A nedýchat. Celá nehybná jak skála.
A někde v dálce tušený křik ptáků
jak se chystají
přelétnout přes můj hřeben
a v té puklině těsně pod vrcholem
vysedět své mladé. Už se jim vystýlám
slámou a senem. Ach, tak je hebká
a voňavá, ta jeskyně v mé skále.
A nezpívat. Jsem žirafa s něžnýma očima.
Na co řeč? Klap, klap, mluvím řasama.
Mé nohy jsou sloupy Eiffelovy věže
jsem Paříž, jsem Edith Piaf,
jsem z tě bázně boží zpocená
jako když Gilbert Bécaud zpíval
své Natalii. Jako z lan hořících
já, akrobat, nadhazuji své laptě
své písně, svůj tichý alarm.
A nezoufat. Mám se na pozoru
jak káně na obloze, kdy se v travách
kde co šustne. A pak střemhlav.
Takhle já padám
kdoule
kámen, ryba
a němý zázrak.
|