úrovni – tělo už nás nemusí na určité „přestupky“ v myšlení, cítění a konání upozorňovat a můžeme si to v něm konečně pořádně užít! Věřím tomu, že za pár, snad již desítek let, se budeme hodně smát tomu, že jsme kdysi chodili k těm doktorům, aby nás jako léčili.

Touha po Bohu je snad kromě jiného spojena s naším zúženým stavem vědomí, s tím, že nám stále něco chybí, v současné době především životní energie, radost, pozitivní vidiny, prozření do reality... No a my to po někom chceme, jsme zvyklí stále pasivně dostávat jako nějací vesmírní kojenci. Někdo třeba řekne, že kdyby existoval Bůh, nedopustil by tolik utrpení. Když se ale rozhlédneme po této „kuličce“, tak vidíme, že máme k dispozici všechno, abychom tu byli totálně šťastni a přesto se nedokážeme ani domluvit a zrealizovat to. Takže o tom to asi nebude. Jdou-li do války dvě vojska a každé se modlí ke svému bohu za vítězství, jak to asi může vypadat na takové planetě?

Je absurdní, že se vůbec ještě řeší, zda věřit, nebo nevěřit v Boha. Je to pouze svědectví dualismu, ve kterém jsme. Každý má Boha v sobě, spějeme k Bohu, ale příliš se ještě zabýváme otázkami typu „Kdo jsem?“, jako bychom se dosud plně nepoznali. Odpovědi nalézáme v horoskopu opět skrze Slunce. Podle toho, v jakém je znamení, tak se vlastně poznáváme a zbožšťujeme – právě v této oblasti, právě skrze tato témata, propracování daných vlastností. Takže třeba „obvyklý“ býk je hrubě poživačný, smyslný, ale i on se může dostat až k projevům, které si již neprotiřečí – bude andělem a tantrikem v jednom. Lze si to představit jako kouli nebo polokouli, kde se ta znamení navzájem sbíhají a spojují ve středovém bodu. Když jsem v meditaci zažila tento stav, řekla jsem si: „tak sem bych chtěla všechny dostat, tady se sejdeme“. Ovšem, náš příběh tím zdaleka nekončí...

Takže znovu. Ti astrologové a duchovnost?

Duch vše spojuje a oživuje a astrologie je spojena nejspíše s Uranem, což je samostatný, osvobozený intelekt, snaha pochopit, najít souvislosti a spojit je v celek. Jsou různé přístupy, výklady, každý hledá nějaké vysvětlení, používá nějaké termíny, nějaký jazyk, na něco se specializuje, něco zpracovává, nebo se také na něčem zasekne... Někdo je čistě pragmatický komerční astrolog, někdo spíše psycholog, ti nejpokročilejší jdou k syntéze astrologie s ostatními naukami, s kabalou, a podobně. Dále pak zbývá už „jen“ spojení se životem. Uvědomit si, že nejde o intelektuální hru, že je to doopravdy, že je to živé... K tomu stačí opravdu vnímavě a pozorně sledovat tranzity planet ve svém vlastním horoskopu.

Astrolog by se měl sám postupně pročišťovat, aby si při výkladu horoskopu již neprojektoval sám sebe, své problémy, své přístupy, svá omezení. Stejně jako u ostatních cest se zde stává postupně nevyhnutelným vegetariánství, abstinence, očista mysli, každodenní spočinutí v meditaci, péče o fyzické i psychické zdraví atd. Nejlepší pocit mám často z výkladů, před nimiž poprosím o to, abych mohla opravdu pomoci, aby se dané bytosti opravdu něco spojilo, aby to přineslo reálné změny. Když do toho nejdu sama se svým lidským egem, s tím jak hezky budu vysvětlovat. Někdy můžu mluvit celé hodiny, ale druhá věc je porozumění klienta nebo žáka. Asi se s tím setká každý. Jde o neustálé hledání, jak to udělat, jak to předat. Nejenom na úrovni intelektu.

