|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Slyšel jsem vyprávění, jak teta Helena, jak se jí říkalo, opouštěla rodnou vesnici. Byla to statná žena, dřela jako kůň, dovedla pomoci chlapům u míchání betonu nebo malty, když se pracovalo ve prospěch vesnice. Též jí nevadilo přivézt kolečka cihel, což zdůvodňovala tím, že potřebuje kondici, takovou, jakou mají chlapi a koně. Později se z vyprávění pamětníků zjistilo, že se podílela na všech akcích. Jako dívka se stala členkou mládežnického hnutí a v modré košili chodila na brigády. Jednou košili roztrhla, pořídila si tedy dvě náhradní a tyto schovávala pro slavnostní příležitosti doma v truhle, ve spodním šupleti. Uměla dobře hrát na tahací harmoniku, což se naučila od dědečka, vyhlášeného hudebníka. Po nějaké době se vdala a měla dvě děti. Život uběhl, manžel odešel na věčnost a ona stála před rozhodnutím odstěhovat se k dceři, která bydlela v nedalekém městečku. Matce nabízela bydlení v domku, kde bude mít pro sebe jednu velkou místnost s příslušenstvím. Helena dlouho váhala. Má opustit velkou chalupu se zahradou?. Uběhlo mnoho času, ona stále váhala,..., až se rozhodla. Bude bydlet u dcery. Chalupu výhodně prodala, podělila děti, zbytek uložila a chystala stěhování. Její rodina i řada lidí z vesnice jí pomáhaly, ona měla vždy pláč na krajíčku. Den stěhování se blížil. A ona sobě slavnostně slíbila, že se rozloučí, pokud možno, se všemi. Udělala plán, přepsala jej načisto a začala obcházet jednotlivé chalupy.//Ale co to? U první chalupy se s ní začalo dít nvěco neobvyklého. Spatřila domek, rodinu, všechny její členy, ale zároveň si uvědomovala hádky, rozpory vedoucí k odchodu otce k přítelkyni a jeho zpětný návrat s následným klidným soužitím. V nitru jí to ale jásalo potměšilostí, která se rozrostla u další chalupy. Zde bydlela slušná rodina, děti úspěšně studovaly, rodiče byli vysoce postavení, a všichni žili velmi skromně. Ona se opět rozpomněla na jeden detail, ten ji ovládl, rodina na ni hleděla nechápavě, podezřívavě, promiňte, vzpomněla jsem si na něco dávného, nic se nestalo, neomlouvejte se, máte starosti, to je pochopitelné. Loučili se rozpačitě, podobným způsobem se loučila v dalších třech chalupách.// Přišla k následující. Ve vzpomínkách měla tuto chatrč, jak ji soukromě pojmenovala, zafixovanou jako vrchol nesnášenlivosti, hádavosti, mnohokrát se dozvěděla, jak pomlouvají ji, ostatní obyvatele, nenechala si toto líbit a oplácela jim vše dvojnásob.// Teď stála před vrátky a zvonila. Po třetím pokusu se ozvalo zavrznutí a vyšla celá rodina,..., věděli od sousedů, že obcházím chalupy, loučím se. Všichni mi napřeskáčku podávali ruku. Usmívala jsem se. Až! V jedné vteřině to ve mně opět problesklo, slyšela jsem křik dětí, mámo, ona se otáčí, potichu nám nadává do parchantů, říká ještě jiná slova, nechceme je opakovat...Promiňte, dětičky moje, to mi tak ujelo,..., sousedko, mějte se hezky, u dcery si to užijte.//. A najednou jsem stála u Vaší chalupy,jak se jí říkalo. Byl vlahý večer, od rybníka vanul příjemný chládek. Stála jsem ve stínu dubu. Vtom slyším hádku. Hádali jste se o manželskou věrnost, peníze, majetek, zkrátka všechno. Chvílemi bylo slyšet výkřiky. Vmáčkla jsem se hlouběji za strom a začala se potichu smát. Smích sílil, ale já se násilím ovládla. Hádka utichala, já vystoupila ze stínu a šla směrem k Vaší chalupě. Po prvním zazvonění jste mi otevřeli. Všichni. Nevěděli jste, proč se usmívám. Máš nějakou dobrou náladu, konstatovala Jarka, bývalá spolužačka ze základní školy. Prohodily jsme spolu několik slov, najednou Jarka vykulila oči,..., neříkala jsi něco? zdálo se mi, že tady někdo vykřik' jděte do pr....!, to se ti zdálo, uklidňovala jsem ji. Přitom jsem se v duchu smála a pronášela při tom další slova a věty, podívej, babi, plazí na nás jazyk! Sousedka vykulila oči a já jsem nastalou situaci vyřešila tím, že jsem si olizovala rty. Poté jsme prohodily několik frází, rodina stála opodál. Podle svého plánu jsem podupávala, otáčela se, v jedné chvíli nakročila pravou nohou, střídala ruce v kapsách, pohupovala se v bocích, uhladila sukni, v závěru rozhovoru jsem náhle rozsvítila baterku a svítila na všechny. Dětem se to líbilo, rodičům ne. Rozloučení bylo krátké a úsečné. Měj se tam hezky! vykřikla Jarka a zabouchla vrátka.
|
|
| |
 |
Napsat autorovi (Stálý) |
 |
|
| |
|
|
|
