| Sedím sám. Zatímco já se zavrtávám pomalu a soustřednými pohyby do podlahy, mé sny vyplouvají z jejích děr, podlaha praská, jako by byla napadena armádou vší, najednou se odkudsi vynoří další havěť, vztahuje po snech své ruce, Kdosi navléká bílé rukavičky, sedlá mohutný sen, cválá na něm, hned kolem ostatních, hned před nimi, provádí různé cviky, náhle seskočí a za potlesku ostatních si vymění role, Kdosi kráčí toporným pohřebním krokem vedle maličkého, sen je růžový obláček, nadýchaný, s nevinným pohledem, v roztomilé pusince spatřím dudlík, náhle obláček zešedne, promění se ve zlého starce, který chrlí na své okolí nenávist a špínu, v pravé ruce drží taktovku, v levé třímá bič, všechny bez rozdílu tříská po hlavách, jeden sen se k němu blíží po špičkách, poté po kolenou, poté se plazí, jednu výjimku snad udělám, křičí, pravou tvář fackuje, levou hladí,...,
|