Možná by se Tvá otázka dala i otočit – jak se mnohé duchovní směry dívají na astrologii? Leckdy je tu tendence prostě fakt svého zrození a planetárních vlivů ignorovat, neztotožňovat se s nimi. Osvobodit se od nich tak, že na ně prostě nebudeme myslet, nebudeme si je nijak připomínat a tím zabředávat do problémů, ztotožňovat se s nimi atd. Ano, dá se to tak také vidět, ale proč by si tento přístup měl s astrologií protiřečit? Nad horoskopem se se mnou setkávají mnozí buddhisté, křesťané, tantrici, jogíni i lidé s velmi intenzivní psychedelickou zkušeností, protože je něco spojuje – možná především potřeba zorientovat se v sobě, uvidět uprostřed všech poznatků a prožitků jakýsi středobod, zorientovat se ve své současné situaci, najít klíče ke změně, k řešení problémů, které tu prostě jsou, ať strkáme hlavu do písku jak hluboko chceme...

Dobrá, nechme astrology. Objevila jsi v rození se do určitých hvězdných konstelací nějaký systém, který vede jednotlivé bytosti dalšími a dalšími životy?

Víš, slovo „systém“ možná není moc na místě – je to všechno tak živé, tak tvůrčí... Mnozí si to třeba představují tak, že když v tomto životě se narodili třeba ve znamení Raka, tak v minulém byli Blíženci atd. Ovšem v tom případě by se takzvané stáří duše dalo odvodit jen ze situace Slunce ve znamení a mně se rozhodně nezdá, že by všichni zrozenci v Rybách byli již jaksi hotoví a připraveni k odchodu...

Snad samu astrologii bychom za takový živý systém mohli považovat. Je to jasný ukazatel toho, v jakém jsme stavu, kdy někdo může pracovat s horoskopem jenom jako s jedním, zcela odděleným a ze souvislostí vytrženým životem, ale to je třeba například v Tibetu nemyslitelné. Tam jsou ty souvislosti rozpracovány do nejmenších detailů a samozřejmě z toho vyčtou, kdy dojde k úmrtí, atd. Ovšem, tam jde o jiný stav vědomí, pro ně ta smrt je jako sednout si do letadla a odletět jinam. Takže s tím dokáží pracovat, dokáží tu informaci využít z duchovního hlediska, připravit se na tu cestu, zatimco pokud by to tady nějaký astrolog řekl klientovi, tak...

Tak si to hodí! :)

No, tak nějak. Je tedy pravda, že astrologie tyto věci umí. Je tam jakási osa, vždy samozřejmě existuje několik proudů, ale řekla bych, že ten střední, kde je největší pravděpodobnost, že to tak bude, tam je znatelný a téměř hmatatelný. Bez toho bychom se vlastně rozpadli, pokud by tam nebyly záchytné body, pokud by nebylo mnohé kýmsi „předmyšleno“. Vždyť doposud jsme spíše pasivními uživateli života, mnohem více si bereme, než dáváme, jako děti. Na tvůrce svých životů si zatím spíše hrajeme a tak se vlastně postupně i jimi stáváme.

Takové vidění života v klíčových bodech a událostech, podobně jako v životopisu, za to odpovídá tzv. Buddhovo tělo. Lze si říci, že máme v propojení se Zodiakem sedm těl, z nichž čtyři jsou vesměs pro všechny aktivizovány, i když mentální jen zčásti. Pak je tu kauzální, Buddhovo a átmanické tělo jako vyšší složky, do kterých prostý smrtelník moc zasahovat nemůže. A třeba konkrétně to Buddhovo tělo dává schopnost vidět klíčové momenty a události, na které když se podíváme zpětně s nějakým nadhledem či moudrostí.

