LIBRETO
PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJOSTŘEJŠÍ TEQUILKU ZE VŠECH?
Sisi, Vy jste nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky
dar naší země začíná v hlíně u dýně žoviálně s pidipoupátky
Bernini to vidí, máte vzezření urozené střelkyně v beranici Beranini s triky té mládnoucí štramandy
andílkové tají dech, když smějí s Vámi roztančit pelech na vládnoucích myšlenkách i tělech
palandy
jste číslo ludolfovo a bujný výkvět znalce fotosyntéz botanické zahrady
Eden je jen jeden: ta výjimečná jste totiž Vy, kdo zdobí poklady
jste veselohra na výsluní, jste Kouzelná flétna i rap, který duní
Až na světa kraj: jste čas a prostor s přídavnou lesní (epesní) vůní!
♥
https://www.last.fm/music/%C3%89dith+Piaf/The+Very+Best+Of+Edith+Piaf/Hymne+%C3%A0+l%27amour
https://www.youtube.com/watch?v=BP3vkUQfxN8
https://www.youtube.com/watch?v=X5UYr8A9y4Q
...ten, co se narodil 500 let před
1989: Antonio Allegri da Correggio dovedl dopřát „Ecce
Homo“ myslitelnou svobodu
a Socha Svobody v New
Yorku na 93 metrů zvěstovala 17.6.1885 humor Voskovce na Broadwayi: vizi po
celém obvodu
v roce 1984 byla zapsána
do seznamu UNESCO, Vy Alžbětko už šestiletá dámička jste fotila báji chic
koumesko, víc komtesko
jste pro mne jen sen, který je
ráj, a ráj, který je božské zpestření v mém starobyle tricoloro čekání pro
Vás, Lásko, ne esemesko
z těch rýmů nešedivíte,
naopak chyťte míry na mír smíření sblížení ekologický fejeton s Greenpeace
& DJ Yodou
já nedokáži jak jezero Loch
Ness být upoután pouze vodou, jako kapitalistické metropole nesmí pohrdat
přírodou
Lady Dianu by nezajímal Indiana
Jones, deštný prales by se měl zas rozrůstat v oblibě jak Jules Verne, Japonec
by rozuměl svitku o pokladech
životního spektra, s Hieronymem Boschem na zahradě rozkoší utkvěla radost
nakonec
země vycházejícího slunce
nemůže odmítat slunečnice do polních osad jako rošťák a pošťák hieroglyf pro
foťák
tak jsem jen sci–fi hieroglyf a
patron jako byl svatý Hubert pro pubertu ozdobnou jak Eddie Parma stereo synťák
Vy jste popukání jarní; já jsem
střelmistr jako Vilík střílík na terčík: jablko bez sváru, jablko
v župánku bez obalu
na fujaru se přidá dech po
jaru, na tam–tam se přidá dlaň do rytmu, ne jako Buty „Ppoommalluu“ zdvojeně, na
bálu
její historie připomíná Svatou
Anežku Českou: její matka je furt sladká, její tatík je furt mladík jako Radim
Hladík, zapřisáhlý pověsti Jungr
neprůstřelná pokladnice vědy je
neodolatelná a přitom nedobytná jako sestra v džungli, maskovaný
zaláskovaný bunkr
nepřipomínejte mi Miss World
Kuchařovou, já beztak ani na Valentýna nepřipomínám Brzobohatého Gregora
ale Alžbětka je speciální volba
do speciální kuchyně s recepty jako Beruška, Ferda já, autor jako Ondřej
Sekora
její víno je mladší a sladší,
moje víno je v sudech sudší, tak pro její mladší variantu nejsem o moc
starší pergola
avšak její talent je tvrdší než
uměl George Smith Patton, prostě se nenamáhá, nahání mi husinu jak VŘSR Aurora
chcete jako já zase skákat přes
kaluže? Chcete se vysmívat jak Mike Oldfield v Tubular Bells II.
trubicovou zvonkohrou?
tak se zkuste jako De La
Soul Ring Ring Ring v černobílém videu neostýchat před dentistkou s tak
nedětinskou oblohou
asi jí zašlu „Glimity Glamity“
šlágr proti pochybování, aby úsměv sveden s výhybkami na trati nemohl být na
pohyb příčinou kalamity
asi jí budu
milovat jak Kocour Mikeš krajáč smetany, diplomaticky lidsky nápoj mládí vyřeš, já pracoval u tetrapacku: skrz naskrz
mléčná bakterie kvality
co být spolu
na Severním pólu jako Bodyguard a Whitney Houston nahoru a dolů, režisér by se
jmenoval Horký
cestovatel na
všech pláních, Vy byste se vezla na saních se psím spřežením, zuby nevycením, jen signály Viktorky
poněvadž je
svá, je i jako „Megablast“ Bomb The Bass rozkošně rodinně svádivá
i pro Neapol nebude
nikdy napůl slušivá, její hladina „potere alla parola“ hladivá
není hladová,
je Ladová z Hrusic, je Salome, která předčí Shalom, nepřijatelný ani potmě, potměšilý Fantome
je čidlo
nezničidlo, je postrach pro tvaroh mátoh i Alfa Alfons Mucha na zámku Zbiroh by se bál atraktivity
lakomé
S TROCHOU MODRÉ ORCHIDEJE POMYŠLENÍ V ELEGANTNÍM POKUŠENÍ NAPRUŽENÉ LILIE
Tak dává nám život smysl? Jako nejedno smyslné políbení od včely?
kóje Tróje, sázky trojské kobylky, kam až jejich šance na klus dospěly?
a uťali by pochybnostem tipec, jako když Jupiter zamáčkne žížalu?
Krista zmohl zkrvavený kříž, ale její hitparáda vynáší na stůl choutek ne ujařmených loutek křížalu
modrá orchidej je znak indiánských přísloví a lilie snad chloubou
nikdy nezaměňujte odvahu za póvl, dobíjejte skutky ráznou touhou
honba za senzací není honitbou a kvaltem s Waltem Disney Tys NEJ Mickey k Minnie Mouse
vášni
pokud trofej ženy není senzace a nevysloví ani důvod v esperantu informací zvláštní
vždyť musíme se zdokonalit jak démanty ve dne v přelidněném pustošivém
Safari
ne,
nejsme software ani hardware k zahození na rozdíl od předpotopních těles Atari
JAK SVĚT PŘICHÁZÍ o Jirky Hanzelky, spíš, ať ihned přichází svět to stromořadí bez trofeje o pancéřové hysterky
kyselky
na dosah Andělské Hory, balady pro banditu, fandi tu, randi tu, s 50 běžně na běžkách do tras Jizerky
vizitko,
pohlaď můj volant na to své odborně odlehčené a ne opozdilé, čilé vesmírné vozítko
je
pro velké i pro dítko, je fantazie i hřích Julese Verna s Mendělejevovým
jarem ohnisko, jehlo i nitko,
Tintoretto
(Jacopo Comin) není tintítko, Benátky nejsou pacient, sanitko, jejich masky neshledáte ani trochu
fádními přes sítko
pohleďte, beletristický
trhák i trhač záhad Sherlock Holmes miloval pekařky na ulici s preclíky pod
lupou
nevybral by si žádnou „balamutící i prima zoom“ pod zenitem zbabělou,
natož nálož nepotřebnou tupou nejsem tedy MC Konflikt, ale jen New Yirk, který nepíše pro osazenstvo periodika New Yorker hasta la vista, Baby, moje Babička byla Šoumenka i trojský koník, zahynuvší 14. duben, too young pro popel a můj obrys je rorýs Komenského Orbis pro její příčku, její výšku Pictus, piktogram peříček já Jiříček galón tak kdy to spolu roztočíme, Drahoušku? Chce jen přizvat Vaše nádobíčko na opatrný cvik Topičko můj Topičův Salón svišťoun není vůbec trilobit, ale vyrobit 3 333 na nekonečný příběh třetího oka zkusí jarně švarně pochopit když Vašich 39 let by mohlo z bažin jednoho kapra sólokapra vylovit a návnadu k němu sama snad potopit
ženská je jak Fidorka před upotřebitelností i opatrným rozbalením
chutná a taky křupe s příchutí jogurtu či cherry rtů s kalorickým napojením
ženská je jak živá voda pro atletické přebory nenáročný úděl na hubnutí
vyhecuje, vyrajcuje i mnohé horoskopy aniž by základy instinktů projevila v
pnutí
ženská je ideální rostlinka v říši obětavé studie bez kýčů i bez plevelů
protože velké pivo má ideály, tak nestrpí pletení ryze šílených badatelů
ženská je jak zpěvačka Neneh Cherry po berlínském tahu
s vojáčkem se promenádují pod Lipami až na mondénní Prahu
ženská je jak šanson v netušené podobě zfilmovaných šlágrů
a hádáte,
co bude dál, jestli půjde spojit houževnatá s účinky telepatie tygrů s plameny Palachova znamení i s Werichovou BALADOU Z HADRŮ
ženská je
jak tenis při podávání servis Elvis inkasuje zvučný ragga Mága Kodeše Jana, ne
poločasy silvestrovské okrasy André Agassi na kurtu
sledujete přihrávky, počítáte aport s rýmy v celofánu s rustikální nenahraditelností
na pultu
ženská Vás nevykolejí, ukáže Vám jednak hezkou nezapomenutelnou projížďku
přes hory a doly, přes údolí mohykána, jednak přes kouzelné strže kožíšků
pochvala pro lva, kudlanka nábožná zmate neomylnou chůvu v péči k pohledání
motýly mají své dny záletů do rozkvetlých hájemství bez častých uvadání
víte co, život je nadílka s klasikou a kamera s roztáčením kola štěstěny
život není kosa na kameni, leč pohozená kosa v trávě s odpovědí ozvěny
život je namáčení při plavbě na hladině, výskyt vůně v tenké kopretině
ženská je znázornění vícero kouzel šlechtěná krása a pohledy mistrů v Albertině
žádné muzeum neumí skloubit budoucí jev s prožitky nezježené noci
ale to dokáže ženská jak květina a prozřetelní plantážníci proroci
Jules Verne z 8.2. si odžil poněkud bujnější fantazii, tudíž já i svitek kvítek
její sci–fi zásah prožiju
od šenkýřek nebo štamgastek dostávám přání, ať s nimi skleničku jarních vláh
popiju
v Tuilerijských zahradách culení na chrličových postavách prostopášná Paris
rozuzlení
nedobytnost
dráždí rytíře pro chvíle souznění peprnost pokušení pro rty SALTA Salt N Pepa v
našpulení
s
šikézním inspektorem motorem, jenž není nakaženým haraburdítkem, neshledáte to hlavní Komenského jaro, motor i
kapotu bez pozdvižení
s trochou tolerance v taktu a s taktikou injekce do extravagance zůstáváte
celovečerní Smetánka Mylady, šlágr můj, v napružení
♥
DOBRÉ RÁNO PANÍ FOTKOVÁ!
