Nábřeží zalité pozdně odpoledním sluncem, banda racků na náplavce rvoucí se o kus žvance, houkající parník s turisty pomalovaný reklamou na pivní mok a do toho se občas ozve projíždějící auto se svým ‘žžžššš dururudururdurur‘, to jak z hladkého asfaltu přeskočí na dlažbu z kočičích hlav. Kočičí hlavy. Autor tohoto pojmenování musel být pořádný cynik.

Odpoutám svůj zrak od plovoucí zelené reklamy a svým hlasitým polknutím dávám panu Ivanu Pavlovovi za pravdu. Něco na tom reflexu bude.

Pokračuji v čekání na tramvaj. Slunce mi zúžuje zorničky na velikost špendlíkové hlavičky a mé tváře vystavené jeho paprskům začínají příjemně pálit. Zavírám oči a vychutnávám tohle pozdní, letní, klidné odpoledne.

‚Crrrrrrrrrrrrr. Zzzziiiiiiuuuu.‘

‚Dopr...‘ Kdyby existovala olympijská disciplina ‚skok z místa pouze za pomocí kotníků bez předchozího pokrčení kolenou‘, mohli jsme jako republika mít další zlato. Přestože jsem na tramvaj čekal, tohle jsem nečekal.

Zběsilé zvonění tramvaje, následované bzučením tak typickým pro tyto nová kolejová vozidla bylo podlým činem, který měl na svědomí pohrdavě se usmívající tramvaják, jenž svíral otěže hranatého monstra. Evidentně spokojený s tím, že učinil spravedlnosti zadost a ztrestal někoho, kdo nemusí toto doposud tak krásné letní odpoledne trávit v práci, pozvedl ruku a demonstrativně vysokým úhozem do tlačítka na řídícím panelu otevřel dveře.

‚Zvoníte jako bych nestál na nástupišti, ale ležel na kolejích.‘ káravým tónem umravňuji řidiče, očekávajíc omluvu a stud v jeho tváři.

‚To já musím, bó to mám v předpisech.‘ pobavený výraz jeho obličeje se nezměnil. Zmetek jeden.

Zanechávám nenapravitelného řidiče jeho osudu a jdu se posadit. Tramvaj je skoro prázdná. Procházím celým vozem až na konec, kde se naučeným grifem chytám tyče a po vzoru barových tanečnic provádím otočku, která končí dosednutím na vyhřáté sedadlo.

‚Uuuuuiiiiiii‘ rozsvícený nápis nařizuje ukončení výstupu a dveře se zavírají. Rackové na náplavce stále vedou boj o půlku housky a další auto brumlá po kočičích hlavách.

Rozhlížím se po tramvaji. Sdílím ji společně se dvěma důchodci. Paní, které bych hádal lehce přes šedesát let, velmi elegantní, vysoká, se vztyčenou hlavou a lehkým úsměvem na tváři a podle dalších proporcí soudě, bývalá lamačka desítek až stovek mužských srdcí. Decentní make-up a letní model jejich šatů prozrazoval, že tato dáma rozhodně flintu do žita ještě neodhodila.

Druhým důchodcem je pán, který sedí na sedadle před ní. Něco přes sedmdesát, lehce shrbený, opírající svou unavenou hlavu o upatlané sklo. Ruce má složené v klíně a nohy způsobně, jako malý školák, zasunuté pod sedačku tak daleko, jak jen to jde. Navzdory velmi teplému počasí, jeho ramena zdobí špinavý baloňák neidentifikovatelné barvy, který se svým okrajem dotýká zaprášené podlahy tramvaje. Snad šedý, snad tmavě modrý, každopádně počítám, že tento model by se dal najít jen ve sběratelsky ceněných ročnících katalogu Quelle.

Pohodlně se uvelebuji… možná bych měl říct‘ jen: uvelebuji se, protože o pohodlí v tramvaji nemůže být ani řeč, zavírám oči a hodlám pokračovat v přijímání teplých paprsků od naoranžovělé koule na obloze. ‚Uuuuiiiiiizzzzz‘ tramvaj se dává do pohybu a já opět upadám do slastného polobdění.

‚No to snad nemyslíte vážně!‘ hlas pána v baloňáku zazněl tramvají stejně hlasitě, jako oznámení o příští zastávce.

