|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na dotek od slunce
ve vodách očí jsem
dívám se, jak hvězdy hasnou
a den, který povstal z popela noci
jako Fénix, jenž střídá jména týdnů
je přikován ke skále Prométheově
kterou je toto město
za světlo, kterým mne vylamuje z jesenických temnot
a prostořeké trhovkyně s dirndly ve vlasech si dávají ruce v bok
ve vchodech německých činžáků
které tu v Šumperku zbyly
když vidí návraty mých stínů
zpět ke snu mého těla
špinit chodby ještě lesklé slzami i od hadrů na podlahu
přesto, že dávno mrtvé jsou
teď kdy poštovní holubi
jimž bereme křídel ve chvíli naší smrti
kladou do schránek vejce vůní papírů dávných dopisů
z válek, cest a transportů
jejichž slova vyvádím k letu v této vteřině mezi propastmi
kdy černé kočky splývají s asfaltem a sudetskými střechami
záleží, zda člověk nebo anděl právě jsem
a zůstává u představ mnohého
jako u polibku, který pošleš v myšlenkách
jako u doteku, o kterém sníš
jako při modlitbě, která je tak krásná, že není možné ji vyslovit nahlas
neboť její výška by ji sklonila k zemi jako věž v Pise
a ona, podobna trávě pak
rezivá a uschlá podzimem jako dospělá
ztratila by svůj oheň
a tak ani vy ji nesmíte znát, i když ji sami nosíte v srdci
v okamžiku lásky
kterým jako jindy nezávidíte ptákům, jež jako malé černé tečky
mizí pohledům
neboť z výšky vlastní vidíte je
|
|
|