Nejsem žádný svatý Václav na koni (a Vy nejste spanilá Ludmila)
Tak spojme svá přesvědčení, jestli budu Borec a Vy Sybilla
tak zkusme naslouchání a pro kus shovívavosti buďte idyla
milá já nepálím / neštípu jako kopřiva horlivá,
jsem balzámem na nerv jako instance perlivá,
nejsem jeden Platon a Vy s odlesky Madon,
paprsky na nose polechtá jedině snad sluneční kotouč
nebo božský Aton, já sebelépe nezesměšním nekuřácký cartoon,
a nevpašuji inhalaci do Vaší podstaty neucpané nosní dírky od Amfor
zahraju dobře jen hádanku, kdo je amor a co rajsky samurajsky hravý žargon:
šelestí srdce s předzvěstí nevylekaného stoického vědce?
šelestí Světice s dozněním ne moc v režimu jepice krátce vratce až k Alžbětínu na hranice?
DE LA SOUL TALKIN BOUT HEY LOVE
(The radio is so clear in here.)
(Hey)
POS AND ANN ROBERTS:
Hey Love
Talkin' bout Hey Love
Wanna be your push
and shove
Pop, popcorn up above
Move me like Soul
when I say
Go to a club around
the way
And see my Hey DJ
And make him play Hey
Love
Discover all the
football teams
Mack and eat jelly
beans
Run in the cold with
no jeans
Get yourself sick
till we're seen
Catch the flu and
make tea
How Dan Stuckie life
will be
It's all about you and
me
'Cause you're my Hey
Love
(Hey)
Move me like Soul
when I say
Go to a club around
the way
And see my Hey DJ
And make him play Hey
Love
(Hey)
TESHA STILLS: Look Pos, we gotta
talk.
POS: Talk about what?
TESHA: Don't play stupid with me, you know
what we gotta talk about.
POS: What?
TESHA: About you becoming
fully dedicated.
POS: So we're about to go
through these line-runs again, huh?
TESHA: You're damn right. I
wanna know whatever you do for me has anything to do with love.
POS: Look, I come all the
way from L.I. to the Bronx to see you, isn't that showing you love?
TESHA: You see that's just
it Pos, I don't wanna be just your Bronx love, I wanna be your Hey Love.
POS: You wanna be my
what?
TESHA: I said I wanna be
your Hey Love. I mean it's just not the mood being one of the many girls on
your list, and you wouldn't be dissing me like this if I was your Hey Love.
POS: Look, I do
everything I can to treat you like a rose.
TESHA: Yeah but you even
give better treatment to that girl named Selina from uptown like a Daisy. You
even gave her some of your special donuts for free.
POS: So this is what this
is all about, huh? Donuts.
TESHA: No, Pos, can't you
hear the music, it's all about Hey Love
POS: I don't understand
why you're dissing me, it's not like I'm Paul, I don't have two kids in every
state.
TESHA: But you probably got
two girls in every state. If you're not going to go about it the way I want you
to, then just leave, 'cause I can't be so bothered.
POS: Yeah. (mumbled) And
wit your wrinkled pussy...
(I
can't be your lover)
(Where's that voice
coming from? From... from nowhere?)
ZACHRÁNCE INŽENÝR; KÓD šampióna
KÓD „Š“ ZNÍ: JAN KODEŠ ING. ( ☼ 1.3.1946
PRAHA)
SOUČASNÍK ZDEŃKA HAJNÉHO (galerie ke
Světlu, který ۞ zahynul 1.3.2014 na jeho narozky, šampión
Vesmírného Výtvarna na Chodově v PRAHA)
VÍTĚZ WIMBLEDONU 1973;
MISTR FRANCIE 1970, 1971.
Člen vítězného týmu Davis Cupu 1980.
Ve čtvrtek pátého
července 1973 nebylo na stanici podzemky Southfield
Station k hnutí a k dýchání. Vlakové soupravy pravidelně
přivážely tenisové zvědavce, a ti průvodem v procesí kráčeli vstříc
senzačnímu zážitku po vrzajících dřevěných schodech. Dnes se uvádí na programu
semifinále Wimbledonu, k utkání s Čechem Janem Kodešem nastupuje
Roger Taylor, Angličák, levák, který královsky servíruje a proto, že se
nepřidal k bojkotu starého Wimbledonu, s ním Anglie stihla svými
sympatiemi rozšafně koketovat až do maxima. (Ve čtvrtfinále porazil mladičkého
Borga v pěti setech.)
Ten rok kvůli
Piličově aféře nepřijelo do Wimbledonu několik schopných tenisových mlátiček!
„Bojkot vůči
Wimbledonu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s naším velkým turnajem!“ psali
žurnalisté už z mezinárodního mistrovství Francie, kde začala parta kolem
Kramera kout pikle. „Ne, nepojedeme do Wimbledonu, páč se nám nechce, kdo
z hráčů ATP si přesto troufne startovat, dostane nemilosrdný trest,“
prohlásil Kramer a většina dobrých hráčů si netroufala tento výrok definovat
jako rozmar jokera v karetní odvetě.
„Odřekl jsem
s těžkým srdcem. Letěl jsem z Austrálie na svůj poslední Wimbledon
zbytečně,“ říkal zdrceně pan Ken Rosewall. „Litujeme, že zrovna Wimbledon
doplácí na tvrdohlavost federace,“ přidával Arthur Ashe, který v té době zrovna
zastával funkci pokladníka ATP. Ještě v noci před zahájením turnaje však
byla šance! Britský ministr sportu Griffith se dokonce zúčastnil poslední
schůzky vedení ATP, ale nic to nebylo platné. Vedení Asociace se stavělo přísně
proti startování na wimbledonském trávníku u sedmdesáti hráčů – ale ne všichni
poslechli jako umírněné chovné ovečky. Rumun Nastase? „Nastoupím, můj svaz si
to jednoznačně přeje!“ A miláček anglického publika Roger Taylor? „Jsem doma,
nemohu tedy chybět a jenom z povzdálí sledovat vývoj událostí.“ Když tato
slova proletěla tiskem, nezůstalo na jeho zápasy ani jedno místečko
nevyprodané. Návštěvnické rekordy v historii této hry padaly, sázkové
kanceláře měly právě Taylora před semifinále na první pozici.
Jan Kodeš ve
čtvrtfinále jen horko těžko překonával Inda Amritraje. Jedenáctkrát musel Kodeš
podávat v desáté hře pátého setu. Tady se mohlo všechno zvrátit. Ind se
snad ale zalekl toho možného (snadného) vítězství, zahrál jiný smeč daleko za
čáru a československý zástupce v poslední hře jasně kráčel k vítězným
fanfárám. Taylor sice přehrál mladičkého Borga, po kterém bláznily snad všechny
pipiny z Anglie, ale měl velké problémy s podáním, Perry, trojnásobný
wimbledonský vítěz, to na tribuně komentoval: „Je pravda, že Roger má vynikající
servis, ale co je to naplat, když často letí do sítě nebo za lajnu. Copak je
možné zahrát v jednom utkání dvacatero dvojchyb? Proti Kodešovi může být
posilující jedině přesnost.“
Na ukazateli je stav
utkání Kodeš–Taylor 8:9, 9:7, 5:7, 6:4, 2:2 na sety, třebaže v prvním měl
Kodeš v tie–breaku tři setboly a ve třetím vedl dokonce 4:2. Nad
Wimbledonem se stahují mračna, začíná mírně dotěrně krápat, tráva klouže. Kodeš
vyhrává své podání, je srovnáno 4:4, další hry rozhodnou o všem. Taylor je tady
doma, na trávě vyrůstal, Češi jsou jak známo antukáři. O to větší šance má
Angličák. Nabitý dvorec chce vidět postup svého favorita do finále. Naposled se
to totiž podařilo právě Perrymu, a to už je nějaký ten pátek.
Krápe, hlavní
rozhodčí Mike Gibson začíná být netrpělivý, zápas by už měl být přerušen. Ale
k velkému překvapení dává ještě Taylorovi souhlas k podání. Angličák
vyhrává, vede 5:4, teprve pak vkročí pan Gibson na trávník. Několikrát zkusí,
zda opravdu klouže, houkne na sběrače, a ti začnou natahovat na dvorec ohromnou
plachtu.
„Proč zrovna teď? To
není fair,“ ozývá se na novinářské tribuně, „Angličák má přece velkou výhodu!“
Oba hráči mizí
v šatnách. Kodeš uhání na masáž. Do svalů už vkročila únava z pěti
zdlouhavých setů. Kousek odtud stojí ing. Ivan Lichner. „Jen kdybych teď dal
první servis přes síť,“ koncentrovaně přiznává Kodeš, „první servis a volej.“
Poraněný kotník z utkání s Amritrajem otéká.
„Nohy, nohy důkladně
promasírovat,“ říká ještě a pak se nechá natřít horkou mastí, která udržuje
svalstvo pěkně ve vyrovnané teplotě.
Taylor sedí
v šatně, ani se nepřevlékl, dívá se před sebe a s nikým nekomunikuje.
Nerozptyluje se údajnými zbytečnostmi. Patrně v tom tichu hledá sílu
k nejdůležitějším hrám svého žití. Jistě si je dobře vědom, že teprve
wimbledonské finále mu stoprocentně zajistí cestu mezi ikony, a tak se možná
těch příštích her i bojí.
„Ještě patnáct minut,
pánové, a pak dvě minuty na rozehrání,“ křikl po chvíli do šatny hlavní
rozhodčí Gibson. „Patnáct a pak ještě dvě,“ ozývalo se z něj opakovaně.
Teď se musí Roger
třást trémou z fiaska mnohem víc než já, uvědomil si uvědomělý Honza, když
kráčel na dvorec. On musí vyhrát, on je tu domácí, opakoval si sám pro sebe a
znovu myslel na své podání. První servis do pole, to je po takovém přerušení
veledůležitá šance.
Kodeš hru získal, to
mu dodalo síly. 5:5! Teď, nebo už nikdy. Taylor začal špatně, Kodeš odvážně
returnuje a Angličák ztrácí výhodu svého podání. Teď ještě vyhrát své! Dva
mečboly, ale ani jeden Kodeš žel neproměňuje. Pořád však má výhodu podání.
„Ve Forest Hills a ve
Wimbledonu jsem odhalil zákonitosti hry na trávníku,“ řekl jednou Jan Kodeš.
„Procento rizika je velké. Pořád každému tvrdím, že nejdůležitější je prvotní
servis a prvotní volej. Víte, můj servis třeba není moc na koukání, ale na tom
ani tak nezáleží. Dívat se třeba na servírujícího Smitha, to je nádhera, ale
pro krásu se tenis nikdy nemastil, ani hrát nebude. Důležité je procento
úspěšnosti, kolikrát se vám právě ten první servis podaří zahrát soupeři do
pole, a jak po něm zahrát důležitý volej.“
Hrají už víc než tři
a půl hodiny. Pak Taylor dvakrát returnuje do sítě a je konec! Finále!
V něm na Jana Kodeše čeká Alexander Metreveli.
Reportér API Hans
Fuchs dálnopisoval své agentuře: „Zápas Kodeš–Taylor byl vrcholnou ukázkou
světového tenisu. Tři a půl hodiny zápolení, úderů raket a srdcí, tři a půl
hodiny vrcholné našpulené dramatičnosti, napětí, fikce ve science a
dovednostech. V této fascinující bitvě viděli diváci všechny krásy, které
hra na trávníku může objevit: na jedné straně atomový tenis s dělovým
podáním, returnem a smrtícími voleji, na druhé molekulární straně technicky
precizní údery a nádherné výměny míčů. Kodeš byl celkově kompletnějším
tenistou, působil vyrovnaněji než pan Taylor. Lepší tenis nemohl nabídnout
žádný z profesionálů.“
Několikrát vyzývají
Taylora, aby šel na tiskovku. Pak mezi novináře přece jen vykročí, ale moc toho
nenamluví. Asi si v tu chvíli znovu uvědomil, jak blízko byl od komůrky
nesmrtelných hrdinů.
