Dno
Do bezhlesné noci
zasténá racek a letí
strnulým světlem měsíce
ve dnech zas kdesi
za lesy a vlnami
troubí vlak na časy
kulhavými dozvuky
pnou se nervy krajiny
a černýš a šišák
kvetou pro nikoho
Čas okno přibouchnul:
ze jeho matným sklem
samota a touha
dychtivé tušení
Jako jindy bylo jaro
byl květen
a rozsvěcely se šípkové růže
a na nádraží tápala slepá kolej -
všechno však bezbarvé
vše jak by zasypal mour
a zasněžila úzkost
a moje dny se vařily
v kotli s třeni
šiškovců černých
V rozvalinách zítřka
jen brána stát zůstala
jíž každou vteřinou vcházím
podpírán - až stydno to vyslovit
láskou -
tou prázdnou plevou
jejíž zrno semlely
modlitební mlýnky básníků
a těžká složení banality;
a přece je teď
jediným stupem
na převise života:
v hloubce jen stíny
a chlad, jenž umí
jen z prsti vysálat
|