J

(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)

KVĚTEN (MĚSÍC PROBUZENÍ)

Konečně vešel dál do Jizerských hor znovu blažený čas: jejich lesy medově vydávají vůně do instinktu živého společenství fauny. Cítím tu vůni neomylně každé každičké jaro. Stačí jen vykouknout ze soukromí příbytku a zavětřit k lesům. Začínají už za mým domem a táhnou se bez přerušení, hluboké a daleké, desítky kilometrů k severovýchodu. Nejsou ani trochu jednotvárné a duše okřívá, kdykoliv do nich smím vstoupit. Nahoře na jizerských pláních plují tou jarní dobou nad rašeliništi ještě perlová mračna a v nehnutých vodách se rozpouští poslední sníh: jediný poryv větru dosud stačí obnovit vládu zimy.

Kde je ale tou dobou sníh ve starých bukových lesích na Hemmrichu! Safírová obloha tam prosvítá mezi skalami a nejkrásnější zeleň pokryla za jediný den a noc větve hladkých šedých buků. Nestojí v Čechách druhé takové bučiny jako v kamenitých svazích Jizerských hor! Tam v květnu vládne pravé medové jaro. Těžko je v tu dobu vydržet doma: je nutno slyšet zpěv lejsků malých z korun buků. K večeru pak stoupám po vlahém dni k lovecké chatičce pod Poledníkem. Opírá se o skálu, a když ji spatřím, jsem rád, jako bych potkal blízkého člověka: zdá se, že starý srub zima dosud nezkrušila. Jen suchého myšího výkalu v něm přibylo a nádherných vlhkých vůní. Noční vzduch je čerstvý a jako šipky v něm nad stromy létají lesní sluky. Vítr utichá a nad nočními horami leží mír. Přesto pociťuji jarní neklid: daleko je ještě tiché podzimní spočinutí, kdy stačí samota a světlo svíčky.

Když se druhý den za slunce východu rozhlížím z Poledníku, lesy Jizerských hor se probouzejí od obzoru k obzoru. Zvedá se v nich lahodný jitřní vítr, předzvěst elánem naplněného neškodného dne. Pohlížím upřeně na ten lesnatý a hornatý kraj.

Dlouho stojím na staré měřičské věži nad lesy a jsem sám, daleko široko sám. Mohu proto samou radostí zpívat: že znovu přispěchal do hor blažený čas putování za poznáním, kdo jsem já a v čem je zase důležitost mojí cílové stanice. Lesy voní jarem a celým příštím požehnaným rokem.

Kdykoli se tak z jara probouzím a vydávám se na cesty do Jizerských hor, napadnou mě slova starého severského básníka a tuláka, jak huláká z jeho Poslední radosti onen apel: „Odešel jsem do lesů. Ne že bych byl něčím sužován a uražen, také mne neranila zloba lidská; ale nepřijdou-li lesy ke mně, musím jíti k nim. Tak se to má.“

O PŘÍRODNÍCH REZERVACÍCH

O ČIHADLECH

První vzpomínka je beztak nejsilnější, nejslibnější: rašeliniště Na čihadle jsem viděl poprvé v životě v červnu o druhé hodině po půlnoci. Byl nesmírně teplý, tropický večer, bůhví kde se vzal v Jizerských horách: doma nebylo možno vydržet. Žil jsem tehdy v severních Čechách první týden a již jsem slyšel, že kdesi na hřebenech Jizerských hor je, ztracené v lesích, rašeliniště veliké krásy. Vzal jsem tedy chléb a sýr a se soumrakem vyšel z Liberce do neznámých hor. Nevěděl jsem, že jejich lesy umí být tak hluboké: nevyšel jsem z nich celou noc. O půlnoci jsem spatřil velkou světlinu. Zalévalo ji světlo pozdě vycházejícího půlměsíce. S údivem jsem pozoroval, že na ní, uprostřed hor, stojí kříže, náhrobní kameny, propadlé hroby. Usedl jsem, pak ulehl a rozhlížel se po stříbrných horách. Noc byla stále velmi spalující. Probudil jsem se až za hodinu: usnul jsem tehdy na kristiánovském hřbitově! Stoupal jsem dál. Měsíc stál již vysoko a lesy byly tichounké. Neznámý kraj. O druhé hodině s půlnocí jsem vyšel za hřebenem z nízkých smrčin. Vrchoviště Na čihadle leželo přede mnou. Rašelinná louka se svažovala uprostřed lesů na dvě strany světa, do povodí dvou moří, a jako u malé planety se její obzor na východ i na západ prudce shýbal k tmavým okrajům lesů. Rašelinné tůně ztratily v měsíčním světle ponurou tmavost. Vrchoviště za horké noci slabě vonělo hořkou vůní rašeliníku. Krátkými skoky přeběhl rašelinnou pláň tchoř a zmizel v lese. Stál jsem na břehu největší čihadelské tůně. Ticho. Hodina lesních skřítků.

Kdykoli čtu staré pověsti o Čihadlech, o hlubinách jejich vod a tajemství černých tůní, vzpomenu si na onu červnovou noc. Nejsem sám, na koho zapůsobila krása jizerskohorského rašeliniště: hned čtyři pověsti jsem zaslechl o Čihadlech, vrchovišti mezi horami, kde kdysi chytávali čeští čihaři tažné ptáky.

Nejznámější z nich je o nehodném zvoníkovi a vypráví se v několika málo odchylných mutacích. Z Čihadel vytéká Černý potok a spadá k severu z hor strmou a úzkou průrvou. Nedaleko míst, kde jeho divoká voda vychází z horských lesů do nížiny, leží ves Hejnice, od 14. století slavné poutní místo. Od devadesátých let sedmnáctého století tam žili řádoví bratři františkáni. Byl mezi nimi prý jeden „nehodný bratr“ – (kdo dnes ví, čím se mohl provinit jakožto lotr) a jeho povinností bylo vyzvánět v hejnickém chrámu. Po jeho smrti zvony oněměly a nebylo lidské síly, která by je přiměla k hlasu. To trvalo velmi dlouho. Jednoho dne se v Hejnicích objevil neznámý cizinec s tornou na zádech a slíbil zbavit zvony prokletí. Ve vsi najal dřevorubce a poručil mu, aby vynesl tornu vysoko do hor, na Čihadla. Dřevař souhlasil, ale jak stoupali do hor, byla torna stále těžší a těžší. Nakonec byla zátěž nesnesitelná a dřevař se bezradně zastavil. Cizinec mu sňal tornu z ramen, položil ji na zem a začal do ní ze vší síly bušit holí. Z batohu se ozývalo hrůzné skučení a sténání, ale když ho dřevař po chvíli zdvihl, byl zase lehký jako pírko. Stoupali dál do hor, ale u štolpišského vodopádu byla torna opět nemožně těžká. Než došli dlouhou cestou na Čihadla, musel cizinec zbít jako žihadla podivnou naříkající tornu ještě několikrát. Konečně stáli na břehu největší tůně, široko daleko sami uprostřed Jizerských hor. Cizí muž poručil dřevaři, aby odešel a nedíval se, ale – jak už to tak chodí – dřevorubec se ohlédl právě tehdy, když cizinec vyňal z torny černého kohouta a se zaklínáním ho vhodil do tmavé rašelinné vody u svých chodidel. Voda se za černým opeřencem zavřela: františkánova duše, která zvonům bránila tvrdošíjně ve zvonění, byla zakleta do bezedné tůně rašeliniště. A z údolí dolehl po chvilce k dřevařovým uším hlahol kletby zbavených hejnických zvonů.