V Kodešově grimase
se kupí hvězdokupa valné únavy. Sedí v šatně, nohy natažené, všichni ho
plácají po zádech, odevšad inkasuje gratulace k výkonu. „Pořád čekám na
radost a ona nepřichází. Snad zítra, až se z toho všeho vyspím,“ vyhrkne a
jde si lehnout do vany s uklidňující procedurou na zmožený organismus.
Tenisový Wimbledon v něm vidí hlavního favorita dvouhry, proti Metrevelimu
hovoří, že ještě nikdy nehrál v závěrečných kolech tak významného turnaje.
A Kodeš? Ten už byl třikrát ve finále mezinárodního mistrovství Itálie, dvakrát
vyhrál Roland Garros, dostal se i do finále Forest Hills. „Ví už, jak se takové
zápasy hrají,“ přidávají tenisoví experti do svých glos.
Spal, když se ve dvě
early morning kde nic tu nic ozvala matička Praha. Už si myslel, že ho
s Lenkou ani nespojí. „Když jsem se už dostal do finále, tak bych ho snad
měl regulérně jít i vyhrát, ne?“ začal si utahovat z fyzické kondice
Clarka Kenta. Ale hned pokračoval: „Jsem sice moc happy, ale sotva se hejbám, a
kdybys viděla ten kotník… Bolí jako čert.“ Položil sluchátko a spal jako
špalek.
Druhý den si
v novinách mohl přečíst, že jeho zápas s Taylorem se stal jednou
z legendárních ság Wimbledonu a že ve čtvrtek podával jako ještě nikdy
v životě.
V pátek večer
ještě cinknul do hotelové telefonní ústředny, že si nepřeje žádné přepojování
hovorů na pokoj. „A vzbuďte mě v půl jedenácté,“ dodal ještě a šel chrnět.
Vzal si prášek na usnutí, nacpal si do uší špunty a usnul. Ráno ho probudil
telefon přesně na půl jedenáctou, krátce se rozcvičil, nasnídal se a energicky
se přemístil na dvorce. Teprve v té chvíli snad pochopil, že odpoledne
nastoupí k nejdůležitějšímu utkání své celé kariéry.
S Metrevelim už
Kodeš hrál ve Wimbledonu léta Páně 1970, tehdy s ním v prvním kole
prohrál v pěti setech. A nýčko co? „Už dostávám první telegramy za
vítězství,“ zlobí Kodeše Metreveli, ale ten jen mávne pravačkou a ještě se
zakousne do kuřete lepšího než z KFC. A pak se jde rozehrávat
s Amíkem panem Seixasem.
Finále ročníku 1973
trvalo sto sedm minut a Kodeš v něm nad Metrevelim vyhrál 6:1, 9:8, 6:3.
Šatna je plná. Někde
uvnitř toho klubka radosti posedává hlavní odpovědný Honza Kodeš. Když před
chvílí zdravil nabitý centrální dvorec, tak z jeho gestikulace mohl každý
vyčíst ohromnou únavu. I radost v šatně je proto tichá jako Oceán u
Tahiti.
„Nejhorší to bylo ve
třetím setu, když jsem měl navrch 4:1. To se mi hrozně rozklepaly ruce, že jsem
nemohl přehodit míč přes síť. Vyschlo mi v krku, a kdybych měl něco říct,
tak bych asi ze sebe nic nevydoloval. A ve druhém setu to bylo stejné. Navíc
jsem si uvědomil, že když ho vyhraju, že to asi vyhraju celé. Ale Metreveli se
zalekl, na něj ta velká atmosféra musela dost doléhat.“
V očích se mu
lesknou slzy. Přišly potichu, ale musely. „Splnil se mi veliký sen,“ špitne
dojatě. Před chvílí k němu z královské lóže kráčel vévoda
z Kentu, neb je tady osobně Clark Kent všech sportovců Jan Kodeš,
z malého stolečku pokrytého anglickou vlajkou vzal zlatý pohár a podal mu
ho.
„Šaty, vždyť já nemám
na bál vhodné ošacení,“ zvolá najednou. Všichni se smějí a v tu ránu je mu
jasné, že Kodeš večer zahajuje slavnostní ples.
Při cestě do hotelu
se zastavil ve velkém oděvním domě a poslíček přinesl frak až na pokoj. A když
mu večer prezident All England Clubu udělil slovo, řekl: „Wimbledon je něco, co
nenajdete nikde jinde na světě. Je to svět sám pro sebe. Vyhrát ho, to znamená
pro každého hráče něco jiného. Pro všechny pak boj v dobrém slova smyslu,
na život a na chcípnutí od prvního kola. A pak s pohárem nad hlavou? Mně
zněly v uších starodávné pražské zvony. Je to nejkrásnější turnaj světa.“
Zatančil sólo
s dcerou prezidenta klubu (vítězka dvouhry žen J. B. Kingová se omluvila);
dívalo se na ně přes osm set lidí.
Všechno se točilo
kolem něj, každý mu chtěl osobně podat pravici. „Pane, vůbec nezáleží na tom,
že na turnaj někteří profesionálové nepřijeli,“ zastavil ho jeden
z novinářů. „Z první patnáctky Grand Prix tu chybějí jen Newcombe, Smith a
Panatta. Ital je antukář, Australanovi se letos moc nedaří, a tak zbývá jenom
Američan. Kde je ale psáno, že by zrovna on vás ve finále rozmázl? A třeba by
se tam ani nedostal!“
Kodeš souhlasil, ale
novinář se nenechal lacino odbýt. „Pane, chci vám pouze oznámit, že jste letos
zachránil náš Wimbledon. Svou krásnou strategií jak na soupeře jste ho
zachránil.“
Ale pak už někdo
přinesl sklenice a všichni si přiťukli na největší Kodešovo tenisové štěstí.
STAN SMITH
( ☼ 14.12.1946, PASADENA,
CALIFORNIA, USA)
VÍTĚZ WIMBLEDONU 1972;
MISTR USA 1971, ve čtyřhře s Lutzem
1968, 1974, 1978, 1980.
Člen vítězného týmu Davis Cupu 1968–1972,
1978.
„Ne, na to se mě
neptejte, poněvadž vám na to žádnou odpověď neposkytnu. Prostě to sám nevím. A
nejste zdaleka první, kdo se na to vyptává.“
„Museli jste ho
slušně vychovat,“ pokračoval neústupný novinář.
„Řeknu vám jen, že
ani moje žena neví, kde Stan pochytil to uhlazené chování. Je slušný hráč a
ještě slušnější občan. A to je pro nás rozhodující.“
Debata v domě
Smithových v Pasadeně byla na konci. Ale právě tam pro Stana kdysi dávno
všechno začalo fungovat.
„Tatínkovi by se
líbilo, kdybys začal hrát na klavír, víš přece, že máš hudební talent,“ svěřila
se mu jednou máti.
„Tatínek trénuje
basket a já budu hrát na klavír?“
„Aspoň to vyzkoušíš.“
„Mám už necelé dva
metry a mám se krčit za klavírem?“
Začal hrát košíkovou
jako Shaquille O´Neal i se svými dvěma staršími brothas, ale současně trénoval
i tenis. Potom se však musel rozhodnout. Otec také přestal s tréninkem,
věnoval se obchodu, a to synovi snad všechno usnadnilo. Tenis se dostal na příčku
první důležitosti.
„Má komplexy, musí se
s ním víc pracovat. Je uzavřený, nevyhledává společnost, je tichý až
bojácný,“ napsal si do svých poznámek jeho trenér Toley. „Potřebuje větší péči,
ale i při své výšce má dobré tenisové perspektivy. Až zmohutní, až bude vazba,
jistě také bude důraznější ve hře.“
Stan neošidil jediný
trénink. Neměl kromě tenisu žádné jiné zájmy, navíc se chudě seznamoval
s okolím. V době, kdy jeho vrstevníci toužili po prvních tanečních
mejdlech s roštěnkami, přemýšlel o tenisových úderech.
„Jsi vysokán čahoun,
podle toho se musíš pohybovat. Kde musí jiný udělat tři kroky, tobě stačí
půldruhého, ale nesmíš na to hřešit. Pamatuj si, že čím dřív budeš u míče, tím
víc budeš mít času zahrát dobře úder,“ vštěpoval mu zásadu šampiona Toley. „A
tenis, to není jen umět hrát. Bez pohybu se neobejdeš.“ To si Stan imrvére
připomínal, když se v Pasadeně vracel domů z dlouhých běhů.
V Kalamazoo
vyhrál Smith svůj počáteční velký titul. Stal se juniorským mistrem USA a
odborníci ho rázem zařadili mezi tenisové naděje země Amerického snu. „Je
vysoký, má výborný servis a těžce se na síti prohazuje,“ tvrdili. Navíc také
to, že při své výšce má na dvorci stále nějaké problémy s dokonalým
pohybem.
Pak se spřáhnul
dohromady s Bobem Lutzem a začali spolu pinkat čtyřhru. V roce 1968
vyhráli Forest Hills, když porazili Ashe s Gimenem 11:9, 6:1, 7:5, a
získali tak první velký titul, který jim zároveň na dlouhá léta otevřel dveře
do týmu Davisova poháru. Hned poté vyhráli i mistrovství USA v Indianapolisu
na antukových dvorcích a jeli krasojízdu do Adelaidu. „Jedeme taky,“
telegrafovali tehdy Smithovi svému synovi z Pasadeny. Celá Family pak
seděla v hledišti a sledovala zaujatě pohárovou premiéru v podání
svého syna. Něco podobného jako animovaný rádobytenista Bart Simpson
v akci s Homerem a povedenou rodinou v hledišti. Smith
s Lutzem stáli při slavnostním nástupu vedle Ashe a Græbnera, určených pro
dvouhry. Po prvním dni vedli Američané skóre 2:0, pak i Smith s Lutzem
vyhráli nad Alexanderem s Ruffelsem 6:4, 6:4, 6:2 a po čtyřech letech
smůly pro USA znovu zajistili baště té modernější civilizace Davisův pohár.
Za rok už Smith
v týmu Davis Cupu nastupuje i ve dvouhrách. Do Clevelandu přijeli
k finálovému duelu Rumuni, prohráli 5:0. Smith porazil Nastaseho i Tiriaka
v pěti setech, navíc s Lutzem přidali bod ve čtyřhře. Svět ho však už
přestal brát jen jako Lutzova deblového parťáka.
„Až vyhraju velký
tenisový turnaj, tak se mi tepřív splní celý tenisový sen,“ proklamoval na
začátku roku 1970 zvídavým novinářům. „A půlku snu už máte splněnu?“ chtěli
tehdy vědět a on spokojeně přikývl. „Víte, co je pro tenistu největším štěstím?
Když můžete hrát za svou domovinu, slyšíte hymnu, najednou zmizíte ze své
osobní anonymity a jen proto, že něco dokážete líp než ostatní, hrajete i za
ně. Věřte, při pouze osobním úspěchu nikdy nemůžete prožívat tolik radosti. Mně
se první půlka snu splnila v šedesátém osmém při finále Davisova poháru.
