Krása
Ztraceni v rozpadajících se idejích, které nikdy nebyly. Roz-padaní na fragmenty, bezúčelné rozdělování a spojování, analýza a syntéza, dedukovat a indukovat, jít, stát – bezúčelně tváří si v tvář v křivých zrcadlech, protože ta rovná nikdy nebyla. Ani zvířata – ani lidé. Mechanismy uvnitř, krvácející, tam, kde krev není a nebyla. Jsme obžalobou vesmíru. V ozvěnách utrpení. Ve vlastní existenci i neexistenci. Mystérium upadá ve světle takzvaných lží. Sochy zla padají a zbývá jen sebe/destruktivní prázdnota. Otočených pět – jít dál s hrdostí. „Než si tenhle svět zotročí nás všechny?“ V záři slunce i hvězd je mráz. Nemilosrdné sebe-stvoření. Z popela. Se světlem, které je jiné. Stát se barevnými střepy a vybrat si ten černý. Barvy jsou nejdál životu. Tma se šíří přes oči. Sebespasení – Pád.
|