Když nám třeba něco v minulosti „nevyšlo“, pak vidíme, k čemu to posléze vedlo, jak se nám to skládá, jak jsme moudře vedeni. Při určité čistotě a síle to již lze samostatně modelovat, ale naštěstí je to natolik moudře zařízeno, že nejdříve je třeba se naučit myslet, tedy dát si do pořádku své mentální tělo, očistit jej, vyléčit, zharmonizovat. Ovšem lidem se zatím nespojuje ještě ani to, že si vlastními myšlenkami vlastně tvoří svou realitu. Spíš stále čekáme, co vlastně s námi bude, probíráme různé možnosti a varianty, všelijak spekulujeme... Stačí povystoupit do vyššího stavu vědomí a už vidíme tento fakt jasně, ovšem je mnohem těžší jej realizovat. To je tedy nyní klíčový úkol – naučit se myslet.

Takže ten systém...

Ano, ten takzvaný systém. Kromě planet jsou ještě karmické body, za prvé takzvaná linie evoluce – lunární uzly vzestupný a sestupný, nebo také severní a jižní. Ty přesně vypovídají o naší minulosti, o tom, z čeho vycházíme, co jsme se již naučili, čím jsme se zabývali. Třeba zrovna z Tvého horoskopu lze vyčíst, že ses kdysi zabýval zřejmě léčitelstvím, službou tělesnosti, protože sestupný uzel je v Panně. Tuto situaci lze potom dále dokreslit tím, že se napojím na daného zrozence a dívám se jaké tam má ještě planety, v jakém je to domu a podobně. Do minulosti se tedy dá nahlédnout a mám i tu odezvu, že lidé využívající zároveň nějaké regrese či jiné podobné věci mi to většinou potvrdí, nebo mi pomohou, dodají nějaké obrazy, vize, vjemy a dáme to dohromady. Ale dá se říci, že to pro nás již nemá být příliš podstatné, neboť bychom to měli mít zvládnuté, měli bychom to umět používat, měli bychom se na to umět napojit. V této oblasti se již také moc nepromíjí, pokud něco již probraného znovu nezvládneme.

Pak je tu ještě uzel vzestupný, poukazující na směr, kterým kráčíme, evoluční tah vzhůru, do budoucnosti k novým možnostem a zkušenostem. Pokud se někdy ztrácíme a nevíme „kudy kam“, pak je tento bod jakýmsi majákem, na který se můžeme orientovat, protože osvojení si vlastností daného znamení, někdy i pouhá myšlenka na ně, nás může povzbudit a prozářit.

Jde tedy o tento jednotlivý život, nebo třeba celé údobí životů?

Daný horoskop vzniká při fyzickém zrození, takže se týká dané inkarnace, tedy období mezi zrozením a smrtí. Zároveň však celá ta situace z něčeho vychází, čerpá, na něco navazuje a o tom nejzjevněji vypovídají právě takzvané karmické body. Uzly jsou prostě jakousi spojnicí mezi životy, nalézají se vždy naproti sobě, v opozici, tzn. že se vzájemně vypínají, vylučují. Takže ve stavu rozdělené mysli se naše budoucnost a minulost neslučují, spíše mezi nimi jaksi kmitáme, řešíme stále to, co bylo, nebo to, co teprve bude a my máme směřovat ke sjednocení. Ke sjednocení všech životů skrze minulost a budoucnost, které se setkají v Přítomnosti.

Je dobré tuto svoji linii znát, znát jednu z dvanácti variant, které se nabízejí. Jde o jakousi páteř celého horoskopu. Kolem ní se vlastně točí spousta událostí a hlavně se stává, že pokud nejdeme tudy, kudy máme, tak je nám řekněme "zatažen kohoutek" na jedné straně a my se musíme srovnat zpět, abychom neujížděli extrémně jedním směrem. Pak ještě může docházet k tomu, že tam máme nějakou planetu, že třeba vzestupný uzel není osamocen, takže nás to potom sice táhne dopředu, nicméně nemáme vzadu oporu apod. A proto je dobré vědět, což již umíme a co se teprve učíme. Když půjdeme do hloubky a procítíme tyto dva póly nejen jako nějaké na papíře nakreslené body, pak budeme vnímat, jak mezi nimi přímo proudí energie. Čím více jsme schopni propojit kvality dvou protikladných znamení v jedno, nevidět v nich rozpor, tím rychlejší spád nabírá náš duchovní pokrok.

