TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 10.11. Evžen

Všechny rubriky

Próza

> Próza

>		Povídky

> Fejetony

> Úvahy

> Pohádky

> Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Červená knihovna
Autor: careful (Občasný) - smazáno

Poznámky k tomuto příspěvku

čtenář careful - 4.7.2017 > Už tam vidím zas chyby z přepisování... ale tady to prostě asi neopravím.

		<reagovat

careful (Občasný) - 4.7.2017 > Tak to asi zkusím hodit do komentáře...ty se aspoň dají upravovat.:D

		<reagovat

careful (Občasný) - 4.7.2017 > Po inscenaci nepodařené schůzky, šel Alex domů. Spát se nechystal. Dle scénáře si dopřál dlouhý pobyt ve sprše, připravil šálek oolongu a otevřel knihu. Jenže se moc nezačetl. Knihu zas odložil, zhasl, spustil plátno a vybral si film. I ten se ale proměnil v kulisu. Každých deset a později co pět minut vstal, aby prošel setmělým domem. Byl jako dítě u vánočního stromku. Oči mu zařily, když snil, jak trhá obal na vysněné hračce. Působilo to nereálně, ale Alex jednoduše věřit chtěl. Démon nikdy nelhal a co prorokoval, se splnilo do puntíku. Jen to, k čemu se tentokrát musel zavázat, se mu zdálo být příliš. Snažil se ho přemluvit: „Je to... Mohl bych aspoň...“ „Musí to zůstat podle mých pravidel, Alexi. Buď se jich budeš držet, nebo si dělej, co chceš... Sám!“ *** Mezitím se venku rozpršelo a Sid se začal třásl. Klepal se z části zimou, z části vzteky, a alkohol tomu nasadil korunu. „Čeho se bojíš?“ vykřikl do ticha a zastavil se. „Před čím utíkáš? Před ním?“ ptal se značky zakazující zastavení. Pak oběma rukama pevně stiskl její sloupek, opřel se o něj čelem a pokračoval: „Dolejzal jsi za ním a teď se divíš?“ Náhle uhodil do tyče hlavou, až se značka otřásla. Ochromila ho bolest a zrak mu zastřely slzy. „Vždyť je logický, že tě chce obtáhnout. Pořád někdo chce; všechny spolužačky, Mike, možná Jason... Proč vadí, když to je on? Z čeho máš strach? To není o něm!... Můžeš to tady klidně zabalit; nic nevyřešíš. On si to taky nevybral, ... stejně jako ty... Je Artuš, Merlin, Ginevra. Trapnej pokus o seppuku piktogramem pro řidiče, Lancelote!“ Točila se mu hlava. Zaklonil ji a vnímal ledové kapky, co mu po tuctech dopadaly na tvář. „Nenávidím tě! Nechci! Proklínám tě, ... Alexandře McLeane!“ vykřikl zoufale a znovu čelem udeřil do sloupku. Vybledlé značení se po téhle ráně pootočilo. Siluetu rytíře u kříže ozářil blesk spojující v dálce zemi s oblohou. Zahřmělo se. Sid pomalu vstal. Oblečení se na něm dalo ždímat, ale to bylo poslední, co ho zajímalo. Vzpomněl si, že Alex odcházel bez doprovodu. „Musíš být doma sám!“ zazněl do deště jeho imperativ, než zanechal zákazovku tichu v dálce za sebou. Soustředil se, aby si vybral co nejkratší cestu. Zrychloval kroky, až přešlel do běhu a běžel dokud se na okamžik nezbrzdila zamčená brána před jeho vilou. Přeskočil ji, zakopl o schod a cosi shodil z verandy. Než přitiskl prst na zvonek, stačil vzbudit všechny psy v sousedství. Alex všechno slyšel, nemohl tomu uvěřit, vstal z křesla a pomalu jako ve snách vyhlédl oknem. Postava odpovídala. Koutky úst se mu rozjely do úsměvu. Nechal ho vyzvánět ještě minutu, a potom otevřel. Na uvítanou nasadil otrávený výraz číslo tři; ten nejotrávenější, který uměl. „Co tu chceš ? Připadá ti normální budit někoho uprostřed noci?“ Sid neodpověděl a natlačil se do chodby.. „Co si myslíš, že děláš?" zívl Alex a protáhl se. „Jdu za tebou, protože mi stejně nedáš pokoj," oznámil mu suverénně. Takový tón od něj Alex ještě neslyšel. Takhle ho neznal, ale zatraceně se mu zamlouval. „Cooo?" napřímil se a upřel pohled baziliška. „Nedělej, že nevíš. Ty pohledy, ten francouzák... neustále provokuješ. Vyhrál jsi. Jsem tu!" „Jsi jak dělo a vůbec netuším, co meleš. Jestli máš pocit, že na tebe něco zkouším, tak jsi mimo, chlapečku. Já to nemám zapotřebí." Alex mlžit s klidem Jamese Bonda. Určitě by strčil do kapsy svého županu i Seana Conneryho. Sid začal mít