Temné a zdání bezednosti budící rašelinné jezero Na čihadlech nedávalo spát lidské fantazii. Horalé byli přesvědčeni, že je tůň doopravdy bezedná. Měli pro to dva dobré důkazy: sekyru, kterou prý do močálu kdysi pustil jeden dřevorubec, vylovili lidé až daleko odtud z jednoho slezského rybníka. Totéž se opakovalo se zlatou kachničkou: ponořila se do temné vody a vyplula až předaleko od Čihadel.

Skutečnou hloubku tehdy nikdo zjevně nezjišťoval. Ostatně i dnes se najdou lidé, kteří by nevlezli ani za milión do černých čihadelských vod, přestože největší tůň není hlubší, i s vrstvou řídké rašeliny u dna, než čtyři metry.

S bezedností Čihadel počítal podle jiné pověsti i jeden pilař pod horami. Černý potok, který poháněl jeho pilu, měl tehdy pramálo vody. Pilař se vydal proti proudu jeho toku a dostal se tak až na ponurý čihadelský močál. Věřil, že když prokope hráz velkého jezírka, zajistí Černému potoku věčný přítok z bezedných, nekonečných vod jezera. Kopl poprvé – a na pustém, mlhou pokrytém močále se náhle zjevil škaredý bledý skřek a skřet, to měl být střet. Skřípavým vokálem nařídil pilaři, aby táhl domů: ten, kdo čihadelský močál poruší, přivede na celý jizerskohorský terén kruté časy. Pilaři nezbylo než ponechat vody Černého potoka jejich osudu.

Bezpochyby: bledý mužík byl prvním ochráncem hor. Jako by lidová moudrost dávno tušila jedinečný význam rašelin pro Jizerské hory a celý kraj pod nimi.

Lidé si všimli i toho, že teskná čihadelská tůň má stále stejně vod. Nepřibývá jich ani neubývá: ani za největších lijáků se hnědé rašelinné vody z nízkých břehů nevylejí. A odtud i poslední čihadelská pověst: proroctví: Až se jednoho dne největší tůň přeleje přes břehy, v ten den se zřítí i obrovská vrcholová skála hory Ořešníku, rozdrtí pod sebou údolí i s Hejnicemi a největší kámen se ocitne až na frýdlantském náměstí. Nastane konec světa. Takovou moc v sobě ukrývají Čihadla jako žihadla.

ČERVEN (MĚSÍC SVĚTLA) 

Červen – světlý a vlahý měsíc: teprve on přivádí jaro až na hřebeny Jizerských hor. Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích: růžové zvony kyhanek, žabí vajíčka a melancholický zpěv budníčků. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom lidé již povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, pryskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.

Jizerskohorský červen mám navždy spojen s věcí pro mnohé lidi jistě zvláštní: s jitřním během. Posedlo mě to před léty každé jaro. Probouzíval jsem se velmi časně. V lese před okny ohlušivě zpívali ptáci, tak, jak je lidé v pozdější hodině již nikdy neslyší. Obloha byla bledá: přicházel nový den. Ve vůni lesa chyběla již syrovost. Cítil jsem po zimě odpočatou sílu a nebylo možno déle ležet. Nenapadlo mě, jak lépe začít nový den – běhal jsem tedy za úsvitu horským lesem. Poprvé to šlo těžce, druhého jitra byl již dech delší a brzy jsem běhal z čiré radosti. Nebylo snadné přestat: tělo již potřebovalo pohyb a pocit horké rozpínavé síly v hrudníku. Proto ale nepíšu vzpomínku na jizerskohorský červen. Spíš proto, že při běhu horami neunikl mé pozornosti ani kamének. Hlavu jsem míval jasnou a duše jako by se nad pachtivým tělem vznášela a vnímala les, ze kterého odcházela noc. Lesní cesty byly po ránu vymyté a les nikdy liduprázdnější než při červnovém slunce východu. Krásná výhoda: cítit první šikmé paprsky slunce v zátylku! Znal jsem místa, kterými vanul vlahý vzduch; bůhví kde se vzal v ranním lese. Cestou jsem probíhal i údolí, do kterých stékaly potoky ledového vzduchu. Ta místa bývala stejná každým rokem a jistě je tomu tak dodnes. Nad opuštěným lomem rostla jívová houština. Nevím, proč mě jednou napadlo, že se v ní kdosi ukrývá před hbitou spravedlností a jednoho dne na mne zezadu zbaběle vystřelí ne fór, vůbec ne Ivan Mládek, ale jen odstín mutace pokusu Jožina z bažin: jako když člověk na vteřinu jasně zahlédne cosi, o čem by přísahal, že se mu již kdysi v životě déjà vu již vnímáno přihodilo a co již za okamžik navždy zmizí v propadlech podvědomí. Zpočátku to byla jen hra kubisticky zinscenovaná, ale pak jsem se již každé jitro blížil k jívovému houští se stále větší obavou, jako ke zlé sudbě. Minul jsem je v běhu a čekal, kdy pocítím mezi lopatkami dotek kovu a vzápětí nato ještě stihnu uslyšet výstřel. V lese bylo nesmírné ticho: nikdo nikdy nevystřelil na můj zosobněný terč. Hory byly liduprázdné. Přeběhl jsem potok a běžel dál, vzhůru do Jizerských hor.  Tíseň ze mne spadla. Běžel jsem výš a slunce sílilo. Dech se krájel, nebo krátil? Dech se úžil, ale duše se vznášela parádně nad tělem akrobata natotata. Neunikla jí barva stromů, vůně lesa, strmost svahu, sítiny, které stály na bažinkách při cestě, ani žluté podběly na vlhkém jílu, kde noha každým rokem stejně uklouzla a přivodila si pád. Jak přibývalo června, přibývalo zároveň s ním květin při horských cestičkách. Znal jsem místa, kudy tekla voda ještě třetí den po dešti, a věděl jsem i o těch, která vysychala již druhého dne. Slýchával jsem v klenovém houští nad Anninou cestou každé jitro černohlávka a pozoroval, kam vítr uložil loňské listí. Stezek do hor vedlo nespočet. Návraty byly idylické: nohy tepaly les i hrubé lesní cesty dlouhými skoky do údolí. Dech se krotil, tišil, ubýval na intenzitě, krev šuměla napříč koumající hlavou. Konec byl nejkrásnější: pod starým lomem jsem zase vyběhl z lesů do luk, vzduch zteplal a světlo zezlátlo. Hluboko pode mnou leželo v úsvitu město a nad ním se v prvním slunci vznášela neskutečná křivka Ještědských hor. Byl to dobrý začátek všedního přírodního dne.