Uzly se po určité době, tj. osmnácti letech zase vracejí na stejné místo, takže tam může přijít znovu mohutný impuls. Ještě snad něco k černé a bílé luně. To jsou takové dokreslující, fiktivní body. Nejsou reálné, ale ta černá, jak již název vypovídá, naznačuje kde jsme „ulítli“, ujeli, hovoří o nějakých našich prohřešcích.

Tedy o těch, které si neseme s sebou?

Dá se to tak říci – černá luna je stínem, principem vyčkávající svůdnice, která hledá vhodnou příležitost, slabá místa. Nabízí podezřele rychlou a pohodlnou cestu obvykle v té oblasti, kde se nachází. A čím je člověk čistší, tím spíše tuto past dokáže rozeznat. Nenechá se tím svést. Ale pak nastává druhá fáze, kdy se vše obrací proti nám. Na východě se říká: raduj se z toho, že můžeš dluhy splácet a ne je dělat.

Bílá luna naopak hovoří naopak o tom, v jaké oblasti jsme si něco zasloužili, co máme k dobru. Chrání nás jako strážný anděl a nabízí nám další evoluční možnosti – opravdovou poctivou práci na sobě, což ovšem nemusí vždy být až tak lákavé. Obvykle tyto vlivy rozeznáme až později, když vidíme životní situace celistvěji.

Pokud by se vyloženě někdo ptal na svůj karmický portrét, dá se tímto způsobem vypracovat. Jde o správné pochopení příběhů, které si léta, stovky, tisíce let, tvoříme. Dá se říci, že mnozí jsme tu byli již mnohokrát a máme tedy právo na únavu a skepsi – ovšem v tom případě jsme vězni času, vězni linearity. Sluneční symbol nám připomíná, že nejsme staří ani mladí, že prostě jen jsme teď a tady... Východ z toho všeho je skrze přijetí – o tom nám vyprávějí Ryby, poslední znamení. To je takové zodiakální smetiště – je tam nashromážděn veškerý karmický a psychický odpad, tedy to, co předchozí znamení nezvládla. A zároveň se právě od Ryb učíme milovat, soucítit, pomáhat a nejintenzivněji prožívat. Takže buď karma, nebo Láska, můžeme si vybrat...

Hodně jsi i cestovala. Kde všude a co Ti to pro Tvou práci dalo?

Zase to začalo Ruskem a devadesátými léty, kdy většina mých vrstevníků vyrážela spíše opačným směrem. Nějakou dobu, pár let, jsem žila v Nižním Novgorodě, dříve Gorkém. Bylo nádherné prožívat rozšiřování obzorů a rozlet intelektu právě v této snad nekonečné zemi, spojit se přímo skrze místo s esencí slovanského Ducha a při tom cvičit jógu, číst Castanedu, studovat astrologii, experimentovat s makrobiotikou... Denně jsem tam chodívala přímo v centru města k Volze a dívala se z výšky na druhý břeh, kde již byly jen lesy... To byl pro mne hluboký zážitek širého prostoru, zážitek volnosti, z nějž čerpám doposud.

Cestování je vlastně jedna z podob mé „alchymie celistvosti“ – pozorování toho, jak určitá prostředí dotvářejí a rozšiřují naše vědomí, jak si skrze ně doplňujeme určité v daný moment potřebné kvality, jak si tak pomáháme osvobodit se z nejrůznějších stereotypů. Každou cestou si připomenu, že i zde jsem stále na Cestě, že je to všechno vlastně podivuhodné dobrodružství...