Víte, jak mi bylo, když jsme se po zápase všichni fotili na památku a já úkosem
zahlédl na tribuně své rodiče a brášky?“
V roce 1970
vyhrál halové mistrovství USA, pak ještě tři další turnaje Grand Prix,
probojoval se do čtvrtfinále Forest Hills, skončil pátý v celkovém
bodování turnajů Grand Prix. Na Turnaji mistrů v Tokyu porazil jak
Rosewalla, tak Lavera, i celkově zvítězil, ale vítězná dvouhra v turnaji
Grand Slamu mu stále o fous unikala. Kdyby si však v té chvíli popovídal
s tenisovou spravedlností, jistě by se od ní musel dozvědět, že jeho velká
chvíle čeká natěšena za dveřmi.
Musela nastat co
nevidět. V roce 1971 byl na mezinárodním mistrovství Itálie i Francie ve
čtvrtfinále, ale ve Wimbledonu se probojoval dál. Ve čtvrtfinále porazil Paruna
z Nového Zélandu, v semifinále Gormana a přiblížil se splnění druhé poloviny
kýženého tenisového snění. Ve finále ho však čekal Newcombe. Na ukazateli byl
stav setů 2:1 pro Smitha, ve čtvrtém navíc jasně vedl. Prohrál však
v pěti. „Nejsem, jak se zdá, ještě žádný spešl tenista,“ usoudil po
zápase. „Myslel jsem už na to, že jsem vyhrál Wimbledon, jenže se ještě pořád
hrálo. Snad jsem i začal přemýšlet o tom, co budu doma vykládat po zápasu za
moudra, prostě jsem úplně přestal myslet na hru. Ne, tohle se přece velkým
spešl hráčům nemůže přihodit. Proto já ještě nejsem ten velký.“ Smutně jazzově
zmizel ve wimbledonských šatnách, ale každému bylo jasné, že byl Newcombovi víc
než jen vyrovnaným soupeřem.
Ve Forest Hills se už
nenechal zaskočit. Ve finále porazil Kodeše 3:6, 6:3, 6:2, 7:6 a získal svůj
první velký titul ve dvouhře. I ve finále Davis Cupu proti Rumunům
v Charlotte nastupoval znovu ve dvouhrách. Porazil Nastaseho i Tiriaka ve
třech setech, ale pak s Van Dillenem prohráli čtyřhru. (Byla ze
šestatřiceti v Davisově poháru, které sehrál především s Lutzem,
jediná prohraná.) Přesto Američané zvítězili 3:2. Poté se Smith poprvé dostává
i do světového žebříčku, experti ho dokonce řadí za Newcomba na druhé místo!
Wimbledon v roce
1972 konečně patřil Smithovi. Ve čtvrtfinále vyřadil Metreveliho,
v semifinále Kodeše, ve finále měl za soupeře Nastaseho. Ten předtím –
snadno ve třech setech – přehrál Connorse, pak Orantese a před finále
prohlašoval: „Tohle je má poslední šance vyhrát Wimbledon.“ Věděl to i Smith,
jejich pětisetový boj patří mezi klenoty finálových zápasů Wimbledonu. 4:6,
6:3, 6:3, 4:6, 7:5, na Smithově chování po zápasu bylo poznat, že tuto vítěznou
slast by přál i svému soupeři. „Vyhrál nejlepší tenista, vyhrál největší
gentleman,“ napsali novináři ve svém zpravodajství z wimbledonského
turnaje.
Ale ještě jedna velká
zkouška čekala Smitha v roce 1972. Finále Davis Cupu řídicí výbor FILT
nasměroval do Bucuresti. Rumuni v něm hráli už potřetí, prvně zavětřili
nemalou šanci na úspěch. Navíc Nastase i Tiriac několikrát prohlásili, že už
zřejmě nebudou mít sílu dál pokračovat v tak složité týmové soutěži. „Teď,
nebo nikdy,“ přesně tohle heslo se neslo rumunským tenisovým táborem před
finálovým utkáním, atmosféra jasně hovořila pro domácí, obecenstvo bylo
připraveno udělat z bucurešťských dvorců Progresul vehementně vroucné peklo.
Američané
v sestavě Smith, Gorman, Van Dillen, Solomon, s nehrajícím kapitánem
Ralstonem přijeli v tichosti do Bucuresti. Ale už losování natropilo ze
zápasu velké dráma. „Hned první den si to spolu rozdají jedničky Smith a
Nastase!“ vyvolávali kameloti do bukurešťských bulvárů a mokrých čtvrtí cikánů.
Ano, teď, nebo nikdy, kámo, sdělovali si rumunští tenisoví fandové. Labilní
Nastase má přece výhodu domácího prostředí, a když ten získá první bod, srazí
Američany pod svoji úroveň.
13. října 1972 nebylo
na dvorcích Progresul kam se schovat, nebylo navíc ani slyšet, když oba hráči
vešli na jeviště. Smith tiše a bez okatých gest, Nastase zdravil diváky a ti mu
skandovaně aplaudovali. První set vyhrál Američan 11:9 i přesto, že některé
výroky čárových rozhodčích byly víc než na pováženou. I další dva sety vyhrál
Smith, převyšoval však Nastaseho nejen tenisovou dovedností (za své chování na dvorci pak obdržel cenu
Fair–Play Pierra de Coubertina). Po Gormanově prohře – třebaže už měl
náskok skvělých 2:0 – s Tiriakem v pěti setech byl pak stav po prvním
dni nerozhodně 1:1. Optimisté byli spokojeni, čekali přece, že Nastase vyhraje
a Tiriac nebude na Gormana stačit. Rumuni si role prohodili, Tiriac zase zvedl
domácí kocábku z bahna šlamastyk, čtyřka rozhodne. Nastase znovu vešel na
dvorce jako operní hvězda, lidé však víc skandovali Tiriakovo jméno. Ale
Američané nedovolili Rumunům zažít eufórii. Nastase s Tiriakem vyhráli nad
Smithem s Van Dillenem ve třech setech jen pět games! A zase byl rumunské
pohádky konec, pohřební hřebík do rakve.
Ale ještě jednou
svitla Rumunům jakási naděje. Tiriac v zápase se Smithem vyrovnal stav
setů na 2:2, pátý však už byl nad jeho síly. Smith ho vyhrál 6:0, Američané tím
získali Davis Cup a dvorce Progresul mohli potáhnout tarantulí nebo černým
bezem, nebo rybízem.
„Proč jste tolik
v klidu? To vás tenis vůbec nedokáže vyrajcovat?“ oslovil jeden
z novinářů Smitha na tiskové konferenci.
„Herci jsou proto,
aby mluvili, tenisté hlavně proto, aby hráli. Nebo si myslíte, že ještě kvůli něčemu
jinému? Když jsem viděl to zaplněné hlediště, byl jsem přesvědčen o tom, že se
všichni přišli podívat na to, jak hraju tenis.“
„Ale ve vaší hře není
ani jedno gesto, podle kterého bych si mohl myslet, že máte ze hry potěšení.“
„A vy jste se
nedíval, jak jsem se smál, když jsme se po zápase fotili u Davisova poháru?
Často mívám pocit, že při hře není pro potěšení dostatek času.“
Smith poskočil ve
světovém žebříčku o jedno místo a stal se nejproduktivnějším tenistou na světě.
Byl to jeho nejlepší tenisový rok. Od té doby už na žebříčcích jen sestupoval
do zapomenutí. Ale stále působil dojmem, že je mu to putna. „Vím, že nelze
donekonečna stát v čele světového tenisu. A že jsem aspoň chvíli zůstal
úplně nahoře, co víc bych si ještě měl přát! Věřte, že tenis vám nemůže naplnit
úplně celkový život, ale jen jeho součást. Podívejte se, přestěhoval jsem se
z kalifornské Pasadeny na ostrov Hilton Head v Severní Karolíně, tam
se cítím jasně nejšťastnější, nejspokojenější obyvatel. Tam taky a právě proto
hraju nejlepší tenis. Je tam klid, znám své sousedy, kolem sebe vidím syny
Ramseye a Trevora, svou ženu Margii, a je mi s nimi tuze fajn. Nikdy jsem
si nemyslel, že pořád budu jen a jen hrát tenis. Ti, co takhle přemýšlejí,
musejí být dost vážně nešťastní.“
V roce 1974 se
ve dvouhře ještě probojoval do semifinále Wimbledonu, tam však prohrál
s Rosewallem a zmizel ze závěrečných kol dvouher turnajů Grand Slamu. Ve
čtyřhře však dál patřil ke špičkovému skóristovi.
Nikdy se nestal
ozdobou tenisových večírků. „Jsem nesmírně slabý tanečník. Je pravda, že rád
posedím s přáteli, popovídáme si, co přinesl život, ale být každý den
někde? Ne, to přece není možné, na takové večery bych neměl čas a rozhodně by
mi to ochuzovalo fyzickou kondici. A pak, nezapomínejte, mám přece rodinu.“
Začal čím dál častěji
prohrávat, také vlasů mu hodně slezlo, ale stále je na něm znát, že má tenis
rád. „Nikdo neprohrává rád. I mě porážky rmoutí, ale vím, že teď už musejí
zákonitě nastat. Ale víte, že o nich stále furt přemýšlím? Hledám příčiny chyb
a snažím se je eliminovat. Kdybych přestal trénovat, mohl bych i přestat hrát.
Snad si teď jen trochu víc vybírám turnaje. Třeba do anglického Bournemouthu,
nigerijského Lagosu nebo amerického Clevelandu mě nikdo nedostane. Představte
si, že tam jsou kurty blízko dálnice, u vody, kousek je letiště a to všechno je
ještě nedostačující. Jen pár kroků od toho všeho je nádraží.“
Stan Smith patří
k tenistům, kteří se dlouho udrželi ve světové špičce, třebaže v té
absolutní dlouho nepobyli. A až opravdu skončí? „Budu televizním komentátorem,
myslím si, že bych lidem mohl napovědět kolem tenisu hodně zajímavých detailů.
A pak chci doma otevřít tenisovou školu, které bych se chtěl věnovat minimálně
dva měsíce v roce. A neměl bych ani chybět na turnajích veteránů, jejich
zápasy jsou obzvlášť nádherné. Snad bych taky mohl něčím přispět. Vždycky jsem
se obdivoval Laverovi a Rosewallovi, ten jejich herní styl, to byla prostě
pastva pro duši. Vzpomínat na ně, připomínat si jejich velké okamžiky, to musí
být pro každého tenisového znalce velmi příjemné.“
Dům na Hilton Headu
je zatím víc prázdný. Staršího Ramseye bere někdy Smithova žena Margie na
cesty, malý Trevor zůstává pod dohledem chůvy doma. Jednou jich ale určitě bude
plný barák a otec Smith jen někdy opustí tuhle adresu, když zamíří na turnaje
veteránů. Kdo by pak šel po úzké pěšince kolem jejich domu, slyšel by třeba
krákorat vokál Barbary Streisand nebo Andyho Williamse a možná otázku některého
z dětí: „Tati, byla to velká sláva, když jsi v Evropě vyhrál ten
Wimbledon?“ A třeba by zaslechl i odpověď: „To víš, že jsem byl moc šťastný,
ale představ si, jak smutný musel být pan Rosewall, který byl v tom
wimbledonském finále čtyřikrát a ani jednou nevyhrál. A přitom hrál tak krásně,
jako Barbie Streisand a Williams zpívají dohromady. Já to mohu říct, protože
jsem se mu vždycky obdivoval a jejich písničky se mi taky náramně zamlouvaly.“
VALENTINA VLADIMÍROVNA TĚREŠKOVOVÁ
☼ 6.3.1937 MASLENNIKOVO
Je
zajímavé, že letos (2018) oslaví záhy již 81. pokračování svého
působení na planetě splněných snů, což je opak k plnoletosti: 81 naopak k 18. Maslennikovo slibuje kovo a Těreškovová nám prozrazuje
kovová. Ale víc science and cosmic melody. Sportovní letounek se
rozjíždí a lehce se odpoutává od Země. Valja s padáky, základním na
zádech a záložním (co kdyby…) na hrudi, poslušně sedí na zadním sedadle.