OTA MAŠEK:

MED I JED

MAXIM GORKIJ (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov). Narodil se do nepohody 28. března 1868, zahynul taktéž nerozveselen černým pátkem na burzovním podhoubí ve Wall Streetu i celosvětovou hospodářskou kalamitou už 18. června 1936. Spisovatel, dramatik, publicista. Z jeho literárních eskalací připomeňme Drsné lásky, Hořké povídky, Měšťáci, Na dně, Matka, Moje univerzity, Život Klima Samgina, Zkazky a legendy od nočních ohňů. Z posledně jmenované knihy ocitujme autorovo laskavé motto i brutto: Rozseté jsou hvězdy po nebi, i Země je hvězda, rozseti jsou lidé po Zemi a já jsem zde mezi nimi, abych nebojácně chodil všemi cestami, viděl všechen žal i všechnu radost života a společně s lidmi pil jeho med i jed.

RYCHLÝ A VYTRVALÝ ÚČETNÍ

Musel jsem ho mít!

V šestačtyřicátém jsem byl tak naivní, že pohotovost byla pro mne novinářskou povinností a ctností. Teprve v letech následných jsem byl vychováván v přesvědčení, že taková ctnost je – buržoazním přežitkem.

Ale tehdy v Oslu na mistrovství Evropy jsem anglického mílaře a vytrvalce Woodersona zuřivě naháněl.

V ruce blok, leiku na krku, brašnu se snídaní, obědem, večeří přes rameno, řítil jsem se atletickou vesnicí horem a dolem.

Kde ti Angličané mají své zázemí?

Konečně na jednom dřevěném baráku vlajka Velké Británie.

„Plís, is hír mistr Vůdrsn?“

Zkouším ze svých základních lekcí obrýleného mužíčka, poklidně se rozvalujícího na železné palandě.

Byl zakrytý novinami „světového“ formátu. Prototyp účetního výpravy. „Itis áj. Vot důjů viš?“

Taková bota! Já hádal na účetního, a on je to sám veliký rychlonožka SYDNEY WOODERSON.

Požádal jsem ho, zda si mohu na místě udělat jeho karikaturu.

„Plís,“ a sedl si na lavici jako poslušný posluchač ve škole.

Kresba se mi nepovedla. Nebyl to on, takhle sešněrovaný. Teprve později, při tréninku, jsem ho vystihl. Ale i tu nepovedenou karikaturu jsem chtěl dopravit co nejdříve do redakce. Ráno jsem letěl s kořistí na letiště. Letěl – po svých. Na taxíka nebylo, tramvaj jezdila oklikou.

Najednou – katastrofa! Kde je leika? Vyrážím nazpátek. Leika! V roce šestačtyřicátém majetek, nejméně mých pět, deset platů. V našem baráku hledám potrhle zuřivě na stole, pod stolem, na skříni, ve skříni, pod skříní. Nikde ani památky. Zkouším to i na toaletě. Nic, nic, nic. Zesinalý doklopýtám k anglickému baráku.

Na nízkém milníku se sluní – má dávno nezvěstná leika. Dal ji tam nějaký pozora, zřejmě, aby o ni v trávě, kam jsem si ji „odložil“, nezakopl… Pane Woodersone, to mohla být moje nejdražší karikatura. Za tehdejších patnáct, dvacet tisíc!

O CENTIMETRY – A KILOMETRY

V předválečné Slavii jsme měli dva borce těžké k vykreslení charakteristických detailů. Evžen Rošický měl havraní vlasy a – modré oči. ZDENĚK FEJFAR byl blonďák s tmavohnědým zrakem. Obě kombinace tedy dosti neobvyklé.

Evžena jsem viděl naposledy několik dní před heydrichiádou. Potom? Potom již jen ten zločinný verdikt z pouličních tlampačů – zavraždili Evžena!

Se Zdeňkem Fejfarem, Evženovým obětavým a skutečným kamarádem, jsem se seznámil v jednačtyřicátém. Pobil mě tenkrát ve skoku do dálky posledním pokusem o jeden jediný centimetr. Potom jsme se nějak vzájemně míjeli.

V dvaasedmdesátém se mi u známých na chaloupce dostal do ruky měsíčník Zdraví. A pod článkem „Vaše srdce, naše zdraví“ podepsán dr. Z. Fejfar, přednosta oddělení cévních a srdečních chorob. Že se Zdeněk pustil s vervou do medicíny, toho jsem si byl vědom, ale že by to dotáhl až tak vysoko?

Později jsem byl v Praze na přednášce o těch srdečních záležitostech. Od předsednického stolu ke mně zamířil štíhlý mládenec. Ta podoba genů namoutě! To přece nemůže být nikdo jiný než syn Zdeňka Fejfara!

Omyl! Byl to Zdeněk, náš bývalý výškařský a dorostenecký rekordman. Nebyl čas si vysvětlovat, jak muži nestárnou. Oba jsme spadli po hlavě do vzpomínek na staroslavistickou gardu, přerušovanou odvoláváním Zdeňka hned tam, hned sem. Až si jedna jeho spolupracovnice posteskla: „Potřebuji s ním mluvit jednu, dvě věty, ale on je neustále jako rtuť. To je stejné jako zachytit vodu do sítě!“

Protože z našich osobních vzpomínek došlo na širší, dokonale jsme se shodli, že Zdeňka pozveme na besedu do Sportu. Doufám, že budeme mít hustější sítě, abychom ulovili univerzitního profesora MUDr. Zdeňka Fejfara DrSc., člena několika světových univerzit a vědeckých ústavů, a tak dále a tak dále – na trochu zábavnější delší čas.

POPLETENÉ UVÍTÁNÍ

OLGA FIKOTOVÁ na XVI. OH v Melbourne vytvořila nový olympijský rekord v hodu diskem, ačkoliv tehdy měla za sebou jen dvouleté zkušenosti s touto disciplínou. Jaké však bylo její překvapení, když při slavnostním vítání v Bostonu jí zástupce starosty v sále plném diváků děkoval za vítězství v plavání a Connolymu, jejímu manželovi, za medaili z tenisu, ačkoliv Harold házel kladivem… úder za úderem. Cink.

Inu vloudila se chybička. Ne všechno vždycky klapne. Třeba i manželství, cink, které někdy mívá jen jepičí život pod chomoutem a dvojí nepromokavou čepicí.

ŠACHOVÝ KYBERNET

Vzniklo, vzniká a bude vznikat mnoho rozepří, jsou-li šachy ještě hra, nebo už věda, nebo uspokojující sport, měření aktivních sil. U nás a v četných jiných státech hru v šachy zařadili do tělovýchovy a sportu. Tak se o to nebudeme dohadovat, co je co.

Na jednom se asi shodneme: že šachy jsou nejsložitější ze závodních disciplín. A pokud jsme poznali LUĎKA PACHMANA, pak se asi shodneme, že tenhle šachový mezinárodní velmistr je z nejsložitějších šachových osobností (králem).

Vizuálně jsem ho stihl v roce 1942 na velkém šachovém přeboru v Praze. V čele konkurence trůnil mistr světa Lev Nikolajevič Aljechin. Luděk tam byl nejmladší ze všech zúčastněných, ale patřil k nejbojovnějším plemenům a plamenům v hlavě. A nejčilejším při rozborech všech partií, protože ho pověřili, aby se svým bráchou přichystali turnajovou naučnou publikaci. Tak si dovedete jistě představit, jaká bych musel být ještěrka (Ease on by, Eso v rukávu), abych ho, neposedu, stihl nakreslit. Byl pořád v jednom kole, k neutahání.

