Každá má noc je svatojánská.

Jsem z mlhy. Jsem možná svatě

kapradinatá. Den zasazený v zlatě

chová se večer jako  panská 

A najde lichou rukavičku

a střevíc, co se zatoulal.

A  z mraku šat mi ledabyle šije

Jsem ze tmy. Trochu prostoduchá.

Kompas v očích, čas mi řve do ucha.

V mém stádečku tu se mnou žije

několik laní. Sena a kaštanů je dosti.

A vlk se vloni přilísal.

Jsem v nocích divoká i ochočená.

Oči laní, ale vlčí čumák mám

když  stádo na noc přikrývám.

Ve dnech se tvářím jako žena.

Seno a touhu přikusuji

ke všem svým modlitbám.

Kalnou vodu piji ze stop kopýtek

Vedle mě vlk i laň. Rozcuchaná

po česání svých vlasů větví. Nevinná,

naděje skládám  do otýpek

a pod jejich tíhou, kráčejíc,

se ztěžka prohýbám.

Cesta se na noc uzavírá.My jdeme dál

za  zlatým kapradím. Schouleni mezi svými

zlehka dřímeme pod keři šípkovými

a kapradí v nocích  kvést začíná.

Vrstvy strachu se odlepují, podobny

obručím  a lehkým dýhám.

Každý můj den je svatojánský

měkce šlapeme po krajině

už nepátráme po něčí vině.

Touláme se dny přejasnými

a po nocích vyjeme tiše.

A  prach ze zlatého kapradí  

z oblohy, mraků, odněkud z pastvin

na výšinách se dolů na pochýlené

hlavy snáší a moji rozcuchanou

            duši češe.