Blonďatej STOP z Práglu do Říma a zpět za 7 dní

 

 

... tenkrát v devadesátym, půl roku po sametový revoluci, už byl Vašek Havlů prezidentem a my směli vycestovat za železnou oponu do relativně svobodnýho světa. Rozjásaný jaro pomalu kvetlo do léta a bývalej gigolo-vlakovej expert (sociální specializace ze studií na pajdě) si našel pohlednou buchétku. Blondýnka něžná s vlasem na ramena, oči laskavý s čertíkem za duhovkou, 177 cenťáků od paty k uším+od uší k temenu, pětky na hrudníku, a nezaměnitelnej třpytivej úsměv Barbry Streisand. To je Jaruška.

Bláznivá myšlenka, vyrazit stopem z Prahy do Říma a zpět, se zprvu jevila šíleně. Dva mladý střelci, poprvý v kapitalistický cizině, bez valnejch zkušeností a s úsměvně mírnou znalostí franštiny, němčiny a angliny. Jazyk velkýho slovanskýho bratra se moc nehodil. 

Za čtrnáct dní ležela na stole mapa Rakouska i Itálie a zápisník polykal pilotní poznámky. Praha - Řím - San Marino - Praha = 2.850 km stopem za 7 dní. Willi Fog by slintal. S sebou trochu jídla, tři půlky kořalky (slivka+meruňka) místo desinfekce a na trudnomyslnost, valutovej ekvivalent za povolený dva tisíce korun na osobu a neutuchající touhu po dobrodružství. 

Po rozstřihání hranic exoty zpoza plotu na západě vítali, jak navrácenýho marnotratnýho syna, ale když se v 91. roce v rakouskejch a německejch supermarketech začalo ztrácet veškerý možný zařízení a zboží a pak záhadně vyplouvalo za českou čárou, zařadili jsme se mezi občany druhý kategorie. To se ovšem dělo až po našem návratu ze stopu. Na nás se ještě usmívali  

 

Jaruška byla opravdovej magnet na šoféry. Stáli jsme maximálně hodku a přejeli za den i 600 km ve dvou autech. Musím dodat, že nás dvakrát nalodili našinci a vždy se zachovali jako nenažraný zakomplexovaný burani, z kterejch chčila závist. Ve škodovce 120 v Rakousích zkoušeli, jestli nedáme prachy a zájezd přiožralejch moraváků nás častoval nadávkama celejch 15km ze skály San Marino k dálnici. Pohodovej stop jsou německý familie s větším auťákem. Taloši = ochota sama, ale ... občas sexuální loudilové až úchyláci. Svezla nás i US Army s basou beerů a s přišroubovaným keep smiling. Úsměvný bylo, že jsem toho času byl ještě aktivním vojákem Československý lidový armády, ještě 21 dní, tak jsme si na to setkání znepřátelenejch armád připili Budweiserem. No a Rakušáci? Studený čumáci.

Zatím však trčíme na rakousko-italský hranici, kde se celníci - vida naši celou hotovost - popadají smíchem za břicho a mrkají na dva chudý příbuzný v tý nový Evropě bez železnejch opon. Trochu se cukali a bránili svým ofrčkovaným majestátem  vstup na italskou kozačku. Po chvíli Jaruniny balónky zabrali a byla nám otevřena brána do země zaslíbený s mořem a věčným městem. Kouzelný země zmrzlin, opery, milovníků fotbalu a antickejch památek a Kolosea. 

Rovinu kolem Pádu profrčeli "naši řidiči" svižně  a před náma ležela kolíbka renesance a metropole Toskánska - Florencie. Ne tak, že bychom spočinuli - náš terč byl Řím. Napěchovaný krosny se povalovaly v kufru a volantem právě kroutil fajnovej asi 30iletej Ital. Autodebata se slibně rozvinula. Ač náš dobrodinec ovládal sic mistrně, leč jen rodný jazyk a němčina i basic angličtina mu zněla jako z Marsu, přece jsme si porozuměli. Jaruška se občas trefila francouzskou zkomoleninou do už tak napnutýho slovníku našeho dobrodince a smáli jsme se, jak děti, když poznali kravičku na pastvě. Srdečný rozloučení na opuštěný křižovatce - zcela mimo obce - bylo korunováno darem dvou nových triček (patrně šlo o cesťáka s tričky) Po cirka deseti metrech se naše dobračisko kradmo zezadu přiblížilo k mý rozkošný kočičce a než jsme stačili cokoli ... sáhl jí mezi nohy a pelášil do auta. Nastartoval a ujel. Píčus.

První ryze italskou noc jsme bivakovali poblíž středověkýho hradu Castello di Montemassi na trase Florencie-Grosseto. Ráno se prdelili zasloužilý kmeti vsi na prostých dřevěných lavičkách podél nízkých bílých domků (žádnej ordnung jako v Austrii) a zjevně se poťouchle bavili na náš účet. Něco jako ve filmu Na samotě u lesa - ty ... ty ...  ty ... vypadají!