Vpředu je evidentně v akci instruktor Vladimír Kondraťjev. Letoun
nabírá plavně vejšky. Zelená plocha letiště se propadává stále níž a
níž. Zato je vidět Volha a smradlavé město. Nikdo tam dole netuší, že
Valja Těreškovová vysoko nad nimi sbírá všechny svoje síly k prvnímu
seskoku padákem. Jak je daleko k té zemi? Co když se padák nerozevře?
Kondraťjev dává jasný pokyn:
„Připravte se k seskoku, madam!“
Valja
plní rozkaz. I když ráno po příjezdu na letiště měla strach, teď ví, že
přece jen zvítězí odvaha a seskočí zdárně dolů. Jen aby to bylo bistro,
spěšně! Otáčí se na instruktora. Ten jako by ji neviděl. Dívá se kamsi
vpřed. Konečně se k ní obrací, usměje se a krátce podotkne:
„Tak běž!“
Skok do propastných obláčků!
Kolik uběhlo vlastně času? Sekundy se zdají být tak nekonečné kundy.
Co se stalo s padákem? Proč se nechce rozevírat?
Najednou škubnutí, pád se přerušuje, ticho tam. A nahoře bílý vrchlík. Všechno je v naprostém klidu i pořádku.
Valja
dýchá těžce jako Heavy D po důkladném americkém obědu a přerývaně jako
po dlouhém rychlém úprku před malérem se sousedem. Ohlíží se kolem sebe.
Jaký prostor, jaká to nádhera pro oči ženy! Radost však brzy vystřídaly
nové obavy z neúspěchu. Zdá se jí totiž, že čím blíž je země, tím
rychleji padák klesá. Je to normální? A kam ji zanáší vítr? Ale už je
tady náraz a odraz a Valja se ocitá ve vysoké trávě letiště.
V parašutistické
příručce je tento seskok vyznačen datací 21. května 1959, v okénku pro
známku je jednička i s hvězdičkou, bavíme se o aviatice…
„POKUS SE O TO, TY NA TO MÁŠ, V NĚMECKU SE ŘÍKÁ: MACHBAR, TO DÁŠ!“
Když byly Valje čtyři roky, ztratila otce. Narodila se ve vesnici Maslennikovo, asi 40 kilometrů
od města Jaroslavl. Vladimír Axjonovič Těreškov – jeden z organizátorů
kolchozního hnutí – česky zaprděný jezeďák se slámou v botách –
dobrovolně odešel na finskou frontu a domů se již nepodíval. Nepřátelská
střela ho sestřelila na sněžných pláních Karélie. To je ale malérie.
Jeho frontoví kamarádi napsali soucitný dopis: „Padl u finské pevnůstky,
nepodařilo se mu vztyčit na ni rudý prapor. Jen sníh zčernalý střelným
prachem zrudl.“
Valja,
její bratříček i sestra plně pochopili, že je potkalo veliké neštěstí.
Ztratili otce. Ještě nedávno s nimi seděl za stolem, vysoký, silný,
s hlubokýma výmluvnýma šedivýma očima.
Krátce
nato dostala rodina dopis z Jaroslavli: „Přijeďte za mnou, budeme žít
společně,“ psala babička. A tak na jaře Jelena Fjodorovna opustila
vesnici Maslennikovo a přijela do města. Babička pracovala jako
přadlenka v textilní továrně Krasnyj Perekop a sem také brzy směřovala i
její pohledná dcera Jelena.
Do
školy začala Valja chodit toho roku, kdy skončila válka. Vychodila sedm
tříd (zase ta 7) a nastoupila do práce v závodě na výrobu pneumatik. Po
večerech dokončovala napilno osmou třídu. Ve večerním studiu
pokračovala na externí průmyslovce pro obory lehkého průmyslu. Ale to už
byla zaměstnána na plný úvazek v kombinátě Krasnyj Perekop. Zde se také
na výzvu Komsomolu přihlásila do výsadkářského kroužku. V srpnu 1960
byla Valja zvolena tajemnicí komsomolského výboru kombinátu (a nechodila
na povinné schůze v kombiné – jen v přiléhavé pracovní kombinéze).
Jaro
roku 1961 zahýbalo doslova všemi komsomolci podobně. Na prvních
stránkách novin se vyjímal úsměv Jurije Gagarina. Valja stále víc snila o
tom, jak sama řídí kosmickou loď. Zvládla by všechny obtíže, které
vznikají nenápadně za letu? Vždyť neumí řídit letadlo, není pilotkou.
Ale což nemá za sebou 136 seskoků padákem do vzduchoprázdna? Ve vesmíru
budou určitě potřebovat lidi s nejrůznější profesí. Jednou se svěřila
tajemnici stranického výboru se svou neodbytnou touhou beztíže. A
Valentina Fjodorovna Usovová jí poradila lapidární věc:
„Jen to vyzkoušej! Odhodlej se k tomu!“
Valja tedy napsala žádost. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Přijeďte do Moskvy, soudružko!“
Z tvrdých zkoušek tehdy vyšla jako vítěz. A pak – ani tomu sama nemohla věřit – šla po dnes už legendární půdě Hvězdného.
ZE ZÁPISNÍKU TRENÉRA KOSMONAUTŮ CITUJEME NEJLEPŠÍ OBSAH…
„Jednou
po snídani obklopili kosmonauti Jurije Gagarina a několik dalších svých
přátel, kteří se chystali navštívit komisi pro výběr žen do oddílu
smutných kosmonautů bez jediné ženy.
„Buďte přísní,“ radil jim redaktor kosmických novin Neptun. „Je
to vlastně div divoucí, že mezi námi budou excelovat i ženy se svým sex
cell, sexy mozečkem,“ zauvažoval kdosi mazaný vodkou nahlas. „Teď
budeme muset, kamarádi, všichni pořádně pečovat o svůj vzhled… vzorem ať
jsou Roxette a The Look“
Po ostrém hokejovém utkání se kosmonauti opláchli ve sprchách a hovořili o průběhu hry. Vtom zadrnkal v místnosti telefon: „Tak už jsou tady!“
Kdo?
Jak vypadají? K prvnímu setkání dívek se „starými pejsky kosmonauty“
došlo po večeři. Někteří kosmonauti seděli u TV jako přikovaní, jiní
hráli zvesela kulečník. Vtom zazněly čísi kroky, do prostoru vešly
dívky…
Chlapci
jim postoupili místa v měkkých křeslech. Nastala nezvyklá pomlka –
ticho. Obě strany se snažily uhádnout, jací asi budou ti odnaproti, jaké
mají zájmy a tužby za účelem družby.
„Seznamte se…“
„Moje křestní jméno zní Pavel, příjmení Popovič.“
„Já se jmenuji Valja Těreškovová, moc mě těší,“ odpověděla jedna z pohledných dívek.
Ani
v letectví není žena–pilotka zatím zcela obvyklým jevem, zákonitostí. A
žena–kosmonautka, to už vůbec ne. První a druhý kosmický let ukázal,
jak velký význam má fyzická průprava kosmonautů. Na základě výsledků
přípravy mužů na mnohahodinový let došli jak lékařská komora, tak
trenéři k závěru, že fyzický trénink musí být stejný jako u mužů.
…Dneska
máme pondělí. Dívky poprvé přišly na ranní rozcvičku. Počasí je jarní,
svůdné, hecující. Sníh už roztál, jen tu a tam jsou ještě zamrzlé
kaluže.
„Držte
ruce rovně,“ radím jedné z dívek. „Vaše pohyby musí být široké a volné.
Proč jste vůbec přestala cvičit?“ ptám se ze zvědavosti jiné.
„Když já se tak stydím. Navíc nejsem zvyklá, aby se mnou spolupracoval trenér. Nevšímejte si toho. To samo odezní…“
Brzy
se naše dívky dočkaly první kosmické zkoušky – cely pro samovazbu.
Samotku. První z nich doprovázeli a povzbuzovali odhodlaně všichni.
Ve
tři odpoledne Valja přijela ze zkoušky. Šťastně se zubí na přivítanou a
stále mluví a mluví: „První dobu jsem se osamělá ani necítila. Zpočátku
jsem byla dokonce ráda, že zůstanu sama se svými neutříděnými
myšlenkami. Pak se mi však tolik chtělo mluvit s nějakou živou bytostí. A
tehdy jsem začala vzpomínat, kdo má jaký hlas… Teprve až teď si
uvědomuju, co to znamená být sama, bez jakýchkoli pozemských pocitů
v tělesné schránce…“
Stejně
jako loni jsme se strachovali o Andrijana Nikolajeva, Pavla Popoviče a
jejich dvojníky kaskadéry, kteří se zaučovali na centrifuze, tak i letos
se bojíme o novou skupinu kosmonautů, zejména o křehká děvčata v oddíle
odvážných mistrů.
Když
jsem vešel do místnosti, byla Valja už odděna a v doprovodu lékaře
zamířila k centrifuze. Posadila se, zkontrolovala signalizaci, pohodlně
se uvelebila v křesle a znehybněla.
„Valentino, je všechno v pořádku?“ Lékařův hlas zní laskavě, ale přesvědčivě důrazně.
„Ano!“
„Tak pozor! Začínáme se točit!“
Centrifuga nabírá postupně rychlost. Přetížení vzrůstá… dvě… čtyři… pět… všichni tu trnou napětím…
Stop!
Po
tvářích se rozlévá blahodárný úsměv. Valja se obzvláště raduje a
graduje, má dnes narozeniny. Yeah. Dosud sedí v křesle, centrifuga se
setrvačností otáčí, ale přátelé jí už posílají narozeninové komplimenty a
přání z lásky k druhé osobnosti…“
SLOVO DOSTÁVÁ VALENTINA
„Centrifuga
mne pořádně potrápila. Je to pochopitelné. Nikdy jsem nelétala
v reaktivním letounu, nebyla jsem zvyklá na větší přetížení, teď jsem to
musela dohánět. Ani letadlo mi neodpustili. Proč se vám o tom zmiňuji?
Proto, poněvadž někteří moc netrpěliví hvězdní romantikové mi vykládali
pohádky: „Jak se zdá, teď je možné dostat se do kosmu rovnýma nohama,
bez letectví, co?“ Nic takového, bez letových návyků nelze zatím
předpokládat úspěšnou pilotáž kosmické lodi. Všechno se mnou prodělávala
moje nerozlučná družka – náhradnice, kaskadérka a kujónka…
Kdykoli
přijde řeč na tělovýchovu, ptají se mne na můj oblíbený sport. Miluji
gymnastiku a jízdu na kole. Mám ráda taky loďku. Vyjížděla jsem si
daleko, až byly ruce jeden velký mozol a záda jsem měla rozbolavělá. Ale
za chvilku to utichlo a tělo bylo lehké jako pták.
