Žalářnice

Sluníčko žhnulo skrz okno, až mi plavaly lejtka.
Ležím jako chcíplá fusekle na posteli a dumám, co světabornýho napsat.
Nic kloudnýho mě nenapadá.
Bože to je vedro.
Na pivo radši nemyslím.
Jak vejdu v horkokrevnym počasí do krčmy, nezůstane u jednoho biermana.
A potom, znáte to.
Tři piva nic, čtvrtý vám najednou - čert ví proč – zachutná a u pátýho zapomenete, že jste se šel jen tak cournout pro vyladění fantazie.
A šestý bejvá přelomový, co se mý nádrže týče.
Řachne to ve vás, jak blesk z rozpěněnýho nebe a musíte, chca nechca.
No a tak se přihází, že než polknete desátý točený, už byste mohl vyučovat pochůzky z pískem.
Dost pravděpodobně narazíš na podobně rozjetýho strejdu se svejma svalama v hubě a schovanou buličí hlavou v kapse.
Objevíte spolu perpetum mobile i Ameriku. Zpravidla několikrát.
Slovo dá slovo a už chlemtáš dvanáctýho půllitráčka.
Tehdá už je pokojíček roztomile zařízenej, nic tě netrápí a tichý teplo se prohání na kolečkovejch bruslích po celym těle.
Těšíš se jak po tý šichtě, po tý dvanáctce padneš na kanape a zachrápneš spánkem bohatýra čtvrtý cenový skupiny.
No a o tohle všecko já dneska přijdu.
Psaní je víc než chlastání. Někdy.
Halt si vystačím s čajíkem.
Kafe nepiju. Na meltu nemám chuť.
Piju obyčejnej černej, já rád ýrl grej, ale pozor, vždy s nevěstou.
Po ránu s citronem a přes den nebo večer nebo i v noci – s mlíkem.
A do sedmidecáku.
Menší hrnek nemá ty grády a větší je zralej na konev.
A to ztrácí komorní osobitost.
Mám to vypozorovaný dlouhodobým zkoušením.
Něco jako magickej sedmej schod a správná teplota pivních kuželek.
Usrkl jsem ze šálku a se zalíbením rozhodím svý oční sítě do ulice.
Ha, baba. A pěkná.
No tak z dálky dvaceti metrů - za parnýho dne, jsi-li naprosto opuštěný a bez kalýho nápadu, tajně žízníš a trpíš coby vězeň a ještě navrch dobrovolně  -  pak je fešná i Angela“.
Brr.



Měřila chodníček klidnou chůzí spokojený sebevědomý buchty.
Panenky se mi předbíhaly ve snaze dosáhnout aspoň trávníku před domem.
Říkám si otevřeně. Tak já se sebou občas hovořím.
Když jsme sami.
Teda říkám si : TO NENÍ ZLÝ!
A sešpulil jsem zkušeně a záměrně smyslně spodní ret přes horní.
Tentokrát jsem byl nadmíru spokojen a přidal jsem lehké pokývání lebkou v rytmu vzdalujících se kroků tajemné svůdkyně.
Veni, vidi,  a z dálky vici.
Zavřel jsem okno, horko se dalo krájet na tenký plátky.

(29.5.2017)