Mnohem blíže jsem Luďka poznal o moc let později, kdy k nám nastoupil do Čs. sportu jako zahraniční redaktor. Tam jsem také Luďka poznal nejen jako šachového kyberneta, ale i vášnivého sportovce. Nejvíce se s námi vyřádil při tenise na Štvanici, kde jsme si pinkali s kolegyněmi Blankou a Vandou mixy. Luděk řádil zejména na síti jako tajfun. Jásal, když u sítě trefil míč hranou, nebo rukojetí rakety, že míč dostal nechytatelnou rotaci.

K samotným šachům jsme se dostali jen při velkých oslavných politických událostech, kdy se povinně manifestovalo v několikahodinových štrúdlech. Aby nám to lépe ubíhalo, Luďka jsme nasadili před sebe a na magnetických šachách s ním sváděli boje. Hrál samozřejmě „naslepo“, dával nám ještě napřed jezdce, nebo střelce. A jednou, jedinkrát jsme remízovali, když se zpívala hymna a on vyměknul, ztratil převahu…

Blízko, neobyčejně blízko jsme byli v kaši v květnových dnech 1945. Spolu s Emilem Zátopkem nás vezl Luděk na Strahov k Jaroslavu Seifertovi se žádostí o jeho verše. Projížděli jsme špalíry okupantů a Emil s Luďkem v rozjaření vyzývali vyjevené „osvoboditele“, aby táhli domů. Ti z toho byli tak ohromeni, že zapomněli, naštěstí, že mají v rukách automaty!

Zkoušet vybrat ze záplavy vzpomínek, které se mi hrnou – co bylo s Luďkovým uvězněním, co s bojem Evženie o jeho vysvobození a očištění z našich pohnutých komunistických kriminálů a vazeb – to by bylo jako přebírat zrnka písku z pouštních přesypů. Tak nezbývá, než zvolit bleskové zkrácení. On to ještě Luděk sám jistě podepíše…

ŤOPCI BEZ SVATOZÁŘE

Ze kterého konce začít povídání o Ťopcích, jak se zvyklo říkat nejpodivuhodnějšímu sportovnímu páru planety, DANĚ a EMILU ZÁTOPKOVÝMI?

Vím z Gutha–Jarkovského pravidel o zdvořilém jednání, že by měla dostat přednost dáma – ale Emila jsem poznal dřív, tak začnu s rozvernými zážitky s ním.

Ty moravské časy!

Poprvé jsem si ho skicoval v roce 1945 na Strahově. Běžel tam 5 km krátce poté, co sundal náš rekord pod hranici 15 minut. Byl to pro naše knedlově, vepřově, pivně vykrmované občany nedostupný limit, vyhrazený prý jen Seveřanům, především pak Finům.

Emil byl tehdy na novináře, především české, nakrknutý. Právem. Někteří zpochybňovali jeho pětikilometrový rekord jedovatou připomínkou: „To jsou ty moravské časy“. Kdy prý páni rozhodčí svému Moravanovi zmáčknou stopky dříve, než jejich hvězda protrhne cílovou pásku.

Trucování na kavalci

Ozvěna Emilova hněvu na české novináře se ozvala později na ME 1946. Hned po krkolomné jízdě přes rozbombardovanou „tisíciletou“ jen neumětelsky šířenou nacistickou říši padouchů, jsem v Oslu spěchal do šaten u stadionu vyzpovídat naše borce. Ochotně odpovídali, jen Emil vylezl na palandu a odmítl cokoli vysvětlovat. Marně ho kluci přemlouvali, že já vlastně novinář nejsem, ale taky atlet, oštěpař a vícebojař. Emil jen agresívně bručel. Ne! A ne! A ne!

Nevím, jestli kluci potom u něho ještě agitovali v můj prospěch, ale druhý den, kdy jsem se uřícený vracel do atletické vesnice po pětikilometrové anabázi do města, abych z pošty odeslal reportáž a kresby, šokoval mne Emil nabídkou: „Jestli chceš, tak já ti na tu poštu doběhnu.“ Měl by to jako ranní rozcvičku. To víte, že bych byl takového „poštovního holuba“ s nadšením uvítal, ale copak jsem si mohl vzít na svědomí, aby se náš nejslibnější reprezentant „rozviklával“ na dlažbě? Moc jsem mu poděkoval, hřálo mě však, že mne Emil vyřadil z „jedovatých novinářů“.

Zlatá na rozkaz Jardy Skály

O tom, že o házení tím „klackem“ oštěpařským přeci jen mám trochu ponětí, jsem Daně naznačil rok před helsinskou olympiádou, kdy k nám nastoupila do redakce Stadionu jako sekretářka. Místo polední přestávky jsme pravidelně naskočili do tramvaje a na stadionu Matěje Špičky na Štvanici místo poledního odpočinku Dana dřela opravdu zátopkovsky. Totéž po práci, kdy si k tréninku po Strahově Emil přidával ještě další porce běhání.

Avšak na jaře v roce 1952 se celozimní Danina dřina zdála málo účinná. Doufal jsem, že si formu vyladí, ale měl jsem obavy, že na olympiádě těžko zdolá vysoké ruské favoritky.

Před odletem do Helsinek jí náš fotoborec JARDA SKÁLA napsal na oštěp: „Hodíš mě tam 50 metrů, čtyřicet centimetrů!“

„Blázne,“ oponovala Dana, „těch padesát nikdy nehodím!“

Víte, jak to dopadlo. Prvý olympijský hod Dany v Helsinkách přes padesát metrů, 17 cm, skoro nachlup dle Jardova „rozkazu“, zlatá medaile, která se přitulila k Emilovým třem zlatým v Nurmiho městě. O tom byly napsány obsáhlé publikace, nejzasvěcenější od Františka Kožíka, Honzy Poppera a především kniha Dany a Emila: Zátopkovi vypravují.

Originalita bez honby za originalitou

Emilův novátorský dril (střídání sprinterských úseků s volnými čtvrtkami), jenž naboural starou metodu „dálkoplazů“, kteří trénovali obvykle kilometrovými dávkami, po čase převzali hlavně v zahraničí, kdežto u nás Emilovy tréninky považovali dlouho za bláznivinu…

Emil svůj trénink nebral jako touhu po originalitě, ale postupně k němu docházel vlastní pílí. Jeho „originalita“ se vybíjela spíše v nesportovních disciplínách. Polil například inkoustem Daně krásný žlutý ubrus a při jejím pláči jej čarodějně namočil v roztoku chemikálie, že byl ve chvilce bez jediné stopy po ušpinění – uplatnil tu své znalosti z chemie, nasbírané v baťovském školení.

Originálně zacházel také s houbami. Sebral, co kde našel, nacpal to do pětilitrových lahví, promíchal tu patlaninu a nestačil ji vychválit, jaké to bude pošušňání. Nebylo, Dana tu „pochoutku“, když na ni Emil zapomněl, vyhodila do hnoje.

Originálně také zpestřoval její trénink. Vzal ji na ramena a naklusal s ní do rybníka u chalupy. Jenže přehlédl balvany pod hladinou, a když Danu shodil z ramen, zlomila si nohu – a měla po vyhlídce na zlato z mistrovství Evropy!