I
ve Hvězdném městečku jsem musela skákat s padákem. Nedopadlo to vždy na
jedničku, bylo nutné se dál učit aerodynamice. Učitel, zasloužilý mistr
sportu, mi neprominul jediný malý hřích a pořád nebyl úplně spokojen:
„Ještě to furt není ono! Ve vzduchu musíš být jako ryba ve vodě! A buď trochu jako mužský kus!“
Poslední
požadavek mi připadal paradoxní. Pak jsem ale pochopila, že to prostě
znamená nezneužívat své příslušnosti ke „slabšímu pohlaví“. Snažila jsem
se o to a od jednoho seskoku ke druhému jsem se cítila jistější. Volný
pád éterem (volně kombinovaným vzduchem) se stal mým živlem.
Po
namáhavém tréninku jsem konečně dostala povolení k „samostatnému letu“.
Usadila jsem se v kabině kosmické lodi – přesně takové, v jaké jsem
měla později letět. Instruktor mi dal dobře míněné poslední pokyny a já
zůstala sama.
Nejdřív
jsem začala prověřovat přístroje. Podle toho, jaké napjaté a vyčkávavé
ticho v kabině vládlo, jsem pochopila, že nejsem sama, kdo je tím
vzrušen. I když lékaři říkali, že jsem se chovala v mezích normy, zdálo
se mi, že jsem normu dalece překročila.
Srdce
mi bilo jako zvon bim bam, dýchalo se mi nějak zvláštně. Ale nebyl čas,
abych najednou zpytovala své pocity. Dokončila jsem, co bylo potřeba a
ohlásila: „Volám Zemi. Tady břízka. Prověrka skončena. Prověrka
skončena. Jsem přichystána k odletu.“
Odpověděl mi povědomý, trošku však burácivý hlas:
„Rozumím, břízko. Do startu zbývá… Tady Země, přepínám.“
Kdybyste
jen věděli, s jakým vzrušením jsem čekala na povel k neobyčejnému
nezemskému startu. Premiérovému kosmickému startu ve svém životě. Věděla
jsem, že zatím je všechno jenom tak, že se ani nehnu z místa. Ale
přesto se mi svíralo srdce jako kdysi před prvním seskokem padákem.
K mým
uším doléhal mohutný hukot techniky. Vydával jej speciální imitátor.
Pak vše utichlo. To znamená, že jsem už na oběžné dráze a nacházím se ve
stavu beztíže. Mimoděk se mi chce vyhlédnout z okna: Co je tam venku? A
je tam – opravdové hvězdné nebe! Před očima plave hvězdná rosa – jen
jen ji nabrat do dlaní. Je to ale věc, ta naše zkušební loď! Vidím odtud
i Zemi – rodnou modrou planetku, takhle mrňavou. Všechno, co jsem
zpozorovala, jsem si zapsala do palubního deníku. Ve stanoveném čase
jsem přepínala automatické řízení na ruční, zkoušela jsem sama loď
řídit. V lodi jsem odpočívala, cvičila, jedla, četla Kolcovovy
nadnášející verše poetické nálady. Přesně podle programu jsem přistála,
samozřejmě bez nehody jsem se dotkla Země, od níž jsem se ani na
centimetr neodchýlila. Ale vyšla jsem z lodi jako z opravdového letu.
Plná dojmů, překypující nadšením, můj elán by se mohl krájet jako na dee
jayském pultu…“
„ČEKÁM!“
Když jsem se poprvé setkal s Pavlem Popovičem, vypráví kosmický mistr a Dr. Milan Codr, autor space cadet „slovanské“ epopeje hravosti
u dat (bylo to v Praze), padla mezi jinými i otázka: „A připravují se
v Sovětském Svazu ke kosmickým výletům i ženy?“ Odpověděl rovněž
zkoumavou otázkou: „A nemyslíte, že by bylo bez nich kosmonautům letícím
třeba na Mars ve vesmíru smutno?“
Valja
sedí u velké obrazovky. Hledí na ni tvář člověka, kterého před nedávnem
vyprovodila spolu s ostatními na cestu vesmírem. Uchopila mikrofon: „Jestřábe! Jestřábe! Poznáváš můj hlas? Srdečně tě zdravím!“
Valerij
Bykovskij – velitel rozkazů na kosmické lodi Vostok 5, který startoval
14. června 1963 – se usmál jako dítě v zápolení hry na slepou bábu:
„Čekám na tebe, Valjo, můžeš!“
Teď je na řadě tato krásná dáma ve skafandru.
V Domku
kosmonautů na kosmodromu (dnes už tady najdete moderní hotel
s předpotopní fází wi–fi a science fiction k hi–fi jako nezbytnou
samozřejmostí) pracovala uklízečka, šedovlasá paní Marie Petrovna.
Stlala lůžko Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi, Popovičovi i
Bykovskému. Stará všetečka se dívala na cestu mezi topoly. A co
zahlédne? Odtamtud v bílé košili kráčel zrovna Koroljov.
„Když měl letět Juročka, pořád chodil a chodil. Skoro až do rána bílého. Přijde a zeptá se: „Tak co? Usnula?“ A znova chodí!“
Marie
Petrovna nyní stlala lůžko Valentině. Dosud přijížděli do tohoto „cosmo
bivaku“ bejváku jenom muži. Teď tu poprvé stráví noc i žena jejich snů…
Je nádherný jasný den.
Čtyřicet
kroků od rakety zastavuje autobus. Desítky očí se zájmem hledí na dveře
od pokoje. Vystupuje. Modrý skafandr, na hrudi paprsky slunce a
hedvábím vyšitý obrys holubinky. Oh jaká to poetická móda. Pod tím sytě
červená písmenka napovídají zemi původu, CCCP. Všichni ji vítají
potleskem. Spolu s Valjou jede výtahem i jeden z konstruktérů. Pomáhá jí
zaujmout plac v kabince, dává poslední pokyny na cestu. Průlez se
uzavírá.
Záblesk,
jako Grandmaster Flash, doktor na disco ozdravné vizitě, oblaka prachu a
dýmu. Rostoucí hukot a šlehající plamen, zprvu kulatá třpytná
disco–koule, pak oslepující pruh, raketa míří vzhůru. Z trysek šlehají
jazyky plamenů.
LET PRODLOUŽEN, EXTENDED VERSION!
Celá
Země napjatě sleduje druhý skupinový let sovětských kosmických lodí. Na
jedné z nich je uvedeno křídou: „Valjo, všichni ti posíláme vřelou
pusinku. Tvoji Raketčíci!“
Ke
startu Vostoku 6 z kosmodromu Bajkonur došlo 16. června v deset hodin
třicet minut a jedna bonusová sekunda středoevropského času.
„Štěstí
mi bylo nakloněno. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na oběžnou dráhu,
bylo místo bez mráčku. Zelenaly se čtverce obilných klasů, řeky mi
připadaly jako blesky spadlé na zem. Bělají se vrcholky sněžných plání a
hor, horizont je divukrásná duha nalepená na černé nebe. Tmavomodrá,
světlemodrá, sytě oranžová, světle žlutá, zelenkavá krása. Pastelové
barvy přecházejí jedna do druhé. Nejkrásnější je naše modravá planeta za
úsvitu, to mi věřte…“
Valerij
Bykovskij už měl v palubním deníku v době, kdy se Valja teprve
dostávala na oběžnou dráhu, první zápisy výzkumu od slídilů jako je
„kadet“ zvaný Pinkerton, předchůdce dobře známého molochu FBI. Stručné a
lakonické:
Na aktivní části letu nejsou přetížení velká. Zapojení posledního stupně rakety je téměř nenápadné. Ostrý pokles přetížení…
Nad
Francií jsem pozoroval stopu reaktivního letounu. Na Středozemním moři
jsou dobře rozeznat lodě a jachty. Spatřil jsem Petěrburg, Suezský
průplav, Nil…
Viditelnost
řek je výtečná. Je možno zahlédnout přesně, kde je vyschlé koryto, kde
voda. Nad oceány téměř celou dobu stojí mlha. Pobřežní linie je vidět
velmi ostře. Podle ní určuji správnost globu…
Když
loď vychází ze stínu a Slunce začíná osvětlovat loď zleva ode mne, tu
zahlédnu v pravém průzoru pohyblivé světelné ťopky ve vzdálenosti 20 až 200 cm
od lodi. Vypadá to, jako kdyby je loď neustále předháněla. Tento efekt
pozoruji pokaždé, když vychází pryč ze stínu. Celou dobu mám ty částice
před očima…
Odpoutal
jsem se. Není to vůbec těžké. Dokonce lehčí než na Zemi. Můžeš to
vykonat rychle nebo zdlouhavě pomalinku. Není však dobré pospíchat a
neužít si to. Žádné nepříjemné pocity a vibrace nemám. Vše splněno podle
plánu. Jsou možné varianty pohybu po kabince.
16. června večer Země dlouho nedostávala odpověď z kabiny Vostoku 6. Z řídícího centra se proto dostavil příkaz: „Jestřábe, Jestřábe, slyšíš? To jsem já, Zarja. Probuďte Racka. Asi ještě spí. Probuďte Racka.“
A
Jestřáb Racka vzbudil jako jemný závan brízu na pleti. Země opět
zaslechla jasný hlásek Valentiny. Závěrem toho dne se konala vesmírná
večerní prověrka. Začal ji hlavní konstruktér. Požádal velitelku Vostoku
6, aby podala zprávu o svém zdravotním stavu, o práci jednotlivých
systémů a soustav. Odpověděla jim jako žena činu: „Usnula jsem trochu mimo program. Promiňte prosím. Příště se polepším. Cítím se jinak velmi dobře.“ „To
nic, že jste si zdřímla v kajutě,“ utěšoval Valentinu super bourák
všech konstruktérů pan Koroljov a poradil jí, aby udržovala
nejvýhodnější teplotu v kabině. „Jaké jsou vaše smělé plány do budoucna?“ zeptal se závěrem rozhovoru. „Chci
dodržet celý program tak, jak jsme se na tom domluvili!“ odpověděla
hodná Valja. Je třeba ihned podotknout, že bude-li se cejtit dobře, bude
let prodloužen na tři dny.
A
tak se Vostok 6 začal vracet teprve, když osmačtyřicetkrát bez kolize
obletěl naši planetu. O něco později začal sestupovat i Vostok 5.
„Vzdušný
oceán,“ vzpomínala Valja, „nás přivítal ohnivým uragánem. Mně však bylo
v duši příjemně a ani horko, ani chladno fyzicky. Teplota snad na
objednávku. Po několika minutách plameny pohasly, to se k nám
přibližovala Země.
Ještě chviličku a přistávám na širokou travnatou louku. (Bylo to 19. června 1963 v 9 hodin 20 minut středoevropského času.)
