|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Seděl u klavíru a nevěděl jak dál.
A čas běžel. Zítra si přijdou pro novou sonátu. Taková byla objednávka. Do měsíce napsat sonátu, která pohladí duši všech Vídeňských lidí. Třicet dní uteklo a jediné co stvořil, bylo skladiště lahví od vína v jeho bytě.
Byl zvyklý psát v mollové tónině, ale místo toho byl neustále namol.
Prožíval tvůrčí blok. Ale kdo by se mu divil? Ten šelest v uších, to zvonění. Kdo by tohle vydržel bez chlastu?
Jedna flaška, druhá flaška, třetíí…
Svět se rozplývá, klavír hraje, ale on neví, kdo mačká klávesy…
Chuť vína mu přijde trpká, stejně jako jeho život.
Co je sláva? Co když právě skončila?
A pak se probudil uprostřed noci. Byla to rána jak z děla.
Stále ještě seděl u svého nástroje. Narovnal se a snažil se soustředit. Když se mu narovnal zrak, spatřil zcela šokující věc. V klavíru byl uvězněn měsíc.
Taková věc s člověkem zamává. Byl zaražen do klavíru a zpola vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z nebe. Nevěděl, co má dělat, ale zároveň si užíval měsíčního svitu. Rychle se podíval z oken ven a opravdu nikde na nebi nebyl. Místo kde měl být, bylo černé a prázdné. Všude kolem ale zářily hvězdy.
Měsíc padnul a svět se začal měnit.
Vítr vál jinak a především oceány se zbláznily. Tam kde panovala souš, se začínaly rozlévat slané vody a ty pak zaplavovaly břehy, blízká města a pole. Vznikaly nové oceány a jejich dno bylo jiné. Obilí, řepa, stromy, moderní budovy. Na druhou stranu se vytvořily nové souše. Tam kde oceán ustoupil, odkryl pradávné říše Atlantidy a Lemurie. Vesmírné lodě skryté v okolí Bermud i ohromné propasti, které vedly až do středu Země.
A pak se probudil ráno. Byly to rány jak z děla. Někdo bouchal na dveře.
Malátně se dobelhal ke vchodu do svého bytu a dokonce po několika minutách zvládl dveře otevřít.
Přišli si pro jeho dílo.
„Nic nemám,“ hlesl a snažil se nepozvracet na chlápka, který stál před ním.
„Pane Ludwigu, dnes je den, kdy máte odevzdat sonátu.“
„Bolí mě řepa, nechtě mě umřít, díky,“ řekl a zavíral dveře.
„Ale, to…to nemůžete. To je neslýchané….“
Dveře zaklaply a muž za nimi opět klepal a prosil:
„Pane Ludwigu, máte smlouvu. Musíte ji dodržet. Celé město chce vaši sonátu.“
Ludwig se belhal zpět ke klavíru, když zůstal zkameněle stát. Měsíc byl pryč, ale místo toho spatřil noty. Nové noty.
„Kde se tam vzaly?“
Chlastal jak duha a najednou….
Notový sešit měl i název:
„Měsíční svit,“ šeptl a rychle běžel zpátky ke dveřím.
Chlap tam furt stál.
„Tady to máte a zmizte, chce se mi zvracet.“
„Děkuji, pane Ludwigu, děkuji! Zítra vám oznámím, co si o sonátě myslí první posluchači.“
Ludwig zabouchl dveře.
Nechápal, jak se mu povedlo přes noc napsat sonátu, ale neřešil to. Bylo mu špatně a znovu začalo to nepříjemné zvonění v uších.
Sonáta měla ohromný úspěch.
Jenže každý úspěch něco stojí. Ludwig přišel o sluch. Zůstaly mu jen sny, ve kterých mu padal měsíc na klavír a on slyšel. V snech totiž může člověk cokoliv.
|
|
|