Originálně trávíval „Ťopek“ své dovolené. Nikoliv odpočinkem, lenošením, naopak zvýšeným tréninkovým režimem a „restaurací“ bytu: například hoblováním parket po celém kvartýru. Nebo se pustil do „transformace“ kredence, který Daně svým tvarem nevyhovoval. Měl vypouklé šuplíky, takže při obvyklém fofru se udeřila o vyčnívající knoflíky. Emil objevil nápravu! Když Dana odjela na dva dny na závody, rozhodl se kredencový defekt zlikvidovat. Pilkou „zlodějkou“ jej chtěl zeštíhlit. Při zmenšování hloubky šuplíků to ovšem byl problém. Jako spása se objevil kamarád Dany z Uherského Hradiště, který si vyrazil do Prahy, že si oslaví sobotu a neděli v hospůdce, kde se dá tancovat a po moravsku notovat. Vyfešákoval se na to jedna radost. Jenže radost z něj měl hlavně Emil, který jej hned nasadil do skříně jako pořádné těžítko, aby se neviklala. A řezal, řezal kredenc, aniž by postřehl, že svátečně vyparáděný host je celý vydekorovaný mraky pilin.

Umění házet, běhat – a smát se

Dana bývala – a bývá – vážnější než Emil. Ale při dobrém humoru se nakažlivě rozesmává. Například když čítají Zoščenkovy satirické příhody z knihy Psí čenich. Zejména o potížích nešťastníka, který pozval o přestávce divadelní aktovky jednu paničku do bufetu, a ona s úsměvem, aby zlatý zub zářil, bafala jeden dort za druhým, zatímco on zděšeně zjistil, že v kapse nemá tolik rublů. Tohle líčení ovládají Ťopci virtuózně.

Když originalita selže

Jednou jsem Daně a Majdě – spolubydlící se Zátopkovými – vyprávěl, jak mne překvapil můj šéf v redakci Stadionu, abych nezapomněl, že bude mít výročí „ten Pinkas“. Úplně jsem zkoprněl, nevěděl jsem, zda jsem se nepřeslechl a nejde-li o některého z Pinkasů: jednoho politika, druhého dirigenta, či malíře Soběslava Hippolyta? Ale potom mně blesklo, že jde nejspíš o Pabla Picassa, jehož osmdesátiny se chystali oslavovat zejména v Paříži. Tak jsem opatrně nahrál šéfovi, aby se někde ještě neblamoval: „Vím, nic se neboj, já o tom Pablu Picassovi něco vyplodím.“ Emil při mém vyprávění zrovna zaujatě spravoval Daně špici u oštěpu a zdálo se, že nic neposlouchá; najednou však zalomil rukama a zakvílel: „No, Oto, tos to zvoral! Měl jsi říct – ale šéfe, to není Pikas, ale to picasso!“ Byl z toho celý otrávený, že jsem tuhle originalitu zmeškal – zato Dana padala smíchem do mdlob.

Emil neuměl nebojovat

Jednou jsem k Zátopkům zaskočil z redakce a nestačil jsem zírat. V bytě po stole, po gauči, na policích všechny možné skleničky, poháry, zarámované idylky – a pod každým kouskem činaně vystříhané papírové dečičky a cerepetičky. Co se děje?

„Budeme hrát karty, cvika. A výhry budou tyhle trofeje!“ Zátopkovi a karty? No dobrá, hrajeme! A jak Emil, tak Dana a Majda hráli pod psa. Vyhrával jsem cenu za cenou, ačkoliv jsem v kartách outsider. Po chvíli však začal dělat štychy Emil. Získával pohárek, diplom, malovaný talířek. Najednou Dana a Majda apaticky skládají karty.

„S Emilem se prostě nedá hrát,“ rozhodla Dana, ten zkazí každou dohodu na legraci. Takhle se těch krámů nikdy nezbavíme.“

To byl celý Emil. Jak se dostal do hry, zapomněl, že má prohrávat. On jako vždy – bojoval!

Oslava

Po slavných helsinských dnech jsme se v redakci těšili, jak také přivítáme slavné velikány. Nepřišli prvý, druhý den. Dana měla sice volno – Emil také, ale že by si nepřišli alespoň připít na čtyři zlaté medaile?

Zaskočil jsem na průzkum do jejich bytu. Nikdo doma; nebo vyspávají po slavném uvítání v jejich baráku? A je u nich v kvartýru zároveň pořád binec, jak Emil skipuje a Dana trénuje rozběhové přeskoky. Marně jsem bušil na vrata. Ze sklepních místností šla podezřelá pára… Snad jim tam něco nehoří?

Nehořelo. Nejslavnější olympijská dvojice světa tam prala – trička, trenýrky, košile, ručníky, tepláky – až se z nich kouřilo. Taky oslava!

ŠACHY NA LETIŠTI

ĽUBOMÍR FTÁČNÍK (1957) na šachovém mistrovství Evropy juniorů v Holandsku (Groningen 1977) obsadil první místo a získal titul mezinárodního velmistra. Startovalo tam čtyřiapadesát soupeřů a tak prvenství devatenáctiletého studenta bratislavského gymplu bylo mnohoznačným úspěchem s úsměvem. Na mistrovství světa vybojoval ze 13 partií 9 a ½ bodu a skončil druhý za Američanem Diesenem. Když pak zvídaví fanoušci, čekající na něho, se vyptávali, jak probíhalo celé utkání, Ľubomír nemeškal, a hnedle vyndal ze svého zavazadla šachovnici a přímo na letišti jim celou partii předvedl, Václav Havel by mu tehdy s Chartou mohl tiše umění šachu jen přát.

NEVYZPYTATELNÝ BOBBY

V roce 1993 bylo ROBERTU FISCHEROVI – 50 let.

Jistě žádný ultra vysoký věk, zejména ne u šachisty čachryiiisty. A přece v tom roce byl geniální Robert–Bobby, jak se mu zvyklo říkat – již 21 let na šachové penzi.

Vyskytovaly se různé zprávy o jeho životě. Ukázaly se jako polopravdy, nebo čisté liché novinářské kachny. Fischer se stal hádankou, sfingou.

Poznal jsem ho v Bělehradě během utkání CCCP–Svět v roce 1970. To již nebyl ten kovbojský pistolník v džínách a divoce kostkované košili, ale dokonalý elegán – až na tu věčně vylézající košili, když se natahoval do výšky, asi aby měl z ptačí perspektivy lepší strategický přehled o situaci na šachovnici. Před „Utkáním 20. století“ málokdo chtěl věřit, že se v Bělehradě vůbec ukáže. Vyměnil si s pořadateli před utkáním na 300 dopisů se svými smělými požadavky. Že skutečně nastoupí, mnoho lidí nevěřilo ani v hodině há, zahájení.

Překvapil. Ohromil! Byl tam a – nehádal se! Ani o to, že má nastoupit za Svět na druhé, ne na první šachovnici, kterou si vyhádal velmistr Larsen. Dán měl k tomu pádný argument. Fischer se totiž v posledních dvou letech neobjevil na žádném turnaji. Kladl si vždy enormně vysoké podmínky.

Přitom, jak mi prozradil Vlastimil Hort, neodmítl hrát s klukem, u jehož rodičů během turnaje bydlel, ačkoliv to byl jen amatér, kterému mohl Fischer dát dvě figury napřed!