Stranou na kopečku se bělá sympaticky trs břízek. Jako by sem přiběhly
snad až od Jaroslavli, aby mne přivítaly z daleké pouti…
Dobrý den, ladies and gentlemen! Dobrý den, Země!“
*
Eden (exemplář k použití) je jen jeden…
My, lidé, jsme součástí vesmíru. My, jeden každý, musíme ochraňovat vesmír. Každou hvězdu, planetu, skálu nebo rostlinu! A živou bytost zejména!
Protože celý vesmír to potřebuje. Protože naše srdce v pohybu, ne v útlumu, to potřebuje.
MICHELANGELO
BUONARROTI
☼ 6.3.1475
CAPRESE ۞ 18.2.1564
ROMA
„Kdo je ve všem unikát, nemůže mít druhy.“
(Michelangelův výrok z listu příteli Tommasu dei Cavalieri). Věnoval Michelangelo
slova pýchy tísněné raději dále od zoufalců sám sobě? Ne, na to byl příliš
skromný; vousáč v ošuntělém obleku s očima zarudlýma od prachu
z mramoru drceného dlátem. A přitom schopný malíř, sochař, architekt,
básník nejedné pointy. Umělec italské renesance a celé kulturní historie
lidstva.
*
Velikost s sebou nese hrozbu
nepochopení, a tedy odloučení od davu a Michelangelo často v davu
vyčníval. Trápil se tím? Snad ne, možná samotu nevnímal a žil naplno svou
prací. Dočkal se zářivého ocenění, mohl číst vlastní biografii vydanou
s životopisy slavných zesnulých bombarďáků, slyšel Ariostovy verše
„Michel, piú che mortal, Angelo divino…“ (Micheli nesmrtelný, Angelo božským
prostředníkem…). Mohl odcházet na věčnost v pokoji. Ale přesto, ještě pár
dnů před smrtí, ve chvílích, kdy kolem v ulicích Říma ječelo veselí
karnevalu, sekal do kamene svou poslední Pietu a dal jí křehkou představu
skonu, vykoupení a nemalé lásky.
*
Jeho jméno poprvé zanesl na papír otec –
Lodovico Buonarroti Simoni, šlechtic a domovní pán z Florencie, toho času
podesta – úředník florentské signorie v městečku Caprese. Smočil brk
v inkoustu a zapsal, že se mu v pondělí 6. března 1475
v krásných 11 hodin dopoledne narodil syn, jemuž přihodil jméno Michelangelo…
(V Římě chrání socha anděla Michaela s mečem právě Andělský hrad u
Tibery.)
Lodovico Buonarroti se brzy vrátil do
Florencie, ale synka nechal raději nějaký čas na zdravějším vzduchu venkova, na
statku v Settignanu známém dílnami kameníků. Chlapec vyrůstal, poslouchal
kokrhání kohoutů, večerní poetické ukolébavky. Vnímal ospalost statku, přírodu,
údery sochařských kladiv a kamenné tvary vznikající jakoby zázrakem. Pocit
pohodlí a bezpečí.
Jak prostý je obvykle svět dětských představ!
Skutečnost bývá jiná a ta, do které se narodil Michelangelo, připomínala dusno
a klid před bouří. Vratký, nepokojný klid, který se v Itálii držel
rovnováhou Benátek, Milánska, Florencie, Papežského trůnu a Neapolska. Země
slábla, její kšefty s Orientem stagnovaly pod šavlemi Turků, v mořeplavbě
začínali místo Italů kralovat Portugalci. Vázla směna, tála dříve tak slavná
výroba manufaktur, cinquecento (15. století) přineslo v druhé půlce změny
od devíti k pěti. Ale pořád ještě zůstával glanc zdobící nejmodernější
šlechtické rody – například rodinu della Rovere v Římě a Medicejské ve
Florencii.
Michelangelo byl ještě malý a nemohl
pochopitelně tušit, jak těsně se bude jeho život proplétat s osudy
magnátů… Otec ho ve Florencii poslal do školy učence Francesca da Urbino,
zvládal tam základy vzdělání, ale brzy začal místo písmen kreslit na papír
obrázky. Portréty spolužáků, hlavu učitele. Něco podobného se ve škole vždycky
považovalo za projevy nepozornosti a odporu k práci. Kurevsky chápané
mládí, co na tom, že kresby dvanáctiletého talentu byly dokonalé svou
myšlenkou.
Ale dostaly se naštěstí do rukou malíři
Ghirlandaiovi. A chlapec Michelangelo objevil dost síly, aby si vynutil odchod
ze školy a učení v Ghirlandaiově malířské dílně. Měl v ní strávit tři
roky, avšak zapíchl to tam dřív. První muž města, Lorenzo Medici, zvaný il
Magnifico (Překrásný, něco jako: to se
musí vidět), si ho s dalším Ghirlandaiovým žákem Granaccim vybral do
medicejské školy umění, akademie vzývající antiku, Danteho, Petrarcu a mistra
renesančního sochařství Donatella. V téhle době, zdánlivě tak happy,
uchopil Michelangelo sochařské náčiní a hurá začal sochat představy o kráse do
mramoru.
Dnes se nedá s jistotou tvrdit, čím
začal, ale šlo snad o dílo s antickým nábojem, o Boj Lapithů
s Kentaury, reliéf plný zápasících postav. Vytesal jej do kamene a údery
dláta a kladiva pak provázely a měnily celý jeho život. Stejně jako úder pěstí
poznamenal a nežádoucím způsobem počechral jeho tvář.
Kdo ho málem odrovnal? Jakýsi surovec Pietro
Torrigiano, chtěl být také umělcem, ale v hádce s Michelangelem
nezvládl ustát zlost. Potom zdrhl, stal se vojákem a po letech vyprávěl
s pýchou zúročeného rváče sochaři Benvenutu Cellinimu: „Dal jsem mu zásah
do nosu. Cítil jsem, že se kost a chrupavka propadají pod mými klouby, jako by
byly z těsta; a tuhle moji stopu si Buonarroti ponese až nadosmrti!“
Ubohý Torrigiano, domýšlivec v pestré
nádheře lancknechta! Našel v životě jediný způsob, jak se zapsat do dějin.
Metody vzývající násilí. Bohužel nebyl sám.
*
Francouzské vojsko pokořilo Alpy a táhlo na
jih. Rytíři od hlavy po paty v železném objetí brnění, zabijáci ze všech
koutů Francie, švýcarská pěchota, dělostřelba; Karel VIII., král z rodu
Alois, vtrhl roku 1494 s velkou důrazností do Itálie, smetl křehkou
rovnováhu moci a rozhýbal kolotoč italských válek, jež měly trvat pětašedesát
let.
Ve Florencii se vláda Lorenzova syna Pietra
Medicejského počítala už jen na dny. Francouzi se rychle blížili a nikdo je
nemohl odstavit. Michelangelo na jejich vpád nečekal. Odjel do Benátek. A odtud
do Boloně. Měl hrůzu z krutosti, v budoucnu jí podlehl ještě
několikrát, až se v něm zrodilo opovržení vůči všemu nelidskému a
schopnost znázornit, ať už sochařsky nebo malbou, člověka, jeho pravý smutek,
spokojenost, odhodlání být lepší než ostatní. Dospíval k síle a mohutnosti
svého umění a z jeho děl zářil duch i vzruch, prostě cosi velkolepého.
To všechno ale přicházelo na pořad aktivit
postupně. V době francouzského vpádu bylo Michelangelovi devatenáct. Měl
před sebou sedmdesát let tvořivosti. Stál před prahem cesty k velikosti a
záleželo na něm především, jestli jej dokáže překročit.
Vrátil se z Boloně do Florencie. Zkusil
se vyrovnat s poměry, které pod ochranou vítězných Francouzů nastolil
dominikán Savonarola, plamenný řečník až obávaný diktátor s odporem k přepychu,
nepřítel Medicejských a možná trochu kretén. Ohlédl se zpět do antiky a vytesal
sošku Spícího Cupida, dostal za ni třicet zlatých. Pak se mu doneslo, že
kardinál Riario za ni v Římě jako za pravé antické dílo vysolil dvě stě;
překupník ho prostě podvedl. Rozhořčený pán Michelangelo se vydal do Říma,
chtěl uvést historku na pravou víru a žádal o audienci u kardinála. A výsledek
setkání? Zakázka od římského šlechtice Jacopa Galliho.
„Koupili jsme kus mramoru na sochu
v životní velikosti a v pondělí se dám do práce,“ psal Michelangelo
do Florencie v červenci 1496. Začal z mramoru vysekávat Bakcha, ale
ne jako běžného antického boha, tvořil mládence statného, ale přece jen už
trochu změklého nadbytkem konzumace vín, dal mu veselou grimasu a do očí pohled
požitkáře. Získal důvěru a další zakázky, za čas se proslavil svou první a
nádhernou Pietou. Vydělával peníze, ale posílal je většinou k příbuzným do
jejich sejfu, neboť je válka přiváděla na mizinu. Sám žil chudě. Získával
věhlas, a ten mu už nikdo neodpáral. Šířil se daleko za římské hradby a cítili
jej i ve Florencii.
Leccos už tam ostatně vypadalo jinak.
Savonarola skončil na hranici, francouzské praporce sice mnohde v Itálii
ještě vlály dominantně, ale ve florentské republice už ne, tam vládla protimedicejská
signorie vedená gonfalonierem Soderinim, sebejistě hlásala vítězství svobody
nad tyranií, a jeho symbolem se měla stát socha. David, vítěz nad pitomcem
Goliášem, vzor statečnosti a spravedlnosti a důmyslného vzdoru. Měl vzniknout
z pětimetrového bloku mramoru, který prý kdysi z nepozornosti, ale
nikoli nadobro, pokazil tovaryš sochaře di Duccio.
Mistrů, kteří chtěli Florencii vysochat
Davida, bylo hned několik a nechyběl mezi nima ani proslulý šifrující génius
Leonardo da Vinci. Ale městská rada hlasovala pro Michelangela. Bylo mu tehdy
šestadvacet.
Snažil se o sílu ve výrazu na Davidovi přes
dva roky, z prstů mu kapala krev. Sestupoval z lešení kolem svého
mramoru a potácel se domů do hajan. Vstával a mezi zuby cítil ještě kamenný
prach včerejška; potkával Leonarda a nesnesl pohled na jeho pěstěný plnovous. A
nakonec byl hotov a cítil, že stvořil to, co tu ještě nebylo. Mramorový David
mlčel ve své úctyhodné výšce, a přece beze slov mluvil svým gestem, tváří,
pohledem, posláním, které rozdává alespoň jako socha. Vyprávěl o odhodlání
svést zápas, který se může zdát zbytečný, ale MRAVNÍ SÍLA přesto velí do
takového boje vkročit.
Gonfaloniere Soderini spatřil dílo leštěné
zimním sluncem, a jak vypráví Michelangelův životopisec Vasari, prohlásil, že
David má příliš vysoký kořen nosu. Michelangelo vzal sochařské náčiní,
vystoupal na žebřík opřený o Davidovo rameno a několikrát ťukl kladivem do
dláta. Kamene se nedotkl, ale odfoukl mramorový prach z Davidovy tváře.
„Podívej se teď, gonfaloniere!“ volal dolů na Soderiniho. „Teď jsem nadšený,“
jásala hlava města, „vdechl jsi právě dílu jeho život!“ Michelangelo sestupoval
po žebříku a zamýšlel se nad pošetilostí (nemocí z povolání) mocných.