Otevřel jsem oči, abych zjistil, co dotyčného tak pobouřilo. Důchodce už neopíral hlavu o sklo, ale s tělem mírně pootočeným do uličky a hlavou vyvrácenou přes rameno, upíral zrak směrem k zemi. Objektem jeho zájmu se stala sněhobílá lodička dámy, která se skvěla na konci její dlouhé pravé nohy, toho času přehozené přes její stejně dlouhou, levou nohu. Koutky jeho úst byli pokřivené snahou o to, aby dohlédl co nejdále přes své rameno.

‚Podívejte se, co děláte!‘ v hlase muže zazněla hysterie.

Dáma sklopila svůj zrak do míst, kam ukazovala vrásčitá ruka rozčilujícího se muže. Příčinou jeho zloby byla právě sněhobílá lodička, které se dotýkala povadlé kapsy jeho pršipláště.

‚Promiňte.‘ omlouvala se paní a s lehkým zarděním pootočila svou sedínku tak, aby odklonila botu od mužova svršku. Styl jakým to udělala, to nebyl styl amatérky. Tohle byla léta praxe a zkušeností. Chudáci chlapi, kteří s ní přišli kdy do kontaktu. Jsem přesvědčen, že v botníku má hromadu bot, na jejichž podpatcích je nabodnuto nespočetně mužských srdcí.

‚No za to si toho koupím. Umazala jste mi kabát.‘

Snad ani laboratoře FBI by nedokázaly identifikovat a rozpoznat umazání, které mohla způsobit dáma svou lodičkou od umazání, které se navrstvilo na plášti od posledního vyprání, pokud kdy nějaké vyprání proběhlo.

‚Omlouvám se.‘ špitla dáma a odvrátila hlavu stranou, předstírajíc zaujetí panoramatem Hradčan. Nemohla si tedy všimnout, že zpod rukou původně složených v klíně, vydoloval stařík hůl. Klasickou, bambusovou, zahnutou, důchodcovskou hůl, s gumovým špuntem na konci.

Neobyčejnou mrštností vymotal hůl zpomezi svých kolen a sedačky před sebou a krátkým rychlým švihem majznul dámu přes lodičku čnící do uličky.

‚Dovolte?!‘ ohradila se překvapená dáma, která tak tak stihla otočit hlavu, aby si všimla předmětu, kterým ji stařík uštědřil výchovnou ťafku přes její obuv.

‚Dovolím.‘ odpověděl pán. ‚Až si tu svou haksnu dáte dolů!‘

Slovník onoho pána nepřekvapil jen mě. Dáma, taktéž překvapena hrubým chováním nejprve pohnula svou nohou, jakoby se chystala ustoupit výpadům gentlemana sedícího před ní, ale hrdost v jejím srdci zvítězila a tak se její nožka zase pohodlně uvelebila v poloze noha přes nohu. Nyní již ale bylo patrné napětí a ostražitost, které ovládly její tělo.

Pán nechápavě zakroutil hlavou. Výraz v jeho tváři říkal něco o nenapravitelných. Letmým pohledem zkontroloval vzdálenost bílé lodičky od svého pláště, lehce se nadzvedl a ruku vsunul pod svůj svrchník. Pak udělal rychlý pohyb tak, jako když si dlouhovlásky upravují vlasy a zajíždějí si prsty pod své hřívy a následně tyto nadhodí, aby ladně padly na jejich záda. Dal si velmi záležet na intenzitě onoho pohybu a tak, když byl jeho plášť v nejvyšším bodě řízeného nadhozu, otřel se opět o pohupující se bílou botu.

‚Můžete mě přestat okopávat!?‘ zahartusil, aniž by čekal, až se plášť opět vrátí do své polohy visící onuce.

Můj zpočátku vnitřní, poté tichý a pobavený, nicméně stále skrývaný smích se prozradil. Táhlým vyprsknutím skrz prsty své ruky a následným hýknutím jsem dal nevybíravě najevo své zaujetí pro jejich půtku. Oproti mému předpokladu se ale zdálo, že jim vůbec nevadí obecenstvo v podobě jednoho mladíka, ba právě naopak. Vypadalo to, jako by oba dva uvítali svědka svých pravd a křivd.

Pán, jakmile mě pohledem přivítal do svého klanu, chtěl pravděpodobně dodat své předchozí žádosti na významu a podpořil ji dalším švihnutím hole. Tentokrát se ovšem trefil do holeně obtěžované dámy. Síla úderu nebyla příliš veliká. Jednalo se o takové výchovné klepnutí, nicméně nečekané klepnutí přes holenní kost nemusí být nikterak příjemné, dovolím si říct, že může být velmi bolestivé.