V Bělehradě se choval naprosto dokonale. Vždy byl včas na pódiu, nenamítal nic proti fotografování. Dokonce poskytl intervjů velmi neodolatelné redaktorce. U oběda se bavíval s Vlastimilem Hortem, ale sotva odložil příbor, spěchal do své hotelové izby, ulity. Vedl život naruby. Ve dne před partiemi spal, v noci po zápase bděl nad šachovnicí.

Vždy vyžadoval pokoj s výhledem na holou zeď. Odmalička byl samotář. Žil s matkou, otce ani nepoznal. „Děti, které vyrůstají bez otce, rostou jako vlci. Jsou dravé, sobecké, divně bezohledné,“ řekl jednou – to mu nebylo ani dvacet let!

Při přípravě na utkání o titul se Spasským Fischer také sportoval. Boxoval a hrál tenis. Jeho trenér, Greenberg, neměl o Fischerově IQ valné mínění, ačkoliv průzkum dokázal, že má Bobby jeden z nejvyšších koeficientů. „Jakýpak inteligent. Já vím, že má v mozku kybernet, pamatuje si nekonečně variant na šachovnici, ale na tenisovém place nikdy nevěděl, jestli je stav v našem zápase 30:40 nebo 30:0. A na gamy jestli vede, nebo prohrává.“

Inu, každý jsme jen na to něco (víceméně v dostatečném IQ) užiteční…

ALBRECHT DÜRER

☼   21.5.1471  Norimberské scenérie      ۞   6.4.1528   důvěrně známé Norimberské scenérie

Ve skutečnosti tkví veškeré umění v přírodě. Umělcem se stane, kdo jí je dokáže vyrvat.

(Albrecht Dürer)

Konečně odložil štětec, poodstoupil o pět a jednu pětinu kroků dále, aby obsáhl očima obraz vcelku a upřeně se do něj zahleděl.

Je to dobrá práce a bohatí němečtí kupci usedlí tu v Benátkách mohou být spokojeni. Namaloval jim to velké smíření, jak žádali. U nohou madony klečí papež a císař Maxmilián, už ne jako odpůrci, ale jako pokorní její služebníci. Obklopují je zástupci obchodních domů samá sleva a také z jejich tváří a postojů vyzařuje vzájemná shoda myšlenek. Však víc než o feudální zmatky a sváry jim jde o světově prospěšný&handl&kšeft.

Klid a pohodu podtrhují vyrovnaná kompozice, hřejivá harmonie barev, líbezná krajina i tušené tóny loutny v rukou anděla. Do jeho tváře se zadíval s obzvlášť platným zalíbením. Maloval ho podle půvabné Fiamentty, která ho obšťastnila nejen svou ochotou naslouchat mu a sedět mu trpělivě modelem.

ANO, JE TO DOBRÝ OBRAZ

V ničem si nezadá s „velkými malbami“ Benátčanů. A o to mu šlo především. Nejen uspokojit vlivnou německou kolonii a získat tučnou odměnu, ale dokázat těm sebevědomým benátským mistrům – hlavně pak Tizianovi, jenž o něm mluví s pohrdáním jako o barbaru – že je nejen schopný grafik, ale stejně tak schopný malíř.

Dokázal to. Přišel celý cech, mnohá hrabata a všem se obraz líbil. Objevil se i sám dóže a ani on neskrblil chválou. Dokonce nabídl autorovi postavení malíře Benátské republiky s vysokými příjmy.

Kdo je tím mistrem?

Mezi četnými postavami je na obraze i jeho autoportrét. Stojí sice v pozadí, ale snadno ho poznáme podle zlatavé dlouhé kštice, nazrzlých vousů upravených podle tehdejšího výkřiku módy a podle listiny, již třímá v rukou. Je na ní psáno:

„Namaloval jsem ten obraz v pěti měsících, já Albrecht Dürer, Němec.“ Pod tím vročení MDVI a jeho umělecký monogram.

Ten obraz se jmenuje Růžencová slavnost a můžete si ho prohlížet do sytosti v Národní galerii v Praze, kde patří k nejvzácnějším pokladům tamních sbírek, třebaže oněch pět set let a 7 bonusových let a necitlivé opravy jej nenávratně poznamenaly na kvalitě.

Prvních sto let visel v chrámu Svatého Bartoloměje v Benátkách, potom ho koupil do svých sbírek císař Rudolf II. Aby neutrpěl transportem, nesli jej pěšky pěšmo z Benátek až do Prahy. Zeptejte se Franty Skály z Tvrdohlavých, jaké je to šlapat opačným směrem a ještě si přimyslete transportování velikého plátna na svých nohách. Odtud brzy musel putovat do Vídně, neboť Praze hrozilo obsazení saskými vojsky. Když nebezpečí pominulo, až bylo zcela záležitostí minulou, vrátil se nazpět a byl až do roku 1782 součástí sbírek Pražského hradu. V tom roce z nich byl vyřazen a prodán na aukci soukromému sběrateli za pouhých (směšných) jeden zlatý a osmnáct krejcarů. Jeho dědici později obraz prodali Strahovskému klášteru za dvaadvacet dukátů. Tam byl až do roku 1934. Teprve tehdy se podařilo získat jej ve prospěch státu. Nebyla to levná investice. Klášter požadoval kromě tří miliónů korun dva výnosné statky. Dostal vše, oč žádal.

TĚŽKÁ VOLBA

Leč vraťme se k oné chvíli, kdy benátský dóže nabídl Dürerovi skvělou budoucnost. Nabídka to byla nejen lichotivá, ale i atraktivní pokušení. Dürerovi tehdy bylo pětatřicet let, měl celý život před sebou a mohl jej kompletně vyplnit malováním, bez starostí, jak zabezpečit rodinu. Zdejším malířům se zakázky jenjen hrnuly, neboť církevní hodnostáři, šlechtici i bohatí měšťané se obklopovali uměleckými díly, aby zdůraznili své společenské postavení.

V Benátkách umělec něco už znamenal. „Tady se cítím pánem, doma jen příživníkem,“ posteskl si tam tehdy Dürer.

A skutečně, jak jiné to bylo v Německu. Panovnický dvůr byl na mizině, šlechtických zákazníků také nebylo příliš a ona zámožná vrstva měšťanstva se teprve měla líhnout. Tam malířům žádná pšenka nekvetla.

Bylo tu však cosi, co Itálii chybělo: zájem širokých mas probuzených husitským hnutím o duchovní vzdělání a bylo tu úsilí humanistů, kteří na ně navázali, snažili se o společenskou reformu, nápravu křivd a vedli statečný boj proti církvi jako prapříčině všeho zla, na které si jen vzpomenete.

Své horlení šířili ústně, písmem, ale i obrazy. Tehdy platilo, že obraz je písmem lidu. Dřevořezové listy zaplavily města i venkov, aby propagovaly srozumitelnou formu revoluční myšlenky. Od šedesátých let do vypuknutí selské války bylo vydáno na třicet miliónů takových výtisků.

Když měl Dürer volit, zda žít v tom kouzelném městě umění, či zda se vrátit domů ke své grafice, rozhodl se pro domov.

A volil dobře, neboť právě grafika mu zajistila nesmrtelnost – i když namaloval kromě Růžencové slavnosti ještě nemalý počet vynikajících obrazů.

PRVNÍ KROKY DO SVĚTA UMĚNÍ

Grafikou byl obklopen a věnoval se jí se zalíbením od dětských let.

