Dědu jsme navštěvovali každý víkend, překvapilo mě ale, když mě táta s mámou jedno úterý posadili do auta se slovy: "Jedeme za dědou."
"Proč?" podivil jsem se, ale rodiče se k odpovědi neměli. Obvykle jsme cestu trávili slovním fotbalem, počítáním aut, vymýšlením neuvěřitelných příběhů, dnes ale bylo v autě ticho. Po několika marných pokusech o konverzaci jsem tedy vytáhl mobil a přestal vnímat okolí.
U dědova domu čekalo další překvapení. On totiž vždy vybíhal ven a srdečně vítal každou návštěvu, dnes však jeho sídlo vypadalo naprosto opuštěně. Měl jsem teorii, že to nějak souvisí s úterkem a že nás možná ani nečeká. V obývacím pokoji seděl jen nějaký cizí pán v obleku s kravatou. S otcem si potřásli rukama a pak si něco polohlasně povídali. Máma mě držela kolem ramen v uctivé vzdálenosti od nich, takže jsem zaslechl jen to, že ho otec oslovuje doktore.
Netrvalo dlouho a zavedl nás k dědečkovi. Od našeho minulého setkání uplynuly dva dny, ta změna mě však vyděsila. Ten energický starý pán před námi ležel na posteli a pozoroval nás unavenýma a smutnýma očima. Zestárl minimálně o deset let.
"Jak je, táto?" uchopil ho otec za ruku.
"Nic moc," vypravil ze sebe s námahou. Otci se v očích zaleskly slzy, na což jsem zůstal koukat s otevřenými ústy. Ten, který mi vždy říkal, že chlapi nebrečí, tu najednou pláče. Děda svým pohledem sklouzl na mne, a když viděl můj výraz, zadíval se zpět na mého otce.
"Chlapi nebrečí," zašeptal a otec si rychle hřbetem ruky osušil oči.
"To mi jen něco spadlo do oka," snažil se zamaskovat svůj prohřešek, z jeho hlasu však bylo patrné dojetí. Děda ho poplácal po ruce a povzbudivě se usmál.
"Necháte mě chvíli s mladým o samotě?" Dozvím se už konečně, co se tu děje? Už by se mnou nemuseli jednat jako s dítětem. A mluvit v náznacích. Když za rodiči a doktorem zaklaply dveře, přišoural jsem se k dědečkovi.
"Co je s tebou, dědo?"
"Brzy vás opustím, hochu. Ale než se tak stane, chtěl bych ti něco dát." Děda se natáhl k nočnímu stolku a z horního šuplíku vytáhl malou krabičku.
"Co to je?"
"Nevím,“ pousmál se. „Dal mi to můj děda, když umí..., když odcházel. Řekl mi, že uvnitř je něco, co mi pomůže, když naší rodině bude nejhůř. Ale opravdu nejhůř. Prý i on to dostal od svého děda a držitel to má vždy předat svému nejmladšímu dítěti, vnoučeti nebo tak. Já jsem tuhle krabičku měl za svůj život v ruce několikrát, ale nakonec jsem ji nikdy neotevřel. Vždycky jsem přišel na způsob, jak problém vyřešit bez ní. Takže teď ti ji můžu předat."
"Ale dědo, mě je teprve deset," namítl jsem zmateně. "Jak poznám, že je nejhůř." Děda vypadal, jako že přemýšlí, načež zavřel oči a usnul. Obracel jsem v prstech nevelkou krychličku a zkoumal detaily. Stoupl jsem si blíž k oknu, abych lépe viděl. Lesklý povrch byl na několika místech pokryt prachem, snadno jsem ho však prstem setřel. Na první pohled nebylo vidět, jak by se dala snadno otevřít. Zvědavostí jsem úplně hořel, ale vzpomněl jsem si na dědečkova slova.
Za mými zády klapla klika a do místnosti nakoukl doktor. Když viděl spícího dědu, potichu s mými rodiči vešel. O pár minut později jsme dědečkův dům opustili a jeli domů. Máma si sedla ke mně dozadu a řekla mi, že dědeček před chvílí umřel.
Seděl jsem ve své pracovně, hrnek s teplým čajem v rukou a užíval si chvilku klidu. Před pár minutami odešel můj syn, se kterým jsem si poměrně ostře vyměnil názory. Předpokládám, že vstupní dveře se ještě klepou, jak s nimi prásknul. Když jsem se opřel ve své židli, padl můj zrak na protější stěnu s jedinou zarámovanou fotografií.
V duchu jsem přemýšlel, jestli jsem se také takhle hádal s otcem. Nebo on se svým. Na fotografii se všichni tři objímáme a tváříme se šťastně. Bylo mi deset a dnes je dědeček už třicet let na onom světě. Otevřel jsem spodní šuplík svého stolu a vzal do ruky krabičku.
Je pořád stejná. Naposledy jsem ji měl v ruce loni, když se mi táta s mámou zabili při autonehodě. Pak jsem si ale řekl, že i můj děda odchodem svých blízkých prošel a neotevřel. Když bílá krychlička zaujala zpět své místo, klaply domovní dveře.