Odpolední slunce nám otevřelo náruč Tyrhénskýho moře v Civitavecchii, 80km severně od sedmi pahorků na řece Tibeře. Na noc zadara se nám jevila bezpečná nádražní čekárna. Ten fikanej nápad bohužel dostalo víc cestujících figurek. Něžně osvětlená hala o rozměrech většího obýváku, se stolem uprostřed a lavicema podle stěn, už byla zpola obsazena. Taliánskej dělňas, hrůza chlap z nevímodkud, patagonskej dojič krav, bába ze Santa Lhoty ... pestrá směska nespáčů. Usedli jsme pod mapu regionu v očekávání rozednění. Noc se rozlomila vedví a na futra vstupních dveří se přilípla další mutace pudovýho nadšence - mrňavej dědula, co furt mele píčoviny s kovbojskym kloboukem na kebuli. Stínem mu byl mladej bouchač. Nejdřív otravoval nepříliš hovorný robotníky na protilehlý straně haly, pak se vrhnul k nám. Nešlo nás přehlídnout. Rozjuchanej zkusil pár konverzačních obratů, který zakonzervoval do tří vět :

Parlez vous français? Sprechen Sie Deutsch? Do you speak English? Během 10 vteřin nás zahltil svojí kompletní slovní zásobou nový evropanštiny. Po lingvistický estrádě se postavil přímo před nás a šibalsky rejdil kukadlama z jedný na druhýho a zpět. A tu ... vytasil obě klepeta a ... dejá vu ... vrazil je mezi naše nohy. Aby bylo jasno : Jáře projel pipinu a mně prohmátl ptáka. Double omak. Na to se otočil, prohodil slovo s kumpánem a zmizeli v nádrážních uličkách. 

Do vysněnýho Říma nás hodil nevrlej  neapolitánskej kamioňák. Prima di tutto mafiosi. Naše faux pas se zrodilo při gangsterově otázce : "Mangiare?" Došlo i na nás, zkušený potulný filology. Prej NO, NO, nejsme manželé a přitom nabízel jídlo. A nás svíral pekelnej hladík. Po vylodění bylo nutno okusit i z druhého prsu poslední záchrany. Na špacírování po římských ulicích jsme měli takměř celej den (středu). Forum Romanum, Koloseum, Palatinskej vršek se zbytky paláce císaře Augusta. Památky švenkujeme zpoza plotů, už v metru a na zmrzce za 20 tisíc lir jsme rozpustili čtvrtku peněženky. 

Průměrnej plat v Československu 1990 asi 3 tisíce korun a my mohli vyvézt 2 tisíce na osobu, v přepočtu pouhých 140 tisíc lir na osobu. Prostě jsme se rozšoupli až v Římě = 2 velký tříbarevný zmrzliny (vynikající), 2 pohlednice se známkou, 5 dánskejch piv Tuborg, kus pečiva, metro a nějakej ten hajzlík v centru. Kotvu do příjezdu vlaku jsme vyhodili přímo na hlavním nádraží Termini, 4 metry od kanclu Carabinieri. Žádný trubky z blbákova. Krosny opřený o mohutnej sloup a chrupka na střídačku. Jenže. Járinka klimbla na stráži a dva loupežníci čapli naše nebohý krosničky a zdrhali bůh ví kam. Šťouchla do mě a fakt nevím, kde se v junákovi vzalo mocný zahřmění, samozřejmě česky :

"Stůjte! Čuráci stůjte! Koukej to vrátit (to už jsem nabral rychlost Carla Lewise, páč běhat umím) nebo ti rozbiju držku ... "(dál to neunese ani papír). Odhodlání a bojovnost byla v důležitejch vteřinách mým denním chlebem. Neměl jsem ani čas litovat našich hadrů, kluci krosny (20+30kg) upustili a vzali roha. 

To nevymyslíš.                

Dál jen samý radosti a světlý zítřky. Dotrmáceli jsme se dodávkou na horu Monte Titano do San Marina.  Naše pouť městečkem netrvala ani celý tři hodiny. Samý vypulírovaný krámky s nepotřebnou drahou veteší, restauračky plný skla bez hostů, jářku zde krajan jen na čumendu dobrý jest. Jak se dostat z hory? První českej bus je náš. Šofér v pohodě, na palubě Moraváci. Ale ty sakra reptali. Deset hektolitrů mizerný nálady, žalostný závisti a trapný výkřiky ze tmy. Náramná kulisa nás provázela celých 15km. Férovej autobusák nás vyplivnul s úsměvem poblíž Rimini přímo na autostrádě na Bolognu. Stopneme ráno jinej taxík. Byla tma a první křoví ve svahu pod dálnicí bylo naše. Padla poslední konzervička paštiky s chlebíkem a vyžahli jsme celou poslední meruňku a pošmajchlovali se. To se krásně spalo. Ranní slunce nám protřelo oči a před námi až k obzoru jen dálnice, travnatý svahy a překvapivě jedna z nemnoha skupin keřů byl náš azyl. Ještě, že nás nevysadili na holinách.

Štěstí neopouští bloncky a fajnová německá dvojice nás odvezla až za Innsbruck. 

Rekapitulace : 2.850 km stopem za 7 dní - od Ne do Ne. Zkuste to taky.

Byl to podivuhodnej kvas porevolučního osvobozování mysli a řada parťáků na stopu z nás měla upřímnou radost. Viděli chudý, ale slušný bratry a ségry. Navíc zamilovaný. Nezřídka nás pozvali na svačinku nebo obdarovali nějakym užitečným menším prezentem, aby neurazili. To byly časy.

(22.-23.8.2016)

 

 

 

 

(+ mapa stopu? Nebo Koloseum?)