V brzké budoucnosti se symbolicky znovu přes vzdušné, Vodnářské, spíš intelektuální Rusko vydávám již podruhé do Jižní Ameriky, prostoru „živé potenciality“. Pluji za ohněm a novou inspirací. Zřejmě budu pobývat především v Ekvádoru, který vnímám zatím na dálku jako takovou úchvatnou planetární Zahradu Středu, nesmírně pestrou, plodnou, kde bych také chtěla prostě rozkvést a mnohé zjednodušit. Delší pobývání v džunglích přináší i úplně jiný pohled na život tady, v takzvané civilizaci. Díváš se na nějakého Indiána a přijde Ti dost absurdní, jak třeba někdo sedá do auta, čerpá benzín, jede do supermarketu nakoupit plný vozík potravy, veze jí domů, strká to horempádem do ledničky... Ale pokud se tyto dva, natolik vzdálené světy, vlastně budoucnost s minulostí, či sever s jihem, dnes mohou takto setkat, jistě je možné, že se setkají i v nás, že dokážeme správně využít své možnosti, znalosti a veškeré technologie. A začít bychom měli od těla jako takového, toho nejúžasnějšího nástroje, který máme.

Přislíbila jsi účast v projektu Akademie Nové slovanské spirituality. Co si od něj slibuješ a co hodláš studentům předat?

Moment, kdy jsem dostala první mail, byl pro mne nesmírně dojemný. Něco se pohnulo a nebylo vůbec pochyb, zda Ano, nebo ne. (smích). Je vidět, že je celý ten projekt inspirován, že se to děje a skládá bez nějakého křečovitého úsilí, že vše do sebe zapadá, i počet lektorů, který se pohybuje kolem dvanácti, i podzim 2004, který vnímám pro mnohé zrozence šedesátých a sedmdesátých let jako mocný transformační posun.

Vlastně jsme taková první drobná ohniska, zárodky budoucích spirituelních civilizací – většina lidí je opravdu dost jinde. O to spíše bychom se měli spojovat a spolupracovat. A třeba se i učit jeden od druhého... Ve spojení je obrovská síla. Naše generace vlastně realizuje ideje šedesátých let, ale na nové úrovni, mnohem střízlivěji a opatrněji...

Co bych chtěla předat? Asi takovou zjednodušenou esenci z toho, o čem si tady povídáme. Především půjde o tvůrčí práci se symboly – mandalou Zodiaku, mandalou času a samozřejmě prožívání planet a orientaci v horoskopu, v mapě zrození. O pochopení toho, že astrologie není vůbec složitá a vzdálená životu, že je to něco, co se dá plně využívat a hlavně prožívat. Že každý dokáže ve studiu najít něco, co mu pomůže rozvíjet jeho schopnosti. Zvláště, když je bude mít před sebou v horoskopu – černé na bílém...

Alito, co v současné době děláš?

Především se intenzivně učím, jde lekce za lekcí, čistí se vztahy, znáš to... Připravuji se na cestu a s tím souvisí spousta věcí, které je třeba dát do pořádku – to asi ve více významech.

Kromě jiného se také podílím na výrobě a výzkumu originálních květových esencí, což souvisí i s připravovaným přednáškovým cyklem Zodiakální rok, který začne, stejně jako ANoSS na podzim v centru Albio a postupně by měl získat i knižní podobu. Esence napomáhají procítit klíčové momenty roku – vánoce, velikonoce, slunovrat, rovnodennost aj., které jsou vlastně jakýmisi spouštěči hlubinných transformačních procesů. Od září by se informace o nich měla objevit na mých stránkách www.mandalia.cz, kam samozřejmě všechny zvu i nyní. Pro každodenní práci s vnímavostí a psychickou silou je také v prodeji má zatím poslední knížka Dvanáct zastavení Luny.

Prostě se nechávám inspirovat... a totéž přeji i všem čtenářům a tvůrcům Osudu!

Alito díky a i Tobě vše dobré!