Blesklo mi hlavou, že se syn vrátil, aby se mi omluvil. Zahřálo mě u srdce, že jsme ho přece jenom dobře vychovali. Když se však rozlétly dveře a v nich stál cizí muž s pistolí, zamrazilo mě.
„Čelem ke zdi,“ zavelel a já pomalu poslechl. Slyšel jsem, že začal prohledávat stůl. Peníze jsem tam neměl, takže se stále častěji ozývaly sprosté kletby. U poslední zásuvky se zastavil. Opatrně jsem otočil hlavu a viděl, jak si se zájmem prohlíží krabičku s rodinným tajemstvím. Položil pistoli na stůl, z kapsy vytáhl nůž a odřízl jednu stranu.
Otočil jsem se a skočil jako gepard. Když se spojil moment překvapení a hybnost devadesáti kilogramů, skončili jsme oba na zemi a přetahovaná o nůž se čím dál tím víc vyvíjela v jeho neprospěch. Když jsem mu zkroutil ruku a ostřím přejel po předloktí, odskočil co nejdál ode mne. Napadlo mne, že jsem vyhrál, ale hodil mi pod nohy židli a natáhl se na stůl pro pistoli.
Zvedl jsem hlavu ze země a díval se přímo do hlavně. V ten okamžik mi prolétl před očima celý život. Jakmile otec po dědově smrti převzal rodinnou firmu, začal mě krátce poté zaučovat, abych i já jednou mohl nastoupit na jeho místo. Po roce jsem i já přispěl svou troškou do mlýna, svého syna jsem však připravit nestihl. Nechtěl pokračovat a zvelebovat impérium, které vzniklo před spoustou generací. Nyní však bude nit přetržena.
Sklonil jsem zrak a pod nohama svého kata uviděl krabičku. Ležela otevřená mým směrem a překvapivě nebyla prázdná. Často jsem si totiž říkal, že v ní nic není. Je příliš lehká, nic v ní nechrastí, celé tajemství je tedy prostá psychologie. I když je nejhůř, je tu nějaká pomoc, která zachrání situaci. Teď bylo ale tajemství prozrazeno. Ležel v ní kroužek, na kterém byl navlečený malý křížek a klíček. Materiál podle žluté barvy vypadal jako zlato, více času na zkoumání jsem však neměl.
V rychlém sledu za sebou padly tři výstřely a já jsem se rozplácl na zemi. Oči jsem měl zavřené, ale překvapivě mě nic nebolelo. Že by takto vypadala smrt? Měl jsem pouze nepříjemný pocit, jako by mi na zádech ležel velký pytel cementu.
„Táto! Jsi v pořádku?“ Něco vedle mě žuchlo a výrazně se mi ulevilo. To přece promluvil můj syn. Opatrně jsem otevřel oči a v životě jsem neviděl větší úlevu ve tváři. Pevně jsem ho objal. Poprvé jsem ocenil, že část svého kapesného utrácel na střelnici a druhou ukládal, aby si mohl koupit zbraň.
„Díky, synku. A odpusť, co jsem ti řekl.“
„Táto, já se omlouvám.“ Chvíli jsme napůl seděli, napůl klečeli, až jsem si přes zamlžené oči znovu všiml zlatého klíčku.
„Běž zavolat policii. Ať to tady všechno zdokumentují. A sanitku,“ dodal jsem, když lupič bolestně zasténal. Syn odběhl a já měl chvilku na prozkoumání toho, co jsme si v rodině předávali po generace.
Policie dorazila po šesti minutách, záchranka o další dvě minuty později. To už ale krabička byla v bezpečí mého trezoru.
Možná znáte ten pocit, když se ráno probudíte a tušíte, že něco není v pořádku. Že v prázdném pokoji je s vámi ještě někdo, pomalu se zhmotňuje a nehodlá odejít sám. Možná ani nemá smysl volat doktora.
„Díky synku, že jste přijeli tak rychle.“ Cesta z postele k trezoru a zpět mě vyčerpala tak, že jsem sotva šeptal.
"Jak je, táto?" uchopil mě za ruku.
"Nic moc. A ne že budeš brečet."
"Ty budeš vtipkovat, i když budeš mít smrt na jazyku," zasmál se. Zadíval jsem se k oknu na průhlednou postavu, která se co chvíli významně dívala na hodinky. Na jazyku rozhodně nebyla.
"Necháte mě chvíli s mladým o samotě?" Přikývli a osaměl jsem se svým desetiletým vnoučkem.
"Co je s tebou, dědo?"
"Brzy vás opustím, hochu. Ale než se tak stane, chtěl bych ti něco dát." Prohlížel si krabičku a já jako bych na jeho místě viděl sebe před lety.
"Ale jak poznám, že je nejhůř?" Tajemství na chvíli opustilo bezpečí svého bílého vězení a já měl častokrát nutkání krabičku otevřít a hledat, od čeho ten klíček je. Nakonec jsem ale to pokušení překonal. Vnouček svými prsty zkoumal, kde by se dala krabička otevřít, a pomalu se přesouval k oknu. Zadíval jsem se na postavu vedle sebe a poznal, že je čas. Tajemství se musí vrátit do krabičky.