vztek. Tohle přece nemůže McLean myslet vážně. Co to na něj zkouší za divadlo? „Nelži!" „Jdi se vyspat a já si budu myslet, že se mi něco zdálo." navrhl Alex . Tahle věta doplněná výrazem soucitu Sida vytočila nadoraz. „Nejdu už nikam! Rozumíš?" Tyhle Alexovy hry. Teď bude předstírat, že nemá zájem. S ním je marný diskutovat, pomyslel si a přitlačil ho ke zdi. Moc to neodhadl. Alex měl větší sílu. Odstrčil ho a vrazil mu takovou, až se poroučel k podlaze. Viděl rozmazaně. Znovu neměl daleko k pláči. Otočil se proto tak, aby to na něm Alex neviděl. Zatnul pěsti a snažil se mluvit co nejvíc vážně a zřetelně. Jeho projev zněl jako předčítaní ze slabikáře: „Poslouchej, McLeane! Buď teď necháš šaškáren a vyspíš se se mnou, nebo já se vyseru na zasranýho Lovce démonů. A neboj se, že bych opomněl referovat, že odcházím kvůli tobě. Protože jsi zasraně sadistickej teplouš, kterýho rajcuje ostatní ponižovat!" Až na keho přerývaný dech pak zavládlo hrobové ticho. „A je přesně tam, kde jsme ho chtěli!“ smál se Ansuz, a Alex měl co dělat, aby zachoval poker face. Snažil se znít rezignovaně: „Ok. Půjdem aspoň do postele? Nebo dává mladý pán přednost rohožce... Nevím, co je zrovna trendy." „Fajn,“ kývl Sid a nechal se odvést. V tlumeném světle ložnice spatřil ladně úsporný pohyb, jimž Alex odložil župan. Pro efekt si všechno dokonale nacvičil. Na posteli neopomněl rozhodit deky, dokonce i vytlačil důlek do polštáře. Takový detail si mohl odpustit. Sid se nerozhlížel; nic jiného než jeho ani neviděl. Zapomněl i na vztek. Najednou se ocitl jiném světě. Ve snu, který byl skutečný. „Hejbni. Rád bych se taky ještě vyspal," prohodil Alex, aby ho probral z vytržení. Sid si uvědomil, že by nebylo od věci si také trochu odložit a během stahování mokrých nohavic se mu pak podařilo upadnout. Alex vyprskl smíchy a i zbytek si striptýzu si náležitě užíval, k tomu ještě vyrukonal s věcným dotazem: „Už jsi to dělal aspoň se ženskou?" „Ne." „Výborně, tak to bude ještě sranda!" prohlásil Alex. Opřel se o čelo postele a ruce zkřížil za hlavu, aby na něm nebylo nic k přehlédnutí. Pokračoval ve výslechu a škodolibě se bavil. „Co po mně chceš? Mám píchat tebe? Ty mě? Verzatilně?" Sid už neodpověděl. Jedním pohybem překoval vzdálenost, která je dělila. Přitiskl se k němu, jak mohl a hladovými polibky vyjádřil, co neuměl formulovat. Bylo mu fuk, kdo koho co má, nebo nemá. Prošel by peklem a strpěl všechnu bolest i ponížení, jaké si dokázal představit. Stačilo mu vědomí, že Alex jeho doteky opětuje. Ten se přitom ani nepohnul, ruce měl stále za hlavou, ale Sid cítil, že “ve skutečnosti“ ho svírá v náručí. Snažil se užít si a pamatovat každý okamžik ze strachu, že víc příležitostí nedostane. Fyzicky vinou etanolu vlastně nic moc necítil. To bylo ovšem poslední, co ho zajímalo. Měl Alexe na chvíli pro sebe a byl mu rovnocený. Alex se sice snažil dělat dojem, že se duchem odstěhoval meditovat do Tibetu, ale Sid si byl jistý, že to hraje. Pravda se zrcadlila v temných hladinách jeho očí, ať se ji snažil ukrýt jakkoliv hluboko. Alex nikdy neměl roli, pro kterou by nasadil tolik sebezapření. Jeho postel pamatovala hodně, ale Sid byl tak srandovně vyjenený až ho dojímal. A vůbec, bylo to prostě jiné... těžko by definoval v čem, ale bylo. Když už neměl dovoleno být milý, jak slíbil Ansuzovi, snažil se aspoň o vizuál, aby měl kluk aspoň trochu hezký zážitek. „Stačilo? Už bys mohl jít," nechal se slyšet nad ránem. Venku zrovna svítalo a po noční bouřce nebylo památky. „Už se mi nikam nechce, ale dám sprchu," odpověděl Sid. Odmítal se vzdát jeho blízkosti. Nejradši by neodcházel vůbec a k posteli ho přivázal. Jenže i kdyby na to měl provaz a sílu, co potom? Někdo by je stejně začal postrádat... „Jistě! Nezapomeň si vyčistit zuby mým kartáčkem. Nemám chuť se dohadovat, dělej si, co chceš!" mumlal Alex do polštáře a ukazoval, kde hledat koupelnu.

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game