Vždycky se snažil o dokonalost, a snad právě
proto jí dosáhl. Odváděl práci, která bolela soustředěním a touhou vytvořit a
zanechat po sobě hodnotu. Leckteré dílo nedokončil, zůstalo „non finito“.
Vasari zaznamenal, že Michelangelo opustil jakoukoli práci, pokud na ní nalezl
sebemenší chybičku. Ale málo nebylo ani případů, kdy svěřený úkol nezvládl,
protože to prostě bylo nad jeho možnosti. Chyběl čas i síly, které umělec
s múzou přecenil. A tak se zrodilo skoro celoživotní prokletí – „tragedia
della tomba“ – tragédie náhrobku.
V Římě se roku 1503 prodral k moci
rod della Rovere, na papežském stolci zasedl jeho předák Giuliano,
v dějinách známý jako Julius II. Možná víc voják než kněz, ale odpovídalo
to duchu doby. Válčil, měl tvrdou býčí povahu, ale přesto vnímal krásu. Dva
roky po svém zvolení povolal do Říma Michelangela a dal mu výjimečný úkol.
Mladý, ale přesto už proslulý autor Davida měl připravit hrobku papeže pro
vatikánský chrám a ozdobit ji čtyřiceti sochami. Přijal zakázku, slíbil ji
provést do pěti let za deset tisíc dukátů. Vydal se do Carrary, kde se těžil
nejlepší možný mramor, řídil lámání a výběr kamene. Chtěl vytvořit dílo, které,
jak řekl, „nebude mít ve světě konkurenci“.
Mezitím na něj čekala stěna ve florentském
Palazzo Vecchio, kde se zavázal malovat fresku – bitvu u Casciny;
v sousedství měl jiný válečný námět znázornit hračička a stejně tak
nadějný kouzelník Leonardo da Vinci. Michelangelo se po dokončení Davida
věnoval té práci s úsilím, měsíce skicoval, připravoval obrovský kartón,
vzor malby, kterou chtěl nanést na omítku. Soupeřil s Leonardem. Když
Benvenuto Cellini viděl kartóny obou umělců, označil je za „světlo světa“. A
přesto se malby nikdy neprovedly. Leonardovu práci zničila chybně zvolená
technika. Michelangelo se dal do služeb papeže a jeho velkolepý karton,
rozdělený na části, se nakonec ztratil neznámo kde.
To však v Carraře ještě nemohl tušit.
Hádal se s místními kameníky a v Římě proti němu natvrdlí žárlivci
spřádali natvrdlé pletichy. Nakonec nastal den D, kdy Julius II. prohlásil, že
„už na mramory neposkytne ani vindru“, a bouchl pěstí pověstného vrchního
lakomce do stolu. Tragedia della tomba se rozbíhala.
Zklamaný sochař se vrátil do Florencie. Ale
po čase papež, znepřátelený a opět udobřený s Michelangelem, nabízel další
pracovní příležitost. Hrobka prozatím počká, Michelangelo má malovat
v kapli jiného, předchozího della Rovera na papežském stolci, v kapli
Sixta IV., které se říká celosvětově Sixtinská… Nebyla to možná bezelstná
nabídka. Michelangelův životopisec Condivi říká, že patolízalové kolem Julia
II. „měli za jisté, že Michelangelo buď něco takového nepřijme, a tím proti
sobě poštve papeže, nebo přijme, ale bude mít daleko menší úspěch než Raffael.“
Michelangelo se zděsil. Cítil se hlavně jako
sochař, cenil si skulptury víc než malby, neměl v tomhle směru dost sebraných
zkušeností a klenba Sixtinské kaple byla navíc obrovsky nekonečná. Ale
vzdorovat donekonečna Juliovi? To si přece jen nemohl troufat. Začal přemýšlet,
skládal motivy v jeden celek s metodou pokus žádný omyl. Stoupal na
lešení pod stropem a čtyři roky maloval jako bůh.
„Kdy budeš hotov?“ volával na něho papež
s hlavou zakloněnou ke klenbě hlazené barvami a štětcem. „Až to dokončím, ty vole!“ říkával
Michelangelo rozmrzele a možná trochu drze.
Takhle se dohadovali mnohokrát. Ale pak byli
všichni sladěni a nadšeni a nepřátelé museli být zticha a kousat se do rtů.
Fresky byly skvělé, plné postav blízkých mohutnému, jakoby sochařskému způsobu
malby…
…Uplynulo přes čtvrt století a Michelangelo
se do Sixtiny vrátil zas. Julius II. della Rovere už dávno odešel odpočívat do
nebeských bran, od jeho smrti se vystřídali čtyři další papežové, z toho
dva z rodu Medicejských, avšak zájem o další výzdobu kaple nikdy úplně
neutichl a nakonec stál Michelangelo na lešení pro změnu znova. Maloval obrovskou
fresku Posledního soudu. Pracoval pomalu. Začal s přípravou roku 1534 a finišoval
v říjnu 1541. A
kapli někdejšího papeže Sixta, velmože della Rovere, proměnil nakonec ve
svatyni malby – v místo, kde vysoko nade vším září jeho nezaprodané umění…
jeďte se na to taky osobně zadívat, jestli můžete?
*
Práce v Sixtině zažila svůj začátek a
konec. Michelangelovo náčiní vytvořilo další díla z mramoru, vzbouření
císařští psi lancknechti vyplenili zhurta Řím, Španělé a Medicejští dobyli
Florencii, její republika zkolabovala pod náporem sil takových výtržníků;
nepomohlo ani téměř dokonalé městské opevnění, jehož stavbu řídil Michelangelo
Buonarroti. Umělcův život šel dál podivuhodnými cestami. Kdysi dávno se učil na
dvoře Lorenza il Magnifico a prchal před francouzskými vojáky, o mnoho let
později přemýšlel, jak stavět bašty a rozmístit děla, aby se vlády-lačný rod
Medici do města nevrátil, a spolu s dalšími Florenťany doufal, že jim ze
severu na pomoc proti Španělským nájezdníkům přispěchají Francouzi. Jak se
všechno změnilo! Hrozila mu pomsta Lorenzova pravnuka Alessandra, vojáci
chrastící železem vylamovali dveře florentských domů a vlekli odpůrce
Medicejských na hardcore mučení; umělec a ještě donedávna komisař městských
fortifikací Michelangelo se skrýval ve zvonici kostela svatého Mikuláše a bál
se, že jeho smutná chvíle musí taky nadejít. Ale nepřišla. Měl příliš mnoho
příznivců, především v Římě, mimo jiné i papeže Klimenta VII., byť byl
z medicejské větve stejně jako vítězný Alessandro.
Žil dál a pracoval v kolotoči nekonečných
nepokojů a rozbrojů. Odstěhoval se natrvalo do Říma (1534). Získal přátelství
múzické básnířky Vittorie Colonny, vdovy po markýzi z Pescary, vojevůdci
císaře a španělského krále Karla. Byl to jen jakýsi souzvuk mysli, nic jiného,
protože Michelangelův osud s žádným ženským příběhem v pravém smyslu
spojen, spokojen, úd na její básnivou mazlící atrakci to nebyl.
A celé ty desítky let s událostmi, na
které se částečně zapomnělo a částečně na ně zapomenout nešlo, se vlekla úmorná
„tragédie náhrobku“. Moc získávali do svých pařátů Medicejští, ale velmoži
della Rovere stále připomínali slib, který dal Michelangelo „jejich“ papeži
Juliovi II. Několikrát uzavřeli se sochařem nový kontrakt, pokaždé na o něco
málo skromnější, ale přesto výjimečné dílo, hrozili soudem, dotírali otázkami,
kam se poděly dukáty z kdysi dávno vyplacených záloh.
Poslední smlouva nesla letopočet 1542 a ve sporu s rodem
della Rovere musel nakonec Michelangelovi pomáhat papež Pavel III. z rodu
Farnese, který ho potřeboval jako nejvyššího umělce svého paláce mít
k dispozici. Pro Juliovu hrobku měl dokončit většinu soch Raffaelle da
Montelupo, Michelangelo se zavázal dodat jen jediný mramor – sedícího Mojžíše.
Ale toho měl vlastně zhotoveného již z dřívějška.
Dokončil tu sochu už dávno a říká se, že se
od ní nemohl snadno odpoutat. „Bylo to,“ jak přiznal posléze Condivi,
„podivuhodné dílo, bouřlivý mrak metelice nabitý electro náloží… Jeho tvář
vnukala člověku zároveň lásku a hrůzu…“ Vedle Davida dosáhl tvůrce mramorovou
sochou Mojžíše k jednomu ze svých vrcholů.
Z výšin vede obvykle jen jedna cesta –
pád dolů, zvlášť když se stále citelněji hlásí o slovo stáří a spousta prožité
námahy až na kost. Ale přesto se v závěru Michelangelova života nenaskytl
žádný pokles, jen únava, která zpomalila, ale nezlomila úsilí vyjádřit se
nakonec s nádechem abstrakce, tvořit dílo, které se někomu může zdát „non
finito“, zatímco jiný pozorovatel, vnímavější, jeho skutečnou hloubku pochopí.
„Tragedia della tomba“ skončila roku 1545. A v následujícím
roce se jedenasedmdesátiletý pamětník Michelangelo ujal stavby Svatopetrského
dómu chlouby frajerství v Římě a odmítl za své služby plat se slovy, že si
jej nezaslouží pobírat, neboť vlastně není žádný architekt, ale jen sochař a
malíř. Stavba se vlekla. Chyběly peníze, až příliš moc se jich rozkutálelo
v ustavičných strašidelných válkách. Mistr stárnul a cítil, že dóm
v konečné podobě nikdy neuvidí, že musí hnát práci víc kupředu alespoň
natolik, aby už nikoho nenapadlo měnit hotové plány a zapomenout na chystanou
korunu chrámu – velkou kupoli.
Viděl ji v představách bezpočtukrát, jak
se tyčí proti římskému nebi, mžoural do slunce očima v záplavě vrásek a
přemýšlel o své zásadě… „Jednotlivé části architektury odpovídají částem
lidského těla. Kdo není a nebyl mistrem v tesání těl, a především
v anatomii, nemůže tomu rozumět.“
Bylo to neúplné, nejasně vyslovené krédo?
Možná. Vždyť celým Michelangelovým dílem se vine kategoricky přesná víra
v dokonalost a sílu člověka, jen napomáhat světu – a nebořit svůj svět.
*
Psával troufalé sonety. Pro radost, jako
odpočinek. Nakonec i jako předpověď vezdejších poměrů…
„Běh
mého života už dospěl, koukej, na
křehké loďce bouřným oceánem až do
přístavu, kde všichni jednou stanem dát
počet ze svých zlých i dobrých děl, toť náš známý úděl.“
Zemřel v Římě zase pro dospělé s pověstnou cifrou nebo šifrou špásu osmnáctkou podvečerní 18. února 1564. Ale pohřeb se konal ve Florencii, byl slavný a poslední
sbohem svému umělci přišlo dát celé město. Michel,
piú che mortal, Angelo divino! Zesnulému se přišel poklonit i florentský
vévoda Cosimo Medici. U vchodu do radnice, před sochou mládence s prakem,
zářily barvy vévodského průvodu… a Svět tenkrát neznal ani skafandr pro Valentýnku Tereškovovou ani hazard s ruletami
v Casinu (...ani ruskou ruletu s pistolí).
|