Narodil se jako třetí z osmnácti dětí v rodině norimberského zlatníka Albrechta Dürera. Ten dal chlapci při křtu stejné jméno, jaké sám nosil, jako by si chtěl zajistit, že syn bude jednou pokračovat v jeho řemesle a přivede je k ještě větší chloubě. Jeho dílna sice měla skvělou pověst, ale zdaleka nenesla tolik profitu, kolik by potřeboval. Bída stále tloukla na dveře. Však také ta kopa děcek něco spotřebuje.

Zpočátku šlo všechno podle osnov otce. Syn měl pro tuto jemnou práci výtvarný cit i trpělivost a dovedné zlaté ručičky. Přesto však z něj zlatník neměl být. Z té doby se zachovala první Dürerova kresba – je to autoportrét třináctiletého Albrechta – a na první pohled je z ní patrné, kam tíhl jeho talent. Ne zlatníkem, nýbrž malířem chce být.

Otec, ponejprv rozmrzelý, brzy však smířený, dal patnáctiletého syna do učení k Michaelu Wohlgemutovi, řezbáři, malíři a grafikovi. (Později namaluje Dürer Wohlgemutův portrét a bude to vynikající dílo).

Za tři a půl roku skončila výuční doba a tovaryš Albrecht se vydal hledat uplatnění do světa. Měl si ověřit, zda se uživí jako malíř, a navíc získat všechno to, co mu nemohla poskytnout Wohlgemutova dílna.

Kde všude vandroval, to fakt nevíme. Jistě pobýval v Schongauerově dílně v Colmaru, kde se dělaly dobré mědirytiny, byl v Basileji, kde byla významná tiskařská oficína. Pracovali pro ni humanisté, k nimž patřil i Sebastian Brant, autor oblíbené Lodi bláznů. Zřejmě se podílel i Dürer na ilustrování tohoto středověkého bestselleru.

Zdržel se také ve Štrasburku, odkud si přivezl plný skicák studií soch tamní katedrály. Všechny ty světce i zatracence, anděly, démony i ďábelskou směs zaznamenával nejen na papír, ale i do srdce. Andělé, které v budoucnu nakreslí nebo vyryje do dřevěné desky, budou andělé štrasburští.

Kreslil všechno, co spatřil při svém putování. Nádherné výstavní domy, líné řeky i dravé bystřiny, skály a krávy na lukách, mlýny i lidi krajin, jimiž se ubíral. Všechno jednou zužitkuje. Na jeho obrazech nebudou krajiny sloužit jako kulisa, ale budou v těsném spojení s figurální úlohou.

Z Basileje ho náhle odvolal otcův dopis domů. Našli mu adekvátní nevěstu a ožení ho v naději, že se usadí a založí si vlastní dílnu.

S Agnes se sice poslušně ožení, ale neláká ho život úctyhodného měšťana, nechce zkysnout v Norimberku, alespoň do té doby ne, dokud nenavštíví tu proslavenou zemi za Alpami a na vlastní oči nespatří její umění.

Strhnul ho k tomu přítel z dětství Willibald Pirckheimer, který přijel na prázdniny z Padovy, kde studoval na univerzitě. To byl první impuls, kterým ovlivnil Dürera tento intelektuál. Stane se časem významným humanistou a pod jeho vlivem se bude formovat Dürerovo myšlení i tvorba po celý život.

Stačí ještě nakreslit portrét své mladičké ženy Agnes v její prosté spanilosti a vyvzdoruje si souhlas otce k cestě do Benátek.

To byla první návštěva tohoto města umění, tu druhou, při níž se v Benátkách prosadil se svou Růžencovou slavností, uskutečnil o dvanáct let později.

Mnoho toho tenkrát nenakreslil, ale nasával do sebe všechno nové, přijímal, čeho se jen mohl zmocnit. Vlastní práce ať klidně počká – on chce a musí na vlastní oči spatřit obrazy Belliniů, rytiny Pallaiuola, Mantegnovu fresku v Padově a díla Leonarda da Vinci. Chce přijít na kloub tomu, jak to dělali, že stvořili ty velké malby monumentální krásy.

Během tohoto poznávání a pod vlivem velkých mistrů se měnilo Dürerovo nitro. To už nebyl pokorný a zamlklý Wohlgemutův učedník, rostla v něm odvaha, vzdouvala se hrdost a zdravé sebevědomí.

S touto odvahou a s tímto sebevědomým vybaven přistoupil po návratu do Norimberku k první velké zakázce.

V roce 1498 vydal svou Apokalypsu.

GÉNIUS NEOTŘELÉ FANTAZIE

Krátce před tím, než se naplnila první polovina tisíciletí, zachvátilo Německo náboženské vzrušení. Očekával se zánik světa – velká záhuba jako trest za hříchy, jímž lidstvo propadalo více do hloubky. Byla to doba zmatků a pohrom, fantasmagorie namísto učení, doba hroutící se císařské moci, nejistot a selských bouří.

Blížil se čas, kdy se mělo naplnit vidění, jež zbásnil evangelista Jan ve svém Zjevení:

„I vypukla válka v nebi: Michael a jeho andělé válčili s drakem…“

Také na zemi stál tábor proti táboru – liška proti lišce – zrzoun proti drzounu a tak podobně, strana proti straně: jedna, která měla moc a vládu nad světem a druhá, zatím ne dostatečně silná, ale naplněná žhavým nadšením a přesvědčením o vítězném prospěchu svých idejí.

A právě tento nesmiřitelný tón Janovy Apokalypsy vzbudil v malém Dürerovi nejsilnější ohlas. Ryl své anděly i ďábly do dřevěných špalíků s takovou zarputilostí a zaujetím, že zapomínal na zakázky, jež měly být dávno zhotovené, uzavřel se ve své dílně jako v cele, kreslil a ryl ohlušen pozouny, řevem bitvy, praskotem plamenů a pukáním kouzelných skal. Napětí, jež Dürer při čtení Apokalypsy prožíval, se přenášelo do jeho ruky. Olůvko vířilo po papíru, jak črtal postavy ve vzrušených pohybech, pod jeho rukama ožívala i příroda.

Tu nešlo o pouhé ilustrování básníkových slov, ale o ztvárnění vlastních vidin, jež ona slova vyvolala. Stvořil samostatnou báseň v obrazech.

Dürerova Apokalypsa se stala výtvarnou revoluční písní namířenou proti zkažené morálce římské církve i proti naduté vrchnosti, ano, krávy a volové, které zpychly častěji než častokrát svůj úsek času rychlý. A lidé jí porozuměli. Uvěřili v boží soud, který zatočí a zúčtuje se zlem, svrhne bezpráví, potrestá páchané křivdy a nezáludné prosťáčky konečně povýší na rytíře. Jeho apokalyptičtí jezdci nejsou bojovníci z božího vojska, andělé, kteří sestoupili na pekelně zkoušenou zem, ale typy prostých lidí, jaké Dürer denně potkával. Podle Janovy Apokalypsy je má doprovázet zubatá Smrt, ale Dürer ji zaměnil za vyzáblého hladovkáře Marečka, který jede na herce a v rukou třímá vidle, v jeho podání je zubatá jen vidlák. Copak to není předobraz lidových bouří?