‚Áuuu. Vy…!‘ dáma zkřivila ústa a chytla se rukou tam, kde předtím dopadla staříkova hůl. Naznačené označení útočníka nedokončila, neboť si asi uvědomila, že k dámě jejího formátu se nehodí takové vyjadřování.

Věděl jsem, že bych měl něco udělat, ale nemohl jsem bránit dámu a přitom hýkat smíchy. Tedy jsem se nejprve snažil udusit smích, který se dral z mého hrdla a pomalu jsem se nadzvedával, s úmyslem pánovi domluvit. Konec konců, dnes jsem už jednoho hulváta vychovával. Paní mě však předběhla a jako další akci zvolila velmi moudře ústup. Vstala ze sedadla a s mírným houpnutím v bocích, které nemělo nic společného s držením rovnováhy v poskakující tramvaji, překonala třemi kroky uličku a sedla si na druhou stranu tramvaje. Lehce natočila své boky a přehodila si opět nohu přes nohu. Tentokráte v opačném gardu, levou přes pravou. Zdálo se, že spor je vyřešen. Zdání často klame.

Stařík, který zůstal sedět na svém místě a podle všeho měl být spokojen se svým vítězstvím, považoval je pravděpodobně za velmi snadno vydobyté a toužil po dalším pokračování. S mrštností římského gladiátora se přikrčen v pase vymrštil ze svého sedadla a s otočkou, kterou by mu záviděl i stepující Jirka Korn, se posadil na sedadlo před dámou. Ta pouze odvrátila hlavu a zadívala se ven z okna, považujíc obtěžování onoho staříka za velmi nešťastný způsob dvoření.

Stařík po dosednutí zkontroloval jedním mrknutím polohu bílé botky vůči svému kabátu a bylo vidět, že opět chystá svůj trik s vlajícím šosem. Jeho soustředění bylo evidentní a možná až příliš okaté, protože v odrazu okna bylo vidět, jak dáma, ač na oko zabraná do sledování ubíhajícího okolí, koutkem oka pozoruje staříkovo přípravy.

Potom už šlo vše ráz na ráz. Stařík nadhodil svůj plášť, kterým neomylně trefil bílou lodičku sedící dámy a současně s padajícím šosem tasil svou hůl. V tom ale paní udělala něco, co jsem nepochopil. Rychlým švihem ala Sharon Stone, přehodila své nohy tak, že unikla tentokráte velmi agresivně vedenému úderu a aniž by se otočila, dál pozorovala okolí tramvaje. Hůl minula svůj cíl a zastavila se až o tyč, která slouží jako madlo a zároveň jako sloupek pro automat na označování lístků.

‚Bzzzngggguiiiii‘ kovový zvuk madla se smísil se zvukem praskajícího bambusu. Ulomený konec hole s gumovým špuntem se odrazil od stěny tramvaje a vydal se na cestu napříč tramvají, kde zapadl za sedačky, asi jen metr od místa, kde jsem seděl já.

Smích, který jsem už nikterak neskrýval, mě ovládl natolik, že bych snad ani nepostřehl, kdyby si bambusový odštěpek našel jako svůj cíl mou maličkost.

‚Sakra.‘ hlesl pán, o třicet centimetrů bambusu kratší.

‚Crrrrrrrrrrrrr. Zzzziiiiiiuuuu.‘ 

Tramvaj zastavila a dáma vstala. Uhladila si lehce pomačkanou sukni, prostředníčkem si otřela rtěnku z koutku úst, rozhlédla se po tramvaji, jako by byla narvaná k prasknutí, až její zrak jakoby náhodou spočinul na staříkovi, který třímal v ruce torzo bambusové hole. Shůry své výšky tělesné i převahy morální na něj pohlédla a naprosto upřímným tónem v hlase zřetelně a nahlas pronesla: ‚Děkuji vám pane za vaší velmi milou společnost.‘

Poté odkráčela směrem ke kvílejícímu nápisu a nedbajíc jeho nařízení, vystoupila z tramvaje na chodník.

Opřel jsem si hlavu o upatlané sklo a pozoroval zkroušeného a poníženého pána, který bilancoval a analyzoval chyby, kterých se dopustil v předchozí partii. Bylo zbytečné říkat mu, že bitvu prohrál už ve chvíli, kdy hodil svou flintu do žita. Kdy se přestal usmívat a začal se mračit. Asi k tomu měl svůj důvod.

Tramvaj se rozjela a mě opět po tváři pohladil oranžový pupenec svými hřejivými paprsky, které se prodraly mezi domy.