|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zuzka, jak jí počeštěle říkáme, má pětadvacet a jdem to zapít. Zuzka je Albánka, ale muslimství na ní není poznat. Chlastá, hulí, sprostá je a tahá se s chlapama, stejně jako běžná západní holka. Znám ji od základky. Její fotřík podnikal s bižuterií a kdoví čím. V devadesátkách si tím vydělával slušný miliony. Jen kvůli tomu se s ní ale nekamarádím, mám ji ráda, protože je taková multikulturní. Na tu naši prdel možná až moc.
Jde i moje ségra, po dětech tlustá jak prasnice, takže nejhezčí je Zuzka tím svým svým exotickým lookem pošahané cikánečky.
Nejdřív kejsnem v baru. Tak ve tři ráno Zuzka rozhoduje, že jedem do Malibu. Diskošky nemusím, ale okolo nic jinýho stejnak není a nikdy nebylo, takže jako normálně nemám na výběr. Ono je to stejně jedno, protože když se dost ožeru, tak můžu tucat i na Míšu Davčů.
Beztak vypadám jako tupá blondýna. U tý se s vkusem nebo intelektem moc nepočítá a na dýze tuplem ne. Vedu jen logické rozhovory:
"Cos to říkal? Že máš třiceticentimetrovou jachtu?"
"Třicetimetrovou... to je rozdíl metr a centimetr!"
"Ptám se, jestli máš třiceticentimetrovou jachtu v kalhotách?"
"Heeehéééé... ," řve ségra a prská víno s kolou. "To byl namachrovanej kretén."
"Beztak má hovno, debil, a hnusnej byl jak prdel."
Ségra kýve: "Taky myslím. Zajímalo by mě, kam zmizela Zuzka. Asi za těma příbuznejma."
Albánci maj všude vzdálený příbuzný a všichni se k sobě hlásí, což mi připadá divný, protože když občas zahlídnu svý, dělám, že nevidím.
Ségře začal v kapse vibrovat mobil, tak běží ven. Když se vrací a oznamuje, že Staníček pro ní poslal taxála a musí letět.
Já se různě potloukám, vedu další velevtipné rozhovory a dostávám jeden panák za druhým. Těm ožralejm zoufalcům připadám v tom šeru přitažlivá a chtěj si s něčím zaprcat. Začína se mi dělat blbě. Holt jsem vyšla ze cviku, co mám fakana. Nevím, jestli chci víc zvracet, nebo se složit. Točí se mi palice, tak si jdu sednou na lavičku před východem. Venku svítí slunce jak v poledne. Netuším kolik je, ale to světlo je pěkná zrada. Zavřu oči a přemýšlím o tom, jak by bylo fajn prostě umřít.
Najednou mi někdo sáhne na rameno.
"Jsi v pořádku?"
Mžourám a on tam stojí anděl. Ty oči, ústa, nosík... Je tak nádhernej. Kolik mu může bejt? Sedumnáct? Osumnáct? Má hadry ve skejťáckym stylu. Skejťáci bejvaj namachrovaný. Víc by mu slušely těžký boty.
"Je mi blbě jak sviň."
"Mám tě odvíst domů?"
Napadá mě: Ty vado, ON tě chce odvádět domů! Zas klídek holka, ten tě nebalí, tomu je tě jen líto, ale to je fuk.
Sice jsem se předtím chtěla vrátit dovnitř za Zuzkou, která by mi cálovala taxíka, ale tahle nabídka byla neodolatelná. O Zuzku nemusím mít péči, ta tam má stejnak známejch dost.
"Bydlím u nemocnice, to je daleko a asi jiným směrem, než potřebuješ."
"To neva. Doprovodím tě, ať se ti něco nestane."
Prohlížím si ho. Chtěla bych při tom sedět za poloprůhledným zrcadlem. Dívat se, jak je krásnej a vědět, že on mě vidět nemůže. Vypadám jak mumie. Beďary a rozteklej mejkap. Hnus. Blila bych ze sebe.
"Jsem původem ze Slovenska, " povídá.
"Můj starej je taky napůl Slovák," kontruju. Nevím, proč mu to tajit, stejně je to fuk a tak mu vyprávím, že má fakt slušný šušně, ale rozhází tolik, že jsme v mínusu. Vyprávím mu o dceři a jinejch totálních kravinách a on je tak milej, příjemnej. Sežrala bych ho i s ponožkama.
"Nechceš si na chvilku odpočinout?" ptá se v půlce cesty.
Sedáme na zastávku. Slunce to vohulilo na plný koule. Vedro jak prase. Chčije ze mě pot a uvědomuju si, jak musím smrdět. Anděl a hrouda slizu. Je to peklo.
Každý jeho pohled bolí. Říká mi: jsi hnusná, stará, odepsaná.... ty příšerný póry, jizvy...
Kvůli němu se neskonale nenávidím.
"Tamhle zrovna nedávno vymlátil kámoš auto," vypráví.
Chtěla bych o něm vědět všechno, sedět tu navěky. Jenže je jasný, že to musí jednou skončit a lepší, když to řeknu, než aby to udělal on. Navíc začínám potřebovat chcát.
"Asi půjdem dál, ne? "
Popocházíme dolů kopcem a pak pěkně po kruháči.
"Tamhle už bydlím. Dík ti za doprovod. Jsi hodnej."
"Tak přece tam nenechám krásnou holku, který není dobře," vypadne z něj a je mi to jasný; ten trouba má něco s očima, nebo mimořádně úchylnej vkus. Totalně mě dostal.
"Já krásná? Krásnej jsi tu akorát tak ty, vole."
Tváří se, jak kdyby mu to neříkali věčně a objímá mě. Kurva, to se mi zdá! To se mi musí zdát, protože se ocucávám s andělem. Chci, aby kolem zrovna projížděly haldy lidí v autech a fotily a natáčely a bylo to večer ve zprávách na Nově a všichni mi záviděli. Je tak úžasnej. Nechci myslet na to, že jsem blbá, ožralá píča a jak moc mi táhne z držky. Chci tu takhle stát věčně, ale strašně potřebuju chcát. Jo, přesně takhle to musí být.
"Já už fakt musím letět. Ještě jednou dík."
Ani se neohlížím, protože bych se fakt mohla pochcat a brečet. Možná by to tak ale bylo dobře, protože by chlapec zjistil, že když se něco povaluje na lavičce, má to tam nechat.
|
|
|