Dürer vydal Apokalypsu knižně s celostránkovými ilustracemi velkého formátu, které měly platnost samostatných obrazů. Vytvořil tak poprvé prototyp obrazových publikací, jak je známe dnes, děkuji Ti pane Albrechte.

Mluvíme-li o Dürerovi jako o grafikovi, nemůžeme pominout jeho mědirytiny. Zdokonalil se v nich už ve svých učednických letech a vrátil se k nim v době svého vyzrání. Tyto grafické listy už neměly charakter politických letáků vybízejících k nápravě široké masy spoluobčanů, nýbrž ztvárňovaly náměty v duchu filozofie humanistů. K nejznámějším patří Jeroným v domku (kolikrát se k tomuto tématu vracel!), Rytíř, Konečná Death a sám Ďábel, a Melancholie. Dürerův Jeroným je předobrazem niterného hloubání reformace, která o tři roky později zburcovala národ, obraz křesťanského rytíře vyjadřuje ideál neochvějného muže, který jde za svým cílem, nedbaje svodů ďábla ani nebezpečí smrti zrádné, a Melancholie, alegorie „božské geometrie“, ztvárňuje myšlenku, jak obtížná vede cesta k poznání a nezkalenému vědění, k pochopení krásy, pravdy a dobra zároveň. Jak nesnadné je uchopit jejich květ a nepomačkat jejich květ. Je to rozkvět a symbol zvídavého lidského ducha, zároveň však i nejkrásnější symbol Dürerovy obrazotvornosti.

Jak mu porozuměl Erasmus Rotterdamský, když o něm napsal:

„Je něco, co by nenamaloval? Maluje i to, co se malovat nedá, oheň, paprsky slunce, hromy, blesky a dokonce i to, co nelze vidět, vjemy, city, celou lidskou duši ve své nestrojené podstatě.“

Dürer se stal největším rytcem své doby. To si uvědomil i císař Maxmilián a využil ho – spíš zužitkoval od A do Z – ve své chamtivosti po slávě. I Maxmilián chtěl mít svůj triumfální vítězný oblouk, jaké si postavili starořímští imperátoři. Jeho dvorní pokladnice však duněla naprázdno, oblouk nemohl být z mramoru, ba ani z pískovce. Musel se spokojit s papírem, tedy s třímetrovým archem papíru, na němž měli Dürer, Cranach a další smetánka créme de la créme výtvarného hrdinství zobrazit Maxmiliánovy předky a jeho slavné činy.

Jakkoli byly jednotlivé dřevoryty vynikající (bylo jich celkem dvaadevadesát), nemělo toto dílo jako celek s uměním nic společného. Výsledkem byla obludná prázdnota, na níž ztratil Dürer mnoho času, a to ho stálo ve výsledku dost tvůrčích sil.

Přesto svého císaře ctil a měl v oblibě. V podobizně, kterou pro něj zhotovil, se odráží spíš než rezervovaná úcta lidské porozumění, a to není málo. Vyzdobil pro něj modlitební knihu s tak vřelým zaujetím a s takovým mistrovstvím, že vznikl klenot, jaký neměl obdoby nejen v Německu, ale ani v tehdejší Itálii. Touto zakázkou si Maxmilián postavil daleko krásnější pomník, než jakým měl být papírový vítězný oblouk.

ŠTĚTCEM A BARVAMI

Dürer byl i velký malíř. Dokázal to nejen Benátčanům Růžencovou slavností, ale mnoha jinými malbami, jež ji musely předcházet, a dalšími, jež po ní následovaly. Byly to především podobizny, které mu zadávaly vznešené rodiny.

„Zachytit rysy lidí je jednou z hlavních úloh malířství,“ zaznamenal si Dürer do zápisníčku, a byl také první, kdo v Německu povýšil portrét k samostatnému odvětví malby. Nespokojoval se jen s vnější podobou, ale usiloval o to, vyjádřit i povahu, charakter portrétovaného, jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Wohlgemutova podobizna svědčí o jeho moudrosti a laskavosti, tvář Kateřiny Fürlegerové je krásná sladkou zádumčivostí a v hněvivém pohledu Osvolta Krella se jakoby odráží vzrušení té doby.

Rád portrétoval sám sebe, neboť při tom nebyl ničím vázán ani k ničemu nucen.

Když se vrátil ze své druhé cesty do Benátek, pustil se do malování aktů Adama a Evy. Byl to už jeho druhý pokus vytvořit ideální lidské postavy, a to nikoli podle modelů, ale zkonstruovat je na základě propočtů a proporčních vztahů odvozených ze studia zachovaných antických soch. Vytvořil dva dokonale krásné akty, které svědčí o tom, že pronikl do „výrobního tajemství“ Italů: až příliš totiž připomínají prapůvodní vzory – Apollóna a Venuši.

CESTA SLÁVY TRNITÁ JE

Když císař Maxmilián povolal Dürera do svých služeb, stanovil mu doživotní rentu jednoho sta zlatých, ale její vyplácení přesunul na město Norimberk. Městská rada se sice podřídila, ale když Maxmilián náhle zemřel, odmítla rentu dále vyplácet – ledaže by ji nový císař obnovil.

Chtěl-li si tedy Dürer zachovat tento jistý příspěvek k nejistým příjmům z prodeje grafik a maleb, musel se vydat za nově zvoleným císařem Karlem V. do Nizozemí, kde měl být korunován.

Dürer ani trochu neváhal. Rád se opět podívá do světa a rád pozná nizozemské malíře. Pobyl tam celý rok čtvero ročních období a bylo to Dürerovo nejšťastnější období. Kamkoli přišel, byl vítán jako vzácný host z daleka, sláva ho předcházela a všude doprovázela. Stýkal se s malířskou elitou, seznámil se s významnými lidmi ze všech stavů a ze všech kruhů, seděl u stolu s králi a císařem.

Mnoho tam nenamaloval, ale jeho skicáky se plnily kresbami, jak procházel flanderskými městy, utrácel peníze za drahé zvláštnosti rozmarné módy dovezené tam z Nového světa, velkoryse rozdával na památku své grafické listy. Jaký to byl život, jaký požitek, jaké osvěžení po předchozí námaze, co nových záměrů v něm uzrálo za tu chvíli!

Po návratu se pustil s novou silou do velké malby, jíž chtěl překonat Hellerův oltář. Ten vznikl na základě objednávky bohatého frankfurtského kupce pro tamní kostel. Jen podle zachovalé kopie – originál uhořel později v Mnichově – si můžeme utvořit představu, jak monumentální to byla malba a jak mnoho v ní mohl Dürer ukázat z toho, co se v něm skvělo.

Hellerův oltář namaloval po návratu z Benátek jako výraz sebevědomí, jež tam utržil. Teď, po šťastně prožitém roce v Nizozemí, chce vytvořit ještě významnější dílo. Dostal zakázku pro dóm v Rize. Co namaloval a jaké to bylo dílo, nevíme. Obraz byl spálen na návrší u Rigy dva roky po jeho dokončení jako oběť obrazoboreckých bouří.

A právě proti sektářům, obrazoborcům a všem poblouzněncům vystoupil Dürer svým posledním význačným dílem. Namaloval dvě dvojice apoštolů, věrných učení raných křesťanů a připravených hájit je i s mečem v ruce.

Tuto malbu věnoval Albrecht Dürer rodnému Norimberku, jakoby tušil, že se schyluje ke konci své cesty…